Vítězové a poražení

Hlavním architektem dohody o rozšíření koalice byl kromě Netanjahua bývalý generál Šaul Mofaz, který byl před několika měsíci zvolen novým šéfem centristické Kadimy. Je na místě se ptát, co Mofaze vedlo k tomuto rozhodnutí, když po svém usednutí do předsednického křesla v rozhovorech opakovaně vyloučil možnost vstupu Kadimy do Netanjahuovy pravicové vlády. Jeho motivy může ozřejmit pohled na výsledky průzkumů veřejného mínění: ty totiž ukázaly, že pokud by se parlamentní volby konaly nyní, počet poslanců Kadimy by klesl ze současných 28 na méně než polovinu. V porovnání s politickou decimací jeho strany v předčasných volbách je tak pro Mofaze označení za lháře, které si porušením svých slibů vysloužil, stále lepší variantou.

Široká koalice je dobrou zprávou pro izraelskou Stranu práce, která nyní převzala po Kadimě úlohu největší opoziční strany – kromě ní se mimo vládu nachází už jen Národní unie koketující s extrémistickou pravicí, strany reprezentující arabskou menšinu a ostře levicový Merec, všechny s minimální voličskou podporou. Předsedkyně Strany práce Šeli Jachimovičová tak může navázat na své úspěchy z loňského podzimu, kdy se jí poměrně úspěšně podařilo vyprofilovat se jako jedna z mála členů Knessetu (izraelského jednokomorového parlamentu), kteří skutečně reflektují požadavky účastníků masových sociálních protestů z předcházejícího léta. Po „zběhnutí“ Kadimy se politický kapitál Jochimovičové ještě navýšil, jelikož může svou stranu nyní prezentovat jako jedinou skutečnou alternativu k Netanjahuově pravicovému bloku.

Na druhé straně pomyslné barikády oddělující ty, kteří vstupem Kadimy do vlády získávají, od těch, kteří na něm tratí, je Jair Lapid, ještě nedávno známý novinář a televizní moderátor. Ačkoliv dráhu politika nastoupil teprve v lednu, jeho status mediální hvězdy a masová kampaň na Facebooku a dalších sociálních sítích mu zajistily širokou popularitu: předběžné průzkumy slibovaly jím založené populistické straně Ješ Atid zisk okolo 13 křesel, což by jí dovolilo soupeřit i s etablovanou Kadimou. Dohoda mezi Mofazem a Netanjahuem a odsunutí voleb však značně oslabily Lapidovy pozice. Dá se očekávat, že jeho politická kampaň ztratí během dlouhých měsíců, které nyní zbývají do nového data voleb, mnoho ze své hybnosti.

Koalice v koalici

Zásadní otázkou nicméně je, co vedlo samotného Benjamina Netanjahua k dohodě s Mofazem, za níž si vysloužil místo na titulní straně časopisu Time, který jeho fotografii doprovodil titulkem „král Bibi“, odkazujícím k Netanjahuově přezdívce. I bez Kadimy totiž vláda disponovala poměrně pohodlnou většinou. V případě, že by na podzim skutečně došlo k předpovídaným předčasným volbám, by navíc Netanjahuova strana Likud podle průzkumů získala 31 mandátů, čímž by si oproti současnému stavu polepšila o čtyři křesla. Proč se tedy premiér rozhodl rozšířit vládu o téměř třicet dalších poslanců a oddálit tak volby?

Příčinou byly hluboké rozpory v koalici, které se dotýkaly jednoho z nejožehavějších témat současného Izraele, postavení ultra-ortodoxní židovské komunity (hebrejsky charedim). Její příslušníci jsou totiž nyní vyjmuti z povinnosti nastoupit vojenskou službu, která je jinak povinná pro všechny občany židovského původu. Zákon, který poskytoval této výjimce legislativní rámec, byl ale v únoru prohlášen Nejvyšším soudem za diskriminační. Vláda tak musí vypracovat nový, egalitářštější zákon. S tímto krokem kromě valné většiny poslanců Likudu souhlasí i další koaliční strana, Jisrael Bejtejnu pod vedením předsedy Avigdora Liebermana. Ta je zásadním odpůrcem výsad charedim již od svého založení na konci 90. let. Naopak náboženské strany se dle očekávání velmi ostře postavily proti možnosti, že by jejich voliči byli nuceni opustit náboženské školy a nastoupit několikaletou službu, a hrozili svrhnutím vlády.

Téma ultra-ortodoxní menšiny však není jediné, které rozděluje Netanjahuův kabinet. Zatímco v otázce spravedlivějšího rozdělení břemene služby v armádě je Jisrael Bejtejnu premiérovým spojencem, v přístupu k Palestincům je Liebermanova strana mnohem tvrdší než Netanjahu. Ten je navíc vystaven i tlaku radikálního křídla jeho vlastní strany, které je úzce napojeno na osadnická hnutí ze Západního břehu.

Přizvání Kadimy do vlády se tak ukázalo být pro Netanjahua nejschůdnějším řešením. Rozšíření koalice významně snížilo vyděračský potenciál menších stran a otevřelo cestu k reformě zákona o vojenské službě. Zároveň poskytlo části Likudu podporu pro umírněnější politiku vůči Palestincům. Premiér tak nyní spíše než jednou vládní koalicí disponuje několika možnými aliancemi v jejím rámci, přičemž se bude spoléhat na různé strany při prosazování různých cílů.

Předčasné volby by Netanjahuovu pozici pouze poškodily. Byť by Likud pravděpodobně získal několik dalších křesel, Jisrael Bejtejnu a náboženské strany by si udržely svůj vliv. Do Knessetu by se naopak podle průzkumů nedostala strana Acmaut, která se vloni odštěpila od Strany práce a která byla před přistoupením Kadimy největší Netanjahuovou oporou ve vládě. Vzhledem k tomu, že současný politický program Strany práce vylučuje dohodu s Likudem a že by Kadima z předčasných voleb vyšla silně oslabená, Netanjahuovo umírněné křídlo by zůstalo bez významnějších spojenců. Princip ad hoc koalic v rámci vládní většiny tak zůstal jeho jedinou alternativou k ústupkům vůči ostatním pravicovým a náboženským stranám.

Změny na obzoru

Okamžitě po oznámení dohody mezi Mofazem a Netanjahuem se začaly objevovat články a komentáře analyzující možné dopady rozšíření koalice na izraelskou zahraniční politiku. Vzhledem k současným turbulentním událostem na Blízkém východě je to logické: Izrael čelí reálné možnosti anulace mírové smlouvy s Egyptem, Palestinci frustrovaní skomírajícím mírovým procesem hrozí unilaterálními kroky a dopad mezinárodních sankcí na íránské jaderné ambice je stále nejistý. Překvapivý vstup Kadimy do vládního tábora ale neovlivní jen postup Izraele vůči jeho sousedům a zahraničním hrozbám – dopad na domácí politiku může být ještě významnější. Mofaz s Netanjahuem si totiž za jeden ze společných cílů stanovili zásadní změnu izraelského volebního systému.

Ten je dnes politologickými učebnicemi označován za jeden z nejčistších proporčních volebních systémů na světě. Je tomu tak díky volebnímu prahu pouhých dvou procent hlasů a skutečnosti, že země pro účely voleb není rozdělena na více okrsků, tj. existuje pouze jediný volební obvod pokrývající území celého Izraele – počet získaných křesel tedy přesně odpovídá počtu obdržených hlasů. Toto uspořádání bylo zvoleno při vzniku země s odůvodněním, že izraelská populace je vysoce heterogenní, a parlament by tak měl reprezentovat i marginální skupiny.

S postupem let se ale čím dál více ukazuje, že systém tak štědrý k malým stranám vede k faktickému ochromení vlád. Kvůli roztříštěnosti parlamentu musí velké strany vstupovat do koalic s řadou menších partnerů (vlády často tvoří šest a více stran), jejichž skutečný vliv je díky možnosti nechat padnout kabinet zcela neúměrný jejich mandátu.

Současná konstelace, kdy se ve vládě nachází dvě největší strany, dává šanci tento systém změnit. Netanjahu již jmenoval Jisraela Kaca, ministra dopravy a svého důvěrníka, aby vypracoval návrh změny volebního zákona. Jako první opatření Kac plánuje zvýšit volební práh postupně až na čtyři procenta, což by vedlo ke sloučení malých stran a k umírnění jejich programu, jelikož by se již nadále nemohly spoléhat na podporu malého segmentu populace s radikálními postoji. Dále ministr navrhuje zvýšit počet poslanců, kteří mohou vyslovením nedůvěry odvolat vládu, ze současných 61 na 65, což by mělo alespoň částečně snížit frekvenci střídání vlád. Kac by rovněž rád stanovil strop pro celkový počet ministrů. Toto opatření má za cíl zabránit vzniku koalic skládajících se z miniaturních stran, z nichž každá vyžaduje svého zástupce v kabinetu.

Vůbec nejradikálnější vizí je ale zavedení jednotlivých volebních okrsků. Tato změna má přinést snížení počtu stran, které se dostanou do Knessetu, jelikož počet křesel v každém obvodu bude omezený (v řádech jednotek), což povede k vítězství kandidátů největších stran. Kacův tým by chtěl tento prvek představit již před dalšími volbami, v nichž by tímto způsobem byla volena zhruba pětina poslanců (zbytek by byl dál volen v jednom celostátním obvodu). Počet křesel udělených na základě výsledků voleb v jednotlivých, několika-mandátových okrscích by se v dalších letech postupně zvýšil až na polovinu.

Hrobník, nebo král?

Je samozřejmě otázkou, nakolik bude politický tandem Likud-Kadima ve svých snahách úspěšný. Především menší strany se předkládaným návrhům zuřivě brání, jelikož by vedly k jejich odstavení od politického vlivu. Nutnost (r)evoluce systému, který vede k periodickým koaličním krizím a sporům, často paralyzujícím činnost vlády, je však evidentní. Původní idea dát slovo i okrajovým skupinám v mnoha případech degeneruje ve faktický diktát menšiny většině. Nejširší koalice v dějinách země má šanci tento stav konečně změnit.

Netanjahu je svými kritiky často označován za jednoho z izraelských hrobníků blízkovýchodního mírového procesu, který pokračováním ve výstavbě židovských osad na Západním břehu vylučuje další jednání s Palestinci. Pokud se mu ale podaří prosadit změny vedoucí nakonec k omezení vyděračského potenciálu stran s malou voličskou základnou a ke stabilizaci izraelského politického systému, titul „král Izraele“ bude plně zasloužený.