Agresivní postup Ruska vůči Ukrajině představuje vážné ohrožení pro teritoriální integritu a politickou suverenitu této země. Současně podrývá pozici nové vlády, která nahradila Janukovyčův režim, a provokuje k oddělení Krymu. Ruské kroky navíc přinášejí významné riziko pro uspořádání mezinárodního systému po studené válce. Euroatlantické společenství nemůže nic z toho akceptovat.

Nejlepší vodítko pro porozumění celého kontextu současné situace představuje mezi dostupnými historickými analogiemi remilitarizace Porýní nacistickým Německem v roce 1936. Podobně jako Hitler před osmdesáti lety, i Putin záměrně testuje limity mezinárodního systému a snaží se využít vzniklý chaos a zmatení ve svůj prospěch. To z něj nedělá totalitárního diktátora, ale umožňuje to označit Rusko jako revizionistickou velmoc.

Současná revizionistická pozice je přímým důsledkem nepodařené socializace postsovětského Ruska. Stejně jako v Německu po první světové válce živí neúplné vítězství Západu nespokojenost s výsledkem studené války. S touto nespokojeností Putinův režim obratně manipuluje.

Ruska se patrně dotklo, že nebylo dostatečně jasně přizváno, aby se připojilo k evropskému uspořádání jako rovnocenný hráč, jako se to podařilo s Francií v roce 1815 a Západním Německem po roce 1949. Aniž bychom se snažili klást na někoho vinu, je jasné, že částečně vstřícný přístup NATO a dalších euroatlantických institucí nebyl dostatečný, aby neodvolatelně integroval Rusko do nového systému.