Připomeňme, že litevský jednokomorový parlament – Seimas – je tvořen 141 poslanci, volenými na čtyři roky ve všeobecných, rovných a přímých volbách. Volební systém je kombinovaný – 71 míst je voleno v jednomandátových volebních obvodech (jednokolově většinově), 70 míst je rozdělováno poměrně v jednom celostátním obvodě. Vstupní práh činí 5 % pro politické strany a 7 % pro koalice. Volby proběhly regulérně a odpovídaly mezinárodním standardům.

Sociálně demokratická koalice získala 31,08 % hlasů (28 mandátů), Nová unie/Sociální liberálové (NU/SL) 19,64 % a 18 mandátů, Liberální unie 17,25 % a 16 mandátů, konzervativci sdružení ve Vlasteneckém svazu získali 8,62 % hlasů (8 mandátů). (Pro konzervativce dosavadního premiéra Andriuse Kubiliuse se jednalo o výraznou porážku, vzhledem k tomu, že od roku 1996 hráli v litevské politice klíčovou roli.)

V jednomandátových volebních obvodech získali liberálové 18 mandátů, Litevská demokratická strana práce 14 mandátů, NU/SL 11 mandátů, sociální demokraté 7, Rolnická strana 4, další uskupení získala dva či jeden mandát. Dále byli zvoleni tři nezávislí poslanci.

Prezident Valdas Adamkus pověril sestavením vlády čtyři strany, které kandidovaly společně v rámci kampaně „Nová politika“ a získaly celkem 67 poslaneckých mandátů. Jednalo se o Liberální unii (LU; 34 poslanců), Novou unii/Sociální liberály (NU/SL; 29 poslanců), Unii středu (US; 3 poslanci) a Svaz moderních křesťanských demokratů (MKD; 1 poslanec). Tyto strany podepsaly 12. října 2000 koaliční dohodu, umožňující sestavení menšinové vlády. V souladu s předvolební dohodou, podle níž získá funkci premiéra strana s největší voličskou podporou, připadl tento post Liberální unii, jejíž předseda Rolandas Paksas již tuto funkci vykonával jako představitel konzervativců od června do října 1999.

Předseda NU/SL Arturas Paulauskas (bývalý generální prokurátor, který skončil těsně druhý v prezidentských volbách v roce 1998) byl 19. října 2000 76 hlasy zvolen do čela parlamentu. Jeho oponent ze Sociálně demokratického bloku Česlovas Juršenas získal 53 hlasů.

24. října prezident Adamkus navrhl Paksase na post předsedy vlády, v němž jej parlament schválil o dva dny později poměrem hlasů 79:51. Paksas tak nahradil ve funkci konzervativce Andriuse Kubiliuse.

Vzhledem k tomu, že uskupení US a MKD získala v parlamentu pouze po třech křeslech, rozdělili si dva hlavní koaliční partneři vládní místa pouze mezi sebou (sedm pro LU a šest pro NU/SL). Zvláště poslední jmenovaná strana měla vzhledem ke své krátké existenci a nedostatku jasného programu a osobností (kromě Paulauskase) velký problém s nalezením odpovídajících osobností. Z tohoto důvodu většinu vládních křesel obsadila nestraníky. Nová vláda byla relativně mladá, 44-letý premiér Paksas patřil spíše k jejím starším členům.

Vládnoucí koalice zahrnula strany umírněné pravice (Liberální unie) i populistické levice (Nová unie/Sociální liberálové) a od počátku existovaly pochybnosti, zda premiér Paksas bude schopen koalici udržet pohromadě.

Program Paksasovy vlády (jedenácté od získání litevské nezávislosti) Seimas schválil 9. listopadu poměrem hlasů 72:48:16. Program nepodpořili sociální demokraté, zdrželi se konzervativci a poslanci za Rolnickou stranu, kteří kritizovali podle nich nedostatečné financování zemědělství.

Paksasova vláda, v níž dominovali liberálové, za své priority prohlásila vzdělávání a informační společnost, skutečnou ekonomickou reformu, reformu penzijního systému, zdravotnictví a veřejné správy a konečně integraci do NATO (pozvání ke vstupu v roce 2002) a EU (uzavření přístupových jednání v roce 2002) při zachování pragmatických vztahů se sousedy. Vláda slíbila postupné daňové škrty (snížení max. daně z příjmu z 29 % na 24 %), snížení rozpočtového schodku a zvýšení sociálních výdajů díky snížení byrokracie.

Paksas zároveň naznačil, že výdaje na obranu by mohly být sníženy a zákon, požadující jejich zvýšení na 2 % HDP, revidován. Proti tomuto požadavku NU/SL se však postavil prezident Adamkus, namítající, že by se jednalo o ohrožení závazků vůči NATO, a výsledkem bylo kompromisní řešení.

Nová litevská vláda nastoupila v obtížném období, charakterizovaném vyrovnáváním země s následky ekonomické recese z roku 1999 a poklesem důvěry veřejnosti v politiku. Posílení levice zároveň omezilo manévrovací prostor vlády.

Nový kabinet byl zpočátku relativně populární. Výzkum veřejného mínění konaný v listopadu 2000 ukázal, že podpora Rolandase Paksase vzrostla za měsíc z 12,2 na 25,5 procent (premiéra následoval šéf opozice Brazauskas s 24 %, předseda parlamentu Paulauskas s 18,3 % a prezident Adamkus s 5,5 %).

NU/SL bezprostředně po vzniku nové vlády dala najevo, že bude v mnoha situacích jednat nezávisle na koalici. Předseda parlamentního výboru pro vzdělání, vědu a kulturu Rolandas Pavilionis, představitel NU/SL, trval na zvýšení výdajů na školství a kulturu a prosadil příslušný zákon spolu se sociálními demokraty i přes odpor vlády.

Liberálové a Nová unie se také rozcházeli v mnoha ekonomických otázkách. Liberální unie např. vystupovala za snížení daní a zvýšení nezdanitelné části platu, zatímco NU/SL byla zastáncem zvýšení vládních výdajů na vzdělávání, zemědělství a zdravotnictví.

Tyto rozpory se projevovaly i navenek. Prezident Adamkus vládu kritizoval 24. ledna 2001 mj. pro údajné vytváření napětí v zemi a porušování etických standardů, čímž podle něj ztrácí důvěru veřejnosti.

Tentýž den přijal rezignaci ministra dopravy Gintarase Striaukase, jejímž důvodem byl prokázaný konflikt zájmů při zadávání veřejných zákázek v jeho předchozí funkci.

Den nato vyzval předseda parlamentu Paulauskas k rezignaci ministra dopravy Eugenijuse Maldeikise kvůli tomu, že během své cesty do Moskvy přijal luxusní ubytování hrazené ruským plynárenským monopolem Gazprom, pravděpodobným uchazečem v soutěži o privatizaci litevského plynárenství. Státní etická komise následně rozhodla, že ministr etické normy neporušil. Maldeikis však přesto 5. února oznámil, že kvůli zajištění stability kabinetu a z osobních důvodů z funkce odstupuje i přes to, že předseda vlády jeho rezignaci nepožadoval. (Jeho nástupcem se stal bývalý primátor Klajpedy Eugenijus Gentvilas, opět představitel LU.)

Zatímco rozpory ve vládnoucí koalici pokračovaly, opoziční levice se sjednocovala. 27. ledna se spojila Litevská sociálně demokratická strana s Litevskou demokratickou stranou práce (LDSP), jež na Litvě vládla v letech 1992-1996. Tím vznikla jednotná sociální demokracie, v jejímž čele stanul Algirdas Brazauskas. (Brazauskas, poslední tajemník komunistické strany na Litvě, byl prezidentem země v letech 1993-1998.)

Když premiér Paksas 20. února informoval Seimas o výsledcích 100 dní vládnutí svého kabinetu, zmínil mezi úspěchy např. snížení daňové zátěže v některých oblastech a za neúspěch označil mj. boj s nezaměstnaností.

5. dubna se čtyři hlavní politické síly (Liberální unie, Nová unie, sociální demokracie a konzervativci) dohodly na ustavení prozatímní komise, která bude koordinovat přijímání zvláště důležitých zákonů.

19. dubna předstoupil prezident Adamkus se svým třetím projevem k národu, v němž se vyslovil kriticky o současné situaci v zemi. Dotkl se mimo jiné toho, že strany vládnoucí koalice nejsou silné a že nemají dostatečné zkušenosti ve vládnutí, přesto jejich politiku podpořil. Z konkrétních problémů zmínil především nezaměstnanost a deficit v sociálním systému, ocenil však jmenovitě kontinuitu litevské zahraniční politiky (integrace do euroatlantických struktur spolu s dobrými vztahy se sousedy, zejména Ruskem). Den předtím sociální demokraté kritizovali prezidenta i Paksasův kabinet kvůli údajnému „ožebračování obyvatelstva“.

Další rozpory ve vládnoucí koalici se projevily na počátku dubna, kdy rezignoval ministr zdravotnictví Vinsas Janusonis, nominovaný NU/SL. Ta jako náhradu navrhla jeho náměstka Eduardase Bartkeviciuse, ačkoli jí premiér Paksas údajně doporučil, aby navrhla kandidáta jiného. 15. května se nakonec novým ministrem stal Romualdas Dobrovolskis.

Prezident svou nespokojenost s Paksasovou stranou dal najevo, když se nezúčastnil kongresu Liberální unie, který 19. května Paksase znovuzvolil do čela strany. Důvodem pravděpodobně bylo, že liberálové nepodpořili jeho veto zákona znovu zavádějícího první květen jako státní svátek. Na kongresu Paksas také upozornil, že vládní reformy jsou údajně zpomalovány nedostatečnou podporou ze strany koaličního partnera (NU/SL).

Klíčové vládní i opoziční politické síly však i přes zmíněné problémy daly najevo vůli shodnout se v zásadních politických otázkách, když 23. května (v předvečer zasedání Parlamentního shromáždění NATO ve Vilniusu) podepsaly dohodu o obranné politice v období 2001-2004, v níž podpořily státní výdaje na obranu ve výši 2 % HDP.

Představitelé vládnoucí koalice Paksas, Paulauskas a Kestutis Glaveckas (US) na své schůzce 11. června rozhodli o ustavení pěti pracovních skupin, které měly najít společná stanoviska k otázkám, které koalici rozdělovaly. Vytautas Bogusis, předseda křesťanských demokratů, se schůzky nezúčastnil. Pracovní skupiny se měly zabývat daňovou a penzijní reformou, restitucí půdy znárodněné během sovětské vlády a problémy s ropnou rafinerií Mažeikiai a privatizací plynárenského monopolu Lietuvos Dujos. V tentýž den se Paulauskas setkal s prezidentem Adamkusem a lídrem sociálních demokratů Brazauskasem.

Rozpory v koalici však přetrvaly a pracovní skupina věnovaná privatizaci litevského plynárenství nedosáhla dohody. Během jednání koaličního Politického koordinačního výboru 18. června vyzval Paulauskas premiéra Paksase k rezignaci, čímž vyvolal vládní krizi.

Poté co premiér rezignaci odmítl, šest ministrů nominovaných NU/SL podalo demisi. Jednalo se o ministry zahraničí, práce a sociálních věcí, zdravotnictví, zemědělství, školství a kultury a vnitra. Prezident Adamkus rezignaci ministrů přijal – předtím je však 19. června vyzval, aby ve svých funkcích zůstali, čímž odmítl Paksasův návrh, aby agendu těchto ministrů dočasně převzali ostatní členové kabinetu. (Podle ústavy je souhlas vlády potřebný v případě, že se mění více než polovina kabinetu.)

20. června na zasedání vlády, trvajícím méně než pět minut, premiér Paksas rezignoval. Původně se na tomto zasedání vlády měla schvalovat dohoda mezi litevskou společností Mažeikiu Nafta a ruským gigantem YUKOS a projednávat způsob privatizace litevského plynárenství. Prezident Adamkus rezignaci přijal. Paksas navrhl, aby jeho funkci zaujal ministr financí Jonas Lionginas, Adamkus však do této funkce jmenoval ministra ekonomiky Eugenijuse Gentvilase, místopředsedu LU. Nová unie zpočátku nebyla rozhodnuta, zda udržet stávající koalici, nebo začít spolupracovat se sociálními demokraty.

Jednání o podobě nové vlády pokračovala. Předseda parlamentu Paulauskas navrhl 25. června prezidentovi nominaci předsedy sociálních demokratů Algirdase Brazauskase do funkce premiéra. Prezidentův poradce Darius Kuolys však oznámil, že prezident považuje Brazauskasův telefonát úřadujícímu premiérovi Gentvilasovi, v nemž jej žádal, aby vláda neprojednávala podpis dohody mezi společností Williams International a koncernem YUKOS, za „protistátní krok“. (Vláda tuto dohodu, podle níž získal YUKOS 26,85% podíl ve společnosti Mažeiku Nafta, schválila.)

Brazauskasovu pověst poškodila i další aféra. Předseda sociálních demokratů 20. června tajně jednal v Moskvě s plynárenskou společností Itera a snažil se tuto návštěvu, organizovanou vlivným podnikatelem Bronislovasem Lubysem, utajit. (Lubys je členem konsorcia, které se uchází o privatizaci litevského plynárenství.) Brazauskas nakonec prohlásil, že návštěva sloužila zájmům Litvy.

Sociální demokraté a Paksasova strana dále jednaly o politickém uspořádání; liberálové, Unie středu a křesťanští demokraté odmítli návrh zmíněných dvou stran na zformování „vlády široké koalice“. 22. června liberálové, US, křesťanští demokraté a strana polské menšiny vydali prohlášení, v němž označili jednání vedená s NU/SL za zbytečná. Strany dále obvinily NU/SL z údajného zničení vládní koalice.

Následující den se sociální demokraté rozhodli nepodepisovat s NU/SL koaliční smlouvu, ale vyzvali znovu všechny strany kromě konzervativců k vytvoření „vlády široké koalice“.

26. června bylo po čtyřech dnech vyjednávání dosaženo dohody o parlamentní spolupráci mezi sociálními demokraty a NU/SL. Dohoda stanovila, že předsedou vlády se stane Algirdas Brazauskas, zatímco Arturas Paulauskas si uchová funkci předsedy parlamentu s tím, že další vedoucí funkce sněmovny budou pravděpodobně přerozděleny.

29. června 2001 prezident Adamkus nominoval na post premiéra Brazauskase; oficiálně jej poslancům navrhl na během zasedání parlamentu 2. července. Dva týdny poté, co se Paksasova středo-pravá koalice rozpadla, následujícího, parlament schválil Algirdase Brazauskase ve funkci předsedy vlády, přičemž pro hlasovalo 60 % poslanců.

Většinová koaliční vláda levého středu je tvořena sociálními demokraty, Sociálně liberální unií a skupinou nezávislých poslanců. Na základě požadavku sociálních demokratů však nebyla podepsána formální koaliční dohoda (což stranu zbavuje jakýchkoli formálních závazků např. v otázce složení vlády). Dominace sociálních demokratů nad NU/SL v této koalici je zřejmá.

Výhodou vlády bude jednak její většina v parlamentu, dále i relativní slabost a nejednotnost současné opozice. (Připomeňme, že Rolandas Paksas 5. září rezignoval ze své funkce předsedy Liberální unie, kde jej nahradil bývalý primátor Klajpedy Eugenijus Gentvilas, kterého naopak Paksas ve funkci nahradil v roce 1999. V prosinci Paksas a 10 dalších poslanců opustili poslaneckou frakci liberálů a následná prohlášení obou stran ukázala na hluboké rozpory v bývalé vládní straně.)

Brazauskas ve vládním programovém prohlášení slíbil pokračovat v politice vlády předcházející, co se týká integrace do EU a NATO. Dále uvedl, že bude usilovat o větší sociální spravedlnost, o snížení nezaměstnanosti a o vytvoření nových pracovních míst.

V této souvislosti není důvod k obavám, že návrat levice do vlády povede k zastavení litevských reforem. Připomeňme, že právě v období Brazauskasova prezidentství se Litva aktivně zapojila do programu NATO Partnerství pro mír, splnila závazky vůči MMF, mj. snížila inflaci a udržela stabilní rozpočet. I současný vládní program je méně levicový, než by odpovídalo prohlášením sociálních demokratů před jejich vstupem do vlády. Brazauskas také ve vládním prohlášení zdůraznil, že uvolnění vládních investic do některých oblastí závisí na vývoji ekonomiky a stavu státních příjmů.

Problémovou oblastí zajisté zůstane otázka privatizace. Vládnoucí sociální demokracie (tehdy LDSP) v minulosti kritizovala snahy tehdejších vlád o privatizaci do rukou západních investorů a naopak vystupovala za větší podíl státu a nebránila se větší roli ruského kapitálu v privatizaci. Brazauskasova strana vedla boj proti americkému investorovi v rafinérii Mažeikiai, Williams International, přičemž padala i slova o zradě národních zájmů. Sám Brazauskas pak měl problémy se svou výše zmíněnou tajnou cestou do Moskvy.

Zásadní politické spory se dají očekávat i v otázce privatizace plynárenství (Lietuvos Dujos) a energetiky (Lietuvos Energija). Dalším klíčovým tématem budou bezpochyby prezidentské volby, konané letos.

I přes všechny vnitropolitické problémy se zdá, že Litva stále stejným tempem směřuje jednak ke členství v NATO, jednak v Evropské unii (zde je největším problémem otázka uzavření jaderné elektrárny Ignalina a budoucí postavení Kaliningradské oblasti Ruské federace po vstupu jejích sousedních států do unie). Obdobně např. pokračující proces sjednocování parlamentních i mimoparlamentních politických uskupení může perspektivně přispět k větší stabilizaci litevské politické scény.