Obama proti ohni a meči islamistů
Bylo to jen taktak, ale podobně jako v případě amerického zásahu proti silám Muammara Kaddáfího postupujícím na východolibyjské město Benghází v roce 2011 prokázal prezident USA Barack Obama, že je schopen jednat. Za jeho rozhodnutím však stojí víc než jen altruistická snaha zachránit příslušníky náboženských minorit uvězněné v nehostinných horách.
Barack Obama je váhavý střelec. Nerad ve světě zasahuje sám a unáhleně. Příkladem za všechny je velmocenské ztrapnění Spojených států, které se tak dlouho pod Obamovým vedením chystaly zaútočit na syrský režim, že nakonec s až příliš znatelnou úlevou vzaly za vděk ruským návrhem na jeho nenásilné odzbrojení. I u postupu Islámského státu v Iráku se Obama až do teď užití síly zdržel a soustřeďoval se na politické řešení, čímž se však silové akci nejen nevyhnul, ale ve výsledku si ji i ztížil, neboť zatímco politici v Bagdádu nového premiéra stejně nevybrali, Islámský stát zesílil. S útokem islamistů na Irbíl ale přišel zlom. Obama se totiž nakonec doslova v řádu hodin rozhodl vojensky zasáhnout. Brysknost reakce je o to výraznější, když se porovná s váháním kolem Sýrie. Je zřejmé, že pro USA je v Iráku v sázce více, než kdy bylo ve hře v Sýrii. Vojenská akce je především hnána národně-bezpečnostními a geopolitickými zájmy. Ztrátu kurdského spojence a existenci teroristické skupiny silnější než Irácký stát si už na válkami rozvráceném Blízkém východě Washington nemůže dovolit. Navíc pád Irbílu by mohl pro region po obsazení Mosulu znamenat další otřes a přinést nebezpečné následky i Turecku, které je pro USA nepostradatelným partnerem. Islámský stát je totalitní organizace, a nijak se mu proto nepříčí šířit svou pravdu ohněm a mečem, kamkoliv se mu zlíbí. Zvláště v arabském světě však platí, že politickým aktérům jejich revoluční zápal nevydrží na věky a buď se časem vybouří, což by s sebou mohlo přinést šanci na méně barbarské chování a ochotu k vyjednávání a kompromisům, nebo se jeho nositel dříve či později rozpadne z důvodu vnitřních ideologických sporů a mocenských půtek.
Než se tak ale stane, bude to muset Irák přečkat. Doufejme, že stejně dlouho vydrží i Obamova vojenská podpora Kurdům a centrální vládě v Bagdádu. Poslední dny totiž jednoznačně ukázaly, že na zastavení tohoto monstra žádný z regionálních aktérů sám stačit nebude.
Je zřejmé, že pro USA je v Iráku v sázce více, než kdy bylo ve hře v Sýrii. Vojenská akce je především hnána národně-bezpečnostními a geopolitickými zájmy.