Mezinárodní pozorovatelé i lokální média ale všeobecně hodnotí průběh voleb jako regulérní a tento názor svými gratulacemi Felipe Calderónovi potvrdila i řada světových státníků, mezi nimi například i španělský premiér, socialista José Luis Rodríguez Zapatero. Je proto málo pravděpodobné, že by Calderón nakonec v prosinci nebyl inaugurován. V prezidentském křesle v Mexico City se dá očekávat kontinuita s končící vládou Vicente Foxe (PAN). Na domácí i regionální politické scéně ale výsledek voleb slibuje podstatné změny.

Volby, v nichž občané kromě prezidenta vybírali také poslance, senátory, starosty a guvernéry tří z 31 států mexické federace, politickou scénu zásadně transformovaly. V první řadě – shodou okolností velmi podobně jako v nedávných českých volbách – došlo k silné pravo-levé polarizaci elektorátu a upevnění pozice PAN a zejména dosud relativně slabé PRD, která zužitkovala popularitu svého charismatického prezidentského kandidáta. Naopak citelně oslabila Revoluční institucionální strana (PRI) – všeobjímající středová formace, která 71 let neomezeně zemi vládla a i poté, co v roce 2000 prohrála prezidentské volby, si udržovala pozici nejsilnější strany v Kongresu a v jednotlivých státech. V parlamentních i prezidentských volbách letos PRI skončila s odstupem až na třetí příčce. Mnozí komentátoři to označují za šok a těžký, možná až smrtelný úder pro bývalou státostranu.

Letošním volbám předcházela nejtvrdší, nejintenzívnější a nejšpinavější volební kampaň, jakou Mexiko pamatuje. Klíčovou roli v ní hrála témata domácí politiky – ekonomické reformy, tvorba pracovních příležitostí a sociální situace v zemi, kde navzdory relativně moderní a dynamické ekonomice, žije čtyřicet procent obyvatel pod hranicí chudoby. Rozhodujícím faktorem ale nakonec paradoxně byla situace v jiné latinskoamerické zemi, Venezuele. Volební štáb Felipe Calderóna vykreslil dlouho favorizovaného Lópeze Obradora jako komplice populistického venezuelského autoritáře Hugo Cháveze. Objevily se televizní spoty, narážející na ideovou spřízněnost obou politiků, lidé z pravicového tábora uváděli Venezuelu, jako příklad země, kde je demokracie postupně oklešťována, média spekulovala o tom, že volební kampaň Lópeze Obradora je finančně podporována Caracasem. Podobně jako v červnových volbách v Peru, zmobilizoval nakonec tento obrázek mnohé středové voliče, aby se přiklonili na stranu pravicového kandidáta.

Calderónovo vítězství znamená úlevu pro většinu střední třídy, která si již zvykla na ekonomickou stabilitu a na od devadesátých let postupně se upevňující demokracii. Znamená také novou naději pro reformy, které země pro svůj další rozvoj nutně potřebuje, především fiskální reformu, liberalizaci energetického systému a reformu trhu práce. Odcházející prezident Fox, který do nejvyšší politiky vstoupil ze soukromé sféry a bez větších zkušeností z veřejného života, nebyl pro tyto reformy schopen získat podporu v Kongresu. Od Calderóna, dlouholetého a zkušeného stranického funkcionáře, bývalého předsedy poslaneckého klubu a ministra energetiky, se očekává, že bude v jednáních s poslanci vlastní strany i s ostatními poslaneckými kluby obratnější. Calderón už dokonce vyjádřil zájem zformovat koaliční vládu, něco v mexické politice dosud neobvyklého. Pokud v souvislosti s předáním moci nedojde k výraznému vyhrocení situace či dokonce k násilné akci ze strany poraženého Lópeze Obradora a jeho příznivců, a budou-li alespoň některé proudy v PRI či v PRD ochotny k dialogu, dají se očekávat intenzivní a nesmírně zajímavá vyjednávání a v ideálním případě akceschopná proreformní většina v Kongresu.

I když by bylo chybou dávat rovnítko mezi Lópeze Obradora a Cháveze, z hlediska celé Latinské Ameriky přesto znamenají volby v Mexiku konec vlny vítězství levicových a populistických vůdců. Ta se ještě před pár týdny hnala zdánlivě nezadržitelně přes celý kontinent. Levicový populismus, ztělesněný především prezidenty Venezuely a Bolívie Hugo Chávezem a Evo Moralesem a zaštítěný kubánským diktátorem Fidelem Castrem, hrozil destabilizací křehkých ekonomik regionu a namísto potřebných liberalizačních kroků znárodňováním vybraných sektorů hospodářství, omezením zahraničních investic a zvýšením protekcionismu. Ve Venezuele se také projevil snahou o „vývoz revoluce“, nechvalně známý z historie Kuby a dalších komunistických států. Prvními signály obratu v preferencích latinskoamerických voličů byly už nedávné výsledky prezidentských voleb v Kostarice a v Peru, kde levicoví kandidáti utrpěli porážku. Volby v Mexiku, regionální politické a ekonomické mocnosti, byly nicméně z pohledu zastavení růstu vlivu populistů letos v Latinské Americe nejdůležitější.