Tehdejší opozice ráda kritizovala vlády ODS a prezidenta Klause za nejednotu v zahraniční politice. Na této situaci se však příliš mnoho nezměnilo ani s nástupem nové garnitury. Nejmarkantněji to lze ilustrovat na českém přístupu k rusko-ukrajinskému konfliktu. Premiér Sobotka se ve svých výpovědích odlišuje od postoje Ministerstva zahraničních věcí – a ve věci sankcí fakticky i od postoje vlády! Daleko za veškerými vládou stanovenými rámci zahraniční politiky se pohupuje prezident oscilující od jestřábích výkřiků o umístění vojsk NATO na Ukrajině, až po halasné odmítání sankcí na sezení svolaném prominentním Putinovým oligarchou.

Pravda, vláda nenastoupila v době zahraničněpolitického klidu. V tomto ohledu je ale zarážející, že snad nejméně je ve vypjatých debatách o pozici ČR ve světě slyšet… ministr zahraničních věcí! Kromě reaktivní až defenzivní pozice ve vztahu vůči prezidentovi a předsedovi vlády navíc přepustil vedení diskuze o obratech v zahraniční politice svému prvnímu náměstkovi Petru Drulákovi. Ten má sice jasnou vizi i záviděníhodnou intelektuální kapacitu, ale bohužel mu jako úředníkovi zcela chybí politický mandát. Často se navíc pouští mimo terén vymezený vládním prohlášením či programem ČSSD. Pokud Zaorálek názory svého mediálně velmi viditelného zástupce sdílí, pak by se za ně měl postavit se vší vehemencí i ve veřejné debatě.

Zahraniční politika: Drulákův lidskoprávní kolotoč

Nová vláda se nejhlasitěji vymezuje vůči tradičnímu českému důrazu na prosazování lidských práv. Mediální tváří tohoto tématu se stal právě Drulák, který své úvahy rozvinul v řadě autorských článků a rozhovorů. První náměstek se lidských práv nezříká, kritizuje však jejich „havlovské“ pojetí, které označuje za „lidskoprávní atlantismus“ zatížený antikomunismem a snahou být co nejlepším partnerem USA. Namísto podpory úzce politických práv Drulák prosazuje šířeji pojatou koncepci lidské důstojnosti, která obsáhne i práva sociální a environmentální.

Drulákovo pojetí politických práv je však velmi problematické, neboť je ztotožňuje s šířením demokracie „ohněm a mečem,“ jak jej známe od amerických neokonzervativců. Ve stávajících dohodách jsou však tato práva chápána v mnohem širším smyslu a zahrnují třeba také právo na život, ochranu soukromí, svobodu vyznání, či nárok na spravedlivý proces. Hlavní problém této argumentace tedy spočívá v tom, že s odmítnutím neokonzervatismu šmahem zpochybňuje i politická, či dokonce lidská práva obecně.

Bylo by chybou Drulákovu kritiku paušálně shazovat ze stolu jako pouhé „plivání na Havlův odkaz“, do nějž jej zploštila většina reakcí. Přetahování se „o Havla“ navíc odvádí pozornost od mnohem zásadnějších problémů. Některé z nich již byly rozebrány jinde, např. v textech Jana Macháčka či Ondřeje Císaře: Prosazování široce pojaté lidské důstojnosti, tedy včetně sociálních a environmentálních standardů, je ve skutečnosti obtížně slučitelné s Drulákovou hodnotou respektu ke kulturním odlišnostem. Drulákovy argumenty – bezpochyby proti záměrům jejich autora – také bohužel vytvářejí ideovou zástěrku pro privatizaci zahraniční politiky pod sloganem ekonomické diplomacie.

Podívejme se ale na jinou výtku, vycházející z předpokladu, že zahraniční politika je skutečně politickou aktivitou a nikoliv pouze technokratickým prosazováním dílčích zájmů – s čímž Drulák ostatně souhlasí. Politiku – včetně té zahraniční – proto nelze oddělovat od společnosti, ze které na jedné straně vychází, ale kterou zároveň také spoluutváří: Prostřednictvím zahraniční politiky říkáme, kým jako společnost jsme a v jakém světě žijeme – či kým být a v jakém světě žít chceme.

Jaký vzkaz tím česká vláda vysílá světu i české společnosti? Petr Drulák říká, že například v Číně jsou politická práva považována za „západní výmysl“. Jistě, tento koncept nespadl z nebe a jeho původ je samozřejmě evropský. Zároveň jde ale také o centrální pilíř mezinárodního řádu. Politická práva a svobody jsou zakotveny v Chartě OSN i Všeobecné deklaraci lidských práv, které uznávají prakticky všechny státy mezinárodního společenství, včetně Ruska, Číny, Kuby či Severní Koreje. Pochybujeme, že by ČR měla jakýkoliv zájem mezinárodní systém založený na OSN jakkoliv podkopávat.

Drulákův klíčový argument, že nelze kritizovat útlak v Tibetu a současně mlčet o Abú Ghrajbu, lze navíc použít i v převrácené podobě: Pokud lidská práva relativizujeme ve vztahu k Rusku nebo Číně, pak se zbavujeme klíčového vodítka pro řešení některých zásadních problémů naší společnosti. Pokud budeme říkat, že dodržování lidských práv budeme nárokovat jen od někoho, někde a někdy, těžko se jich nadále můžeme držet jako principu, na jehož základě odmítáme třeba dehumanizaci migrantů na hranicích EU či sledování a útoky na soukromí občanů pod záminkou bezpečnostních opatření.

To samozřejmě neznamená, že by se čeští diplomaté měli se svými čínskými či ruskými protějšky setkávat jen s plackami Free Tibet a Pussy Riot na klopě. Neměli bychom se ale nechat vtlačit do rozhodování mezi dvěma extrémy. Odpovědí na problémy „lidskoprávního atlantismu“ není opuštění politických práv či jejich rozmělnění v širokém katalogu lidské důstojnosti, ale jejich důslednější prosazování dovnitř i navenek. Takový postup navíc ČR nijak neoslabuje, zvlášť pokud se vyhneme ideologickému prosazování změny režimů a zaměříme se na trpělivé zdůrazňování univerzality lidských práv a jejího právního zakotvení.

Ve svém nejnovějším textu, zveřejněném jen těsně před uzávěrkou tohoto článku, se Drulák prezentuje o poznání smířlivěji. Najednou se zdá, že se pozice jednotlivých účastníků debaty až tak neliší – a některé pasáže starších Drulákových textů ukazují, že možná ani nikdy tolik nelišily. To je jistě povzbudivá zpráva pro českou zahraniční politiku. Pokud ale byla celá tato debata takto přehnaná, pak k tomu jistě významně přispěla karikatura politické dimenze lidských práv jako neokonzervativního křížového tažení.

Evropská politika: Dalekáť cesta a marné volání po politickém zájmu

V evropské politice je situace odlišná. I zde však veškerým diskuzím o změně českého přístupu k evropské politice vévodí „nejvyšší úředník“, tentokrát státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Jakkoli lze s povděkem kvitovat otevřenější přístup Úřadu vlády, jež je symbolizován ustavení Národního konventu pro EU, jsou to především výsledky, jež se počítají.

Hned na úvod svého vládnutí se kabinet Bohuslava Sobotky rozhodl upustit od požadavku na tzv. Klausovu výjimku z Lisabonské smlouvy, dle kterého měla ČR v budoucnu odstoupit od Charty základních práv EU. Jednalo o předpokládatelný a správný krok. Slib výjimky měl alespoň částečně zachránit tvář Václavu Klausovi při podpisu Lisabonské smlouvy. Ve skutečnosti se o tento závazek česká diplomacie dále příliš nestarala a vláda tedy jen nahlas řekla to, co se víceméně již dělo. Zadruhé vláda schválila Fiskální pakt. Nedokázala ho ale protlačit Sněmovnou, kde tento dokument již od léta leží. Potenciální partner v evropské politice, TOP 09, totiž požaduje, aby vláda dokument nejen podepsala, ale aby se jeho ustanoveními řídila ještě před vstupem do eurozóny. To se však zdá pro kabinet Bohuslava Sobotky neakceptovatelné.

Na zásadní otázku české evropské politiky, kdy a jak chceme vstoupit do eurozóny, ale vláda prozatím neodpovídá. Z různých prohlášení – včetně programového – lze sice vyvodit, že si uvědomuje problematičnost dvojrychlostní Evropy. Koalice se dále zavázala, že ČR na vstup do eurozóny připraví, bez jasného jízdního řádu pro přibližování se eurozóně ale v tomto ohledu ČR nikam nesměřuje. Léta jsme se schovávali za klišé, že euro přijmeme, až budeme my i eurozóna připraveni. Nikdy nám ale nikdo neřekl, co to prakticky znamená. Možná je už na čase. Architektura eurozóny je po šocích z posledních let v mnohem lepší kondici a vládní strany dlouhodobě nominálně deklarují touhu přináležet do unijního jádra.

Avšak jediní, kdo mohou diskuzi o přijetí eura posunout dál, jsou čelní představitelé koaličních stran. Nicméně na takovou obtížnou diskuzi s opozicí, veřejností, Českou národní bankou a v politickém zákulisí stále mručícím Václavem Klausem chybí odhodlání. Nové směřování v evropské politice tak nebude úplné, bude-li vláda postrádat k takovému kroku apetit. Státní tajemník a jeho sekce při Úřadu vlády sice mohou zlepšit agregaci zájmů a otevřít konstituování národních pozic širší diskuzi v dílčích tématech (jako se tomu dělo při proměňování pozice k energeticko-klimatické politice během léta), avšak stejně jako u minulých vlád platí, že bez skutečného politického zájmu kvalitní evropskou politiku realizovat nelze.

Kdy jindy, než teď?

Oba příklady ukazují, jak potřebný je zájem politiků – především z parlamentu – o zahraniční politiku. Zatímco lidskoprávní diskuze směřuje bez jasné politické korekce odnikud nikam, ale zato za současného pobouření výrazné části odborné veřejnosti, ta podstatná část evropské diskuze ještě veřejně ani nezačala. Přitom kdy jindy by se politici měli o pozici ČR ve světě zajímat, než v roce 2014, kdy Rusko obsazuje Ukrajinu, Islámský stát se rozšiřuje na hranicích členského státu NATO, sílí migrační tlaky na EU, proběhly volby do Evropského parlamentu a začíná pracovat nová Evropská komise?