Běloruský prezident Aleksandr Lukašenko je minimálně v Evropské unii již dlouhou dobu považován za posledního diktátora v Evropě. Brusel na jeho režim kvůli násilnému rozehnání protivládních protestů v prosinci 2010 uvalil tvrdé sankce a kontakty mezi oběma entitami byly omezeny na minimum. Následkem toho nezbylo Minsku nic jiného, než se soustředit na rozvoj vztahů s ostatními hráči na mezinárodním poli. Svoji energii pak vydával zejména na dohadování podmínek fungování nově vznikajícího Euroasijského svazu. Avšak i kvůli absenci kontaktů s EU nemohl Minsk výrazněji čelit tlaku Moskvy. Rusové jasně chápali, že Bělorusko zkrátka nemá jinou alternativu, než plně přistoupit na podmínky jejich hry.

Po prvotním strachu z rozšíření Majdanských protestů na minskou třídu Nezávislosti se běloruský prezident velice rychle zorientoval a pochopil, že v současné době může být jeho pozice vážněji ohrožena pouze někým ještě více prorusky smýšlejícím. Proevropská opozice je rozhádaná, nejednotná a celkově tak slabá, že pro něj již dlouhou dobu nepředstavuje žádného soupeře. Aleksandru Lukašenkovi se ovšem dlouhou dobu nenaskýtala příležitost se z nesmírné závislosti na Rusku alespoň trochu vymanit a dostát tak před občany slovům o nezávislosti a suverenitě Běloruska.

Příležitost dostát alespoň na oko těmto proklamacím, navázat kontakty se západem a díky tomu posílit svou pozici vůči Rusku, mu byla dána tolik nechtěným konfliktem na Ukrajině. Díky této krizi sice dostává na frak jedna ze základních tezí běloruského establishmentu; tedy o jednotě a pospolitosti slovanských národů; zároveň to ale Aleksandru Lukašenkovi dává příležitost zviditelnit se na mezinárodním poli, vylepšit svoji image „posledního diktátora“ v Evropě a „zatlačit“ na Rusy ve vzájemných vyjednáváních.

Dostat Petra Porošenka na jednání do Minsku nebylo pro běloruského prezidenta zas tak složité. Od svržení Janukovyče se Aleksandr Lukašenko snažil o co nejlepší vztahy s novou ukrajinskou vládou. V březnu se sešel s Turčinovem a poté osobně přijel i na inauguraci Porošenka do Kyjeva. Při pozorování komentářů běloruského lídra týkajících se krize na Ukrajině bylo navíc jasně patrné, že k Ukrajincům chová přinejmenším skryté sympatie a s aktivitami Moskvy v oblasti ne úplně souhlasí. Při tom všem je ale s Rusy tak úzce svázán a tak silně na nich především ekonomicky závisí, že se svou nechuť s jejich aktivitami neodvážil artikulovat hlasitěji. Místo toho se rozhodl situaci využít ve svůj prospěch – pasovat se do pozice mírotvorce.

Tato pozice mu vyšla nad očekávání. Do Minsku se v úterý 26. srpna sjeli klíčoví hráči rozhodující o konfliktu na Ukrajině. Zásadní byla pro běloruského lídra účast čelných unijních představitelů. Tedy těch, kteří na něj před více než 4 lety uvalili sankce, až doteď ho bojkotovali a byli ochotni se setkávat tak s maximálně jeho ministrem zahraničí Makejem. Nyní jsme mohli vidět v přímém přenosu, jak si Lukašenko třese rukou s baronkou Ashtonovou, stejně tak jako s Porošenkem či Putinem. Státní média situace plně využila a informovala o Minsku jako o hlavním městě světové politiky. Konfliktní a nediplomatický Lukašenko se stal rázem světovým mírotvůrcem majícím dobré kontakty se všemi znesvářenými stranami a nyní dokonce i s EU! Na tomto jeho obrazu nic nemění i faktická bezvýslednost minských jednání. Lukašenko přivedl do svého hlavního města všechny důležité strany konfliktu, a to se počítá.