Zlí Arabové aneb projekce nenávisti

Jací jsou pro Čechy Arabové? Násilní a agresivní. My, Češi, jsme sice pasivní a máloco nás vyžene do ulic, ale násilí má různé formy a české internetové diskuze vyžadující minimum fyzického úsilí zrovna růžový obraz české společnosti neskýtají. Nenávist by se také možná dala považovat za jakousi duševní realizaci agrese. Arabové jsou vnímáni jako primitivní a bez rozhledu. Ukazují však statistiky, že české vzdělání vzkvétá? Arabové jsou pro Čechy synonymem utlačovatelů žen. Máme ale snad málo vlastního domácího násilí na ženách a seniorech? Arabové jsou rovněž považováni za jedince nepovolující pluralitu názorů. Jak kdyby se v Čechách udržovala tradice kultivované diskuze. Ani na internetu, ani na kolbištích české politiky tomu tak není. V neposlední řadě je zde idea Izraele oslavovaného jako ochránce civilizovaného světa před přílivem arabských barbarských hord. Už jen pohled na výsledky současných krajských voleb ale budí dojem, že ani Čechům není stádní jednání cizí. Vše, co Arabům vyčítáme, nalezneme vrchovatou měrou i ve své vlastní společnosti.

Je rozdíl mezi kritikou a nenávistí. Mohu někoho politicky nekorektně odsoudit za to, čím je nebo jak se chová a přitom jej „ne-nenávidět“. Říkat o Arabech, že jsou špatní či primitivní není pro mne samo o sobě automaticky zlo, zvlášť pokud se k tomu dojde na základě vlastní zkušenosti či poznání. Tedy až na to zobecňování, které je v takovémto soudu obsaženo. Na místo toho je však zlem činit tak tónem či způsobem, z něhož je cítit snaha způsobit druhé straně škodu. Likvidovat Araby ne pro to, co mi dělají, ale proto, co v nich vidím, co pro mne představují. Co sám na sobě nenávidím. Nejde o snahu o řešení problémů s nimi spojenými (a někdy smyšlenými) ale o touhu eliminovat to, co mi v mém okolí připomíná mé vlastní chyby, rozpory a potlačovaná či skrývaná negativa.

Paroubkova návštěva v Sýrii aneb vrána k vráně…

Jsou ale i věci, které na Arabech někteří Češi v rámci své xenofobie oceňují. Nedá příliš práce, aby člověk viděl, že v Sýrii teče již více než rok a půl krev a obě strany se v současnosti dopouštějí zvěrstev. Přes míru brutality je však syrský režim prezidenta Bašára al-Asada na diskuzních serverech nezřídka oslavován jako záruka pořádku a stability, která svojí ocelou pěstí zdrtí zlotřilé islamisty.

Ještě v době, kdy byly vody syrské politiky nezčeřené arabským jarem, přesněji v roce 2008, do Sýrie zavítal Jiří Paroubek. Kdo Sýrii lépe poznal, tak ví, že tamější režim byl vždy schopen brutality, jakou posléze rozpoutal. Přesto k sobě režim rodinného klanu Asadů a tehdejší předseda ČSSD našli cestu české a evropské zahraniční politice navzdory. Když byl v Čechách Paroubek na výsluní, dostávalo se mu velké popularity. Stejně jako syrský „dědičný prezident“ Bašár al-Asad i Jiří Paroubek nepřipouštěl legitimitu jakékoliv skutečně kritické opozice, destruoval veřejnou debatu, ubíjel intelektuální elitu země populismem a své oponenty soustavně dehonestoval.

To, co bylo částí české populace obdivováno na „buldozerovi české politiky“, se dočkalo ocenění ze strany řady internetových diskutérů i v případě syrského vládce. Levantský intelektuál Halím Barakát v souvislosti s ním psal o motivu krutého východního Slunce, které je metaforou orientálního despoty, jenž nepřipouští diskuzi či zpochybňování své moci a svými paprsky spaluje bez milosti vše, co mu přijde do cesty, aby byl následně coby samozvaný „král Slunce“ uctíván a oslavován ve své jedinečnosti a síle. Během svých návštěv v Sýrii jsem mohl sledovat, co vyzařuje z lidí a institucí reprezentujících režim – příslušníků tajné policie, vojáků, úřadů, vládcovy rezidence… Můj osobní dojem byl, že se zde nacházela řada paralel s étosem vlády Jiřího Paroubka.

Šlo o nabubřelou prázdnotu. Prázdná režimní hesla, všudypřítomné vybledlé fotografie vůdce a absolutní moc režimu v zemi bez rozvoje, „pořádek“ ne tvořivost, řád ne pohyb, síla ne život, kontrola ne svoboda, hierarchie ne spolupráce, monopol ne diskuze. Jsem přesvědčen, že ekvivalentem režimu „Slunce Sýrie“ Bašára al-Asada a jeho diktátorského monopolu dusícího osobní iniciativu, individuální práva či seberealizaci je česká závist, snaha překazit úspěch jiným, shazovat je za jejich individuální hrdinství, nepřát jim úspěch či možnost ukázat, že to jde i jinak. Proto české internetové diskutérské bahno tak obdivuje lidi vládnoucí pevnou rukou jako je al-Asad nebo byl Kaddáfí. Jsou brzdou změn, poskytují falešné jistoty, problémy řeší silou a jiné názory jsou jimi potřeny nebo vytlačeny spolu s jejich nositeli do exilu.

Česká xenofobie a arabské jaro: nepřátelé na život a na smrt

Arabské jaro ohrozilo samotné základy české xenofobie vůči Arabům. Ukázalo, že i oni chtějí lidská práva, individuální seberealizaci, důstojnost, změnu a pokrok. Ne stejně, ale určitě dost na to, aby pro to umírali v ulicích. Stereotypní vize arabského světa jako nehybného monolitu primitivní nenávisti je ničena. Proto se česká xenofobie vůči Arabům přetvořila nejprve do podoby zuřivé internetové podpory hroutícího se Kaddáfího režimu a následně nyní i do podpory režimu Bašára al-Asada. Kdyby tu tyto postavy nebyly, mohli by Arabové ukázat, že mají na víc. Možná i na víc než my sami. A to přece nechceme nebo ano?

Český xenofob jim proto v duchu nejlepších tradic české malosti nepřeje úspěch a jako kolovrátek neustále opakuje mantru „revoluce = nástup islamistů = útlak žen = chaos = imigranti = apokalypsa“. Vzájemně se o tom ujišťuje s dalšími podobně naladěnými jedinci, propaguje texty, které dokážou všechny (dle mne scestné) stereotypy na jednom místě syntetizovat a vykřikuje do světa, jak je režim v Sýrii dobrý či jaký je v Libyi dnes chaos. Já si jej pak neodpouštím provokovat k ještě větším otáčkám články vyvracejícími stereotypní vidění konfliktu v Sýrii nebo upozorňujícím na to, že Libye na tom není zas tak špatně, jak si leckdo v Čechách myslí.

Na závěr by se slušelo dodat, že xenofobní projekce negativních vlastností naší národní psýché do arabské kultury má i reálné vnější podpůrné faktory. EU má dost problémů sama se sebou a demografie se v některých zemích neúprosně mění. Česká realita budí dojem, že stát mizí (případně je rozkrádán), politická sféra se ideově vyprázdnila, společnost nemá v nikom „nahoře“ zastání a neexistuje ochrana národních zájmů (natož debata o jejich definici). Do NATO a EU jsme vstoupili. Fajn. A co dál? Budeme jen tak nějak existovat, než se někde něco nevratně zadře? Svět se mění, zatímco my se jen letargicky zmítáme na místě.

Situace je tedy dost možná bezútěšná a zjevné východisko se v ní nerýsuje, přesto (a možná právě proto) bychom ale měli být disciplinovaní a neodreagovávat se ve svých frustracích na cizích entitách jako je arabská civilizace, nýbrž si zamést před vlastním prahem. Kromě strachu a stresu, co nás dnes ženou do náruče xenofobie v bahnitých internetových diskuzích se proto ptám: Nekompenzujeme si nenávistí vůči Arabům něco? Opravdu nenávidíme Araby? Nejsme to spíš my sami?