Zelené iluze

Hlavními cíli klimaticko-energetického balíčku je omezování produkce CO₂, snížení závislosti na fosilních palivech a zvýšení spotřeby obnovitelných zdrojů energie. K přijetí těchto závazků vedlo Evropu několik důvodů: boj proti globálnímu oteplování, snaha o snížení dovozní závislosti na fosilních palivech a v neposlední řadě vnímání obnovitelné energetiky jako impulzu k posílení ekonomického růstu a nástroje snižování nezaměstnanosti.

Hlavním argumentem Evropské komise a ospravedlněním masivní podpory obnovitelných zdrojů ze strany členských států jsou potenciální přínosy tzv. zelené ekonomiky. Ty by se měly dostavit například v podobě úspor z 350 miliard Eur, které Unie každoročně platí za dovoz energií, či jako stimul ekonomického růstu a tvorby milionů nových pracovních. Musíme si ale uvědomit, že obnovitelnou energetikou se v evropských podmínkách míní především větrné a solární farmy, které vyžadují v poměru k výkonu obrovské investice, ovšem s minimem nových přímých pracovních míst. Evropští producenti těchto technologií navíc čelí stále tvrdší konkurenci ze strany asijských výrobců. Lídrem v tomto segmentu trhu je dnes Čína, zatímco ještě před několika lety mu dominovalo Německo, Španělsko či Dánsko.

Přehodnocení dosavadní státní podpory v Unii by ale pro evropské producenty znamenalo další ztrátu, navíc se v odborné debatě stále objevují argumenty, které vybudování nízkouhlíkové ekonomiky do roku 2050 podporují. Předkládá je např. zpráva Carlo Jeagera „A New Growth Path for Europe“. Zarážející ale je, že v této i dalších podobných studiích je často opomenuta analýza nutných nákladů a očekávaný ekonomický růst a klesající zaměstnanost jsou brány jako dostatečná pozitiva ospravedlňující tuto politiku. Jak podotýká Gordon Hughes v analýze „The Myth of Green Jobs“, tvorba pracovních míst státními investicemi je velice jednoduchá, klíčová je ovšem návratnost investic v  podobě přidané hodnoty. Investice do obnovitelné produkce elektrické energie jsou kapitálově výrazně náročnější než do konvenční energie, tudíž pro dosažení stejného výkonu jsou nutné násobně vyšší (podle Hughese 9-10krát) investice.

Nedostatečné investice, klesající konkurenceschopnost

Dnes Evropská unie produkuje z obnovitelných zdrojů více než 15 % spotřeby energie, většinou z vodních elektráren. Na solární elektrárny připadá méně než 1 %. Ke zvýšení podílu na 20% budou nutné masivní investice, které mohou dosáhnout 2 bilionů EUR a budou směřovat nejen do produkčních kapacit, ale i do přenosových soustav. To se ovšem promítne do zvýšení výsledných cen energií pro zákazníky. Z pohledu investorů a energetických společností je na jednu stranu příznivé, že současný politický konsenzus skýtá podporu obnovitelným zdrojům a investice do nich lze považovat za relativně bezpečné. Na druhé straně je trh deformován tím, že část výsledné ceny vzniká na základě politického rozhodnutí. Hrozí přitom, že tyto deformace odradí od výraznějších investic nejen evropské energetické společnosti, ale globální kapitál.

Evropská unie tak sice může počítat s vysokým celkovým objemem investic do obnovitelné energie, její produkční kapacity však nebudou růst dostatečně rychle, aby pokryly spotřebu. S opuštěním jaderné energie v některých členských státech bude růst poptávka po elektrické energii v situaci, kdy již dnes není většina států Unie schopná pokrýt domácí spotřebu vlastní produkcí. Energetika je vysoce strategickým odvětvím náročným nejen na objem investic, ale také na čas nutný k uvedení nových zařízení do provozu, nemluvě o omezených konstrukčních kapacitách například u jaderných elektráren.

Evropa se tak v budoucnu může dočkat nejen rostoucího importu ropy a zemního plynu, ale také elektrické energie. Důsledkem bude klesající konkurenceschopnost Evropy ve srovnání s rozvíjejícími se ekonomikami. Evropa je v současnosti největším investorem do obnovitelných zdrojů, ale o toto prvenství brzy přijde ve prospěch Číny. Dlouhodobě se nemůže udržet ani jako technologický lídr: obnovitelné technologie nejsou zařízení s vysokou přidanou hodnotou při nízkých nákladech, přestože například účinnost solárních panelů roste a náklady na ně postupně klesají. Životnost produkčních kapacit je navíc omezená a do ceny energie je nutno započítat i náklady na jejich likvidaci.

Zaostávající lídr

Přestože je Evropa v současné době možná nejhlasitějším advokátem obnovitelné energie na globální scéně, může nakonec přijít i o tuto pozici. Už na kodaňském summitu ke klimatické změně se ukázalo, že Unie není tím, kdo bude v rámci této agendy diktovat pravidla hry. Navíc v Evropě samotné sílí kritika klimatických cílů a způsobu jejich dosahování. Stejně, jako se některé členské státy rozhodly opustit jadernou energetiku, může další politické rozhodnutí, bez vztahu ke skutečným potřebám Evropské unie, vést k opětovnému přehodnocení evropské energetické politiky.

Problémem je, že investice, které nebyly realizovány dosud, se již nepodaří dohnat. Je otázkou, zda se podaří naplnit všechny cíle evropského klimaticko-energetického balíčku, ale již dnes lze konstatovat, že Evropská unie bude po roce 2020 na dovozu ropy, zemního plynu a elektrické energie závislejší, než je dnes.