Otázka členství Turecka v EU
AMO
/ Ed. 22. 2. 2016
Odpůrci tureckého členství v EU varují před přistoupením relativně chudé a lidnaté země, jejíž politický systém neodpovídá normám EU, zejména co se týče dodržování základních lidských práv (například svobody projevu či rovnoprávného postavení náboženských organizací a spolků atd.). Přistoupení tak lidnaté země se silným agrárním sektorem by navíc významně ovlivnilo systém rozhodování v unijních institucích v neprospěch především malých a středních členských států EU, nemluvě o výši finančních prostředků, které by plynuly z unijního rozpočtu na podporu mimo jiné tureckého zemědělství a infrastruktury. V neposlední řadě tito odpůrci poukazují na kulturní, respektive náboženskou odlišnost Turecka, špatně slučitelnou s hodnotami nebo dokonce identitou EU.
Zahájení přístupových jednání EU s Tureckem v říjnu 2005 je přelomovým bodem ve vztazích EU – Turecko, především když vezmeme v úvahu, že Turecko podalo první žádost o členství v EHS v roce 1959. Nicméně je třeba si uvědomit, že představuje začátek jistě dlouhého procesu, jehož výsledek nelze předjímat. V tomto smyslu se zahájení přístupových rozhovorů jeví jako logické pokračování vztahů EU – Turecko. Aby jednání vůbec mohla být zahájena, muselo Turecko v průběhu několika posledních let učinit řadu zásadních změn v polické a ekonomické rovině a zároveň se zavázalo v reformách pokračovat tak, aby v dané době bylo připraveno přijmout veškeré povinnosti plynoucí pro něj z eventuelního členství v EU. Je nesporným zájmem EU, aby Turecko v reformním úsilí pokračovalo.
Samotná přístupová jednání EU s Tureckem vycházejí z jasně definovaného technického negociačního rámce, který v říjnu 2005 odsouhlasily všechny členské státy Unie. Tento dokument nejen stanovuje, za jakých podmínek a po splnění kterých kritérií může Turecko přistoupit k EU, ale také, a to je zásadní, za jakého předpokladu může EU Turecko přijmout jako plnohodnotného člena. V současné době diskuse o dalším rozšiřování EU poukazují převážně na potřebu seriózně posoudit absorpční schopnost EU přijímat nové členy. V případě Turecka by se jednalo o rozšíření obdobného rozsahu, co se počtu obyvatel týká, srovnatelného s rozšířením o deset zemí v květnu 2004.
Česká republika se zasazuje o důsledné plnění závazků vyplývajících pro Turecko z jeho podpisu Dodatkového protokolu k Ankarské (asociační) dohodě ze dne 29. 7. 2005 (zahájení přístupových rozhovorů bylo mimo jiné podmíněno podpisem tohoto Protokolu, jímž se rozšiřuje celní unie EU s Tureckem na deset nových členských států, včetně Kyperské republiky). K prvnímu vyhodnocení plnění tureckých závazků EU přistoupí ve druhé polovině roku 2006.
Česká republika zahájení přístupových jednání EU s Tureckem 3. 10. 2005 podpořila. Jedná se však o běh na dlouhou trať, kde výsledek není předem zaručen. Česká republika je připravena s Tureckem spolupracovat např. v sektoru energetiky, jak to ukázala návštěva místopředsedy vlády M. Jahna v Turecku na přelomu září a října roku 2005.
Evropské perspektivě Turecka prospěje, pokud samo bude demonstrovat, že splňuje všechny podmínky členství a že do EU patří. V neposlední řadě existují také institucionální „pojistky“, že EU nebude v případě Turecka jednat ukvapeně. S otevřením a uzavřením jednání v rámci jednotlivých negociačních kapitol (celkem jich je 35) musí souhlasit každý členský stát EU (je tedy třeba 70 kladných vyjádření), výslednou přístupovou smlouvu musí ratifikovat parlamenty všech členských zemí, v případě Francie (a pravděpodobně i Rakouska aj.) budou o přistoupení Turecka do EU rozhodovat občané v referendu.
Je zřejmé, že přístupový proces Turecka k EU je dlouhodobá záležitost, poskytující dostatek prostoru k tomu, aby se ukázalo na jedné straně, zda je Turecko opravdu připraveno splnit všechny podmínky a stát se plnohodnotným členem EU, a na druhé straně, zda EU bude vnitřně připravena a schopna tuto zemi přijmout.
Cyril Svoboda je ministrem zahraničních věcí České republiky.
Článek byl napsán exkluzivně pro AMO.
