Březnové prezidentské volby byly vyvrcholením dvacetiměsíčního procesu demokratické přeměny. Plukovník Alí Uld Mohammed Fál, zosnovatel spíše poklidného a nenásilného puče ze srpna 2005 a vůdce vládnoucího vojenského výboru, mezi kandidáty nefiguroval. Ve volbách zvítězil nezávislý kandidát Sídí Uld Abdalláh, ekonom v minulosti zastávající několik ministerských postů. Tento výsledek byl do určité míry zklamáním pro vzdělanější obyvatele měst na západě země, kteří ve druhém kole podpořili Ahmeda Uld Dáddu, bývalého guvernéra Mauritánské národní banky a ekonoma Světové banky. Sídí Uld Abdalláh byl v tomto duelu vnímán spíše jako konzervativnější kandidát navazující na některé politické osy předešlého režimu Maaúja Uld Sídí Ahmada Táji, byť v nové, demokratické konstelaci. Již před volbami jej významná část politického spektra navíc označovala za loutku v rukou vojenského výboru – v tomto smyslu také Koalice sil pro demokratickou změnu (nejsilnější politické uskupení vzešlé z loňských parlamentních voleb) formulovala protestní dopis adresovaný Africké unii, ve kterém varuje před nebezpečím volebních manipulací. Volby byly nicméně mezinárodními pozorovateli prohlášeny za transparentní a platné a jako takové byly přijaty i mauritánským obyvatelstvem.

Mauritánie je jednou ze tří arabských zemí uznávajících Izrael. Tato diplomatická vazba je dědictvím režimu Maaúja Uld Sídí Ahmada Táji, který v 90. letech nejprve podporoval Irák při válce v Perském zálivu, v obavách z mezinárodní izolace i domácího odporu se však brzy začal sbližovat se Spojenými státy a Izraelem. Žádný z hlavních kandidátů na prezidentský úřad před letošními volbami nemluvil o zpřetrhání vazeb s Izraelem. Sídí Uld Chalífa, bývalý ministr zahraničních věcí a šéf předvolební kampaně Zajda Uld Zejdána, považuje vztahy Mauritánie s Izraelem za klíčové: „Arabové musí jít Izraelcům příkladem.“ Postoj Ahmeda Uld Dáddy, poraženého kandidáta z druhého kola, k tomuto specifiku mauritánské zahraniční politiky již tak jednoznačný není. Ačkoliv si uvědomuje, že „je diplomaticky schůdnější takový kontakt vůbec nevytvářet, než jej později bořit,“ navrhoval, aby byla daná otázka „předložena k celonárodní diskusi, která by teprve rozhodla o dalším počínání Mauritánie ve věci izraelsko-palestinského konfliktu.“ Alespoň v krátkodobém horizontu patrně nebude nová politická reprezentace dané téma otevírat, a to jednak kvůli malému zájmu obyvatel, jednak kvůli politickému kapitálu, který z tohoto vztahu může Mauritánie vytěžit na mezinárodněpolitické scéně.

Rozlehlé pouštní oblasti sahelských států se díky malé hustotě osídlení a absolutní propustnosti hranic staly vítaným útočištěm pro teroristické organizace. Na území Mauritánie a sousedního Mali tak operuje Saláfistická skupina pro kázání a boj, jenž údajně disponuje stovkami bojovníků. Bezpečnostní hrozby spojené s tímto regionem ostatně nezůstaly nepovšimnuty v rámci boje proti světovému terorismu. Mauritánie byla od roku 2002 zapojena do tzv. Pansahelské iniciativy, v rámci které Spojené státy pomáhaly budovat místní vojenské jednotky určené k boji s teroristickými skupinami. Tento program byl v roce 2005 nahrazen Transsaharskou protiteroristickou iniciativou, která kromě citelného navýšení dostupných finančních prostředků (roční rozpočet dosahuje 100 milionů USD) zahrnuje větší počet zúčastněných zemí a rozšiřuje spolupráci o nové dimenze (vzdělání, zabezpečení letišť, kontrola podezřelých finančních toků).

Mauritánie byla, narozdíl od svých severnějších sousedů, doposud ušetřena významnějších teroristických úderů. Veřejné mínění zatím nejvíce rozvášnil útok islamistů na vojenskou posádku na severovýchodě země v roce 2005, při kterém bylo zabito 15 vojáků. Nuakšott kromě toho mluví o několika připravovaných atentátech a únosech, které se místním bezpečnostním složkám podařilo zhatit. Vojenská pomoc ze strany Washingtonu je tudíž místní vládou více než vítána. O její existenci svědčí překvapivě dobrá výzbroj mauritánské armády – v přístavu Núazíbú i v nedalekém příhraničním pásmu je možné spatřit moderní vojenskou techniku, jejíž koupě na první pohled přesahuje finanční možnosti místní vlády.

Zatímco v sousedním Mali působí američtí vojáci přímo při výcviku tamních vojáků, plukovník Alí Uld Mohammed Fál popřel, že by příslušníci americké armády byli přítomni na půdě Mauritánie. Podobnou taktiku tiché spolupráce bez nadbytečné rétoriky lze očekávat i od nového prezidenta Sídího Uld Abdalláha. Ten bude podporu z USA potřebovat, zároveň ale nečelí islamistické opozici stejných dimenzí jako jeho kolegové z jiných arabských zemí. Sídí Uld Chalífa v této souvislosti s trochou nadsázky připomíná, že se Mauritánská islámská republika „zbavila problému náboženského extremismu již ve svém názvu.“ Islámský extremismus má skutečně v islámské republice, aplikující mimo jiné právo šaríja (v kombinaci s právním systémem zděděným od bývalé metropole – Francie), mnohem méně manévrovacího prostoru než v muslimských zemích se sekulárnějším státním zřízením – umírnění islamisté ostatně představovali významnou část kandidátů ve všech nedávných volbách. Dubnové bombové útoky v Alžírsku a Maroku přesto dokazují, že islámský radikalismus nelze v regionu Maghrebu i Sahelu podceňovat.

Sídí Uld Abdalláh se svého úřadu ujímá v době, kdy kulminuje úsilí Evropské unie v boji proti nelegální imigraci. Tato problematika sice nepatřila mezi témata předvolební kampaně, aktivní vystupování na tomto poli ale nepochybně bude condicio sine qua non dobrých vztahů prezidenta s Evropskou unií a jejími členskými státy. Je vhodné bez dalších hodnotících komentářů připomenout, že náklonnost představitelů vyspělých zemí – dárců rozvojové pomoci disponujících vlivem v mezinárodních organizacích i ozbrojenou silou – je v řadě zemí subsaharské Afriky nezbytným předpokladem politického přežití. Příliv běženců mířících do zemí Evropské unie sice v posledním roce mírně polevil, účinná opatření, která proti ilegální migraci zavedly v posledních dvou letech severoafrické státy zapojené do Euro-Středomořského partnerství, ovšem toto břímě přenesla na bedra chudších západoafrických států – především Mauritánie a Senegalu. Nuakšott již zahájil spolupráci s Bruselem při ochraně vnějších hranic EU; bilaterální dohoda s Madridem z roku 2006 nadto umožnila přístup španělského četnictva do mauritánských pobřežních vod i místních přístavů. Plné přistoupení k Euromed nicméně představuje metu, již bude Mauritánie chtít dosáhnout v nejbližší době.

Evropská unie navíc pro Mauritánii představuje klíčového ekonomického partnera. Nový prezident bude pravděpodobně pokračovat v postupném otevírání místní ekonomiky, která trpí nedostatkem investic i nepřiměřenou závislostí za vývozu omezeného počtu komodit. Evropská unie se naopak dlouhodobě potýká s důsledky nešetrného rybolovu ve vlastních vodách (výlučných ekonomických zónách členských států), které kompenzuje nákupem koncesí k rybolovu ve vodách rozvojových zemích. Mimořádně bohaté vody Mauritánie jsou velice atraktivním cílem pro některé členské státy EU, a to i díky své geografické blízkosti (v Las Palmas na Kanárských ostrovech byl nedávno zprovozněn nový závod na zpracování ryb). Příjmy z prodeje povolenek také zaručují nezanedbatelný zdroj příjmů pro vládu v Nuakšottu – například v srpnu 2005 obnovená smlouva s Bruselem jí zaručuje kompenzace až 430 milionů Euro za přístup lodí EU k místním zásobám ryb.

Mezi zahraničněpolitické úkoly nového prezidenta bude patřit i přebudování poněkud chabých vazeb se sousedními státy. Vztahy se Senegalem byly v minulosti poškozeny hraničními spory i pogromy na černošské obyvatele jižní Mauritánie. Nuakšott navíc vystoupil z Hospodářského společenství západoafrických států (ECOWAS). Severní hranici se Západní Saharou po obou stranách lemuje minové pole. Spor o toto území pod marockou správou nadále kalí vyhlídky na efektivní hospodářskou integraci severní Afriky a oživení projektu Svazu arabského Maghrebu. Postupné otevírání zdejší ekonomiky spojené s rozsáhlými investicemi do infrastruktury přinese dostatečný přínos pouze v případě, že se nové vedení zasadí o zlepšení přeshraniční i celoregionální spolupráce.

Největší devizou mauritánské zahraniční politiky se ovšem může stát její vnitropolitická situace. Jako demokratická země na pomezí arabského světa a černé Afriky, respektive jako tolerantní islámská republika bdící nad dodržováním lidských práv a udržující přátelské vztahy s Evropskou unií, Spojenými státy, Izraelem a se státy tzv. širšího Středního východu, se může Mauritánie stát vítaným mezinárodněpolitickým partnerem. K využití tohoto potenciálu však zbývá urazit dlouhou cestu. V zemi doposud neexistují nestátní rozhlasové či televizní stanice, všudypřítomné a stále ještě všemocné bezpečnostní složky poněkud narušují zdání fungující demokracie a dusí větší aktivitu občanské společnosti, nedaří se vymýtit ani otroctví a rasovou diskriminaci. Evropská unie může přispět k dynamizaci demokratizačního procesu například tím, že se vzdálí od dosavadních prvoplánových kroků zacílených na omezení nelegální migrace a prosazování vlastních ekonomických zájmů a přijme Mauritánii jako hodnotného partnera v rámci svojí sousedské politiky.