Neustále slyšíme, že muslimové se do Evropy neintegrují, rychle se množí, žijí odděleně v jakýchsi paralelních společnostech, zavádějí šaríu, prosazují tzv. no-go zóny, jejich třetí generace se radikalizuje, integrační modely selhávají.

Co je na tom pravdy a v čem tkví skutečné problémy? Vezměme si tvrzení jedno po druhém.

V EU žije podle odhadů asi 20 miliónů muslimů. Přesné údaje neexistují, jelikož se etnické a náboženské statistiky s ohledem na republikánské a liberální principy nevedou.

Ve svých státech jsme občany a údaje, které státu o svém osobním přesvědčení, orientaci a etnicitě dáváme, jsou součástí soukromé sféry a navíc jsou často nejednoznačné. Existují tedy jen odhady, založené na statisticky podchytitelných faktorech.

O kterých muslimech mluvíme

Zaprvé nelze tvrdit, že se 20 miliónů lidí islámského vyznání neintegrovalo. Naprostá většina muslimů pracuje, posílá děti do školy a platí daně.

Podle OECD odhadů migranti hromadně přispívají do sociálních kas více, než z nich berou, a jsou přínosem pro hospodářství. Přicházejí s obecně vyšší porodností, protože mezi migranty jsou častěji lidé z nižších tříd či z tradičních společností.

V globálním průměru mají muslimové vyšší počet dětí, než například Evropa. Ale i v tomto globální měřítku porodnost muslimů po celém světě prudce padá a v tom dohání křesťany.

V Evropě padá porodnost migrantů ještě rychleji. Podle odhadů Pew Research Centra stoupne jejich podíl na obyvatelstvu celé Evropy, včetně Ruska, kde jich žije 10%, z dnešních 6% na 8% v roce 2030.

Problémy s integrací muslimů je těžké měřit. Muslimové patří do všech společenských skupin a nežijí jako vydělená, viditelná skupina, a ani se do žádných větších skupin neorganizují.

V evropských státech neexistuje žádná jednotná muslimská obec, ekvivalent našich církvím, natož celoevropská. Muslimové v Evropě hovoří různými jazyky, mají vazby na různé země a mezi sebou se nevnímají jako jednolitá obec.

Mnoho Arabů, Turků, Kurdů atd., jsou navíc nominální nebo-li kulturní muslimové, kteří sdílejí podobnou společnou kulturní referenci, jakou mezi sebou sdílejí i ateisté křesťanské kultury. Pouze část prožívá své náboženství aktivně nebo veřejně.

Z asi čtyř miliónů německých muslimů je jen asi 15 % členem nějaké náboženské obce, asi třetina chodí pravidelně do mešity a asi pětina dětí má hodiny náboženství ve škole.

I ti z konzervativnějších zemí z jihovýchodní Asie v Evropě nezřídka víru ztrácejí, nebo ji naopak pod tlakem společnosti jsou nuceni bránit. Ve Francii je podle výzkumů 75% muslimů věřících, ale jen 41% věří a praktikuje, zbytek (34%) věří, ale nepraktikuje, 25% je bez náboženství nebo pouze muslimského původu a pouze 25% v pátek chodí pravidelně do mešity.

V tomto ohledu jsou evropští muslimové v průměru více naklonění náboženství, než jejich nemuslimští spoluobčané, ale neplatní, že každý Arab, Turek a Kurd je praktikujícím muslimem.

Mýtus o no go zónách

Skutečností ovšem je, že Arabové ve Francii, Turci v Německu a lidé z jihovýchodní Asie v Británii mají vyšší, z pravidla dvojnásobnou míru nezaměstnanosti, než průměr, nižší vzdělání, vyšší výskyt přerušené školní docházky a omezenější sociální kapitál.

Jako problémové jsou potom velmi viditelné čtvrti s vyšší koncentrací jednoho etnika a podobné sociální situace – v Anglii jde o čtvrti v blízkosti středu měst jako je Leicesteru, Bradford, Birmingham nebo v Londýně (kde žije 40% britských muslimů, jež tvoří 12% Londýňanů).

Francie identifikovala asi 750 citlivých městských zón (ZUS) z celkového počtu asi 2500 sociálních sídlišť. V ZUS, které pravidla leží mimo městská centra, se soustředí lidé s nízkými nebo nestálými příjmy a jejich obyvatelstvo, odhadované asi na 4 miliony, má z více než 50% migrační původ.

Problémem těchto „ghett“ je tzv. sociální past: kolotoč nepříznivého sociálního původu, špatného školství, nezaměstnanosti, často posílené o „špatný“ etnický původ, která mezigeneračně sdílí z generace na generaci.

Je však velmi obtížné říct, jestli důvodem sociální vydělenosti je etnický původ, a tedy i hendikep migrační historie, nebo jestli je důvodem vyšší nezaměstnanosti migrantů právě koncentrace do míst s malou návazností na zbytek společnosti.

Ta s sebou nese horší školství, menší šance na pracovním trhu, sociální stigma, které se potom spojuje právě s tou kterou skupinou. Tento začarovaný kruh známe z Česka v našich vlastních romských „ghettech“.

Není ovšem pravda, že by se muslimové jakožto muslimové aktivně vydělovali. Ona zpráva o britských no-go zónách, tedy „muslimských oblastech“, kam se bojí vydat i policie, byla před několika lety rozšiřována americkými médii, ale mezitím byla odhalena jako mýtus.

Neokonzervativní intelektuál Daniel Pipes, který tento pojem proslavil, se ho sám zřekl – francouzská sídliště a britský Birmingham nejsou nijak podobné americkému Bronxu nebo Detroitu, ale klidná, až nudná místa.

Pravdou zůstává, že existují ulice, nebo čtvrtě, zejména v Británii, kde se koncentrují migranti podobného etnického pozadí a jazyka, že často nevolají policii, protože řeší své problémy mezi sebou, nebo že se ojediněle objeví agresivní jedinci.

Tribunál versus soud

Před dvěma lety byli zatčeni a posléze odsouzení tři samozvaní ochránci muslimské morálky ve východním Londýně pro obtěžování a napadání lidí ve jménu obrany šaríy. Incident byl natočen na video a vyvěšen na youtube. Podobné věci se ojediněle stávají, stejně jako rasistické útoky na muslimy, a policie je potírá.

Další mýtus o prosazování práva šaría se naopak opírá o reálný, ale zcela legální fenomén. V Británii existují tzv. Muslim Arbitration Tribunals, mimosoudní tribunály bez soudní pravomoci, ve kterých se s posvěcením státu a anglikánské církve řeší rodinné problémy podle islámského.

Podobný tribunál má i židovská obec. V praxi několik desítek tribunálů řeší většinou podněty žen na šaríatský rozvod, nejčastěji tam, kde nedošlo k civilnímu obřadu a kde certifikát umožní ženě odejít z manželství.

Zejména menší regionální tribunály jsou kontroverzní kvůli podezření na slabší ochranu práv žen, než jakou poskytuje civilní soud. Největším problémem je nedostatek systematického dohledu a britská vláda právě provádí v této záležitosti průzkum.