Dne 28. srpna se do Atatürkova paláce Çankaya nad Ankarou přesune nový prezident a s ním i nejmocnější turecký politik od dob Mustafy Kemala. Recep Tayyip Erdogan je člověk, kterému nechybí vize a ambice: plánuje (spíše nerealisticky) udělat z Turecka jednu z deseti největších světových ekonomik (zatím se však podle HDP posunulo z 21. pouze na 17. místo). Hlava státu nicméně plánuje řadu megalomanských projektů, například druhý Bospor, a hlavně prosazuje pro Turecko novou identitu. Erdoganovo „Nové Turecko“ má být prosperující, ekonomicky a technologicky moderní, morálně konzervativní, sunnitská regionální velmoc, jehož vliv bude patrný od Irbílu po Skopji a od Jeruzaléma po Islámábád.Politický rekordman

Erdogan je zajisté politický alchymista: vyhrál devět po sobě jdoucích voleb včetně referend a časem spíše posiluje, než ztrácí. Prezidentskou kandidaturu ohlásil 1. července a o měsíc a půl později vyhrál první kolo. Po třech obdobích v premiérském křesle se ujímá dosud spíše symbolického úřadu prezidenta, ze kterého však pro něj zřejmě nebude problém udělat centrum moci – ať už využíváním osobního vlivu ve vládě, nebo změnou ústavy, pokud vyhraje i parlamentní volby napřesrok.

Rok protestů

Jeho úspěch je o to překvapivější, že si Turecko prošlo bouřlivým rokem, který připomínal smutná 70. léta. Minulé léto začaly masové protesty proti Erdoganovu moralizujícímu autoritarismu na náměstí Taksim. Ty se pak na léto přelily do téměř celého Turecka a umírali při nich lidé. Erdoganovi se podařilo protesty překonat ještě silnějším moralismem a autoritářstvím. Turecká syrská politika nebyla, mírně řečeno, příliš úspěšná a země má na svém prahu nekončící občanskou válku a přes milion uprchlíků uvnitř. Tureckou scénu plnou korupčních skandálů opanovaly nahrávky usvědčující Erdoganovu rodinu z milionových úplatků. Erdogan reagoval útokem: přesunul desítky policejních ředitelů, vyházel státní zástupce, osekal práva soudů, opanoval média a ze všeho obvinil vlivné Gülenovo hnutí. Toto masové islámské hnutí dlouho fungovalo jako stát ve státě a Erdoganovu stranu AKP tiše podporovalo. Letošní roztržka s Fethullahem Gülenem, který ovlivňuje řadu médií a velkých holdingů, byla krizovým krokem. Erdogan ji překvapivě dobře přestál a v březnu vyhrál místní volby s lepšími výsledky než v roce 2009.

Vlastenec i cynik

Vysvětlovat jeho úspěch lze tedy dvěma způsoby: popularitou politika, který nabízí Turecku novou, hrdější identitu, ale i velkou cynickou hrou, která dlouhodobě proměňuje poměr sil v tureckém státě. V posledních letech dochází k výrazné koncentraci moci v exekutivě na úkor soudů, parlamentu, osobních a občanských svobod. Znalkyně Turecka Jenny Whiteová se táže, jak se stalo, že šampion demokracie krok za krokem ničí své původní dílo. Autoritářství a arogance jsou v posledním roce již neskrývanou charakteristikou Erdoganovy politiky: veřejně usazuje své protivníky, odmítá kritiku, prohlašuje blízké okolí Turecka za oblast jeho přirozeného vlivu.

Mnoho klidu zemi nepřidá

Proto lze očekávat, že další posun země k prezidentskému systému nebude nutně nesen širokou popularitou, ale využíváním společenské polarizace a autoritářských metod včetně všudypřítomného odposlouchávání a udávání mezi občany. Turecký ekonomický zázrak, během kterého se Turecko zvedlo z krizových 90. let plných dopadů liberalizace a války s Kurdy a ztrojnásobilo svůj HDP, je závislý na krátkodobých investicích a nemusí (ale může) trvat další dekádu. Poslední Erdoganova kampaň byla v tisku označena za brutální, rozpočtem mnohonásobně převýšila výdaje oponentů a porušila řadu pravidel férových voleb. Svými metodami se Erdogan stále více podobá Berlusconimu a Putinovi. Na rozdíl od nich má však stále ještě výsledky a nevaří úspěch pouze ze symbolické politiky. Výmluvná je letošní rekordně nízká volební účast: pouhých 75 procent. Riziko je však zřetelné. O to větší, pokud se bude chtít vyrovnat Atatürkovi. Atatürk byl prezidentem patnáct let a přes nesmírný kult osobnosti nezanechal pouze pozitivní dědictví. Erdogan si ke svým dvanácti letům premiérování přidá sedm, možná i čtrnáct let prezidentování.