V předcházejícím článku  jsem se zabýval čtyřmi subsystémy tzv. arabského mediálního modelu (AMM), které média v arabském světě rozdělují do čtyř skupin především na základě jejich vztahu k vládnoucímu režimu. Možná trochu překvapivě jsem v závěru vyřkl názor, že i přes arabské jaro se charakter arabského mediálního trhu, co se týče rozřazení arabských médií do těchto čtyř skupin, zásadně nezměnil. Na jednu stranu je totiž pravda, že arabská média se nachází ve fázi transformace stejně jako celý region, na druhou ale není radno vliv a dosah arabského jara přeceňovat.

Předně ne ve všech zemích mělo arabské jaro revoluční charakter. Například v Ománu či Maroku mělo takřka zcela nenásilný ráz a politický systém jako celek se nezměnil. Dále pak ne ve všech zemích arabské jaro uspělo. Příkladem je udušená revoluce v Bahrajnu či volání po změně utopené v syrské krvi. Některé země se sice otřásly, ale způsob zacházení s médii v nich nadále „jede“ ve starých kolejí (Libanon), anebo pokračuje mediální transformace započatá již před arabským jarem (Egypt, Jordánsko). V případě Libye pak roli utlačovatele médií po režimu převzaly často neméně bezohledné milice povstalců.

Kam režim nemůže

Arabské jaro každopádně rozšířilo mediální sféru, která se částečně či zcela nachází mimo kontrolu vládnoucích režimů, ať už jde o aktivistický mediální underground či existenci médií na teritoriích pod kontrolou opozice v případě Sýrie. Fyzický útěk médií do teritorií mimo dosah režimu je doprovázen i přesuny v oblasti kyberprostoru. Pokračující režimní kontrola masmédií se projevuje přelivem jejich diváků na sociální sítě, kde je režimní kontrola slabší. Autoři mediálního obsahu se navíc nehodlají nechat připravit o svobodu, kterou jim arabské jaro přineslo, a ve své tvorbě se často vyznačují větší odvážností a kreativitou, než bývalo zvykem.

Nová hra podle starých pravidel?

Arabské jaro bylo podle mne znakem globalizace v oblasti médií a komunikace, která si našla cestu již i do arabského světa. Důsledkem je neodolatelný tlak na větší otevřenost médií, který se ve výsledku nedá zadržet, pouze usměrnit a využít, což si pragmaticky uvědomuje například i jinak tvrdě konzervativní saúdský režim. Střety mezi těžce vydobytou svobodou klasických masmédií v zemích prošlých arabským jarem a snahou o jejich přísnější regulaci jsou však stále široce rozšířené.

Arabské jaro totiž pomohlo odstranit některá žurnalistická tabu, avšak represivní mechanismy a cenzura zároveň zůstaly na místě. Nové vlády se navíc nezřídka pokoušejí používat právní nástroje a metody svých předchůdců pro vlastní ochranu a zájmy o to více, že pochopily, jakou váhu v procesu politické transformace mohou média mít. Zvláštní zřetel přitom noví vládcové kladou na masmédia přítomná na internetu.

Limity růstu

Kromě pokračujícího boje s režimní cenzurou a represí mají arabská média dalšího nepřítele. Představuje ji nedostatek jejich vlastní profesionality, který jim brání plně využít nabité svobody. Kvalitní žurnalistika, včetně té investigativní, pro ně často představuje nedosažitelnou metu. Chabé profesní kvality v kombinaci s hluboce zakořeněnou nedůvěrou veřejnosti pak z klasických masmédií činí snadnou kořist konkurence ze strany občanské žurnalistiky, bloggerů, sociálních sítí a nových médií. Klasický tisk, rozhlas a pozemní vysílání lokálních televizních stanic také čelí výzvě v podobě pokračujícího nástupu internetu a satelitního vysílání panarabských TV kanálů.

V současnosti se nedá říci, kdo boj o arabská média vyhraje, zda profesionální žurnalisté a občané na straně jedné, nebo nové režimy a jejich náhražky v podobě nikým nekontrolovaných ozbrojených skupin a klanů. Boj o svobodu a profesionalitu arabských médií však pokračuje intenzivněji a dynamičtěji než kdy dříve.