Dodávky ruského plynu a ropy jsou životně důležité pro obě strany. Export těchto surovin zajišťuje Rusku téměř polovinu jeho devizových příjmů, Evropská unie s ním vede od konce roku 2000 energetický dialog a její závislost na ruských dodávkách stoupá, přičemž rozšířením o státy střední Evropy v příštím roce se ještě zvýší (již nyní EU importuje nejvíce plynu z Ruska a vzhledem k rostoucí spotřebě a faktu, že se na ruském území nachází asi třetina veškerých světových zásob, bude ruský podíl stoupat). Země visegrádské skupiny jsou rozhodujícím koridorem pro přepravu ruských surovin na západ a v poslední době i oblastí zájmu ruských firem o privatizaci podniků petrochemického průmyslu a společností zabývajících se transportem plynu a ropy. Plyn a plynovody mají v širším kontextu zřejmě větší váhu než ropa (ruský plyn činil v roce 2000 41 % dovezeného množství, ropa 16 % – druhé největší po Norsku) a zejména polské zkušenosti z jednání o dodávkách ruského plynu a výstavby plynovodu Jamal jsou více než poučné, cílem této práce však je věnovat se méně frekventované, přesto však významné a aktuálnější problematice petrochemického průmyslu a ropovodů.

Zřejmě největším lákadlem je privatizace polského petrochemického průmyslu, a to nejen vzhledem k velikosti zdejšího trhu. Podobně jako v ostatních zemích se však vleče již mnoho let a je poznamenána neprůhledností, nechutí snad všech politických reprezentací, jež se vystřídaly u moci, zbavit se možnosti kontroly nad těmito podniky a obsazování lukrativních míst vlastními lidmi a také četnými kroky, které budí podezření z prosazování partikulárních zájmů jednotlivých politických či hospodářských subjektů a ne zájmů státu. V roce 1995 privatizační proces zahájila koaliční vláda Svazu demokratické levice a Polské lidové strany schválením Programu restrukturalizace a privatizace ropného průmyslu a následným založením státního holdingu Nafta Polska, jehož úkolem bylo (a stále ještě je) provést restrukturalizaci a privatizaci polského petrochemického průmyslu.[1] V březnu 1997 byla vyhlášena soutěž na výběr privatizačního poradce pro největší polské rafinérie – Petrochemii Płock a Rafinérii Gdaňsk.

První z nich se v září 1999 spojila se státní sítí čerpacích stanic CPN a dnes je největší a nejbohatší polskou firmou nesoucí hrdý název Polski Koncern Naftowy Orlen. V rukou státu se v současné době nachází 28 % akcií PKN Orlen, zbytek je rozdroben mezi malé a vesměs anonymní investory a podniku chybí strategický partner. O dokončení privatizace se ve velkém spěchu před parlamentními volbami v roce 2001 pokusila tehdejší pravicová vláda premiéra Buzka. O spojení s Orlenem projevil zájem maďarský MOL a rakouský koncern OMV, ani jeden však do Orlenu nakonec nevstoupil. PKN se již delší dobu snaží vybudovat velký středoevropský petrochemický koncern: svého času projevoval zájem o Slovnaft a český Unipetrol, v poslední době nakoupil několik desítek čerpacích stanic v severovýchodním Německu. Atraktivitu firmy, která vlastní největší síť čerpacích stanic v zemi a na polském trhu v podstatě určuje ceny paliv, značně zvyšuje i fakt, že má téměř poloviční podíl v gdaňském ropném terminálu, který je jediným alternativním prostředkem dovozu ropy do Polska (jinak je země závislá na dodávkách z Ruska).

O druhou největší polskou rafinérii v Gdaňsku nejevili investoři dlouhou dobu velký zájem. Pro západní firmy byla příliš malá a pokud už se nějaký investor našel, nabídnutá částka se zdála polské vládě příliš malá.  Jediným vážným zájemcem tak nebyl dlouhou dobu nikdo jiný než právě PKN Orlen, který by spolu s rafinérií v gdaňském přístavu získal monopolní postavení na polském trhu, čemuž ale bránila koncepce restrukturalizace a privatizace polského petrochemického průmyslu, která předpokládá vznik dvou vzájemně si konkurujících palivových koncernů. Během zmíněného pokusu o rychlou privatizaci v roce 2001 se podařilo najít další dva zájemce o Gdaňskou rafinérii – maďarský MOL a firmu Rotch Energy, která byla nakonec pro finální jednání o nákupu 75 % gdaňských akcií vybrána. Poměrně rychle se ale zjistilo, že firma je zaregistrována na Holandských Antilách, má základní jmění celé dvě libry a značně neprůhlednou vlastnickou strukturu. Konsorcium, které Rotch vytvořil, se brzy rozpadlo, záhy však vzniklo nové, kde 49% podíl měl ruský Lukoil. Právě tento ruský ropný gigant měl dodat nabízených 200 milionů USD a dalších více než 300 milionů v Gdaňsku proinvestovat. V Polsku se začalo diskutovat o možných důsledcích převzetí Gdaňské rafinérie Lukoilem, jelikož se zdálo být pravděpodobné, že ihned po skončení tendru mu Rotch celou investici rád přenechá.[2] Ruskou firmu pak v konsorciu vystřídal PKN Orlen, ministr pro správu státního majetku ale koncem července nabídku odmítl a celou anabázi s firmou Rotch zřejmě definitivně ukončil. Zároveň bylo rozhodnuto, že se Gdaňská rafinérie stane jádrem Skupiny Lotos, jejíž součástí se stanou tři menší rafinérie na jihu Polska a společnost Petrobaltic, která se zabývá exploatací ropy v Baltském moři.

O způsobu privatizace Lotosu a tím i Gdaňské rafinérie, která zpracovává pětinu ropy v Polsku a jejíž strategické umístění poblíž Gdaňského ropného terminálu (jehož čtvrtinový podíl vlastní) mu umožňuje být nezávislým na dovozech ropy z Ruska, by podle předsedy vládního holdingu Nafta Polska Macieje Giereje mělo být rozhodnuto poté, co se vyjasní otázka založení středoevropského palivového koncernu. Ten měl vzniknout vzájemným propojením polských firem, maďarského MOL a rakouské společnosti OMV, ta však v poslední době o tento projekt údajně již nemá zájem.[3] Připravenost podílet se na privatizaci Gdaňských rafinérií naopak zopakoval MOL a nevzdává se ani Lukoil, který dokonce jedná s Gazpromem o možnosti využití pro tento účel právě maďarského MOL.[4] Podle informací polského týdeníku Polityka plánuje využít MOL pro ovládnutí Gdaňských rafinérií i další ruská společnost Jukos, jíž nebyla z formálních důvodů umožněna účast v předchozím tendru.[5]

Nejasný je zatím osud polských firem zabývajících se přepravou a skladováním ropy. Kromě výše uvedeného strategicky důležitého terminálů v gdaňském přístavu se jedná především o státní Společnost exploatace ropovodů (PERN), která by v rámci restrukturalizace odvětví měla získat 51 % akcií gdaňského terminálu (doposud drží 18 %).[6] PERN je majitelem a provozovatelem polské části ropovodu Družba zprovozněné v roce 1963. Přivádí ruskou ropu do největší polské rafinérie v Płocku (jejím majitelem je PKN Orlen) a pokračuje do bývalého východoněmeckého Schwedtu. První část má kapacitu 43 milionů tun ročně, plánuje se však její zvýšení na 60 milionů tun, čehož by mělo být dosaženo v roce 2005. Do Německa může protékat 27 milionů tun za rok a přes polské území se tudy přepravuje asi třetina ruského exportu ropy. PERN také vlastní ropovod Płock-Gdaňsk, kterým je možno přepravit 30 milionů tun ropy ročně ve směru z Gdaňsku a 20 milionů tun směrem opačným. Jeho majetkem jsou i tři místa pro skladování ropy. Další sklady (pro finální výrobky) má v majetku PKN Orlen a společnost Naftobazy, jejichž většinový balík akcií drží státní agentura Nafta Polska.

Maďarská vláda bude v nejbližší době rozhodovat o privatizaci koncernu MOL, který na rozdíl od svého českého a polského protějšku kontroluje i ropovody a plynovody v zemi. Kromě toho vlastní 70 % akcií ve slovenské rafinérii Slovnaft, v červenci 2003 získal více než čtvrtinu akcií chorvatské petrochemické společnosti INA a vlastní několik desítek čerpacích stanic v Rumunsku. Koncem srpna by měl být znám výsledek tendru na prodej 79,5 % akcií srbské státní společnosti Beopetrol, kde z původních pěti zájemců zbyl kromě maďarské společnosti již pouze ruský Lukoil. Nedávno také uzavřel MOL dohodu s ruským Jukosem, který se sloučením s firmou Sibněfť stal jednou z největších společností v oboru v celosvětovém měřítku, na jejímž základě bude založena joint venture, která investuje do těžby ropy na západní Sibiři.

Samotný MOL je zčásti vlastněn stále státem, necelých 10 % má rakouská OMV, více než třetina akcií je ve vlastnictví zahraničních bank a fondů. Podobně jako v případě polského Orlenu se v poslední době diskutuje o pozadí nákupu jeho akcií na burzovním trhu. Za skupováním menších balíků akcií obou firem podle některých zpráv stojí snaha o zvyšování ceny akcí, podle jiných domněnek jsou v pozadí ruské firmy, které se snaží v obou firmách získat vliv. Podložená se tato zpráva zdá být u nedávného nákupu necelých tří procent maďarského MOL rakouskou firmou VCP Capital partners, která je známá svým napojením na maďarské společnosti BorsodChem a TVK, jež jsou spojeny s ruským Gazpromem.[7] Vláda premiéra Petera Medgyessyho rozhodla v říjnu 2002 o prodeji 25-ti procentního podílu státu v MOL. Největší šanci na jeho zisk má kromě OMV ruský Gazprom, který je podle některých analytiků zatím mírným favoritem socialistické vlády, která by o novém majiteli měla rozhodnout do konce tohoto roku.

V říjnu letošního roku by měla být zahájena privatizace českého petrochemického holdingu Unipetrol, jehož 63 % akcií drží Fond národního majetku. Jedná se vlastně již o druhý pokus, jelikož smlouvu o prodeji svých akcií podepsal FNM v únoru 2002 se  společností Agrofert Holding Andreje Babiše, avšak ten nezaplatil za Unipetrol původně nabídnutých 361 milionů euro a na podzim 2002 se česká vláda rozhodla jej nabídnout k prodeji znovu. Nejvyšší cenu (444 milionů euro) přitom nabídla výše zmiňovaná společnost Rotch Energy, vláda Miloše Zemana ji však odmítla, jelikož premiér usoudil, že firma, která v té době vyhrála tendr na polskou rafinerii v Gdaňsku, nedodržela dohody.[8] Rotch již naznačil, že se hodlá zúčastnit i druhého tendru a podle týdeníku Euro, který cituje jednoho z poradců bývalého ministra hospodářství Rusnoka, „není pravděpodobné, že dostane košem, kdyby opět přišel s nejvyšší cenou“.[9] Dalšími zájemci o privatizaci Unipetrolu při prvním pokusu byla rakouská OMV, ruské firmy Lukoil a Sibur, který je majetkem Gazpromu, a kanadsko-německé konsorcium Norex Petroleum/BAGS. Podle některých analytiků je Norex ovládán ruskými společnostmi. Druhého pokusu privatizovat Unipetrol a tím i jeho lukrativní dceřinné společnosti, mezi něž patří například Benzina a Česká rafinérská[10], která je největším zpracovatelem ropy a výrobcem ropných produktů v České republice, se kromě všech uvedených firem bude chtít zúčastnit i polský PKN Orlen a maďarský MOL, které by mohly za tímto účelem vytvořit konsorcium.

Podle dostupných informací se zatím ani neuvažuje o budoucnosti správce ropovodů na českém území – společnosti MERO a.s., jejíž 100 % akcií drží Fond národního majetku. MERO spravuje nejen část „socialistického“ ropovodu Družba ležící na českém území, ale ropovod Ingolstadt – Kralupy (IKL), vybudovaný v 90. letech s cílem zajistit nezávislost na dodávkách z Ruska. Roční přepravní kapacita obou ropovodů je 10 milionů tun, Družba ji využívá zhruba z poloviny, IKL asi z jedné desetiny.

Eminentní zájem ruského kapitálu o petrochemické společnosti ve střední a východní Evropě je zřetelný a vzhledem k tomu, že ruské rafinérie jsou schopny zpracovat zhruba jen třetinu ropy, která se v této zemi vytěží, i pochopitelný. Ruským zájmem jednoznačně je mít možnost prodávat hotové výrobky a středoevropské rafinérie jsou pro ně pochopitelně více než lákavou možností, jak se tomuto cíli přiblížit. Ruské firmy s vydatnou podporou ruského státu již několik měsíců usilují o získání kontroly nad řadou petrochemických firem ve střední a východní Evropě. Podle článku ruského ministra zahraničí Igora Ivanova v ruských novinách Komersant z 2. července je podpora ruských investic v těchto firmách jednou z priorit vztahu Ruska ke střední Evropě (kromě udržování politického dialogu a využití dobrých vztahů s novými členy v ruské politice vůči EU a NATO). Podle názoru polského Střediska východních studií je možné z posledních prohlášení nejvyšších ruských představitelů vyvodit, že „Kreml udělá všechno, aby znemožnil zemím východní Evropy získat nezávislost na dodávkách ruských energetických surovin“[11].

V září 2002  firma Jukos získala kontrolu v litevské rafinérii Mažeiku poté, co se dostala do kritické situace, jelikož jí Lukoil omezil dodávky ropy. Spolu s rafinérií získal Jukos i ropovod a ropný terminál v přístavu Butinge. Stejný scénář se zřejmě bude opakovat i v případě lotyšského ropného terminálu Ventspils.[12] Již delší dobu se Rusko snaží ovládnout přepravní cesty i rafinérie v Bělorusku a na Ukrajině a jako pádný argument zde několikrát omezilo dodávky strategických surovin. Rusko se také angažuje proti ropovodu Oděsa-Brody-Gdaňsk, který měl umožnit přepravu ropy z oblasti Kaspického moře do rafinérií ve střední Evropě a z Gdaňského přístavu i do dalších zemí, čímž by se ominuly přetížené a riskantní úžiny Bospor a Dardanely (z Brodů by měl ropovod vést i do největší polské rafinérie v Płocku). V neposlední řadě bylo smyslem projektu také zbavit Ukrajinu závislosti na ruské ropě. V roce 2001 byl vybudován první úsek z terminálu Pivdennyj (Jižní) u Oděsy do Brodů v západní Ukrajině, kde je napojen na ropovod Družba. Předpokládalo se, že již v roce 2002 bude přes Slovensko a Českou republiku proudit kaspická ropa i do Německa a zemí bývalé Jugoslávie. Tím by však vznikla vážná konkurence ruské ropě a Rusko se snaží Ukrajinu nejrůznějšími způsoby přimět ke změně směru ropovodu[13]. Poslední jednání o transportu kaspické ropy do střední Evropy ztroskotalo na odporu ruské firmy, která získala podíl ve slovenské společnosti Transpetrol, která spravuje slovenskou část ropovodu Družba.

Společnost Jukos vlastní 49 % akcí Transpetrolu od začátku roku 2002. Ruský investor získal firmu od slovenského státu za 74 milionů USD, když v soutěži porazil domácí Slovnaft. Jukos by měl zajistit větší vytíženost přepravních kapacit, které byly využívány jen z poloviny. Tomu by mělo napomoci propojení ropovodů Adria a Družba a hledání nových přepravních cest na západní trhy.[14] (V polovině srpna 2003 se Jukos dohodl s rakouskou OMV o vybudování odbočky ropovodu Družba z Bratislavy do rakouské rafinérie ve Schwechatu u Vídně.) Propojení Družby s Adrií by mělo financovat konsorcium firem z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Slovenska a Maďarska a Chorvatska. Jeho smyslem je zprovoznit paralelní ropovod se současnou Adrií a umožnit tím transport ruské ropy směrem k jaderskému moři, kde je možné ji v chorvatském terminálu Omišajľ nakládat na velkokapacitní tankery a převážet do zámoří.

Ruské společnosti se zcela jistě budou snažit (ať už přímo či nepřímo) získat středoevropské rafinérie a produktovody a vzhledem k jejich finančním možnostem nebudou mít problém přicházet s lukrativními nabídkami. Neuspějí-li, budou se pravděpodobně pokoušet je získat od nového majitele či skupováním jejich akcií na burzovním trhu (bude-li to možné). Vlády, které budou v nejbližší době rozhodovat o privatizaci strategicky důležitých firem petrochemického průmyslu by si měly proto být vědomy zejména následujících rizikových faktorů, jejichž význam bude narůstat úměrně tomu, kolik a jakých firem se ruským společnostem podaří v regionu ovládnout:

• pokud ruské společnosti získají vliv či kontrolu nad ropovody či plynovody (o což budou usilovat ve snaze zajistit co nejsnazší a nejlevnější tranzit do západní Evropy) budou prosazovat jednostrannou orientaci na ruské suroviny, jak to ukazuje příklad slovenského Transpetrolu či úvahy o možném transportu ruské ropy obrácením směru toku v ropovodu Ingolstadt-Kralupy;
• ruské společnosti, ač bohaté a obrovské i ve světovém měřítku jsou velmi lehce zranitelné a vydíratelné státní mocí, jak ukázal nedávný zásah Kremlu proti Jukosu;
• ruské společnosti, které získají vliv v rafinériích budou vždy prosazovat odběr ruských surovin a diversifikace zdrojů nebude v jejich zájmu, čímž hrozí opětovné vytvoření závislosti na ruských surovinách;
• situace, kdy by ruské firmy v regionu ovládly jak produktovody, tak i zpracovatelské závody, hrozí vytvořením monopolu se všemi konsekvencemi tohoto stavu pro země střední Evropy i celé EU (o to se zřejmě ruské firmy s podporou ruské vlády intenzivně snaží a snažit budou i nadále);
• vzhledem k významu petrochemického průmyslu mají majitelé těchto podniků vždy mimořádný vliv na hospodářství i politickou sféru dané země;
• ruské společnosti jsou často propojeny s podsvětím a značně neprůhledným způsobem i s politikou;
• ruská zahraniční politika je využívá a bude využívat k dosahování svých cílů;
• region se může dostat do závislosti na vývoji v Rusku, který je stále ještě těžko předvídatelný, zejména ve střednědobém a dlouhodobém horizontu.

[1] Vykoukal Jiří: Ropa a plyn v Polsku konce tisíciletí: výroba, spotřeba, tranzit, IN: Ruské produktovody a střední Evropa, s.90.

[2] Grzesiak Adam: Rosyjska ruletka, Polityka, č.32/2002.

[3] Trzy miesiące na powstanie Grupy Lotos, IN: Gazeta Wyborcza, 21.7.2003.

[4] Lelyveld Michael: Moscow seeking To Exert Influence On Neighbor´s Energy Assets, RFE/RL, 22.10.2002, www.rferl.org/nca/features/2002/10/22102002152341.asp.

[5] Grzesiak Adam: Rosyjska ruletka, Polityka, č.32/2002.

[6] Trzy miesiące na powstanie Grupy Lotos, IN: Gazeta Wyborcza, 21.7.2003.

[7] Világgazdaság, 6.6.2003.

[8] EURO, č.45, 13.11.2002, s.26.

[9] Tamtéž.

[10] Unipetrol vlastní v České rafinérské 51 % akcií, zbytek získalo v polovině 90. let konsorcium IOC, které tvoří firmy Shell, Agip a Conoco. IOC má na akcie v držení Unipetrolu předkupní právo.

[11] Rusko je aktivní v zemích střední Evropy, http://www.osw.waw.pl/pub/koment/2003/07/030710a.htm.

[12] RFE/RL Baltic States Report, 6.8.2003, http://www.rferl.org/balticreport/2003/08/25-060803.html.

[13] Koncem července Rusko odmítlo podepsat s Ukrajinou smlouvu o tranzitu ruské ropy přes ukrajinské území v letech 2004 – 2018, pokud nebude zahrnovat i reversní přepravu ropovodem Oděsa-Brody viz RFE/RL Poland, Belarus and Ukradne Report 29.7.2003, http://www.rferl.org/pbureport/2003/07/28-290703.html.

[14] Jukos prevzal moc v Transpetrole, SME 30.4.2002, http://www.sme.sk/clanok.asp?cl=529772.