Stát v důsledku občanské války nekontroloval do roku 1997 své území a ani poté nebyla výjimkou dočasná ztráta kontroly nad jeho částí. Naposledy se tak stalo v průběhu září až října 2010 po napadení vojenské kolony v Raštském údolí na hornatém východě země, při němž zemřelo téměř 30 vládních vojáků. Předpokládá se, že za útokem stál některý z bývalých polních velitelů z dob občanské války. V Raštském údolí poté začaly probíhat boje s blíže neurčenými ozbrojenými povstalci; podle dostupných informací se mohlo se jednat o povstalce s vazbami na Tálibán, např. jednotky Mully Abdully, který bojoval v Afghánistánu na straně Tálibánu a před rokem se vrátil zpět do Tádžikistánu. Následně bylo s Raštským údolím přerušeno veškeré spojení, včetně mobilních telefonů a internetu, a všechny cesty vedoucí do regionáního centra, města Garm, byly doslova posety armádními kontrolními stanovišti. Postupem času se nakonec podařilo vládním jednotkám situaci stabilizovat.
V Tádžikistánu zůstává sporná i samotná legitimita autoritářského režimu Emomali Rachmona, opírajícího se v souladu se středoasijskými nepotistickými tradicemi o své přátele a klanové příbuzné. Opozice viní prezidenta Rachmona z nastolení feudální tyranie, prezident opozici z islámského fundamentalismu a obchodu s drogami. Do značné míry mají pravdu obě strany. Poválečná vláda nejprve inkorporovala bývalé polní velitele z občanské války, kteří stáli na straně opozice, ale Rachmon (prezidentem je oficiálně od roku 1992) je posléze vytlačil na okraj. Bývalí váleční velitelé mají i po ukončení občanské války v roce 1997 přístup ke zbraním, jsou zapojeni do obchodu s drogami a kontrolují soukromé armády. Investovali do regionálního byznysu (hotely, kasina) ve snaze legalizovat své příjmy. To se však týká i vysokých vládních úředníků, kteří jsou rovněž zapojeni do stínové ekonomiky a mají kontakty na kriminální struktury.
Selhání v poskytování základních veřejných služeb je asi nejpalčivějším problémem země. Vláda je permanentně konfrontována s vážnými ekonomickými problémy. Průměrná mzda se pohybuje okolo 50 dolarů za měsíc, nezaměstnanost nikdo nedokáže spočítat, nefunguje zásobování vodou ani dodávky elektřiny. Páteř ekonomiky tvoří pracovní imigrace do Ruska. Peníze, které imigranti posílají svým rodinám, tvoří třetinu až polovinu HDP. Sedmdesát procent venkovského obyvatelstva žije na hranici chudoby. Navzdory tomu režim nepřijal žádné reformy a očekávat od něho nějaká zlepšení je velmi nepravděpodobné.
Zda může Tádžikistán takto fungovat i nadále, zůstává otevřenou otázkou. Pokud by došlo ke vzájemné interakci tří negativních fenoménů – zkorumpovaného autoritářského režimu klanového typu, organizovaného zločinu (především tranzit a obchod s drogami z Afghánistánu) a ozbrojené opozice zahrnující i islamisty -, stane se z charakteristiky Tádžikistánu jako failed state nikoliv otázka, ale nezpochybnitelný fakt.