Hysterie dosahovala vrcholu ve chvílích, kdy rukou osamělého sebevražedného atentátníka zahynulo v jediném okamžiku 300 amerických a francouzských vojáků (Bejrút 1983), kdy izraelskými ambasádami a židovskými kulturními centry otřásaly výbuchy (Buenos Aires 1992, Londýn 1994) nebo kdy unesené letadlo se 150 západními rukojmími křižovalo dva týdny nad Blízkým východem (Bejrút a Alžír 1985). Ačkoli se od druhé poloviny devadesátých let libanonská scéna i její mezinárodní dopady značně zklidnily, zůstaly zmíněné události nemizící vzpomínkou.

V každém případě však – aniž bychom nyní chtěli tyto pocity jakkoli stvrzovat, zpochybňovat či vůbec komentovat – se Hizbulláh při podrobnějším pohledu jeví jako mimořádná organizace. Důvodem jsou okolnosti jeho vzniku, prostředí a charakter jeho působení i jeho deklarované zásady a cíle. Především však pozoruhodný transformační proces, jímž od svého vzniku prošel, aby se počátkem devadesátých let plně zapojil do parlamentního systému libanonského státu. To by bývalo pro militantní šíitské hnutí s panislámskými rysy, jakým byl o pouhé desetiletí dříve, zcela nemyslitelné. v mnoha ohledech jej tak dnes lze považovat za unikátní v celém prostoru muslimského světa.

Motivací předkládané práce byla právě tato ojedinělost, spolu s trvající aktuálností celé problematiky situace na Blízkém východě, v níž Hizbulláh vždy hrál a dodnes hraje svoji nezastupitelnou úlohu.

Dnešní Hizbulláh, ačkoli odsunul své zásadní islámské cíle do pozadí (tj. zřízení islámského státu po íránském vzoru a osvobození svatého Jeruzaléma a Palestiny), nijak nepolevil ve svém aktivním úsilí o nezávislost celého libanonského území na izraelských okupantech, o sociální spravedlnost, odstranění konfesionálního sektářství a snesitelné životní podmínky. Mimo politického úsilí na půdě parlamentu Hizbulláh charakterizuje rozsáhlá charitativní a vzdělávací činnost a v neposlední řadě samozřejmě jeho nezanedbatelná vojenská síla. Strana proto zůstává jedním z určujících, byť ne zcela nezávislých mocenských faktorů v zemi.

Cílem práce je pokus o přehledné vykreslení a jistou interpretaci vývoje událostí od vzniku Hizbulláhu po izraelské invazi roku 1982 do jeho proklamovaného vítězství nad izraelskými okupanty v květnu 2000. Vymezení tohoto období vychází z faktu, že právě odpor proti okupaci – ať už izraelské, západní nebo jiné – vystupoval v působení Hizbulláhu jako trvalá konstanta, jíž byla vždy vyhrazena absolutní priorita před dalšími aktivitami politického nebo sociálního charakteru.[1]

Proto také pojmy „Islámský odpor“ resp. „Hnutí islámského odporu“[2] v osmdesátých letech téměř úplně splývaly s označením „Hizbulláh“ a teprve později s postupem procesu politické akomodace začal být Islámský odpor chápán spíše jako vojenské křídlo strany, byť bylo samozřejmě tím určujícím. Na druhou stranu se však k Islámskému odpory příležitostně hlásily také skupiny bez organizačního napojení na Hizbulláh.[3] v této práci je pojmu Islámský odpor užíváno především ve spojitosti s ozbrojenými akcemi, jména Hizbulláh pak pro oblast doktríny nebo politiky. Zjednodušující označení „hnutí“ je užíváno spíše pro Hizbulláh v raných obdobích, označení „strana“ pak pro fáze pozdější.

Vytyčené téma je zpracováno v zásadě chronologicky, čemuž odpovídá členění textu práce. Každá ze čtyř kapitol se tak zabývá určitým specifickým obdobím, kterého si všímá v různých souvislostech dle hlavních aspektů, jež lze pro danou periodu vysledovat. Základním vodítkem je přitom úsilí o nezaujatou charakteristiku Hizbulláhu a jeho dlouholeté aktivity, a to se zvýšenou pozorností na ideje, pohnutky a záměry hnutí, příčiny, okolnosti a následky jeho působení a na změny, jimiž prošlo. Jedná se zčásti o pokus zprostředkovat čtenáři pohled „z druhé strany civilizační bariéry“, který by v ideálním případě mohl přispět k porozumění skutečné povaze Hizbulláhu a militantního islámu vůbec.

První kapitola se stručně zabývá vývojem libanonské šíitské komunity před rokem 1982. v centru pozornosti stojí její populační vývoj ve dvacátém století i sociální a politická mobilizace, díky níž se z okrajové skupiny obyvatel stalo uvědomělé, aktivní a vlivné etnikum. Zvláštní podkapitoly jsou věnovány dvěma osobnostem (v obou případech šíitským duchovním), které v tomto vývoji sehrály nebo dosud sehrávají nejvýznamnější úlohu: Músá as‑Sadr, zakladatel Amalu a Hnutí vyděděných, a Muhammad Husajn Fadlulláh, těsně spjatý se vznikem Hizbulláhu.

Druhá kapitola zkoumá okolnosti vzniku Hizbulláhu ve světle tří událostí, jež měly na utvoření nové organizace zásadní vliv. Jde v prvé řadě o drtivé důsledky izraelské invaze z června 1982 a následnou mobilizaci resp. radikalizaci šíitů. Na druhém místě stojí vliv Íránu a jeho intervence prostřednictvím Revolučních gard vyslaných islámskou republikou ke zformování a podpoře šíitského odbojového hnutí. A konečně jsou zde popsány události vedoucí od schismatu v hnutí Amal k založení samotného Hizbulláhu.

Tématem třetí kapitoly je první, nejradikálnější období v krátkých dějinách Hizbulláhu, trvající zhruba do konce libanonské občanské války roku 1991. Text se snaží o analýzu povahy nově vzniklého hnutí a jeho vyhraněných postojů, které se odrazily také v nechvalně proslulých násilných akcích. Prostor je věnován rozboru příčin totálního nepřátelství organizace vůči izraelskému státu a západním intervencím, stejně jako jeho extrémním praktikám, které jsou označovány za teroristické: sebevražedným atentátům a únosům. Relativně podrobně se závěr kapitoly zabývá Otevřeným dopisem, jakýmsi programovým prohlášením Hizbulláhu z února 1985.

Čtvrtá a poslední kapitola se věnuje období přetváření Hizbulláhu v parlamentní politickou stranu, které je charakterizováno procesem tzv. „libanonizace“, tedy pragmatizací, nacionalizací a politickou adaptací na stávající libanonský režim. Na rozboru volebního programu strany z roku 1996 je demonstrována míra posunu v uvažování strany, ke kterému došlo od uveřejnění Otevřeného dopisu. Následuje zastavení nad sociálními aktivitami strany jako významnou, nezanedbatelnou součástí celkového obrazu Hizbulláhu.

Závěr pak nabízí stručné resumé událostí následujících po izraelském ústupu z Libanonu v květnu 2000 a zamyšlení nad jeho dopady na smýšlení a činnost Hizbulláhu. Součástí závěru je též pokus o konkrétnější prognózu dalšího vývoje situace, která se soustřeďuje zejména na kontinuitu antagonismu Hizbulláhu vůči Izraeli, perspektivy jeho vztahů se „západním“ světem a otázku jeho současného vnitřního dilematu mezi libanonskou a islámskou identitou.

Doplňkem k práci jsou dvě přílohy. První z nich podává chronologický přehled událostí, které se mezi lety 1982 až 2000 zásadním způsobem promítly do dění souvisejícího s Hizbulláhem a jeho aktivitami. Druhá zprostředkovává formou výčtu informace o strukturách uvnitř Hizbulláhu (složky hnutí, orgány strany, média) a personálním obsazení vedoucích míst.

Tématu současného Hizbulláhu se věnuje rovněž autorův druhý text, který se zaměřuje na zkoumání hlavních rysů duchovní (intelektuální) struktury strany, a to spíše z filozoficko-religionistického hlediska.

Prameny ke studiu Hizbulláhu poskytují v hojné míře jeho stranická média[4], zejména pokud jde o oficiální postoje strany, o projevy a interview s vedoucími činiteli nebo o sdělování vývoje a výsledků akcí Islámského odporu. s výjimkou internetových stránek Hizbulláhu – jejichž informační obsah není valný – jsou mimo oblast Libanonu stranická média bohužel těžko dostupná. Na internetových stránkách jiných institucí však lze nalézt mimo jiné oba hlavní programové dokumenty strany, které autorovi posloužily jako kvalitní zdroj informací: Otevřený dopis z roku 1985 a Volební program 1996.

Odborná literatura se velmi široce a obsáhle zabývá problematikou islámských hnutí, a proto i počet publikací věnovaných aktivizaci libanonské šíitské komunity nebo přímo libanonskému Hizbulláhu není nikterak nízký. Militantními šíitskými hnutími v Libanonu se ve svých publikacích komplexně zabývá například Marius Deeb[5], další autoři se věnují fenoménu rychlého nárůstu politické moci libanonských šíitů, zejména Mahmud A. Faksh a Helena Cobban[6]. Značná pozornost byla věnována Músá as‑Sadrovi a jeho Amalu; jmenujme za všechny publikace vedle monografie Fu’áda ‘Adžamího ještě klasickou knihu Richarda A. Nortona.[7]

Samotný Hizbulláh se později stal tématem několika monografií, z nichž první od Husajna Asáfa vyšla až roku 1995[8], tedy právě deset let od veřejného vyhlášení existence hnutí v Otevřeném dopisu. O dva roky později vydal svoji knihu Hálá Džábir, který se jako žurnalista a v zájmu maximální autentičnosti opírá výhradně o primární prameny.[9] Další rozsáhlou monografií je dílo Amal Saad‑Ghorayeb, které bylo nejvýznamnějším zdrojem i autorovi této práce. Autorka se spíše než popisu událostí věnuje postojím a dilematům Hizbulláhu ve vztahu k náboženské doktríně, libanonskému státu, západnímu světu, Izraeli a používání politického násilí. Opírá se přitom vedle rozsáhlé literatury o řadu vlastních interview s vedoucími představiteli strany a o množství příspěvků ze stranických médií.

Zvláštní zmínku si zaslouží Martin Kramer, který mezi lety 1985 a 1997 zasvětil libanonským šíitům a především Hizbulláhu a jeho postojům sedm studií[10]. Kratší statě věnovali Hizbulláhu také James Piscatori a Eyal Zisser[11]. Vznik hnutí podrobuje zkoumání ‘Ází Ghassán ve své monografii a v kratších příspěvcích dále Chalíl ‘Uthmán a dříve Šimon Šapira.[12] Tématu ozbrojeného odporu a násilných akcí se ve svých pracích dotýkají Carl A. Wege a Mats Wärn[13], ale především Magnus Ranstorp, jenž ve své knize popisuje období krize s rukojmími, bohužel s téměř výhradním využitím izraelských zdrojů[14].

Mnoho autorů se zabývalo pozoruhodným vývojem resp. transformací (tzv. „libanonizací“) Hizbulláhu od jeho vzniku do doby nedávné. Jmenovány by měli být – v chronologickém sledu – publikace Nizára Hamzeh, Judith Harik, May Chartouni-Dubarry a také Richarda A.Nortona stejně jako Matse Wärna.[15] s příbuznou problematikou rozporuplného vztahu strany vůči libanonskému státu se ve svých článcích vyrovnávají Graham Usher, Giles Trendle a opět Nizár Hamzeh.[16] Politologickým úvahám v souvislosti s Hizbulláhem se věnovali ještě As’ad Abú Chalíl a Al Venter.[17]

K transkripci: Arabská jména a názvy vyskytující se v textu jsou zapsány dle běžného českého transkripčního úzu s maximálním úsilím o dodržení spisovné formy. Nedostupná diakritická znaménka (tečky) byla nahrazována užívanými anglickými ekvivalenty (např. gh). U jmen perských byla dána přednost vžitému fontu.

Historie šíitské komunity v dnešním Libanonu sahá do středověkého období islámských dějin, kdy příslušníci nepočetné „‘Alího strany“[18] hledali v tamějších horách úkryt před pronásledováním většinového sunnitského islámu. v šestnáctém století se pospolitost z jiho­li­ba­non­ských hor Džabal ‘Ámil – jedna z posledních v tehdejším muslimském světě – stala důležitým zdrojem, z něhož íránská dynastie Safíjovců čerpala potřebné šíitské duchovní pro svůj nově utvářený stát ve znamení ší‘y coby státní ideologie.[19] O dvě století později byli libanonští šíité pod tlakem jiných komunit nuceni se stáhnout do svých dnešních sídelních oblastí na samotném jihu země a na východě v údolí Biqá‘.

Dle průzkumu francouzské mandátní správy roku 1920 se v Libanonu nacházelo 17 náboženských komunit různého vyznání, které Libanonu vtiskly jeho dodnes charakteristický, výrazně konfesionální charakter. Šíité vždy tvořili jasnou menšinu, jejíž podíl na celkové populaci země až do konce první poloviny dvacátého století nikdy nepřesáhl jednu pětinu (18% r. 1932, 19% r. 1950) a která byla navíc charakterizována vysokým stupněm zaostalosti a chudoby. Tomu odpovídala také velmi nízká míra jejich politického zastoupení v konfesionálním státě ustaveném Národním paktem z roku 1943, který zajistil výraznou dominanci křesťanské maronitské populace nad muslimy. Šíité tak ve všech ohledech stáli na nejnižší příčce libanonského sektářského žebříčku.

Koncem padesátých let začala rozsáhlá urbanizační vlna. Desítky tisíc šíitských migrantů se z nevyvinutých rurálních periferií na jihu země a v údolí Biqá‘ přestěhovaly na sever k bejrútskému jádru, kde vznikla nová Jižní předměstí v podobě rozsáhlých slumů, známých též jako „pásy chudoby“. Náhlý styk s městským prostředím a relativně moderním, do značné míry pozápadněným životním stylem křesťanských a sunnitských vrstev dovedl šíity k poznání vlastní zaostalosti ve srovnání s ostatními komunitami. To se odrazilo v novém třídním – tedy v počátku nikoli náboženském – sebeuvědomění jako „libanonského proletariátu“[20] a v postupné, vytrvalé sociální mobilizaci.

Zároveň došlo k dramatickému nárůstu šíitské populace, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dosáhla 30% z celkového počtu obyvatelstva a stala se největší celistvou náboženskou komunitou v Libanonu.[21] Tento vývoj však nebyl reflektován adekvátním zvýšením podílu šíitů v ekonomické, akademické a zejména politické oblasti, což se za situace již poměrně rozvinutého sociálního uvědomění projevilo známým společenským fenoménem „rostoucích očekávání“.[22]

V šedesátých letech tak nastalo období postupné politizace šíitských vrstev, která byla v počátcích pod dojmem egyptského násirismu, ba’thistického vítězství v Sýrii (1963), případně založení OOP (1964) charakterizována příklonem k arabské nacionální ideologii. Po válečné „katastrofě“ roku 1967 se trend ovšem změnil ve prospěch libanonských levicových hnutí, z nichž zaznamenaly nárůst počtu šíitských členů zejména Organizace komunistické akce a Libanonská komunistická strana. Tento stav trval hluboko do sedmdesátých let, kdy úsilí o prosazení šíitských zájmů již nabylo konkrétní podoby stávek, masových pochodů a demonstrací.

Paralelně se vyvíjely politizační snahy i v rovině náboženské, byť po dlouhou dobu spíše v druhé linii za zmíněnými sekulárními proudy. Významnými impulsy byly v tomto ohledu zejména tři události. Dvě z nich souvisí s příchodem významných islámských osobností do Libanonu, a to Músá as‑Sadra v roce 1960 a Muhammada Husajna Fadlulláha roku 1966. Právě jejich úsilí se později ukázalo jako do značné míry určující pro následující běh událostí. Opomenout ovšem v žádném případě nelze ani rok 1968, kdy byla z Iráku ba’thistickou vládou vyhnána řada šíitských studentů islámských věd zúčastněných v Hnutí islámské výzvy.[23] Mnozí z nich se uchýlili právě do Libanonu, kde obnovili své hnutí a zároveň také podnítili založení Unie liberálních muslimských studentů.

Zásadní zlom nastal roku 1975 s vypuknutím občanské války, která zásadním způsobem zamíchala stávajícími poměry v zemi.

Kdyby bylo zapotřebí jmenovat jedinou osobnost, která nejzásadnějším způsobem ovlivnila dějiny libanonské šíitské komunity ve 20. století, byl by to s největší pravděpodobností Músá as‑Sadr[24]. Narodil se v Íránu roku 1928 jako syn významného šíitského duchovního Ájatolláha Sadrudddína as‑Sadra, jehož rodina odvozovala svůj původ od libanonských předků. Prošel sekulárním studiem ekonomie a práv v Teheránu, poté pokračoval ve studiu islámských věd v íránském Qomu a iráckém Nadžafu.

Značný význam měl zejména jeho pobyt ve svatém městě Nadžafu, který byl tradičním centrem šíitské náboženské vzdělanosti, v němž mezi jinými působil také Músův bratranec a švagr, radikální muslimský učenec Muhammad Báqir as‑Sadr. Zmíněný původ se později stal podnětem k tomu, aby muftí z jiholibanonského Súru[25] vyzval roku 1955 Músá as‑Sadra k „návratu“ do vlasti. Ten o čtyři roky později pozvání přijal a nahradil Sajjida ‘Abdu’l‑Husajna Šarafuddína na místě súrského muftího, čímž začal své dlouholeté působení v Li­ba­no­nu.

Díky mimořádnému osobnímu charismatu a organizačním schopnostem se během deseti let stal nejangažovanějším a nejrespektovanějším vůdcem své komunity, takže byl v roce 1969 zvolen do čela nově ustavené Nejvyšší šíitské rady. Schopnost aktivně zasahovat do běhu událostí i na mezinárodní úrovni prokázal roku 1973 svým autoritativním právním názorem (fatwou), v němž vyjádřil přesvědčení o příslušnosti syrské ‘alavitské sekty včetně prezidenta Háfize al‑Asada k islámské obci (umma). Tento zásah šíitům na jistou dobu zajistil přízeň syrského režimu, který byl v oblasti klíčovým hráčem.

Rozhodující okamžik nastal roku 1974, kdy Sadr založil své Hnutí vyděděných (harakat al‑mahrúmín) jako platformu, jež mu umožňovala další mobilizaci libanonských šíitů a vyvinutí tlaku na vládu za účelem přijetí potřebných socioekonomických reforem. Mottem se stala historická paralela s husajnovským utrpením u Karbalá[26], která vybízela k aktivnímu odporu proti útlaku. Hnutí se rozhodlo bojovat pomocí aktů občanské neposlušnosti za spravedlivější přerozdělení politické reprezentace ve státě a srovnání ekonomických příležitostí, za lepší bydlení, zdravotnickou a sociální péči, agrární projekty, infrastruktury a školství.

Nově vznikající moderní střední třídy šíitů spolu s univerzitními studenty, které se dříve řadily převážně ke stoupencům multikonfesionálních uskupení politické levice, tak našly šíitsko-islámskou alternativu svého sociální protestu. Navíc s dynamickým a charismatickým vůdcem, který některými začal být označován nejctihodnějším titulem „imám“.[27]

S vypuknutím občanské války v srpnu 1975 Sadr jako vojenské křídlo svého Hnutí založil ozbrojenou milici Amal,[28] která v počátcích byla součástí propalestinsky orientované střešní organizace Libanonského národního hnutí. Jelikož však toto hnutí, byť byli jeho členové převážně z řad šíitů, sdružovalo téměř výlučně muslimské levicové a arabské nacionalistické síly, dal Músá as‑Sadr roku 1976 pokyn k odštěpení Amalu. Následkem byl znatelný pokles podpory, který trval až do pozdních sedmdesátých let. Situace se mezitím na šíitské straně radikalizovala, když v srpnu téhož roku došlo při akci maronitských milicí k vypuzení přibližně sta tisíc šíitů z bejrútského předměstí Nab’a.

Zásadní okamžik přišel 31. srpna 1978, kdy Músá as‑Sadr končil svoji návštěvu v Libyi a odlétal dále do Itálie. Z letadla, kterým měl přiletět, však na římském letišti nikdy nevystoupil, což dalo podnět k masovému rozšíření pověstí o jeho spektakulárním zmizení – pomineme-li menšinový názor, že byl zavražděn ještě na libyjském území. v souladu s doktrínou ithná ‘ašaríje se tak zdála být potvrzena teorie o Sadrově oprávnění k titulu „imám“.[29] Výsledkem byl jednoznačný nárůst lidové podpory jeho Hnutí vyděděných, které mezitím plně splynulo se svojí milicí Amal a je dodnes označováno tímto jménem.

Músá as‑Sadra vystřídal na postu vůdce Amalu právník Nabíh Barrí, známý svými do značné míry sekulárními postoji a přístupy. Ačkoli se sám Sadr vždy snažil o reformní nápravu šíitských poměrů v rámci stávajícího libanonského státu, činil tak s využitím své náboženské autority a vyhraněně islámské rétoriky. Naproti tomu Barrí přeměnil Amal v sekularizovaný politicko-vojenský útvar, který se pragmaticky zapojil do občanské války po vzoru ostatních libanonských milicí. Válka brzy nato vstoupila do své další fáze s izraelskou invazí v březnu 1978 (operace „Litani“), která s sebou přinesla další statisíce vysídlených.

Jako druhá významná figura na libanonské šíitské scéně se jeví další z klasických islámských vzdělanců, Muhammad Husajn Fadlulláh. Narodil se v Nadžafu roku 1934, tedy o šest let později naž Músá as‑Sadr, jeho rodina byla rovněž původem z Libanonu, a to konkrétně z jiholibanonské ‘Aináty, a také jeho otec Abdu’r-Rawf Fadlulláh patřil k nejvyššímu šíitskému kléru. Během islámských studií v Nadžafu byl ovlivněn Báqirem as‑Sadrem, jehož působením pojal stejné přesvědčení o nutnosti spojení víry s aktivní sociální a politickou participací.

Ještě během pobytu v Nadžafu udržoval blízké styky s libanonskou domovinou, aby se účastnil místního společenského dění. Definitivně se však vrátil až roku 1966 a usadil se v chudé arménsko-šíitské čtvrti Nab‘a na severovýchodě Bejrútu, kde byl přinucen svádět neustálý zápas s konzervativním duchovním Ridá Farhatem, podporovaným agenty íránského šáhovského režimu. O dekádu později přišel kritický rok 1976, který v srpnu přinesl útok maronitských ozbrojených milicí vedoucí k totálnímu zničení Nab‘a a vyhnání stotisíc jeho muslimských obyvatel.

Tohoto léta a ještě během trvání maronitského útoku Fadlulláh sepsal a dokončil svoji knihu „Islám a logika síly“ (Al‑Islám wa mantiq al‑qúwa), která odmítla tradicionalistický šíitský fatalismus, rezignaci a princip skrývání víry v nebezpečí (taqíja). Naproti tomu akcentovala zásady aktivního husajnovského šíismu a sebeobrany za použití ozbrojené síly, již je v takovém případě možno považovat za zcela legitimní, neboť „pravda náboženství“ je „výzvou k síle“, zatímco „ticho a poddajnost“ mohou být pouze taktické a dočasné. Kniha rovněž klade důraz na organizaci společnosti a angažovanost v politické oblasti, jelikož islám je „výzvou i státem“ (da‘wa wa dawla).[30]

Již od roku 1968, kdy do Libanonu přišli příslušníci Hnutí islámské výzvy prchající před iráckou perzekucí, začal vznikat náboženský proud do značné míry nezávislý na Sadrově Hnutí vyděděných. Obnovení Da‘wy v Libanonu a založení Unie libanonských muslimských studentů (Ittihád al‑‘ulamá’ al‑muslimín fí Lubnán) se odehrály pod Fadlulláhovým duchovním vedením, jehož autorita ještě znatelně narostla po zmizení Músá as‑Sadra v roce 1978. Fadlulláh jako renomovaný učenec a respektovaný mudžtahid[31] nicméně zpočátku neměl v úmyslu vytvářet skupiny nebo ozbrojené síly, které by byly konkurencí Amalu, ale spíše působit ze svého externího postavení na jejich transformaci.[32]

Po zničení Nab‘a odešel Fadlulláh ve společnosti mnoha uprchlíků na jih země, kde strávil zbývající léta do íránské islámské revoluce. Poté se stal jednou z aktivních spojek nového íránského režimu s libanonskými šíity a hrál pravděpodobně významnou, byť ne­do­ku­men­to­va­nou roli v přímém íránském zásahu reagujícím na izraelskou invazi roku 1982. Jeho angažmá lze předpokládat i v pozdějších událostech, které vedly ke vzniku Hizbulláhu.

Muhammad Husajn Fadlulláh je dodnes pravděpodobně nejvýznamnějším libanonským šíitským duchovním, který působí v jedné z meš[33]

Izraelská invaze pod krycím názvem „Mír v Galileji“ začala na jižních hranicích Libanonu šestého června 1982 a zastavila se čtrnáctého června – tedy o pouhých osm dní později – obklíčením jižního Bejrútu. Přitom se stala rozhodujícím impulsem k procesu, jenž ve svém závěru vyústil ve vznik organizace známé jako libanonský Hizbulláh.

Míra destrukce způsobené izraelskými jednotkami v jižních částech země osídlených téměř výhradně šíitskou populací dosáhla enormních rozměrů. Poškozeno bylo cca 80% vesnic a sedm téměř zničeno.[34] Rovněž množství lidských ztrát bylo alarmující: 19.000 mrtvých a 32.000 zraněných. v důsledku toho se proti okupantům jako zvedla přirozená reakce ve formě spontánní, masové vlny lidového odporu.

K radikalizaci situace nemálo přispěl prudký a rozsáhlý exodus širokých vrstev šíitů z jižních oblastí, který proběhl následkem zničení hospodářských infrastruktur a tíživé ekonomické blokády jihu. Uprchlíci zaplavili severnější území osídlená jejich souvěrci a často označovaná za „pásy chudoby“, čímž ještě umocnili zdejší napjatou ekonomickou situaci. Někteří byli dokonce přijati do palestinských uprchlických táborů, kde vytvořili poměrně rozsáhlé komunity. Důkazem toho je fakt, že při neslavně proslulém masakru v táborech Sabra a Šatíla 16. září 1982 tvořili šíité téměř jednu čtvrtinu obětí.[35]

K těmto událostem, v nichž se šíitské skupiny dosud ocitaly spíše jako náhodné oběti, se však později přidaly cílené akce izraelských sil, jimiž se již dávno přetékající pohár trpělivosti vylil úplně. Nejvýznamnější z nich se udála 17. října 1983 v Nabatíji v jižním Libanonu, kde izraelské jednotky znesvětily ceremoniální procesí na svátek ‘Ašúrá. Událost je připomínána jako významný milník pro vývoj šíitského anti-izraelského odporu, a to především díky své symbolické hodnotě. Izraelský zásah se totiž stal snadnou analogií zločinu zločinu odKarbalá, oplakávaného právě při svátku ‘Ašúrá. [36]

Podobný význam mělo v únoru 1984 cílené zavraždění šajcha Raghíba Harba, imáma vesnice Džibšit, které mu posmrtně vyneslo titul „Pán mučedníků“ (šajch aš‑šuhadá‘).[37]

Trvalou skutečností přilévající olej do ohně šíitského vzdoru bylo pokračující věznění tisíců civilistů v izraelských internačních táborech. Zejména v táboře Ansár se do roku 1985 na delší či kratší dobu octla značná část mužské populace libanonského jihu. Označení některých vězňů za teroristy navíc poskytlo záminku jednat s nimi v rozporu s mezinárodními konvencemi, ať už se jedná o internaci mimo území Libanonu v táboře Atlit nebo o mučení, praktikované například ve známé věznici v Chijámu nedaleko izraelských hranic.[38]

Brutální praktiky operace „Železná pěst“ z počátku roku 1985 byly už jen černou tečkou za touto kapitolou. Izraelské jednotky tehdy před svým stažením k jihu napadávaly vesnice, buldozery ničily auta a srovnávali se zemí domy, přerušovaly plynová a elektrická vedení, odváděli civilisty, izolovaly celé oblasti a vyhlašovaly zákazy vycházení.

Zejména jeden faktor ovšem nelze opomenout. Prostor ke zformování šíitského militantního odporu poskytli de facto sami Izraelci už v počátku tím, že svojí rychlou a efektivní vojenskou operací dosáhli okamžitého odchodu jednotek OOP, jak stanovil americký plán evakuace z konce srpna 1982. Na rozdíl od první izraelské invaze v roce 1978, kdy proti­izraelskému odporu dominovali Palestinci, vstoupili nyní na scénu logicky právě šíité coby nejpostiženější skupina libanonského obyvatelstva. Vzniklo Hnutí islámského odporu (Harakat al‑mu­qá­wa­ma al‑islámíja).

Nelze však říci, že by do konfliktů s okupanty vstupovalo pouze šíitské Hnutí islámského odporu. To platilo až od roku 1985, zatímco do té doby se účastnili i další aktéři, a to zejména z řad levicově orientovaných milicí a krátce též strana Amal.[39] Úlohu izraelské invaze pro ustavení raison d’être vznikajícího Hizbulláhu vystihuje výrok současného generálního tajemníka strany Sajjida Hasana Nasrulláha: „Kdyby byl nepřítel nepodnikl tento krok, nevím, zda by cosi zvaného Hizbulláh vůbec vzniklo. Pochybuji o tom.“[40]

Libanonská šíitská menšina logicky představovala pro porevoluční Islámskou republiku přirozený cíl jejích snah o sbližování a kontrolu. Írán se z věroučných, politických i strategických důvodů snažil o vývoz islámské revoluce do celého muslimského světa, avšak právě zde v Libanonu existovaly díky rostoucímu vlivu spřízněné šíitské komunity mnohem lepší vyhlídky na úspěch než jinde.

Konkrétní příčinou libanonských afiliací k Íránu bylo především zdejší dlouhodobé působení mnoha duchovních vzešlých z nadžafské náboženské školy a mezi nimi na prvním místě výše zmiňovaného Muhammada Husajna Fadlulláha. Šlo tedy o duchovní téhož původu jako vůdčí osobnosti islámské revoluce, Ájatolláha Chomejního nevyjímaje. Byly jim blízké myšlenky islámského universalismu i chomejníjovského islámského státu a shodně sdíleli nesmiřitelný postoj vůči Izraeli. Proto Írán rozhodně nehodlal zůstat stranou událostí.

Okamžitě po izraelské invazi roku 1982 bylo do Libanonu vysláno 1500 příslušníků Íránských revolučních gard (Pasdárán‑e enqeláb‑e islámí),[41] kteří sehráli bezprostřední roli pro vznik Hizbulláhu. Stojí za zmínku, že gardy dorazily do údolí Biqá‘ přes území Sýrie, bez jejíhož výslovného souhlasu by nebývaly schopny průchodu ani jakékoli politické aktivity na libanonské scéně. Syrskou motivaci lze snad vysvětlit hledáním strategického spojence proti nebezpečí izraelsko-americké dominance v Libanonu. Samotná organizace íránského zásahu probíhala prostřednictvím velvyslanectví v Damašku, které řídil radikálně smýšlející Hodždžatoleslám Alí Akbar Mohtašemí, pozdější íránský ministr vnitra.[42]

Ačkoli bylo původním íránským záměrem infiltrovat stávající šíitské struktury, tj. především hnutí Amal, jako schůdnější varianta se nakonec ukázalo spojení roztříštěných odbojových skupin v jeden organizační rámec.[43] v případě Revolučních gard se jednalo o elitní jednotky, které vedle vlastních vojenských akcí měly za úkol poskytovat vznikajícímu jednotnému odbojovému hnutí vojenský výcvik a další podporu. Jejich základnou se stalo údolí Biqá‘ a zejména město Baalbek.

Íránská pomoc se však neomezovala pouze na Pasdárány; přicházely rovněž přímé dodávky zbraní i finančních prostředků. Odhaduje se, že do roku 1987, kdy byla v důsledku nepříznivého vývoje irácko-íránské války a nového íránského politického kursu finanční podpora omezena, proudilo do rukou Hizbulláhu přibližně deset miliónů dolarů měsíčně.[44] k dalšímu snížení podpory pak došlo po Chomejního smrti v červnu 1989 a definitivní zlom nastal v roce konání prvních libanonských parlamentních voleb (1992). Íránská finanční pomoc Hizbulláhu se v celkovém součtu odhaduje až na sumu 350 miliónů dolarů,[45] která však s největší pravděpodobností nebyla celá využita na ozbrojené akce, nýbrž i na rozsáhlou sociální a charitativní činnost pozdějšího Hizbulláhu.

Ještě před samotným momentem vzniku libanonského Hizbulláhu byla asi dvoutřetinová většina Revolučních gard odvolána a vrátila se do Íránu. Zbylá část naproti tomu zůstala na libanonském území, rozmístěna v údolí Biqá‘ a na jihu země v podstatě až do konce občanské války. Pasdárán se přitom – hájíce zájmy svých chráněnců – opakovaně dostávali do konfliktů se Sýrií orientovanou stále více na Amal. Už v srpnu roku 1984 byly syrskými jednotkami přinuceny opustit Baalbek.

Ačkoli má libanonské šíitské hnutí své kořeny ještě v době dávno před islámskou revolucí, je třeba zdůraznit, že její přínos ve smyslu motivace ke vzniku jednotné odbojové organizace a pozdější strany byl neocenitelný. Co více, bez íránské politické, materiální, finanční a logistické podpory by úsilí Hizbulláhu s největší pravděpodobností nepřineslo žádné ovoce. Řečeno jeho vlastními slovy, bylo by zapotřebí „dalších 50 let“ k dosažení dosavadních úspěchů.[46]

Ačkoli samotné hnutí odporu vznikalo v šíitském prostředí naprosto spontánně, tak aby nebylo rozmetáno hned v zárodcích, nutně muselo co nejdříve přejít do organizované fáze. Případ libanonského Islámského odporu je v tomto ohledu jedinečný způsobem vzniku nových organizačních struktur z těch dosud existujících.

Významné události vedoucí ke vzniku Hizbulláhu jsou spojovány s napjatou situací v Západním Bejrútu na sklonku června 1982. Tehdy se pod tlakem izraelských útoků na obklíčené město začínala rýsovat definitivní porážka OOP a její odchod z Libanonu. Prezidentem Eliasem Sarkisem byl vytvořen šestičlenný Výbor národní spásy, jehož deklarovaným cílem bylo za přítomnosti nejvýznamnějších vůdců rozhodnout o způsobu nahrazení OOP v Bejrútu Libanonskou armádou.

Mezi jeho členy zasedl i autoritativní vůdce strany Amal Nabíh Barrí, což se brzy ukázalo být chybou. Výbor byl radikálnějšími, nábožensky zaměřenými členy strany považován za „nic než americko-izraelský most vypůjčený Falangisty k vládě nad utlačovanými“[47] a jeho člen Bašír Džumajjil, vůdce falangistické milice, za zrádce. Barrího přítomnost u jednoho stolu s Džumajjilem pak byla viděna jako zrada na islámských principech Músá as‑Sadra.

Následkem toho opustila Amal řada významných funkcionářů,[48] z nichž mnozí později vtiskli podobu nově se ustavivšímu Hizbulláhu. Mezi nimi v této fázi nejvýrazněji vynikl Husajn al‑Músawí, jenž odešel do Baalbeku a založil zde vlastní frakci pod jménem Islámský Amal. Následovalo krátké období charakterizované víceméně dezorganizovaným ozbrojeným odporem jednotlivých menších skupin, z nichž většina se ustavila již dříve za jiným účelem nebo spontánně vznikla v lokálních podmínkách. v první linii přitom stála Asociace ‘Ulamá‘ z Džabal ‘Ámil, sdružující osamocené duchovní z jižních oblastí a jejich následovníky. Ačkoli existovala jistá koordinace mezi jednotlivými skupinami odporu, nebyly původně nijak organizačně svázány ani nesdílely společnou strategii.[49]

K rozhodujícímu kroku a samotnému vzniku organizace Hizbulláhu došlo v Baalbeku. Za asistence přibližně čtyř set zbylých příslušníků Íránských revolučních gard (většina se mezitím vrátila zpět do Íránu) zde renegáti z Amalu spojili své síly s dalšími skupinami. Vznikl takzvaný Výbor devíti respektive první Madžlis aš‑Šúrá nové organizace, tedy doslova „Poradní rada“, vybavená ovšem všemi rozhodovacími kompetencemi. Tento vrcholný orgán si Hizbulláh zachoval po celou dobu svojí existence. Tři členové Výboru byli bývalými členy Amalu, tři další duchovní a zbylí tři pak členy Podpůrného výboru islámské revoluce exis­tu­jí­cí­ho již dlouho předtím.[50]

Všechny menší skupiny, přestože nedosáhly zastoupení v Radě Šúrá, byly Hizbulláhem přirozeně pohlceny a staly se jeho více či méně autonomními součástmi. Nově vzniklá struktura tak nepředstavovala nijak pevnou organizaci, nýbrž pouze zastřešovala a koordinovala odbojovou činnost svých jednotlivých složek. Těmi byli zejména bývalí členové Amalu, Islámský Amal, individuální duchovní se svými následovníky, Libanonská Da’wa, Asociace muslimských ‘Ulamá‘, Asociace muslimských studentů a struktura Podpůrného výboru, jehož členstvo zahrnovalo i příslušníky výše zmíněných skupin.[51]

Později byly se jménem Hizbulláhu spojovány i další organizace či skupiny, a to Islámský džihád, Armáda boží, Husajnova četa smrti, Organizace revoluční spravedlnosti a Organizace světových utlačovaných. Ve všech případech se jedná o kódová označení užívaná pachateli násilných akcí.[52]

Nábožensko-politický proud počátku sedmdesátých let tak přes fázi neorganizovaného odbojového hnutí našel v Hizbulláhu jednotnou strukturu a s ním se vyvinul až ve strukturovanou politickou stranu.

Hizbulláh vznikl jako střešní organizace pro jednotlivé skupiny protiizraelského ozbrojeného Islámského odporu a z toho se tedy logicky odvíjela jeho konkrétní činnost: akce různého typu a rozsahu proti okupačním silám, zejména v údolí Biqá‘ a na jihu země, kde bylo možno počítat s podporou místního šíitského obyvatelstva.

Přesto je nutné k celkovému pochopení charakteru nového hnutí se pozastavit nad jeho hlubšími náboženskými kořeny. Arabské jméno Hizbulláh je ekvivalentem českého „Strana Boží“, což je označení odvozující se z Koránu, zejména z jednoho nejcitovanějšího verše: „A kdo si bere za přátele Boha, Jeho posla a věřící, ten patří ke straně Boží – a tito zvítězí!“ (5:56).[53] Jde proto o pojem úctyhodný, jenž je symbolem oddanosti islámu a jeho hodnotám a zároveň zárukou konečného vítězství, tedy víceméně neutrální označení dobrých věřících bez jakýchkoli agresivních či radikálních konotací.

Slovy prvního generálního tajemníka Hizbulláhu, šajcha Subhího at-Tufajlího: „Strana Boží je výraz pro označení mnohosti věřících obecně. Rozhodně to není uzavřená skupina uvnitř této mnohosti, která by si sama pro sebe nárokovala příslušnost ke Straně Boží s vyloučením ostatních věřících.“[54] At-Tufajlí dále definuje Hizbulláh jako jako kohokoli, kdo sleduje cestu Koránu a kdo tak získává Boží oblibu.[55] v opozici ke „armádě muslimů“ pak stojí „armáda nevěřících“[56] identifikovaná s koránským konceptem „Strany Satana“ (Hizb aš‑šajtán, 58:19),[57] která dle Koránu (5:56) v odvěké nekonečné bitvě v závěru podlehne Straně Boží.

K oživení starého pojmu v moderní době přispěla nepochybně skutečnost, že právě slova hizb se začalo nezávisle užívat pro označení politických stran. Označení Hizbulláh je proto explicitním vyjádřením sepětí náboženství s politikou, jakéhosi konceptu islámské totality, který byl charakteristický už pro klasický islám a v současném období oživeného fundamentalismu se dočkal nového důrazu.

První hnutí tohoto jména vzniklo v souvislosti s íránskou islámskou revolucí jako jakási její avantgarda, z níž se také rekrutovali příslušníci Revolučních gard, kteří pak v Libanonu k prosazení tohoto názvu pravděpodobně přispěli. Íránský Hizbulláh se však nikdy nestal nezávislou organizací, na rozdíl od svého protějšku v Turecku. Tamější Hizbulláh, založený až na sklonku 80. let, je zpravidla popisován jako extrémně radikální separatistické hnutí z oblasti Diarbakıru, se zvláštním antagonismem vůči kurdské straně PKK, proti níž organizuje násilné akce. Spekuluje se o jeho souvislosti s íránským režimem, stejně jako s tureckou vládou, které hraje oslabování PKK do karet.[58]

Povaha hnutí vzniklého pod názvem Hizbulláh v Libanonu roku 1982 zůstávala pro vnější pozorovatele po dlouhou dobu velkou neznámou a jeho konkrétní organizační a rozhodovací mechanismy se dařilo konspirativně utajovat. Brzy se ovšem začaly ukazovat principiální rozdíly ve srovnání s šíitským Amalem, který byl do značné míry tím, čím Hizbulláh nikoliv: pevně hierarchicky organizovanou skupinou s autoritativním vůdcem a sekulárními, národně orientovanými cíly.

Amal se pod taktovkou Nabíha Barrího přetransformoval ve stranu zastupující partikulární zájmy šíitské menšiny v rámci libanonského státu a jako jedna z ozbrojených milicí se aktivně zapojil do občanského konfliktu. Taková orientace stála v pozoruhodném rozporu s jeho vysloveně islámským původem svázaným se jménem Músá as‑Sadra, navíc přes spektakulární zmizení jmenovaného, které by podle všeho očekávání mělo vést spíše k roznícení šíitského náboženského zápalu.[59]

Naproti tomu Hizbulláh vznikl pod íránským vlivem a priori jako nástroj odporu proti sionismu respektive židovství a západní agresivní aroganci (imperialismu), tedy jako prostředek k obraně islámu. Centrem a zdrojem autority uvnitř hnutí proto byly mešity a jejich nábožensky vzdělaní imámové. Mezi nimi v počátečním období, před vytvořením stranické hierarchie v čele s generálním tajemníkem, vynikal šajch Husajn Fadlulláh. Jeho tehdejší úloha zůstává dodnes velmi nejasná, avšak zdroje se shodují na jejím nezanedbatelném významu.[60]

Viděno v této perspektivě pak nepřekvapí, že navzdory všudypřítomné občanské válce se Hizbulláh – zejména v tomto prvním období – nezapletl do konfliktu se žádnou z ozbrojených milicí. Až později se dostal do vleklého mocenského sporu s Amalem a jemu nakloněnými syrskými jednotkami. Jeho konto z občanské války tak ve vztahu ke křesťanům, drúzům i sunnitským muslimům zůstalo bez poskvrny.[61]

Není třeba zdůrazňovat míru nepřátelství, které Hizbulláh chová vůči Izraeli; samo za sebe mluví onačení „absolutní zlo“ (aš‑šarr al‑mutlaq)[62], jehož hnutí ve vztahu k židovskému státu používá. Tyto extrémní emoce lze obecně vysledovat ve třech rovinách[63]:

1. protižidovské – Řada negativních koránských výroků na adresu Židů se stala základem zmíněných antipatií,[64] ovšem ve smyslu náboženském, nikoli antisemitsky rasovém. Přitom strana formálně uznává existenci Židů-nesionistů (tj. neizraelských), které hodnotí lépe.[65] Negativně však působí skutečnost biblického zakořenění sionismu („země zaslíbená vyvolenému národu“) a izraelská praxe udělování občanství na základě židovského náboženství.

2. antisionistické – Zde Hizbulláh vychází z nelegitimity samotné existence státu Izrael, který vznikl „uměle, protiprávně a za použití násilí“. Agrese je v něm tedy inherentně přítomna a konečným cílem musí být jeho zničení. Oprávněny jsou rovněž akce proti civilistům, kteří v Izraeli dobrovolně setrvávají a stávají se tak součástí sionistického projektu. Hizbulláh jde ve svém totálním odmítání tak daleko, že místo názvu Izrael důsledně používá označení „sionistická“ respektive „židovská entita“.

3. obecně humanistické – Neustále se opakující případy izraelské agrese, útlaku a arogance jsou pro Hizbulláh potvrzením esenciálně zlé podstaty židovského státu. Údajným cílem sionistů pak je zotročení, případně vyhlazení arabského obyvatelstva a vytvoření velkého Izraele od Nilu k Eufratu.[66] Tím se boj dostává na existenční úroveň a vylučuje jakýkoli kompromis. Démonizace dosahuje vrcholu teorií o světovém židovském spiknutí proti islámu stejně jako líčením osobního zla sionistů – např. zvrhlostí, jichž se dopouštějí na svých protivnících atd.[67]

Druhým hlavním soupeřem Hizbulláhu je Západ, a to především ve smyslu kulturního a civilizačního zápolení o vlastní identitu, nikoli ve smyslu náboženském. Tlak médií a západního životního stylu hrozící rozkladem arabsko-islámské kultury je vnímán velmi negativně, avšak neposkytuje sám o sobě základ pro paušální odsudek Západu, jak je tomu v případě Izraele. Nepřáteli jsou však západní vlády v čele s USA, Británií a Francií, které se díky své aroganci a imperialistickým ambicím podílejí na sionistické konspiraci proti islámu. s přetvářkou nezaujatých soudců uplatňují své dvojí standardy a nelegitimně zasahují do vnitřních záležitostí islámských zemí.[68]

Příchod francouzsko-americko-italských Mnohonárodnostních sil do Libanonu na konci srpna 1982 vytvořil právě takový precedens. Ačkoli měly být západní sbory na žádost libanonské vlády pouze nápomocny při evakuační operaci OOP, opustily svou neutralitu a v obraně maronitských zájmů zaútočily proti drúzským a syrským cílům. Tím se ocitly na téže úrovni jako partikularistické libanonské milice a ztratily v očích Hizbulláhu veškerou imunitu.[69] Podobně jednotky UNIFIL, vyslané Spojenými národy do Libanonu v těsně po první izraelské invaze roku 1978, byly nazírány jako síly bránící odbojové aktivitě v zájmu izraelské bezpečnosti, a tudíž rovněž jako nepřátelské.[70]

Sám libanonský stát, a to nejen v době svého rozkladu občanskou válkou, nýbrž celkově a z principu, konstituoval pro Hizbulláh v počátečním období třetí nepřátelský subjekt. Příčinou přitom nebyly jednotlivé náboženské či politické skupiny, nýbrž instituce kon­fe­sio­na­lis­tic­kého státu jako taková. Systémové, státem garantované sektářství bylo a je a priori nespravedlností a vždy útlakem některé části obyvatelstva.[71]

Hizbulláh si proto položil za cíl usilovat o jeho likvidaci a náhradu státem islámským chomejníjovského typu, který nezbytnou univerzální spravedlnost může jako jediný zaručit.[72] Nicméně osvoboditelské úsilí coby ozbrojený odpor proti okupaci bylo během celého jejího trvání natolik zřetelnou prioritou, že myšlenky na zřízení islámského státu nikdy nepřekročily hranici teoretické úvahy. Pořadí, v jakém má být těchto dvou cílů dosaženo, dokládá citát: „chceme-li dát lidem právo si zvolit [politický systém], musí být nejdříve svobodný a teprve pak může volit.“[73]

Díky pomoci z Íránu si Hizbulláh rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek konvenční vojenské techniky, a to i těžké, jak je dodnes patrno na libanonském jihu při pohledu na tanky s emblémy patřícími nikoli státu, nýbrž právě Hizbulláhu. Vojenská síla hnutí byla taková, že v pozdějších fázích občanské války po roce 1987 umožňovala dokonce otevřené vojenské střety se syrskými jednotkami, byť samozřejmě v omezeném rozsahu.[74]

Co však mezi lety 1982 a 1991 obracelo k hnutí intenzivní pozornost protivníků i celého světa, byly jeho nekonvenční metody boje: sebevražedné útoky a únosy rukojmí. Zejména o prvním lze říci, že se tváří v tvář izraelské a západní vojenské superioritě ukázalo jako mimořádně efektivní. Stovky obětí na životech a konkrétní dalekosáhlé politické důsledky to dokazují.

Zatímco západní média a vlády neváhaly s paušálním odsudkem těchto metod coby teroristických činů, sám Hizbulláh nazíral jejich používání jako logické a oprávněné. Příčina tkví mimo jiné v rozdílném chápání pojmu terorismu na obou stranách. v pojetí Hizbulláhu se akt teroru primárně odvíjí od negativních cílů, k nimž bojové úsilí směřuje a teprve na druhém místě od použitých prostředků. Akce Izraele tedy byly vnímány jako teroristické, neboť jejich účelem vždy byla neospravedlnitelná agrese vedoucí k prohloubení útlaku nevinných. Vznešený cíl Hnutí odporu naproti tomu označení za teror vylučoval, avšak i zmíněné prostředky byly považovány za ospravedlnitelné.

Strategie sebevražedných útoků vychází z klasické islámské doktríny, která bojovníku zemřelému mučednickou smrtí v boji na stezce Boží, tj. v boji za islám, slibuje osobní spásu, odpuštění hříchů a přímou cestu do ráje. v šíitském prostředí je tento princip navíc dovršen všudypřítomnou paralelou s marným husajnovským bojem u Karbalá, jež vyžaduje, aby muslim obklopený nepřáteli dobrovolně bojoval až do vlastního konce. Nechybí zde však ani důležitý prvek racionální úvahy: aby byl útok mučednickým činem a nikoliv odsouzeníhodnou sebevraždou, musí mít reálnou šanci na úspěch, a to úspěch politický, který může zvrátit celkovou situaci. Jak se ukázalo, byla tato úvaha realistická.

Nutno upřesnit, že status mučednictví u Hizbulláhu nezahrnovalo pouze sebevražedné atentátníky, ale vztahovalo se i na osoby zemřelé neočekávaně, ať už v boji s nepřítelem anebo mimo ni všude tam, kde se v rámci úsilí na stezce Boží vystavovaly vědomému riziku smrti. Nejednalo se ovšem o mučednictví stejné „úrovně“.

Pokud byly splněny zmíněné podmínky, stala se smrt při útoku vysněným cílem sama o sobě. Proto Hizbulláh nahlížel s nepochopením a opovržením na „zbabělost“ izraelských jednotek, pro něž vždy byla hlavním imperativem snaha o zachování života svých příslušníků. Na muslimské straně bylo a je na mučednictví naopak pohlíženo jako na hrdinství nejvyššího stupně, které dokonce přináší zvýšení sociálního statutu příbuzným zemřelého.

Upřímnou víru Hizbulláhu v tento princip dokladují případy mučednické smrti v rodinách jeho nejvyšších představitelů, jako například zabití syna generálního tajemníka Hasana Nas­rulláha v září 1997. Dotyčný na synovu smrt reagoval slovy, mu přinesla „největší pocit radosti, jakou může otec poznat.“[75] Hloubku kultu mučednictví pak dokreslují každoroční oslavy Svátku mučedníků[76] vyhlášeného na výročí prvního velkého sebevražedného útoku z roku 1982. Podobný význam má také dodnes rozšířená praxe v jiholibanonských oblastech, kdy jsou na veřejných místech vystavovány fotografie a jména stovek mučedníků s oslavnými nápisy. Jedná se ovšem převážně o osoby padlé v klasických ozbrojených střetech a nikoli při sebevražedných útocích.

Dalším jevem často spojovaným se jménem Hizbulláhu byly opakované únosy rukojmí, a to jednak vysokých příslušníků izraelských jednotek a jednak západních cizinců přítomných v Libanonu. Několik velkých krizí s rukojmími – především v letech 1985 a 1989 – navždy vtisklo Hizbulláhu nálepku teroristické organizace. Pozoruhodné přitom je, že organizace vždy důsledně odmítala zodpovědnost za kterýkoli útok na západní cíle stejně jako za unášení západních rukojmí.

Po jednotlivých útocích se k zodpovědnosti téměř bez výjimky přihlásil Islámský džihád a později Organizace revoluční spravedlnosti a Organizace světových utlačovaných.[77] Zejména Islámský džihád se mezi lety 1982 a 85 stal doslova fantomem Libanonu: přes množství, rozsah a fatální důsledky jeho útoků zůstala organizace dokonale utajena. Ačkoli mnozí pozorovatelé usuzují na užívání uvedených názvů jen jako krycího označení pro akce Hizbulláhu, tento jakékoli organizační propojení vždy popřel[78] a nedostatek důkazů vyvrácení jeho tvrzení prakticky vylučuje.

Naproti tomu Hizbulláh s největší pravděpodobností umožnil extrémním skupinám operovat na jím kontrolovaném území a vzhledem ke společně sdílené ideologii se nepokoušel provedení útočných akcí zabránit. Některé zdroje uvádějí, že většina únosů byla připravena v Íránu a provedena jednotlivci školenými přímo Íránskými revolučními gardami, a to nezávisle na Hizbulláhu. Zmiňován je v této souvislosti ‘Imád Mughníja, s jehož jménem se spojuje také existence výcvikového táboru pro sebevražedné útočníky v Baalbeku.[79]

Vztah současného Hizbulláhu k únosům rukojmí je spíše ambivalentní. Na jedné straně z náboženského a morálního hlediska únosům oponuje a deklaruje své srozumění s principy Konvence o rukojmích iniciované Spojenými státy.[80] Na straně druhé ovšem únosy nikdy plně neodsoudil, jelikož rukojmí pocházela ze zemí pociťovaných jako nepřátelské v důsledku jejich úlohy při izraelské agresi. Únosy byly tedy chápány jako způsob sebeobrany za daných okolností relativně ospravedlnitelný.[81]

Svou roli navíc hrála i možnost, že rukojmí, ač zdánlivě civilisté, mohla být západními potažmo izraelskými špehy a tudíž sama potenciálními nepřáteli. Pokud však jejich příslušnost k cizím ozbrojeným silám nebo tajným službám byla průkazná – tak jak se tomu v několika konkrétních případech skutečně stalo – vysloužily si akce ze strany Hizbulláhu plnou podporu a uznání.

Totéž platilo také pro sebevražedné útoky proti izraelským i západním ozbrojeným silám nebo státním zastupitelstvím, které byly ve všech případech považovány za agresory, okupanty či vetřelce. Takové útoky pravidelně vyvolávaly v řadách Hizbulláhu včetně jeho vedení nadšené ovace.

Ačkoli se tedy zdá, že přímého původce obou typů násilných akcí je zapotřebí hledat mimo organizační strukturu Hizbulláhu, hnutí se díky své toleranci resp. podpoře při přípravě těchto činů nemůže vyhnout přinejmenším obvinění ze spoluodpovědnosti. Ani se o to však nepokouší.

Dne 16. února 1985 vyšel v bejrútském deníku as‑Safír programový text Hizbulláhu nazvaný „Text otevřeného dopisu, který Hizbulláh adresoval utlačovaným v Libanonu a ve světě“[82] známý jednoduše jako Otevřený dopis. Krátce předtím jej přečetl mluvčí organizace šajch Ibráhím al‑Amín v mešitě al‑Úzá’í na bejrútském předměstí aš‑Šajja, v den prvního výročí zabití šajcha Raghíba Harba izraelskými jednotkami. Otevřený dopis vcelku jasným jazykem vyjadřuje identitu hnutí, deklaruje jeho boj a cíle, přichází s poselstvím křesťanům a hrozbou Izraeli. Stal se proto zřejmě nejcitovanějším zdrojem informací o Hizbulláhu v jeho prvotní podobě.

Název textu vychází ze základní a dodnes živé sociální doktríny Hizbulláhu, která definuje protiklad utlačovaných (مستضعَفون) a arogantních utlačovatelů (مستكبرون). Sama přitom primárně vychází nikoli z islámských kritérií, ale spíše z obecně humanistických, takže neklade rozdíl mezi utlačovaným muslimem, křesťanem či kýmkoli jiným. Podmínkou útlaku v tomto pojetí je arogantní stát nebo režim, který na člověka vyvíjí ekonomický, politický i kulturní nátlak. Velkými utlačovateli se v této perspektivě stávají Západ a Izrael, zatímco malými sekulární arabské režimy snažící se Západ napodobovat. Všichni utlačovaní, tj. stavící se vědomě útlaku na odpor, pak mohou automaticky počítat s podporou Hizbulláhu.

Identita. Hizbulláh v Otevřeném dopisu proklamuje svou příslušnost k islámské obci (أمّة), přičemž zdůrazňuje její univerzalitu a své sepětí s ní. Otevřeně se hlásí k íránskému vzoru jako předvoji Strany Boží (tj. Hizbulláhu), přejímá koncept wilájat al‑faqíh a slibuje poslušnost vůdci-právníkovi (faqíh, فقيه), jmenovitě Rúholláhu Chomejnímu. Odvolává se na tři zdroje své kultury, a to Korán, sunnu a právní rozhodnutí faqíha z jeho titulu Pramene nápodoby (مرجع التقليد). Zároveň zdůrazňuje svoji integritu mezi svou sociální i vojenskou složkou: „Každý z nás je bojujícím vojákem“!

Boj. Za velký cíl svého bojového úsilí si Hizbulláh klade vyrvání prvotních kořenů zla, které identifikuje s USA. Emotivně obviňuje USA, NATO a sionismus z napadení Libanonu,[83] evropské spojence Ameriky pak z umožnění masakru v kempech Sabra a Šatíla svým předčasným odchodem. Jako spojence Izraele a USA vidí Falangisty, jejichž společný postup způsobil smrt 100.000 obětí (!) a donutil půl miliónu muslimů k odchodu z domova. Ostře napadá bratry Džumajjily a viní je ze zrady, spolčování s USA a podpisu květnové smlouvy s Izraelem (1984), jíž se Libanon údajně stal americkým protektorátem. Závěrem vyjadřuje odhodlání „svého lidu“ k odbojovému boji proti okupačním silám.

Cíle. Otevřený dopis jednoznačně pojmenovává nepřátele: Falangy, Izrael, Francie a USA. Zatímco poslední dva je nutno jako „kolonialistické entity“ vyhnat z Libanonu, Falangy mají být předány spravedlnosti za své zločiny. Zároveň vyjadřuje přání nechat libanonský lid svobodně si zvolit svoji vládu, avšak doporučuje přijetí islámského státu jako garance spravedlnosti, svobody a nezávislosti. v zájmu dosažení těchto bezprostředních cílů apeluje na své přátele, aby vzájemně překonali rozdíly a sjednotili se proti nepříteli.

Hizbulláh ujišťuje, že nemá v úmyslu ustavit v Libanonu islámský stát násilím, tak jak dosud činili Maronité. Existující ‘asabíja, čili konfesionální partikularismus a sektářská privilegia křesťanů, byla zdrojem dosavadních konfliktů a utrpení. Současný stav libanonského státu Hizbulláh považuje za produkt arogance natolik nespravedlivé, že lze zjednat nápravu pouze radikální změnou, to jest revolučně. Veškerá možná opozice v rámci současné ústavy totiž údajně pouze posiluje režim.

Křesťanům. Hizbulláh se obrací na křesťany s apelem, aby poslechli „výzvu z nebes“ a vrátili se k rozumu namísto zbraní. Odmítá tolerovat křesťanskou netolerantnost vůči muslimům, avšak jedním dechem ujišťuje že v žádném případě neusiluje o pomstu na těch, kteří jsou mírumilovní. Zároveň přichází s tvrzením, že sekulární stát nemůže zajistit spravedlnost a klade sugestivní otázku proč společně neusilovat o stát založený na předpisech (أحكام) náboženství a práva (شريعة). Dále vyzývá všechny utlačované – křesťany i muslimy – k vyslyšení svého volání (دعوة) a přijetí pravého islámu včetně náboženské praxe. v případě odmítnutí mají křesťané alespoň udržovat dobré vtahy s muslimy a zanechat konfesionalismu a fanatismu.

Světové dění. Hizbulláh výslovně odmítá Sovětský svaz i Spojené státy, komunismus i kapitalismus, jelikož nejsou schopny zaručit spravedlivou společnost. Se zvláštním důrazem se staví proti jednotkám UNIFIL, které klade na roveň sionistům a slibuje jim i všem dalším potenciálním vetřelcům stejné zacházení jako se sionisty.

Všem, kdo nebudou chtít přijmou její a cíle, organizace oznamuje svoji trpělivost s nimi, dokud Bůh spor nerozhodne. Výslovně se tedy zříká vnucování i násilí na těch, kdo sami násilí nepoužívají.
Nutnost zničení Izraele. V Otevřeném dopise Hizbulláh nahlíží na izraelský stát jako na předvoj USA a nepřítele budoucích generací, s nímž je nutno bojovat kvůli jeho glorifikaci expanze a jeho touze po vybudování Velkého Izraele mezi Nilem k Eufratem. „Sionistickou entitu“ hodnotí jako „agresivní od svého počátku, vybudovanou na zemi vyrvané jejím vlastníkům, na úkor práv muslimského lidu“. Proto bude Hizbulláh bojovat až do zničení Izraele a neuzná žádnou s ním uzavřenou smlouvu, příměří, ani mírovou dohodu. Veškerá jednání považuje za uznání legitimity židovského státu a všechny jednající za své nepřátele. Absolutně zavrhuje programy nebo plány zahrnující či jen implikující uznání Izraele.[84]
Široký prostor k úvahám poskytuje otázka autorství textu. Ačkoli byl Dopis poprvé uveřejněn šajchem al‑Amínem, poukazuje se na shodné rysy se spisy šajcha Muhammada Husajna Fadlulláha. Ten byl dle vlastních slov[85] od roku 1985 prezidentem Libanonské rady Hizbulláhu, jeho podíl na sepsání Otevřeného dopisu je tedy relativně pravděpodobný. Text na místě, kde se mluví o zločinech Falangistů, navíc obsahuje zmínku o „Nab’a, mém vlastním bejrútském předměstí…“, což by rovněž ukazovalo na Fadlulláhovo autorství.
Stojí za pozornost, že Otevřený dopis byl zveřejněn až počátkem roku 1985, tedy více než dva roky poté, co se ve Výboru devíti zformoval zárodek Hizbulláhu. Lze z toho usuzovat buď na počáteční úsilí organizace o co největší utajení své existence anebo – možná pravděpodobněji – na původní charakter Hizbulláhu jen jako volného ad hoc svazku jednotlivých odbojových skupin. Takový svazek možná žádný jasně definovaný program jednoduše neměl, neboť jeho účelem byla pouhá koordinace ozbrojených akcí.
Velmi pozoruhodný je vztah dnešního Hizbulláhu k Otevřenému dopisu. v důsledku změn, kterými hnutí na své cestě k parlamentní politické straně prošlo, bylo zapotřebí pozměnit jazyk a styl sdělení určených pro širokou veřejnost, nehledě k nutnosti změn obsahového charakteru. To je zřejmě důvodem, proč toto původní, poněkud úzce zaměřené programové prohlášení dnešnímu profilu strany již nevyhovuje a není v jejích médiích zveřejňováno (ani v archivu na www-stránkách).

4. Období politické adaptace do roku 2000

Proces „libanonizace“

Již před koncem občanské války roku 1991 začalo hnutí Hizbulláh procházet pozoruhodným procesem, který na sebe upoutal pozornost zasvěcených libanonských i světových pozorovatelů a stal se předmětem jejich dohadů, pokud jde o příčiny jeho vzniku, okolnosti jeho průběhu případně jeho „pravou podstatu“. Tak jako se liší názory na tento jev, liší se i jeho různá pojmenování: libanonizace, pragmatizace, politizace, adaptace nebo politická akomodace.

Kdyby měla být obecná podstata pozorovaného procesu shrnuta do jedné věty, mohla by formulace vypadat zhruba takto: z původního totalitně a univerzalisticky náboženského, revolučního, vůči etablovanému státu absolutně negativistického a extrémně byť defenzivně militantního guerillového odbojového hnutí se v průběhu přibližně deseti let vyvinula
nábožensko-národní, reformní, státotvorně konstruktivní, demokraticky participující a pragmaticky smýšlející strukturovaná politická strana se sekulárními prvky a propracovanou sociální doktrínou, a to aniž by ztratila svoji vnitřní integritu či relativizovala svá principiální stanoviska.
Ptáme-li se po příčinách, sehrálo svou úlohu zřejmě větší množství faktorů, z nichž chronologicky nejdříve přišly na řadu některé zahraniční události. Jistou transformací prošel vliv Sýrie, která na počátku v roce 1982 jednoznačně poskytla možnost Íránským revolučním gardám, aby se zapojily do libanonského konfliktu proti tehdejší hrozivé izraelsko-západní vojenské přítomnosti v zemi. Po odchodu Mnohonárodnostních sil v dubnu 1983 a stažení izraelských sil do Bezpečnostní zóny na počátku roku 1985 však toto nebezpečí ztratilo na bezprostřední naléhavosti a vleklou válkou oslabený Írán navíc jen těžko mohl splnit roli rozhodujícího strategického spojence.

Samotná orientace Hizbulláhu s ostrou náboženskou rétorikou vinící sekulární arabské režimy z většího či menšího útlaku a spatřující jediný definitivní cíl v ustavení chomejníjovského islámského státu jistě syrskou ba’thistickou garnituru netěšila. Výsledkem bylo stále častější angažmá syrských jednotek ve sporu Hizbulláhu s Amalem mezi lety 1987 a 1990. Vnitrošíitský konflikt byl iniciován převážně ze strany Amalu, když efektivní odbojové operace a přesvědčivý hlas z mešit začaly překlánět vážky popularity na stranu Hizbulláhu.
Amal byl jako relativně standardní politické uskupení s omezenými národními cíly a ochotou k ústupkům (i vůči Izraeli) mnohem přístupnější syrskému vlivu a snadněji ovladatelný než Hizbulláh, jenž odvozoval autoritu jen od vzdáleného íránského faqíha a spatřoval svůj cíl par excellence v totální likvidaci židovského státu. Sýrie se proto ve velkých střetech o Dahíju v květnu 1988 nebo v jižní oblasti Iklím at-Tuffáh v lednu 1989 postavila otevřeně za Amal a přenesla tak tíhu rozhodování na syrsko-íránskou úroveň. Jelikož byla Sýrie v libanonské oblasti v celkovém souhrnu nepochybně silnějším hráčem než Írán, musel se Hizbulláh přes svou reálnou sílu spokojit s dominancí Amalu.[86]
Zajímavou situaci přinesl březen 1991, kdy s koncem občanské války začalo Sýrií garantované odzbrojování a rozpouštění celého spektra libanonských milicí. Hizbulláh se jej jako jediný nezúčastnil – nepočítáme-li specifickou OOP – a v tichosti vyčkával, aniž proti němu byla ze syrské strany podniknuta jakákoli akce. To jednoznačně ukazuje na existenci dohody, neboť syrská armáda nepochybně měla potenciál pokud ne Hizbulláh zničit tak mu přinejmenším efektivně bránit v činnosti. Nestalo se ani jedno.
Hizbulláh zdůvodnil nutnost zachovat si zbraně svým nedokončeným odbojovým posláním proti Izraeli, který si díky spřízněné Jiholibanonské armádě udržoval v zemi vliv i vojenskou přítomnost. Sýrie za své strany učinila vypočítavou úvahu, že ozbrojený, akceschopný a kontrolovatelný Hizbulláh lze využívat jako silný trumf ve vztazích s Izraelem a v případných pozdějších mírových jednáních. Hizbulláh za možnost pokračovat ve svém Islámském odporu zaplatil vysokou cenu v domácí politické aréně, jak ukazují například okolnosti libanonských parlamentních voleb v letech 1992 a 96 (viz níže). I on tedy byl a je nucen respektovat pravidla syrského faktického protektorátu v Libanonu.
Dalším zahraničně-politickým faktorem, který přispěl ke změně kursu Hizbulláhu byla irácko-íránská válka a její konec, z něhož Írán vyšel spíše oslaben. Skončily pokusy o masivní vývoz islámské revoluce, mohutná podpora zahraničním islamistickým hnutím byla radikálně omezena a ostří íránského panislamismu otupeno. Stejně tak smrt Ájatolláha Chomejního v červnu 1989 znamenala citelnou ztrátu velké islámské autority, které nastoupivším Chamene’ím nebyla nikdy v plném rozsahu nahrazena.
To se zřetelně promítlo i do vystupování Hizbulláhu, v jehož rétorice během prvního období dominovala panislámská témata, zejména s důrazem na osvobození Jeruzaléma a podporu palestinským radikálním hnutím charakterizovaným jako husajnovské a tudíž posvěcené. Organizace ovšem poukazovala na svoji spřízněnost i s dálnovýchodními, africkými či kavkazskými islámskými hnutími a ještě ve druhé polovině osmdesátých let se objevil výrok generálního tajemníka Subhího at-Tufajlího: „nepovažujeme se za libanonskou nýbrž za islámskou stranu a libanonský problém není než jedním z aspektů našeho zájmu.“[87]
Od konce osmdesátých let se podobné výroky přestaly objevovat, což ovšem nic nevypovídá o tom, zda strana své panislámské smýšlení opustila či je prostě jen přestala hlasitě ventilovat. Rovněž dřívější odpor k identifikaci s arabskou kulturou coby „kulturou slabosti, pasivity a rezignace“[88] už nelze v tomto pozdějším období doložit a označení za příslušníky ummy si vysloužili dokonce i arabští křesťané![89]
Hizbulláh také začal vystupovat proti obvinění, že je pouhým íránským výrůstkem bez opravdového vztahu k Libanonu. k tomu účelu použil poukazů na původ svého Hnutí islámského odporu, které bylo údajně založeno Libanonci, brání libanonskou zem a sleduje libanonské politické zájmy i proti zájmům Íránu. To dokládají slova generálního tajemníka Hasana Nasrulláha: „[Hizbulláh] je skutečně libanonská strana, její vedení je libanonské a její příslušníci jsou Libanonci, i když má pouta k jinému státu,“ čímž je míněn Írán.[90]
Dokladem akceptace jiných náboženství pak mělo být vytvoření multireligiózních Libanonských brigád odporu, které Hizbulláh připojil k Islámskému odporu v roce 1997. Tendenci adaptace na národní prostředí potvrzuje rovněž užívání libanonských státních symbolů, ať už jde o vyvěšování libanonské vlajky vedle vlajky Hizbulláhu nebo dokonce hraní národní hymny před modlitbami za mučedníky.
Přímý vliv na změny uvnitř organizace mělo i ustavení nového vedení na teheránské schůzce v lednu 1990, ačkoli samotné místo konání naznačuje íránský záměr o udržení Hizbulláhu „ve správném kursu“ – zejména co do protisyrské orientace. Šajch Subhí at-Tufajlí, první osoba na postu generálního sekretáře strany, byl známý svým vyhraněně islámským a politicky intolerantním postojem. Nicméně vzápětí byl vystřídán Sajjidem ‘Abbásem al‑Músawím, kterým byl zastáncem participace strany v sekulárním demokratickém politickém systému Libanonu. v úsilí o účast na mírumilovném náboženském i politickém pluralismu později pokračoval Sajjid Hasan Nasrulláh, který obsadil funkci generálního tajemníka po Músawího zavraždění v roce 1992.
Změnil se i samotný vztah Hizbulláhu k autoritě íránského faqíha (právníka-vůdce). Ačkoli princip wilájat al‑faqíh zůstává v názorech Hizbulláhu hluboce zakořeněn[91] a dodnes je nutnou podmínkou členství,[92] jsou faqíhovy výroky chápány spíše jako obecné směrnice než konkrétní nařízení.[93] Vedení Hizbulláhu se tedy bude nepochybně řídit faqíhovými fatwami k problematikám jako je mučednictví, džihád nebo otázka rebelie versus participace, ovšem nebude se cítit vázáno například politickými požadavky Íránu. Za poznámku stojí, že zde jde o vztah nikoliv ke státu Írán nýbrž k osobě faqíha, který je chápán jako „náš vlastní“ Pramen nápodoby. Proto organizace deklarovala loajalitu Ájatolláhu Chamene’ímu až poté, co se stal Pramenem nápodoby v roce 1997 a dokonce ponechává svým členům volnost řídit se příkladem jiného Pramene.[94]

Cesta k parlamentní politické straně

Přístup organizace k libanonskému státnímu zřízení se postupně měnil po přijetí Tá’ifských dohod v srpnu 1990. Jestliže byl předtá’ifský režim viděn jako flagrantní nespravedlnost a tedy útlak, proti němuž je povinností revolučně bojovat, bylo nové zřízení vnímáno opět jako nespravedlnost, ovšem podstatně nižšího řádu. Není-li přitom splněna podmínka těžkého a nesnesitelného útlaku a není-li vyhlídka na úspěch zřejmá a přesvědčivá, pak – zde se projevuje vliv tradičního islámského názoru – je lepší takovou omezenou nespravedlnost trpělivě snášet, neboť v opačném případě hrozí propuknutí nekontrolovatelného násilí a chaosu.[95] s tím měl Hizbulláh z doby občanské války zkušenosti.

Přestože se tedy na adresu Dohod z Tá’ifu ozývala ze strany Íránu i z řad Hizbulláhu kritika, neboť neodstranily fundament nespravedlivého konfesionalismu, splnily díky lepšímu mocenskému vyladění základní podmínku tolerovatelnosti. Samotnému principu občanské – tj. nikoliv sektářské – demokracie Hizbulláh neoponoval a naopak neváhal s poukazy na nedostatky libanonského zřízení, jako např. omezování svobody shromažďování nebo restrikce v mediální oblasti.[96] Za svůj politický cíl strana prohlašuje dosažení relativně spravedlivého systému poměrného zastoupení.

Než však Hizbulláh mohl pokročit ve svých úvahách tak daleko, musel se nutně vypořádat s vidinou svého největšího a konečného cíle, jímž bylo zřízení islámského státu po íránském vzoru, ať už nejprve na libanonském území nebo posléze univerzálně pro všechny muslimy. Snad slouží organizaci ke cti, že nikdy neporušila svoji proklamovanou zásadu náboženské dobrovolnosti na základě koránského „Nebudiž ve víře donucování!“ (2:256) ani nepoužila příslušnost k jinému náboženství jako odůvodnění svého nepřátelství.

Z tohoto pohledu se pak jeví ustavení islámského státu jako náboženské donucování, kromě případu, že by byl dobrovolně přijat drtivou většinou jeho obyvatel, tj. v případě Libanonu včetně nemuslimů. Ačkoli Hizbulláh již v Otevřeném dopise zaručoval muslimům i křesťanům v islámském státě spravedlnost a svobodu, je tato varianta za daných podmínek nereálná, zejména s ohledem na pochybnou podporu islámskému státu mezi samotnými šíity.

Současný Hizbulláh prohlašuje, že aby nedošlo ke značnému bezpráví, nepostačovala by k takovému kroku ani 51-procentní většina. Jakoukoli „velkou většinu“ ovšem nelze v současném konfesionálním státě docílit a násilný pokus o svržení tohoto státu je z výše uvedených důvodů nelegitimní. Jedinou zbývající možností je tedy zásadní změna situace, tj. například tehdy, když by se dramaticky zvýšilo procento přívrženců islámského státu. Pak by takový stav opravňoval i k použití revoluční cesty, pokud by stávající zřízení nebylo ochotno brát změnu podmínek na vědomí a mohlo být označeno za nesnesitelně tyranské.

Do té doby ovšem nezbývá než ustavení islámského státu odkládat, jak naznačuje další výrok generálního tajemníka Hasana Nasrulláha: „Řešením je dle našeho názoru ustavení islámského státu v Libanonu i mimo něj, ale to neznamená že bychom se museli ukvapit a nastolit takovéto řešení násilím na naší zemi a krajanech. Dáváme přednost čekání na den, kdy pomocí dialogu a v otevřené atmosféře uspějeme v přesvědčení svých krajanů, že jedinou alternativou je založení islámského státu.“[97]

V souvislosti s blížícími se parlamentními volbami roku 1992 musel Hizbulláh vyřešit naléhavou otázku své politické participace na libanonském státním zřízení. Jak patrno, morální ani náboženské úvahy nezavdaly příčinu k zásadnímu odmítnutí, a proto zbývalo učinit pragmatické rozhodnutí s ohledem na stávající okolnosti.

Je pravděpodobné, že jistá forma účasti Hizbulláhu na státním zřízení byla již podmínkou Sýrie během odzbrojování milicí v březnu 1991 a organizace výměnou za možnost pokračovat v protiizraelském odboji souhlasila. Hizbulláh à la politická strana byl tak přes svoji militantní povahu do určité míry legalizován a z pohledu Sýrie lépe kontrolovatelný. Nepodřídit se tomuto imperativu by vzhledem k relativní syrské síle bylo patrně osudné.

Navzdory nátlaku Hizbulláh situaci zvážil z vlastní perspektivy a následný vývoj událostí vždy prohlašoval za vlastní rozhodnutí. v jeho úvahách nepohybně sehrálo svou roli několik důležitých bodů. v případě zapojení do parlamentního systému hrozilo organizaci potenciální nebezpečí, že krok bude vykládán jako ústupek a relativizace původních radikálně islámských postojů, což by mohlo v důsledku vést až k narušení celkové integrity strany. To se však Hizbulláhu podařilo vyvrátit díky vytrvalé neústupnosti z priority ozbrojeného odporu a výše nastíněnému pečlivě promyšlenému zdůvodnění aktuální nerealizovatelnosti ideálu islámského zřízení.

Na tomto místě stojí za poznámku způsob, jakým Hizbulláh vyřešil obecné dilema mezi ideálem a realitou, respektive mezi spravedlností islámského státu a účastí na nespravedlivém konfesionálním zřízení, popřípadě mezi loajalitou íránskému faqíhovi oproti loajalitě libanonskému státu anebo mezi hořkým bojem proti nepříteli do poslední kapky krve a omezeným bojem v rámci daných možností; tedy dilema mezi imperativem nábožensko-sociální doktríny a diktátem politické skutečnosti. Ideální strana této „nerovnosti“ zahrnuje pravé a konečné principy či cíle Hizbulláhu, které sám nazývá „pilíři našeho intelektuálního diskursu“ případně „naší intelektuální struktury“.

Nejsou-li tyto pilíře naplněny, je třeba tak učinit, pokud v sobě takové počínání samo nenese rozpor. Nastane-li ten případ, pak nezbývá než vyčkat nebo využít dostupných reálných (politických) prostředků k žádoucí změně situace. Díky tomuto pozoruhodnému dvojakému pojetí se strana stala schopnou snášet nepříznivé okolnosti nutící ji k jednání, jež nevedlo přímou cestou k naplnění jejích pravých cílů. Její intelektuální integrita přitom zůstala trvale nedotčena.

V dané situaci před volbami hovořil pro politickou participaci nejméně jeden významný faktor. Hizbulláh se nikdy nevzdal víry ve vítězný konec svého odbojového úsilí a osvobození libanonského území od vojenské přítomnosti Izraele resp. jeho spojenců, ať už se to mělo stát unilaterálním stažením nebo v rámci širšího politického vývoje v regionu. Logicky tak vyvstala otázka, co bude v takovém případě následovat. Pokud by hnutí nebylo ukotveno ve stávajícím systému například právě jako parlamentní strana a soustředilo se výlučně na odboj, pak by se svým vítězstvím přišlo o svůj jediný reálný raison d’être a jeho další existence by se stala velmi problematickou. Proto chce-li Hizbulláh svědomitě usilovat o naplnění svých skutečných dlouhodobých cílů – tedy úplné zničení Izraele a nenásilné zřízení islámského státu – musí být na vzniklou situaci připraven.

Volby a politický program strany

Od skončení občanské války do začátku roku 2000 byly v Libanonu uspořádány celkem troje volby – parlamentní v letech 1992 a 96 a komunální v roce 1998. Hizbulláh se všech tří úspěšně zúčastnil a s konstruktivním pozitivním programem se zapojil do politického dění v zemi.

Nedobrovolně trpěná dominance Sýrie na libanonské politické scéně s sebou v obou případech parlamentních voleb přinesla jasný a nesmlouvavý diktát Hizbulláhu. Ačkoli předvolební odhady 92 i 96 naznačovaly jeho jednoznačné vedení před Amalem (a co do počtu voličů i před kteroukoli jinou stranou), byl Hizbulláh přinucen k volební koalici se svým šíitským rivalem, což ho stálo několik křesel oproti stavu, kdyby byl kandidoval sám.[98] v druhých volbách dosáhla situace takového rozměru, že generální tajemník Nasrulláh musel apelovat na příznivce strany, „aby odložili své emoce stranou“.[99]

Poslušnost Hizbulláhu vycházela z pragmatické úvahy, že utrpěná politická škoda je výrazně menšího rozsahu než obtíže, které hrozily v opačném případě. Zaprvé by syrské jednotky byly schopny efektivního ochromení Islámského odporu na jihu země a ten byl pro stranu vždy nezpochybnitelnou prioritou před čímkoli jiným. Slovy generálního tajemníka Sajjida Hasana Nasrulláha: „Primárním ohniskem naší aktivity je odboj a ne bejrútské politické bazary.“[100] Ochotu Sýrie k přímému zásahu proti Hizbulláhu přitom potvrzovaly zkušenosti z četných střetů s prosyrským Amalem za občanské války.

Zadruhé by se Hizbulláh v případě významného volebního vítězství nad Amalem – což bylo pravděpodobné – vystavil až příliš reálné hrozbě dalšího občanského konfliktu v šíitských oblastech. Úsilí o udržení míru v zemi bylo ostatně vedle snahy držet Hizbulláh na uzdě také pohnutkou Sýrie k formulování jejího diktátu. A Hizbulláh v konečném důsledku nehodlal ohrozit svůj vznešený boj konfliktem se syrskou armádou nebo milicí Amalu, tím spíše že právě s ním prošel už jedním vleklým a krvavým konfliktem v letech 1987-91.

Díky skutečnosti, že syrské zájmy byly vyjádřeny takto otevřeně, neutrpěl Hizbulláh v očích svých příznivců větší újmu. Naopak byl po této „oběti“ schopen úspěšně pokračovat ve svých ozbrojených akcích a navíc vyvíjet konstruktivní úsilí i na politické scéně.

Do voleb v roce 1996 strana vstupovala s propracovaným a komplexním volebním programem, který dodnes publikuje jako své základní programové prohlášení (na rozdíl od původního, radikálního Otevřeného dopisu v roku 1982). Text je členěn dle tematických okruhů a jeho převážná část by bez obtíží mohla figurovat i v prohlášení nejedné klasické politické strany evropského typu. Po bývalém radikalismu není s výjimkou několika bodů ani stopy, řazení témat však naznačuje priority. Zde jsou uvedena v tomtéž pořadí a s přesnými překlady názvů jako v textu programu.[101]

Předmluva. Strana patetickým jazykem deklaruje svoji oddanost libanonskému lidu a vznešeným hodnotám, s drobnými zmínkami o osvobozování území, sionistickém nepříteli, americké hegemonii a nespravedlivém sektářství. Kapitola kupodivu – mimo úvodního citátu z Koránu – neobsahuje žádné náboženské reference, ale jen poukaz, že „náš politický kurs je založen na Božských hodnotách“. Dále vyjadřuje zklamání ze státních institucí kvůli bující korupci, favoritismu a sektářství. Ujišťuje, že nezklame důvěru voličů a bude pokračovat ve stopách svých mučedníků.[102]

1 – Odpor proti okupaci. Hizbulláh zde poukazuje na dva poslední větší konflikty s Izraelem v letech 1993 a 96 a vyjadřuje uznání Islámskému odporu s poukazem na jeho úspěchy. Deklaruje své odhodlání pokračovat v bojovém úsilí i přes zrádná jednání a zůstat pro tento účel jednotící osou všech sekt. Neopomíná také zdůraznit svou snahu o ochranu civilistů a volá po větší podpoře státu osvoboditelskému boji. Závěrem odmítá kulturná invazi a jakoukoli normalizaci vztahů s Izraelem nebo smíření.

2 – Dosažení rovnosti a ustavení spravedlivého státu. Rovnost je zde chápána široce a demokraticky, totiž rovnost všech jednotlivců, tříd a oblastí, rovnost příležitostí, práv a povinností, a to politických, ekonomických a sociálních. Strana se ostře vyslovuje proti politickému sektářství, jež chce nahradit spravedlivými volbami a poměrným zastoupením občanů. Ve vztahu ke státní správě volá po skutečných (nejen zdánlivých) politických institucích, po depolitizaci a decentralizace administrativy, po oživení místní správy.

3 – v ekonomické rovině. Hizbulláh klade důraz na integrální lidský rozvoj oproti importovaným ekonomickým přístupům, které vedly k chudobě, nezaměstnanosti a mizení střední třídy. Levicově vyznívá myšlenka rozdělení daní a poplatků podle schopností občanů. Následně se vyslovuje poněkud paušální ujištění o podpoře snad všech odvětví hospodářství a konečně je nastíněna delikátní role státu v ekonomických přístupech k okupovaným oblastem.

4 – Ve vzdělávací a akademické rovině.[103] Hovoří se o nutnosti rozvoje veřejného školství a jmenovitě Libanonské univerzity. Důraz je kladen na rozvoj talentovaných jedinců a vyjadřována nezbytnost objektivního dějepisu. Zmiňuje se špatná situace učitelů a potřeba vzniku jejich hnutí pracujících.[104]

5 – v sociální a zdravotnické rovině. Tématy zde jsou rozvoj mládeže, význam jednoty rodiny, zavedení institucí sociální a zdravotnické péče i do chudých oblastí nebo rozplánování postupného řešení problému bydlení. O ženě se tvrdí, že její role je „založena na tom, aby byla druhou polovičkou, která vydělává a je efektivní ve všem politickém, školním, sociálním, kulturním a ekonomickém životě. Se ženami nesmí být zacházeno jako jako s doplňky ani jako se zbožím nebo reklamou.“. Text mluví také o návratu vyhnaných do jejich oblastí a naturalizaci těch „kdo na ni mají právo“. Další zmínky zahrnují rozvoj vězeňství a věnování pozornosti „mladým delikventům“, ale také poměrně střízlivé nároky na ekologickou péči o přírodu.

6 – Ochrana veřejných svobod. Hizbulláh ujišťuje o svém úsilí chránit svobodu vyznání, akademické a politické aktivity, náboženské praxe a výuky,. v téže větě se velmi pozoruhodně hovoří o „dosažení regulace médií bez omezení svobody tisku na jedné straně, ale s péčí o zachování identity, veřejné etiky a morálky na straně druhé“.

7 – Zahraniční politika. Vztah k Sýrii se popisuje pragmaticky jako úspěšně zabraňující izolaci Libanonu a zaručující stabilitu. Politika Spojených států je odmítána poměrně střízlivě na základě jejich pociťovanému nátlaku, vměšování do vnitřních záležitostí Libanonu a podpoře neustálé izraelské agrese. Hnutí deklaruje rovněž svou podporu libanonské emigraci proti utlačování a spiknutí, přičemž poukazuje na „nejednu africkou zemi“. Konečně je dle textu zapotřebí pěstovat normální vztahy s arabskými, islámskými i dalšími zeměmi proti „úkladům americké arogance“.

Závěrem programu Hizbulláh připouští obtížnost jeho naplnění a počítá s dlouhým obdobím, než se dostaví úspěch. Ten je však – jak upomíná závěrečná formule – garantován Bohem. Není jednoduché posoudit skutečnou parlamentní činnost strany ve vztahu k zásadám definovaným v jejím programu ani by to neodpovídalo rozsahu této práce. Zdá se ale, že se Hizbulláhu zdařilo politicky vyzrát a aktivně se podílet na libanonském parlamentarismu, což dokladuje nejen existence vnitrostranické Rady pro parlamentní práci, ale i konkrétní případy konstruktivní kritiky vlády nebo naopak její nepřímá podpora.[105]

Sociální činnost

Jedním principů, na něž se Hizbulláh jako a priori islámské hnutí odvolává, je tradiční vzájemná solidarita příslušníků islámské obce, která nezřídka působí jako motivace ke konkrétním charitativním a dobročinným aktivitám. Je tomu tak i v případě Hizbulláhu, jemuž se podobně jako některým dalším islámským hnutím podařilo vybudovat rozsáhlou zdravotnickou a sociální síť lékáren, nemocnic, mešit, rehabilitačních zařízení, škol, sirotčinců a řady dalších institucí určených především nemajetným vrstvám ze šíitského prostředí. Hnutí touto činností supluje aktivity obvykle zajišťované státem, který toho ovšem v libanonských podmínkách není schopen následkem konfesionálního zřízení zabraňujícího dovyvinutí společného veřejného sektoru.
Vedle budování či financování jednotlivých samostatných zařízení postoupil Hizbulláh do další fáze založením jakýchsi dceřinných sociálních asociací, které organizačně zastřešují ošetřování specifických sociálních jevů případně koordinují extenzivní charitativní programy. Nejméně dvě z nich stojí za zmínku.

Výbor Imdád pro islámskou charitu (v překladu „pomoc“ či „podpora“)[106] se zaměřuje na odstraňování sociálních problémů zejména v jižní částech země nejvíce zasažených izraelskou okupací. Asociace vznikla v roce 1987 pod heslem podpory zbídačelých a potřebných a během několika následujících let vybudovala devět svých poboček, pět škol a dvě centra pro postižené děti. Nárok na podporu mají rodiny bez vlastního živitele a postrádající i jakoukoli jinou finanční podporu. Pro výjimečné situace jako je válka nebo násilné vysidlování se asociace zavazuje k pomoci všem postiženým bez ohledu na jejich náboženský a politický status.

Podpora Imdádu se realizuje několika různými způsoby. Postižené rodiny dostávají omezené finanční příspěvky na základní potřeby, popřípadě přímou pomoc v naturáliích (strava, hlavní domácí potřeby, ošacení, učebnice pro děti, léky, ortopedické pomůcky pro postižené). Zdravotnická péče v první instanci pokrývá základní hygienickou výchovu nejchudších rodin, v druhé pak pokrytí konkrétních lékařských zákroků a asistenci při s tím spojených úředních procedurách.

Činnost v oblast vzdělání a rekreace zahrnovala čtyři školy celkem pro 4.600 studentů, vzdělávací středisko pro učitele a ředitele škol, dvě sportovně-vzdělávací rekreační střediska pro více než 2000 dětí ročně a centrum pro mentálně postižené děti pečující o 95 osob; v plánu byla výstavba dalších šesti škol pro děti z postižených rodin. Asociace rovněž organizuje a financuje zahraniční pobyty pro nejlepší studenty. Zvláštní péče je věnována sirotkům, jichž asociace podporovala 3500 a evidovala další 2.000 podporovaných z jiných zdrojů.

Pozoruhodnou aktivitou je činnost týmu určeného pro pomoc v okamžité nouzi, který se vedle nehod, přírodních katastrof a následků izraelských vysidlovacích praktik zaměřuje také na náhodné cestující, kteří nemohou pokračovat do cíle své cesty.[107] Tým je údajně na vysoké profesionální úrovni a schopen zajistit okamžitou materiální, ale i psychologickou pomoc. Asociace tvrdí, že její nouzový tým dokázal během dvou izraelských agresí v letech 1993 a 96 poskytnout pomoc 90.000 osob z 19.000 rodin.

Tréninkové programy Imdádu jsou určeny rodinám bez živitele, které potenciálně mohou získat zpět finanční nezávislost prostřednictví výcviku některého z jejich členů. Výcvik se poskytuje především v oborech včelařství, chov dobytka, tkaní koberců, založení a zaopatření drobného obchodu. Počet rodin zapsaných v programu byl 820, z nichž 190 mezitím dosáhlo finanční soběstačnosti. Jako součást programu jsou každoročně pořádány výstavy výsledků práce rodin, které se výcviku účastní.

Asociace se podílela i na znovubudování či obnově 911 domů v zemědělských oblastech. Celková suma registrovaných rodin za uplynulých devět let obnášela 48.500, počet jejich členů pak 157.200 a objem vydaných finančních prostředků 9.757.683 dolarů. Výčet sociálních situací s nárokem na pomoc Imdádu zahrnoval sirotky, seniory, rodiny vězňů a narkomanů, rozvedené ženy, postižené, nemocné a příležitostné násilně vysídlené.

Další z významných sociálních institucí je Asociace al‑Džarhá (v překladu „zranění“).[108] Instituce sídlící v Jižním Bejrútu se zabývá poskytováním sociálních služeb válečným zraněným a invalidům. Pečuje celkem o 3000 pacientů, přičemž 80% z mužů mezi nimi jsou bývalí příslušníci Islámského odporu a ostatní přišli ke svému zranění během izraelských agresí na jihu země. Asociace v první fázi uhradí všechny účty za lékařskou pomoc zraněnému – včetně případného nezbytného ošetření v zahraničí – a v druhé fázi se pokusí zajistit návrat zraněných do běžného života.

Bezdomovci obdrží vybavené byty (případně s ošetřovatelkou) plus pravidelný měsíční důchod. Poté je jim zprostředkováno vzdělání (mj. jazykové či počítačové kurzy) a zájemcům uhrazeno univerzitní školné. Ti kdo chtějí začít s vlastním podnikáním mohou využít bezúročného úvěru, všichni též občasné bezplatné dovolené na jihu Libanonu. Roční náklady asociace přitom dosahují ročně až 8 milionů dolarů (!), které plynou z íránských charitativních organizací. Protože „čerstvých klientů“ asociaci stále přibývá – často jsou to oběti nášlapných a nezřídka v dětském věku – budují se nová rozsáhlá rehabilitační zařízení (nejnověji obytný komplex o 40.000 m2 určený k otevření v polovině roku 2003).

Je zřejmé, že sociální činnost s Hizbulláhem spojených organizací či sdružení je nezanedbatelná a finančně náročná do té míry, že vyvolává otázky po původu milionových dolarových částek. Kromě vlastního zmírňování neblahých sociálních jevů pak tyto aktivity straně nesporně přinášejí značnou míru popularity, pochopitelně mnohem větší než zdánlivě nepřítomný stát. To spolu s faktem existence vlastních ozbrojených jednotek Hizbulláhu zavdává podnět k jeho označení za jakýsi reálný „stát ve státě“.

Závěr

Mezi 22. a 24. květnem 2000 stáhl Izrael po jednostranném rozhodnutí všechny své síly včetně jednotek spřízněné Jiholibanonské armády z veškerých území libanonského státu.[109] Tím se uzavřela další kapitola v dějinách země, která s sebou – vedle mnoha jiných událostí – přinesla vznik militantního islámského Hizbulláhu a byla svědkem jeho podivuhodné postupné přeměny v relativně umírněnou politickou stranu.

Mnozí očekávali, že vítězství Islámského odporu bude po odeznění vlny bouřlivých oslav znamenat definitivní konec hnutí, které si boj proti izraelské okupaci vepsalo do svého štítu jako nejvyšší raison d’être. Nicméně Hizbulláh v předcházejícím desetiletí prokázal oprávněnost své existence i na jiných základech: vedle svého hýčkaného odbojového hnutí rozvinul dobročinnou sociální aktivitu nevídaného rozsahu a se svým komplexním politickým programem se stal také funkční součástí parlamentního dění.

Do voleb v září roku 2000 vstoupil opět v nevýhodné koalici s konkurenční šíitskou stranou Amal, ačkoli k tomu již nebyl nucen syrskými zájmy tak jako v minulých dvou volebních obdobích. Tento krok je zřejmým projevem snahy o udržení křehké vnitropolitické stability a známkou jisté politické zralosti Hizbulláhu, který usiluje o nerušené dokončení svých politických záměrů.
Vzhledem k mnoha zajímavým okolnostem se jistě vyplatí pokus o určitou předpověď dalšího chování strany ve změněných podmínkách po izraelském ústupu.[110]

Konec okupace se ani v nejmenším nedotkl druhého nejvýznamnějšího cíle Hizbulláhu, jímž bylo úsilí o nejvyšší spravedlnost ztělesňovanou islámským státem po vzoru revolučního Íránu. Z respektu k imperativu náboženského nevnucování byla strana již dříve nucena ustavení takového státu odložit na dobu, kdy se bude moci opřít o souhlas „drtivé většiny“ obyvatel, čili de facto na neurčito. Proto své působení přeorientovala na úsilí o likvidaci evidentně nespravedlivého konfesionalistického režimu a jeho nahrazení vcelku snesitelným občansko-demokratickým zřízením s poměrným zastoupením. Přes zřejmou snahu se jí to dosud nepodařilo naplnit, a proto bude ve svém úsilí mírovými vnitropolitickými prostředky pokračovat. Než se jí to podaří, bude dále rozvíjet služby své sociální sítě suplující aktivitu stávajícího nespravedlivého státu.

Při bližším pohledu na povahu odporu Hizbulláhu proti „sionistické entitě“ pak snadno zjistíme, že samotný fakt izraelského stažení z Libanonu nebyl naplněním základní myšlenky Islámského odporu. Původně formulován jako antisionistické hnutí s důrazem na panislámský cíl osvobození Jeruzaléma, nepoložil si žádný menší cíl než totální zničení židovského státu. Ten Hizbulláh pociťuje jako ztělesnění zla, útlaku a neustálé agrese, která již v okamžiku vzniku státu popřela jeho legitimitu. Vypuzení izraelských sil z Libanonu proto nebylo pochopeno jako definitivní konec odbojového úsilí, ale pouze uzavření první etapy.

V další fázi bude Hizbulláh všemi prostředky oponovat jakýmkoli snahám o vyjednávání, urovnání sporu, smíření nebo uzavření dohody resp. smlouvy libovolného druhu. Pokud nebudou jeho síly stačit, aby takovému vývoji zabránil, vyvine v politické, kulturní, akademické a každé jiné rovině maximální úsilí proti normalizaci vztahů s izraelským státem. Ačkoli pravděpodobně nebude jejich přímým původcem, poskytne svou podporu veškerým útokům proti izraelským vojenským i civilním cílům, a to včetně těch označovaných za teroristické. Univerzální odpor proti Izraeli byl ve všech obdobích neměnnou konstantou, jíž i nadále zůstane.

Hizbulláh patrně nezmění svůj vztah k západnímu světu charakterizovaný obavou z kulturní a civilizační invaze, mediálního nátlaku a zlovolného úmyslů vůči arabsko-islámské civilizaci. Nepřestane Západ obviňovat z imperialismu, dvojích standardů a bezbožnosti maskované jako křesťanství. Zejména ve vztahu k vládám USA, Británie a Francie si Hizbulláh zachová nepřátelský postoj v důsledku jejich tendencí k agresivním zásahům do cizí suverenity. Nejsilněji se přitom projeví jeho odpor k USA jako „kořeni zla“ účastnícímu se svojí trvalou podporou na sionistickém spiknutí proti islámu. Bude se naopak snažit aktivně přejímat obdivované západní technologie a vzdělanost. Také obezřetným kontaktům s jinými západními státy bude pravděpodobně přístupný.
V následujících letech bude Hizbulláh na vnitropolitické scéně zastávat sekulární sociální politiku s agendou velmi blízkou levicovým politickým silám. Zatímco tedy zůstane islámským hnutím v intelektuální rovině, stane se na národně-politické úrovni polosekularizovanou stranou, což s jistou pravděpodobností povede k vnitřnímu rozporu a nutnosti jednoznačného rozhodnutí o vlastním kursu. Dosavadní známky nasvědčují spíše variantě dominující islámské identity.

Přílohy

Příloha 1: Chronologie relevantních událostí 1982-2000

Události do izraelského stažení roku 1985

6. června 1982 – Na jižních libanonských hranicích začala mohutná izraelská invaze pod krycím názvem „Mír v Galileji“, která za osm dní dosáhla Bejrútu. Při průchodu izraelských jednotek jižními částmi země došlo k obrovským ztrátám na životech i majetku, což vedlo ke spontánní vlně odporu zejména mezi místními šíity.
Červen 1982 – Írán vyslal do Libanonu 1.500 příslušníků svých Revolučních gard (Pasdárán‑e enqeláb­­‑e islámí), kteří po průchodu syrským územím založili trvalé základny v okolí Baalbeku v údolí Biqá‘.
Srpen 1982 – Příchod francouzsko-americko-italských Mnohonárodnostních sil (Multinational Force, MNF) do Bejrútu, kde měly být na pozvání libanonské vlády nápomocny evakuaci OOP.
16. září 1982 – v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla na bejrútském předměstí byl libanonskými Falangisty za přihlížení izraelských jednotek spáchán masakr několika tisíc uprchlíků, z nichž přibližně čtvrtina byla šíitského původu.
11. listopadu 1982 – Sebevražedný útok Ahmada Qásira na izraelský vojenský cíl v Týru (Súru), při němž přišlo o život 90 izraelských vojáků a příslušníků vojenského personálu. Qásir si svým činem vysloužil označení Kníže mučedníků (أميرالشهداء) a Hizbulláh ustanovil na výročí jeho útoku svátek Dne mučedníků (يومالشهداء), jemuž připisuje velký význam.
18. dubna 1983 – Sebevražedný útočník narazil s vozem naloženým výbušninami do do zdi ambasády USA v Bejrútu. Počet obětí byl 60, mezi nimi Robert Ames, vyšší řídící důstojník CIA a šest příslušníků CIA. k zodpovědnosti se přihlásil Islámský džihád.
17. října 1983 – Izraelské jednotky znesvětily ceremoniální procesí na šíitský svátek ‘Ašúrá v jiholibanonské Nabatíji. Událost se pokládá za významný milník a počátek masového šíitského odporu proti okupantům.
23. října 1983 – Proslulý sebevražedný útok na základnu amerického námořnictva v Bejrútu, při zahynulo 241 vojáků a čtyřpatrová budova velitelství byla zcela zdemolována. Druhý útočník najel s výbušninami do francouzské základny a připravil o život 58 francouzských vojáků. Provedení obou akcí nárokoval Islámský džihád.
4. listopadu 1983 – Další sebevražedný útok Islámského džihádu. Pachatel, později identifikovaný jako patnáctiletý Ahmad Qassám, použil tutéž metodu útoku proti izraelskému velitelství v Týru. Zemřelo 28 izraelských vojáků, a 33 Palestinců a Libanonců čekajících na výslech.
16. ledna 1984 – Islámský džihád unesl Husajna Farráše, saúdského konzula v Libanonu, s odůvodněním, že byl odsouzen dle islámského práva. Při odvetné akci Amalu v Západním Bejrútu nalezeny dva další unesení: francouzský architekt a Frank Regier, zaměstnanec Americké univerzity v Bejrútu
18. ledna 1984 – Zastřelen rektor Americké univerzity v Bejrútu. k odpovědnosti se přihlásil Islámský džihád.
Únor 1984 – Zavraždění šajcha Raghíba Harba, imáma vesnice Džibšit a jednoho z předních vůdců Hizbulláhu, izraelskými jednotkami.
Březen 1984 – Dokončeno stahování jednotek Mnohonárodnostních sil. Za hlavní příčinu jejich odchodu se považují mohutné sebevražedné útoky se stovkami mrtvých z konce roku 1983. Ajatolláh Chomejní zaslal libanonským šíitským vůdcům blahopřání.
4. dubna 1984 – Po smrti majora Haddáda vytvořena s vládním souhlasem a izraelskou podporou Jiholibanonská armáda (SLA) pod velením generála Antoina Láhúda. Stala se trvalým terčem útoků jednotek Hizbulláhu až do roku 2000.
8. května 1984 – Únos amerického misionáře Benjamina Weira Islámským džihádem, který oznamuje, že dále drží v zajetí důstojníka CIA Williama Buckleyho a občana Spojených států Jeremy Lavina.
Srpen 1984 – Syrské jednotky donutily Íránské revoluční gardy k odchodu ze základny Hizbulláhu v Baalbeku (údolí Biqá‘)
20. září 1984 – Při nárazu automobilu naloženého výbušninou do britské ambasády dočasně sídlící ve Východním Bejrútu zahynulo 15 obětí. Britský velvyslanec spolu s náhodně přítomným americkým těsně unikli smrti. k sebevražednému útoku se přihlásil opět Islámský džihád.
Leden 1985 – Počátek třífázového stahování izraelských jednotek do „bezpečnostní zóny“ na jihu země a zahájení extrémně represivní operace Železná pěst.
16. února 1985 – v deníku as‑Safír uveřejněn programový text Hizbulláhu známý jako Otevřený dopis utlačovaným

Události do konce občanské války roku 1991

19. února 1985 – v pobřežním městě Sajdá‘ proběhla po izraelském stažení hlučná demonstrace ozbrojených příslušníků Hizbulláhu. Byly vylepovány stovky plakátů zobrazujících Ajatolláha Chomejního, došlo rovněž k násilné demolici barů a obchodů s alkoholem.
8. března 1985 – u bejrútského domu šajcha Fadlulláha explodovala masivní puma uložená v automobilu. Počet obětí dosáhl 60, šajch nebyl přítomen. Hizbulláh obvinil Izrael, ačkoli akce byla připravena zvláštní libanonskou jednotkou vycvičenou CIA. 10. března Hizbulláh odpověděl sebevražedným útokem na izraelský vojenský konvoj, zemřelo 9 vojáků.
14. června 1985 – Šíitští únosci přepadli a obsadili americké letadlo TWA se 153 osobami na palubě, poté co přistálo v Bejrútu. Výměnou za vydání letadla požadovali propuštění šíitských vězňů z izraelského internačního tábora Atlit. Během trvání krize vykonalo letadlo dvě cesty do Alžíru a zpět do Bejrútu. O život přišel jeden americký pasažér. Do 30. června byla rukojmí postupně propuštěna díky aktivnímu angažmá Háfize al‑Asada a Nabíha Barrího, vůdce Amalu, jehož strana poskytla rukojmím dočasný úkryt v Bejrútu. Izrael v tichosti propustil řadu vězňů z Atlitu i ostatních táborů.
Rok 1985 – došlo k několika útokům levicových milicí proti Hizbulláhu
Rok 1986 – v Paříži se udála série pumových útoků na civilní cíle. Ačkoli se vyskytla obvinění Hizbulláhu, nebyla podložena ani žádnými nepřímými důkazy.
Únor 1986 – Uneseni dva izraelští vojáci poblíže Bint Džbajl. k odpovědnosti se přihlásila Fronta islámského odporu s požadavkem propuštění několika osob zadržovaných Izraelem. Rozsáhlá pátrací akce izraelských sil byla neúspěšná.
Rok 1987 – v druhé polovině roku Hizbulláh na úkor Amalu získal značný vliv na jihu země a v jižních částech Bejrútu. To se stalo základem vleklého a krvavého mocenského sporu obou organizací, který trval až do roku 1991.
Vrcholu dosáhla štědrá sociální a charitativní politika Hizbulláhu. Rovněž platy bojovníků Islámského odporu trojnásobně převyšovaly platy příslušníků Jiholibanonské armády. Došlo zároveň k prvnímu omezení íránské finanční pomoci Hizbulláhu, dosud odhadované na 10.000.000 dolarů měsíčně.
24. února 1987 – Syrské jednotky se v rámci plošného obsazování Bejrútu střetly se silami Hizbulláhu ve čtvrti Burdž Hamúd. Při útoku na základnu Hizbulláhu přišlo o život 18 příslušníků organizace, pět žen a tři členové Amalu; přesný průběh událostí zůstává neznámý. Hizbulláh následně zorganizoval masivní pohřební průvody jako demonstraci vlastní síly v Bejrútu. Útok mohl být zčásti odvetou za zajetí syrské patroly o dva týdny dříve.
27. dubna 1987 – Hizbulláh oznámil ukončení své neformální aliance s OOP z důvodu Arafatova rozhodnutí usilovat o svolání mezinárodní konference o Blízkovýchodním mírovém procesu.
Květen 1987 – Neúspěšný pokus o atentát na velitele Íránských revolučních gard v Týru.
Září 1987 – První ozbrojené střety Hizbulláhu s Amalem poblíž Nabatíje.
17. února 1988 – Na dálnici poblíž Týru byl unesen plukovník William Higgins, důstojník amerického námořnictva a hlava organizace UNTSO. k akci se přihlásila Organizace světových utlačovaných s tvrzením o Higginsově příslušnosti k CIA. Amal ve spolupráci s jednotkami UNIFIL uzavřel oblast a začal s rozsáhlou pátrací akcí, která 23. února vyústila údajným zatčením dvou únosců, avšak ne uneseného.
Sýrie z obavy před rostoucím vlivem Hizbulláhu podnítila Amal k útokům na jeho základny v Jižním Bejrútu.
6. května 1988 – Síly Amalu zaútočily na pozice Hizbulláhu v Dahíje, jedné z nejchudších uprchlických oblastí Jižního Bejrútu. Po počátečním úspěchu Amalu a získání několika pozic Hizbulláh zvrátil situaci díky posile Íránských revolučních gard z údolí Biqá‘. Úspěch na straně Hizbulláhu při obsazení hlavní silnice vedoucí k letišti 13. května vedl syrské jednotky následující den k obklíčení celé oblasti a nastolení příměří.
V Bejrútu se setkali zástupci syrské a íránské strany k rozhovorům o urovnání situace, které byly pro íránskou neústupnost přerušeny 24. května. Situaci komplikoval fakt, že v oblasti Dahíje byla ukryta řada západních rukojmí.
Po obnoveném dvoudenním střetu se zástupci sešli k dalšímu jednání a 26. se dohodli na rozmístění syrských jednotek a libanonské policie v oblasti Dahíje. Následující den dostal Amal i Hizbulláh příkaz k opuštění oblasti, které však proběhlo pouze formálně. 31. května došlo k vzájemné výměně několika rukojmí.
3. června 1988 – Vůdce Amalu Nabíh Barrí oznámil rozpuštění všech jednotek s výjimkou jihu země a jejich připojení k šesté, šíitské brigádě Libanonské armády. Rozhodnutí bylo de facto uznáním vítězství Hizbulláhu v Jižním Bejrútu.
Srpen 1988 – Pokračující střety v jižním Libanonu mezi Amalem a Hizbulláhem vedly na obou stranách k zabití několika velitelů a přetrvávaly až do listopadu, kdy opět zasáhly syrské jednotky.
19. října 1988 – Sebevražedný útok atentátníka na izraelský konvoj uvnitř Bezpečnostní zóny vedl ke smrti osmi vojáků. Izrael o dva dny později odpověděl plošným bombardováním cílů Hizbulláhu v údolí Biqá‘ s následkem 15 mrtvých.
Rok 88 – Nejednoznačný výsledek irácko-íránské války a ochabující materiální i politická podpora Íránu způsobily změnu v rétorice Hizbulláhu: přestávají být tolik akcentována panislámská témata, jako je například osvobození Jeruzaléma, a pozornost se více obrací k vnitropolitickému vývoji a „libanonské zemi“.
1. ledna 1989 – Vypukl rozsáhlý konflikt mezi Hizbulláhem a Amalem v Jižním Bejrútu, který se rychle rozšířil až na jih k Bezpečnostní zóně (oblast Iqlím at-Tuffáh) a stal se vyvrcholením napětí rostoucího od podpisu dohody mezi Amalem a OOP v prosinci 1988. Hizbulláh je obviňován z brutální akce 7. ledna, během níž mělo v jižních oblastech zahynout na 80 lidí při domovních masakrech, než dokázal Amal obnovit svoji kontrolu. Všeobecné příměří vyhlášené 25.1. bylo okamžitě porušeno, a tak byly vůdci Amalu i Hizbulláhu povoláni do Damašku k podpisu Sýrií a Íránem iniciované dohody. Hizbulláh uznal primát Amalu v Libanonu, ale směl si na jeho území ponechat vlastní základny. Rovněž se zavázal k neútočení na jednotky UNIFIL či jiné mezinárodní instituce v Libanonu.
Červen 1989 – Zemřel vůdce islámské revoluce Ájatolláh Chomejní a byl nahrazen ‘Alím Chamene’ím, což zanechalo své následky i na libanonském Hizbulláhu. Hnutí přišlo jednak o uctívaného velkého faqíha a pramen nápodoby (mardža‘ at-taqlíd), což nově nastupující vůdce nebyl, jednak došlo k omezení íránské politické podpory i materiální a finanční podpory.
Červenec a srpen 1989 – Provedeny poslední únosy západních rukojmí spojované se jménem Hizbulláhu, které vyvolaly napjatou pozornost světových médií.
Dne 28. července byl při izraelské přepadové akci unesen z vesnice Džibšit šajch Abdulkarím ‘Ubajd, příslušník Hizbulláhu obviněný z organizace útoků proti Izraeli a únosu plukovníka Higginse. Jeho okamžité propuštění požadovala Organizace světových utlačovaných pod hrozbou Higginsovy popravy, nebude-li požadavku vyhověno. Nestalo se tak a 31. července byla bejrútským médiím předána videonahrávka plukovníkovy exekuce.
22. října 1989 – Libanonské Národní shromáždění hlasovalo pro přijetí tzv. Dohod z Tá’ifu, které počítaly s přerozdělením moci mezi křesťany a muslimy mimo jiné zvýšením počtu poslanců z 99 na 108, dále s postupnou eliminací konfesionalismu a opětovných rozmístěním syrských jednotek okolo Bejrútu.
22. listopadu 1989 – Při výbuchu nálože v autě přišel o život libanonský prezident René Mu’awwad. v podezření z vraždy se vedle několika křesťanských milicí ocitl i Hizbulláh, obviňovaný v důsledku své hlasité opozice proti Tá’ifským dohodám podepsaným krátce předtím.
Leden 1990 – Na schůzce v Teheránu bylo ustaveno nové vedení strany bez prosyrsky orientovaných členů, ve funkci generálního tajemníka strany Subhí at-Tufajlí
Březen 1990 – Pokračoval konflikt Amalu s Hizbulláhem vedoucí k opětovným syrským intervencím. 27.3. se u kontrolního stanoviště Amalu ocitl pod palbou automobil vezoucí šajcha Subhí at-Tufajlího, generálního sekretáře Hizbulláhu. Střety doznívaly až do koncem května 1990.
Červenec 1990 – Proběhla poslední fáze ozbrojeného boje Amal‑Hizbulláh na jihu země. 17.7. byly bojující strany rozděleny palestinskými oddíly, což přimělo Izrael k vyslání jednotek do Bezpečnostní zóny. Příslušníkům Hizbulláhu byly nečekaným a později kritizovaným rozhodnutím izraelského vedení umožněny průchody se zásobami přes Izraelem držené území. Ten ještě v červenci podnikl několik náletů na tábory OOP a Hizbulláhu. Celkové ztráty červencových střetů obnášely 180 mrtvých.
2. srpna 1990 – Irák napadl a obsadil Kuvajt. Sýrie byla odměnou za ochotu připojit se k mezinárodní koalici vyškrtnuta z amerického Seznamu zemí podporujících mezinárodní terorismus a obdržela volnost pro své dříve silně kritizované intervence v Libanonu.
21. srpna 1990 – Národní shromáždění v Západním Bejrútu potvrdilo po prezidentově podpisu přijetí Dohod z Tá’ifu. Vznikla libanonská Druhá republika, fakticky se blížící syrskému protektorátu.
29. ledna 1991 – Hizbulláh podnikl rozsáhlý útok na území severního Izraele desítkami raket typu Kaťuša. Několik dní poté dorazila do jižních oblastí Libanonská armáda a přiměla jednotky Amalu i Hizbulláhu k evakuaci.
Březen 1991 – Občanská válka de facto skončila. Ačkoli vládní komise rozhodla o odzbrojení milicí do konce dubna, zůstal Hizbulláh vedle OOP jedinou organizací, která si s tichým souhlasem Sýrie veškerou vojenskou techniku ponechala.

Události do roku 2000

22. května 1991 – prezidenty Libanonu a Sýrie byla podepsána Smlouva o bratrství, kooperaci a koordinaci, která zpečetila hlubokou závislost Libanonu a vytvořila z něj de facto syrský protektorát. Smlouva byla kritizována izraelskou a íránskou vládou.
Červen 1991 – Během přítomnosti íránského prezidenta Rafsandžáního v Libanonu bylo radikální vedení Hizbulláhu v čele se Subhím at-Tufajlím vystřídáno umírněnou reformní skupinou Sajjida ‘Abbáse al‑Músawího.
Rok 1992 – Izrael podnikl menší vojenské operace v oblasti Kafry a Yater, na něž Hnutí islámského odporu odpovědělo útokem prostřednictvím raket typu Kaťuša.
16. února 1992 – Při útoku izraelských vrtulníků na kolonu aut vezoucích představitele Hizbulláhu byl zabit generální tajemník strany, Šajch ‘Abbás al‑Músawí, se svojí rodinou.
Březen 1992 – Pumový útok na izraelské velvyslanectví v Argentině si vyžádal 29 životů. Ačkoli byla akce spojována se jménem Hizbulláhu v rámci předpokládané odvety za Músawího smrt, sama strana tvrdí, že organizátorem byla izraelská tajná služba Mosad.
17. června 1992 – Byla propuštěna dvě poslední západní rukojmí zadržovaná od občanské války.
Léto 1992 – Proběhla volební kampaň a volby do libanonského parlamentu, první od roku 1972. Hizbulláh se pod syrským nátlakem účastnil voleb v koalici s Amalem a z celkových 128 křesel (27 pro šíity) získal osm pro své poslance a další čtyři pro nešíitské sympatizanty, kteří společně zformovali Blok loajality islámskému odporu.
Zároveň byla rozhodujícím způsobem omezena materiální a finanční pomoc, kterou strana dosud dostávala od Íránu.
Leden 1993 – Hizbulláh vyjádřil souhlas s převzetím svých pozic v Jižním Bejrútu libanonskou pravidelnou armádou.
Červenec 1993 – Proběhla izraelská operace „Zodpovědnost“ (Accountability), při níž došlo k rozsáhlým leteckým a dělostřeleckým útokům na pozice Hizbulláhu na jihu Libanonu. Akce izraelských pozemních i leteckých sil byla největší od roku 1982 a jejím cílem bylo donutit bejrútskou vládu k omezení volnosti Islámského odporu. Konflikt skončil dohodou s Hizbulláhem o omezení bojového úsilí na území tzv. Bezpečnostní zóny.
Srpen 1993 – Některé pozice UNIFIL v jižních oblastech převzaty libanonskou armádou
13. září 1993 – Poté, co vyšla najevo fakta o jednání OOP s izraelskou vládou v Oslu, došlo k rozsáhlé protestní demonstraci známé též jako „Zářijový masakr“, kdy pod palbou zasahující armády a policie zahynulo 9 šíitů. Vedení strany se rozhodlo strpět vládní rozsudky smrti nad některými svými dalšími příslušníky, kteří se demonstrace zúčastnili, a omezilo se pouze na agresivní rétoriku.
Červenec 1994 – Spáchán pumový útok na Židovské kulturní centrum v Londýně, při němž zahynulo 100 lidí. Vyskytla se obvinění Hizbulláhu, avšak nebylo možno je podložit důkazy.
Duben 1996 – Eskalace napětí od podzimu 1994 / jara 1995 vyvrcholila izraelskou operací „Hrozny hněvu“ (Grapes of Wrath) provedenou po vzoru operace Zodpovědnost z roku 1993. Po varování vedoucím k úprku 400.000 civilistů provedl Izrael rozsáhlý útok na Jižní Bejrút a později udeřil rovněž na základnu OSN v Qaná, kde způsobil stovku obětí na životech z řad uprchlíků. Konflikt byl ukončen Dubnovou dohodou v intencích dohody z července 1993, bylo deklarováno právo Hizbulláhu na odpor i právo Izraele na sebeobranu a vytvořena Izraelsko-libanonská monitorovací skupina za účasti obou států, Sýrie, Francie a USA.
Léto 1996 – v druhých volbách do libanonského parlamentu od konce občanské války kandidoval Hizbulláh opět v koalici s Amalem vnucené Sýrií. Získal sedm křesel pro své poslance a tři další pro nešíitské sympatizanty. Po volbách následovalo vládní uznání oprávněnosti Islámského odporu.
Rok 1997 – Postupně vytvořeny multireligiózní Libanonské brigády odporu a připojeny k dosavadnímu Hnutí islámského odporu pod vedením Hizbulláhu. Strana používá účast nemuslimských Libanonců v boji jako důkaz své národní identity.
V Íránu dosáhl Ájatolláh Chamene’í titulu „Pramen nápodoby“ a stal se nejvyšší duchovní autoritou, na níž se Hizbulláh v teoretické rovině odvolává.
Září 1997 – v ozbrojených protiizraelských akcích zemřel syn generálního tajemníka Hizbulláhu, Sajjida Hasana Nasrulláha. Ten na událost reagoval výrokem o svém nejvyšším štěstí a dosáhl tak v očích veřejnosti obrazu bojovníka s upřímným přesvědčením a následného zvýšení prestiže svojí i své strany.
Rok 1998 – v zemi se uskutečnily komunální volby, při nichž Hizbulláh dosáhl vynikajícího úspěchu zejména v oblastech libanonského jihu a údolí Biqá‘.
Konec roku 1999 – Izrael oznámil svůj úmysl stáhnout se z Libanonu do července 2000.
Únor 2000 – Došlo k menším raketovým útokům Islámského odporu na sever Galileje a následné izraelské protiakci vůči libanonským civilním infrastrukturám. Izraelský ministr zahraničí David Levy pronesl v Knessetu (parlamentu) kontroverzní projev, v němž pohrozil zabitím libanonských dětí, bude-li pokračovat útok na severní oblasti Izraele.
22.-24. května 2000 – Proběhlo jednostranné stažení všech izraelských vojenských sil z celého libanonského území s výjimkou sporných farem Šibá‘. Událost je Hizbulláhem chápána jako vlastní vítězství a oslavována v celonárodním měřítku.

Příloha 2: Struktury Hizbulláhu

Vedení strany

Velký faqíh (Ájatolláh Alí Chamene’í) – náboženské a intelektuální vedení
Generální tajemníci:
Šajch Subhí at-Tufajlí (do 1991)
Sajjid Abbás al‑Músawí (1991-92)
Sajjid Hasan Nasrulláh (od 1992)
Šajch Muhammad Husajn Fadlulláh – autoritativní poradce, formálně nezávislý

Orgány strany a jejich vedení

Poradní rozhodující rada (Madžlis aš‑šúrá al‑qarrár) – vede Hasan Nasrulláh
Rada strategického plánování – vede Na’ím Qásim
Politická rada – vede Muhammad Ra’íd
Rada pro parlamentní práci – vede Na’ím Qásim
Blok loajality islámskému odporu (Qutlat al‑wafá‘ li-’l‑muqáwama)
– parlamentní uskupení Hizbulláhu
Poradní centrum studií a dokumentace – vede ‘Alí Fajjád
Jednotka zahraničních vztahů – vede Júsuf Marí‘
Ústřední informační úřad (Al‑wahda al‑i‘lámíjja al‑markazíja)
– vede Hadždž Muwáfaq Džammál
(Stav kolem roku 1998)

Původní složky a frakce uvnitř hnutí

Bývalí členové Amalu
Islámský Amal (al‑Amal al‑Islámí) – vede Sajjid Husajn al‑Músawí 
Hnutí islámské výzvy v Libanonu (Harakat ad‑da’wa al‑islámíja fí Lubnán)
Asociace muslimských ‘ulamá’ v Libanonu (Ittihád al‑‘ulamá’ al‑muslimín fí Lubnán)
Libanonská asociace muslimských studentů (Al‑ittihád al‑lubnání li-’t-talaba al‑muslimín)
Výbory islámské akce (Lidžán al‑‘amal al‑islámí)
Jednotliví duchovní a jejich následovníci
+ Podpůrný výbor – starší střešní organizace

Označení ozbrojených skupin ztotožňovaných s Hizbulláhem

Islámský džihád (al‑Džihád al‑islámí)
Armáda boží (Džund al‑láh)
Husajnova četa smrti (Madžmú‘át Husajn al‑intiháríja)
Organizace revoluční spravedlnosti (Munazzamat al‑‘Adála ath-thauríja)
Organizace světových utlačovaných (Munazzamat al‑Mustad’afín fí’l‑Ard)
(podrobný popis viz Nizár Hamzeh, Islamism in Lebanon: A Guide, MERIA Journal 1,
no. 3, September 1997. Na adrese http://meria.idc.ac.il/journal/1997/issue3/jv1n3a2.html)

Stranická média

al‑Ahd („Přísaha“/„Závazek“/„Odpovědnost“) – týdeník
al‑Mawqif („Postoj“) – anglicky psaný zpravodajský měsíčník vydávaný Jednotkou
zahraničních vztahů
al‑Manár („Maják“) – televizní kanál
http://www.hizbollah.org – oficiální internetové stránky Hizbulláhu
http://www.moqawama.tv – stránky Podpůrné organizace Islámského odporu
http://www.bayynat.org – stránky věnované šajchu Muhammadu Husajnu Fadlulláhovi

Použité prameny a literatura

Tištěné

Ajami, Fouad, The Vanished Imam. Cornell University Press, Ithaca 1986
Esposito, John L., The Islamic Threat – Myth or Reality? Oxford University Press,
Oxford 1992
Gombár, Eduard, ’Islamistické organizace v Sýrii, v Jordánsku a v Libanonu‘,
in Mezinárodní vztahy, 3/2002, s. 84-97
Kropáček, Luboš, Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996
O’Ballance, Edgar, Civil War in Lebanon 1975-92. Macmillan Press, Londýn 1998
Saad‑Ghorayeb, Amal, Hizbu’llah – Politics and Religion. Pluto Press, Londýn 2002

Internet

Oficiální stránky Hizbulláhu, http://www.hizbollah.org
Otevřený dopis všem utlačovaným Libanonu a světa (Nass ar‑risála al‑maftúha al‑latí
wadžaha-há Hizbulláh ilá-’l‑mustad’afín fí Lubnán wa-’l‑Ard), in as‑Safír, 16.2.1985.
Zkrácený překlad ’An Open Letter – The Hizballah Program‘, in The Jerusalem Quarterly,
no.48, Fall 1998, http://www.ict.org.il/Articles/Hizletter.htm.
The Electoral Program of Hizbullah, 1996, in al‑Mashriq,
http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/hizballah-platform.html
Osman, Khalil, ’The Origins and Birth of the Hizbullah and the Islamic Resistance
in Lebanon‘, in Crescent International, (September 1-15, 2000).
http://www.muslimedia.com/archives/movement00/hizb-orig1.htm
Zisser Eyal, ’Hizballah in Lebanon: At the Crossroads‘, in Middle East Review
of International Affairs Journal 1, No.3 (September 1997).
http://meria.idc.ac.il/journal/1997/issue3/jv1n3a1.html
Server al‑Mashriq, http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah

Summary

Title of this paper is ‘The Lebanese Hizbullah: Inception and Transformation of the Movement 1982–2000’. The author’s motivation for putting down a paper on this issue resulted from the uniqueness of the examined Islamist movement and its perpetual significance for events going on in the Middle East region. Objectives of the work include a clear depiction and certain interpretation of the developments from the inception of Hizbullah after the Israeli invasion of 1982 until its proclaimed victory over the Israeli occupation forces in May, 2000. The delimitation of this time period reflects the fact that it was the resistance against occupation of the Lebanese soil that represented a permanent constant in the behavior of Hizbullah and was assigned an absolute priority far before any other political or social activity of the movement.
Generally, the demarcated theme is conceived chronologically as corresponds to the structure of the text. Each of the four chapters deals with a specific period, inspecting it from various points of view in accordance with the characteristic aspects. As for a basic guidance it relies on the intention to depict Hzbullah and its long-term activity as unbiased as possible while concentrating on its ideas and ideals, motives and aims, causes, circumstances and consequences of its actions and changes that it came through. To a certain extent the paper is a try to provide a look ‘from the other side of the civilization barrier’, which could eventually contribute to a better understanding of the true character of Hizbullah and the militant Islam in general.
The first chapter briefly describes the developments of the Lebanese Shia community prior to 1982, concentrating on the demographical shift in the twentieth century as well as the social and political mobilization. Special sections are dedicated to the personalities of the two important Shii clerics who played a decisive role in these developments: Musa al‑Sadr, founder of Amal and the Movement of the Deprived, and Muhammad Husayn Fadlullah, closely related to the inception of Hizbullah.
The second chapter examines the conditions under which Hizbullah emerged in the light of three major events that strongly influenced its creation. First, it is the crushing consequences of the Israeli June 82 invasion and the following radicalization of Lebanese Shia. Second, the Iranian interests in the events and its intervention in Lebanon by means of the so-called Revolutionary Guards are examined. And third, attention is given to the schism in Amal leading directly to the formation of Hizbullah.
Issues dealt with in the third chapter cover the first and most radical period of Hizbullah’s short history. Spanning from 1982 to the end of the Civil war in 1991, the text tries to grasp the nature of the new movement and its clean-cut positions that got reflected in the infamous acts of violence. Space is reserved for an analysis of the causes of Hizbullah’s total abomination against Israel and Western interventions and of its extreme methods commonly considered examples of terror, i.e. suicide bombings and kidnappings. Quite in detail the chapter deals with the Open Letter which was publicized 1985 as a first program of Hizbullah.
The fourth and last chapter is dedicated to the time of transforming Hizbullah into a parliamentary political party. This period is often called one of ‘Lebanonization’ i.e. pragmatization, nationalization and political accommodation in the Lebanese confessionalistic environment. An analysis of the 1996 Electoral Program is used to reveal the extent of a shift in the party’s internal thought which happened since the times of the Open Letter. Then there comes a look at the social activities of Hizbullah as an important and indispensable part of its complex image.
The conclusion offers a brief summary of the events following after the Israeli unilateral withdrawal from the Lebanese territory in May, 2000, considering the consequences for Hizbullah’s thought and activity. The final multi-faceted prognosis of the ongoing developments concentrates on the continuity of Hizbullah’s antagonism towards Israel, perspectives of relation with the ‘Western’ world and the question of today’s fundamental dilemma between the Lebanese and the Islamic identity of Hizbullah.
Two appendices are included in the paper. First of them provides a chronological survey of the events between 1982 and 2000 that projected themselves into the happening around Hizbullah in a decisive way. The second appendix enumerates some structural information about Hizbullah, e.g. the constituent groups of the movement, its official bodies or media and personal distribution of the leading positions.

Poznámky

Úvod
[1] Organizace s takto jasně definovaným raison d’être se tak mnohým postarala o značné překvapení, když po dokončení svého osvoboditelského poslání nezanikla, nýbrž spolu se svým ozbrojeným potenciálem v plné síle přetrvala. Kořeny tohoto zlomového úspěchu – zasvěcenými pozorovateli očekávaného – přitom vedle vlivů momentálně příznivé lokální mezinárodní situace tkvěly ve zmíněném cíleném transformačním procesu.
[2]Al‑Muqáwama al‑islámíja resp. Harakat al‑muqáwama al‑islámíja
[3] Míněny jsou ojedinělé akce Levicových milicí a Amalu před rokem 1985, které však nikdy nedosáhly většího rozsahu
[4] Viz příloha 2
[5] Viz Deeb, Marius, ’Shi’a Movements in Lebanon: Their Formation, Ideology, Social Basis and Links with Iran and Syria‘, in Third World Quarterly 10, no. 2 (1988); —“—, Militant Islamic Movements in Lebanon: Origins, Social Basis and Ideology, occasional papers (Washington, D.C.: Georgetown University, 1986);
[6] Viz Faksh, Mahmud A., ’The Shi’a Community of Lebanon: A New Assertive Political Force‘, in Journal of South Asian and Middle East Studies 14, no. 3 (Spring 1991); Cobban, Helena, ’The Growth os Shi’i Power in Lebanon and its Implications for the Future‘, in Shi’ism and Social Protest, eds. J.R.I. Cole and N.R. Keddie (London: Yale University Press, 1986);
[7] Viz Norton, Richard Augustus, Amal and the Shi’a: Struggle for the Soul of Lebanon. University of Texas Press, Austin 1987.
[8] Viz Asaf, Hussain, The Party of God. The Hezbollah of Lebanon. London 1995.
[9] Viz Jaber, Hala, Hezbollah: Born with a Vengeance. Fourth Estate, Londýn 1997.
[10] Viz Kramer, Martin, ’The Oracle of Hizballah: Seyyid Muhammad Husayn Fadlallah‘, in Spokesmen for the Despised: Fundamentalist Leaders in the Middle East, ed. R. S. Appleby (Chicago: University of Chicago Press, 1997); —“—, ’Hizballah: The Calculus of Jihad‘, in Fundamentalism and the State, eds. M. E. Marty and R. S. Appelby (Chicago: The University of Chicago Press, 1993); —“—, ’Sacrifice and Fratricide in Shiite Lebanon‘, in Terrorism and Political Violence 3/3 (Autumn 1991); —“—, ’Redeeming Jerusalem: The Pan‑Islamic Premise of Hizballah‘, in The Iranian Revolution and the Muslim World, ed. David Menashri (Boulder, CO: Westview Press 1990); —“—, ’Hizballah’s Vision of the West‘. Washington 1989; —“—, ’The Moral Logic of Hizballah‘, in Occasional Papers, No. 101 (Tel Aviv University, August 1987); —“—, ’Muhammad Husayn Fadlallah‘, in Orient 26:2 (1985).
[11] Viz Piscatori, James P., ’The Shia of Lebanon and Hizbullah: The Party of God‘, in Politics of the Future: The Role of Social Movements, eds. C. Jennett and R. G. Stewart (Melbourne: Macmillan, 1989); Zisser Eyal, ’Hizballah in Lebanon: At the Crossroads‘, in Religious Radicalism in the Greater Middle East, eds. B. M. Weitzman and E. Inbar (Londýn 1996).
[12] Viz ‘Azi, Ghassan, Hizbullah: Min al‑Hilm ila al‑Waqi’iyya al‑Siyasiyya (Od snu k politické realitě). Qurtas Publishing, Kuwait 1998; Osman, Khalil, ’The Origins and Birth of the Hizbullah and the Islamic Resistance in Lebanon‘, in Crescent International, (September 1-15, 2000); Shapira, Shimon, ’The Origins of Hizbullah‘, in Jerusalem Quarterly 46 (Spring 1988);
[13] Viz Warn, Matts, ’A voice of Resistance: The point of view of Hizballah‘, Advanced Course of Political Science, Stockholm University, May 1997; Wege, Carl Anthony, ’Hezbollah Organization‘, in Studies in Conflict and Terrorism 17, no. 2 (April-June 1994).
[14] Viz Ranstorp, Magnus: Hizb’allah in Lebanon: The Politics of the Western Hostage Crisis. New York 1997.
[15] Viz Wärn, Mats, Staying the Course: the „Lebanonization“ of Hizbollah – the Integration of an Islamist Movement into a Pluralist Political System. Masters Thesis, Stockholm University, 1999; Norton, Augustus Richard, ’Hizballah: From Radicalism to Pragmatism?‘, in Middle East Policy 5, no. 4 (January 1998); Chartouni-Dubarry, May, ’Hizballah: From Militia to Political Party‘, in Lebanon on Hold: Implications for Middle East Peace, eds. N. Shehadi and R. Hollis (RIIA, London 1996); Harik, Judith, ’Between Islam and the System: Sources and Implication of Popular Support for Lebanon’s Hizballah‘, in Journal of Conflict Resolution 40, no. 1 (March 1996); Hamzeh, Nizar, ’Lebanon’s Hizballah: From Islamic Revolution to Parliamentary Accomodation‘, in Third World Quarterly 14, no. 2 (1993).
[16] Usher, Graham, ’Hizballah, Syria and the Lebanese Elections‘, in Journal of Palestine Studies 26, no. 2 (Winter 1997); Trendle, Giles, ’Hizballah: Pragmatism and Popular Standing‘, in Lebanon on Hold: Implications for Middle East Peace, eds. N. Shehadi and R. Hollis (RIIA, London 1996); Hamzeh, Nizar, ’Clan Conflicts, Hezbollah and the Lebanese State‘, in Journal of Social, Political and Economic Studies 19, no. 4 (Winter 1994).
[17] Abu Khalil, As’ad, ’Ideology and Practice of Hizballah in Lebanon: Islamization of Leninist Organizational Principles‘, in Middle Eastern Studies 27, no. 3 (July 1991); Trendle, Giles, ’Hizbollah Serves its Purpose‘, The Middle East (February 1992); Venter, Al, ’The Hizbollah Equation‘, in The Middle East (June 1996).
Kapitola 1
[18] Strana příznivců čtvrtého chalífy-imáma ‘Alího (ší’at ‘Alí) se odštěpila od většinového sunnitského proudu islámu v sedmém století po bitvě u Siffínu, když moc v arabské říši převzala dynastie ‘Umajjovců. Zabitím ‘Alího syna imáma Husajna u Karbalá pak bylo dovršeno největší věroučné schizma uvnitř islámu. Husajnův boj se stal symbolem „šíitského utrpení“ pod útlakem jiných, v moderním pojetí šíitského fundamentalismu pak naopak znamením aktivního hrdinského odporu vůči bezpráví.
[19] Šíitští Safíjovci vládli Íránu v letech 1502-1736
[20] Citát Fu’áda ‘Adžamího v Hilal Khashan, Inside the Lebanese Confessional Mind (Lanham 1992), s. 44
[21] Podrobnější demografická data viz např. Eduard Gombár.
[22] Saad‑Ghorayeb, s. 8
[23] Hnutí islámské výzvy (Harakat ad‑da’wa al‑islámíja) se v iráckém šíitském prostředí a náboženských školách v Nadžafu formovalo pod silným vlivem ájatolláha Muhammada Báqira as‑Sadra, staršího švagra a bratrance Músá as‑Sadra. Báqir as‑Sadr byl v roce 1980 popraven režimem Saddáma Husajna, zároveň byla zakázána Da’wa.
[24] Podrobně viz Fu’ád ‘Adžamí.
[25] Súr je arabské jméno města na místě starověkého Týru.
[26] Viz [2]
[27] Imám je šíitské označení pro osobu „skrytého mesiáše“ očekávaného dle ortodoxie íránsko-libanonského „dvanáctnického“ šíitského islámu (ithná ‘ašaríja) až na konci dějin.
[28] Název je vedle významu tohot arabské slova – „Naděje“ – také akronymem pro „Zástupy libanonského odporu“ (Afwádž al‑muqáwama al‑lubnáníja).
[29] Svým zmizením se měl Sadr podle jejich mínění znovu uchýlit do stavu nepřítomnosti skrytého imáma, aby vyčkal na soudný den. Viz také [11].
[30] Fu’ád ‘Adžamí, s. 214.
[31] Mudžtahid – titul užívaný pro nejvýznamnější učence schopné díky svému náboženskému vzdělání vlastní rozumové úvahy pro interpretaci islámu.
[32] Martin Kramer, The Oracle of Hizballah, [Úvod, 11], s. 105.
[33] Fadlulláhův nový smířlivý tón indikuje například jeho další kniha Obzory křesťansko-muslimského dialogu (Áfáq al‑hiwár al‑islámí al‑masíhí, 1994) nebo též Interview with Muhammad Husayn Fadlallah, Middle East Insight, 10/6 (9-10/1994), s. 18-22.
Kapitola 2
[34]South Lebanon 1948-1986: Facts and Figures. Dar Bilal, Bejrút 1986, s. 35.
[35] Nasrulláh, Kalam al‑Nas, C33 TV, May 1996
[36] ‘Ašúrá („Svátek slz“) je jedním z nejvýznamnějších šíitských svátků slaveným 10. muharramu islámského kalendáře. Připomíná Husajnovo zavraždění u Karbalá. Viz též [Kap. 1, 2].
[37] Saad‑Ghorayeb, s. 12.
[38] Chris Mowles, ’The Israeli Occupation of South Lebanon‘, Third World Quarterly 8, no. 4 (October 1986), s. 1355-1357.
[39] Saad‑Ghorayeb, s. 12.
[40]Al‑‘Ahd, 21.listopad 1997
[41] Ohledně počtu příslušníků Revolučních gard přišlých do Libanonu panuje mezi autory jistá neshoda: Zatímco většina uvažuje o čísle 1500 (Saad‑Ghorayeb, Zisser a další), někteří uvádějí jejich počet jen jako 800 až 1000 (Gombár, Osman).
[42] Gombár, s. 91.
[43] Kramer, ’Redeeming Jerusalem‘, [Úvod 11], s. 106
[44] Esposito, s. 155.
[45] Zisser, pozn. 5.
[46] Viz [11].
[47] O’Ballance, s. 1.
[48] Podrobněji Saad‑Ghorayeb, s. 14.
[49]Al‑‘Ahd, 19. září 1997.
[50] Interview Saad‑Ghorayeb s Muhammadem Fnajšem, poslancem Hizbulláhu, 15. srpna 1997. Též Sajjid Hasan Nasrulláh, ‘Alá-l-hawá, Orbit TV, květen 1997.
[51] Saad‑Ghorayeb, s. 15, viz též Šimon Šapira, ’The Origins of Hizballah‘, [Úvod, 13], s. 124
[52] Arabská jména složek Hizbulláhu i kódových označení viz v Příloze 2.
Kapitola 3
[53] v koránském originále: Wa man jatawalla ‘l‑láha wa rasúla-hu wa-’l‑ladhína ’ámanú, fa-inna hizba ‘l‑láhi humu’l‑ghálibúna, 5. súra (Prostřený stůl), 56. verš.
[54] Al‑‘Ahd, 5. šawwál 1404 islámského letopočtu.
[55] Tamtéž, 10. safar 1406
[56] Tamtéž, 12. ša‘bán 1407
[57] Tamtéž, 10. safar 1406
[58] Viz například ’What is Turkey’s Hizbullah? – A Human Rights Watch Backgrounder‘, Human Rights Watch World Report 2000. http://www.hrw.org/press/2000/02/tur0216.htm
[59] Pro srovnání obou hnutí viz též Esposito, s. 20, 154, 157-159.
[60] v otázce dnešní Fadlulláhovy úlohy ve vztahu k Hizbulláhu se názory autorů rozcházejí. Zatímco jedna skupina jej pokládá za vůdce hnutí (Ranstorp, Hamzeh), jiní jej vidí pouze jako jeho „duchovního otce“ (Almond, Sivan, Appleby) a další jej konečně považují za nic více než „silný zdroj inspirace“ (Džábir, Kramer, Saad Ghorayeb). Posledně jmenovaní vycházejí z faktu, že sám Hizbulláh jakékoli organizační propojení konzistentně odmítá a za svého duchovního vůdce označuje íránského faqíha ‘Alího Chamene’ího (interview Saad‑Ghorayeb s Husajnem al‑Músawím, 21.8.1997), zatímco z „názorů, pozic a komentářů“ „prominentního učence“ Fadlulláha „mnoho získává“ (totéž), ale nepovažuje je za „závazné“ (Subhí at-Tufajlí citovaný Hálá Džábirem, Hezbollah, s. 68) a vztah k Fadlulláhovi je tedy vztahem „spolupráce“, která je výsledkem „společného sociálního prostředí a kultury (al‑hála al‑islámíja aš‑ší’íja) (interview Saad‑Ghorayeb s ‘Alím Fajjádem, činitelem Hizbulláhu, Bejrút, 2.3.1997). Autoři dále vychzejí z úvahy, že Fadlulláhův rozsáhlý kruh následovníků vyžaduje, aby si učenec zachoval svoji institucionální nezávislost na Hizbulláhu.
[61] Saad‑Ghorayeb, s. 2.
[62] Ibráhím al‑Amín as‑Sajjid (bývalý mluvčí Hizbulláhu) al‑‘Ahd, 26 ša’bán 1405
[63] Podrobně viz Saad‑Ghorayeb, kapitoly 6-8.
[64] Viz Korán 2:58,61,87-88,92-3,96-8,102; 4:51; 5:66,79-82,86; 8:56 a zejména 5:63-64.
[65] Viz Korán 4:46; 5:66.
[66] Viz Saad‑Ghorayeb, s. 140-141
[67] Al‑‘Ahd, 27. ledna 1995; al‑Maokif, no. 20, s. 2; Nasrulláh, Amiru’l‑Zakira, 23. února 1992, s. 137.
[68] Podrobně viz Saad‑Ghorayeb, 5.kapitola
[69] Citát v Robin Wright, Sacred Rage: The Crusade of Modern Islam, Linden Press, New York 1995, s. 78.
[70] Nasrulláh, C33 TV, Květen 1996.
[71] Strana označuje kofesionalismus za „fundamentálně opresivní“ a za „prohnilý sektářský systém“ (plné znění Otevřeného dopisu, s. 175 a 176),
[72] Islám je jediným „správným systémem pro lidstvo“. Husajn al‑Músawí, 21. srpna 1997.
[73] Al‑‘Ahd, 21. Dhú’ l-Qa‘da 1404
[74] Zejména střety s Amalem a jej popdporujcícmi Syřany, které kulminovaly koncem 80. let
[75] ‘Speaking Out for Terror‘, World Press Review (Leden 1998), s. 47
[76]Jaum aš‑šuhadá‘, slaven v den výročí sebevražedného atentátu Ahmada Qásira na izraelský vojenský cíl v Týru, při němž přišlo o život 90 Izraelců. Vedle Dne Jeruzaléma je nejstarším a nejvýznamnějším svátkem Hizbulláhu.
[77] The Revolutionary Justice Organization (Munazzamat al‑‘Adála ath-thauríja) Opressed of the Earth Organization (Munazzamat al‑Mustad’afín fí’l‑Ard). Viz Nizár Hamzeh, Islamism in Lebanon: A Guide, Middle East review of International Affairs 1, no. 3 (September 1997).
[78] v interview se Saad‑Ghorayeb popřeli jakékoli spojení s Islámským džihádem Husajn al‑Músawí (21. srpna 1997) a ‘Alí Fajjád (2. března 1997), oba významní činitelé Hizbulláhu.
[79] Hálá Džábir [Úvod, 10], s. 116-117
[80] Nasrulláh, 8. srpna 1997
[81] Júsuf Marí‘, šéf Jednotky pro zahraniční vztahy, 10. dubna 1998.
[82] Arabský název Nass ar‑risála al‑maftúha al‑latí wadžaha-há Hizbulláh ilá-’l‑mustad’afín fí Lubnán wa-’l‑Ard. Vyšlo i v samostatné brožuře. Dnešní Hizbulláh k Otevřenému dopisu nikdy neodkazuje, místo něj se odvolává na svůj volební program z roku 1996.
[83] Zde je pravděpodobně míněna především přítomnost Mnohonárodnostních sil v Libanonu v období 1982-1984 a jejich zapojení do občanského konfliktu.
[84] Pozoruhodná je skutečnost, že odstavec zmiňující nutnost zničení Izraele se neobjevil v původním překladu vydaném v časopise Jerusalem Quarterly č. 48 (Podzim 1988). Je možné že zdroj (as‑Safír) vypustil tuto část textu, kterou původní originál Hizbulláhu obsahoval.
[85] Nástin Fadlulláhova životopisu, server al‑Mashriq, na adrese: http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/Fadlallah-Muhammad.html
Kapitola 4
[86] Konflikt byl ukončen tzv. Damašskou dohodou z konce ledna 1989, v níž se Hizbulláh zavázal respektovat primát Amalu na libanonském území a neútočit proti cílům UNIFIL ani jiných mezinárodních organizací. Výměnou si směl ponechat své ozbrojené síly a základny.
[87] Al‑‘Ahd, 10. safar 1406 islámského letopočtu
[88] Sajjid ‘Abbás al‑Músawí, jižní předměstí Bejrútu, Amír az‑Zákira, 3. dhú ‘l‑hidždža 1406, s. 196
[89] Sajjid Hasan Nasrulláh, Orbit TV, květen 1997.
[90] Interview pro al‑‘Ahd, srpen 1994: Výrok byl zamýšlen jako odpověď na kritiku tvrzením, že zmíněná pouta k Íránu jsou stejného druhu jako v případě „každé strany činné v Libanonu…o jejichž libanonské identitě přitom nikdo nepochybuje.“
[91] Srv. Nasrulláh pro al‑‘Ahd, 26. ša‘bán 1407: „Ten kdo odmítá autoritu walí al‑faqíha, odmítá Boha a Ahlu’l‑bajt [tj. potomstvo ‘Alího s Muhammadovou dcerou Fátimou] a je téměř polyteistou.“
Faqíh je rovněž označován za „pokračování Muhammadovy zvěsti po jeho smrti,“ ‘Ammár al‑Músawí, Lebanon report 5, no. 12 (Prosinec 94), s. 10.
[92] Muhammad Ra’íd, vedoucí politické rady Hizbulláhu, 9. březen 1998, v interview se Saad‑Ghorayeb
[93] Interview Saad‑Ghorayeb s Muhammadem Fnajšem 15. srpna 1997 a s Muhammadem Muhsinem, mediálním konzultantem telvizního kanálu al‑Manár, 1. března 1997.
[94] Viz podrobně Saad‑Ghorayeb, s. 64-68.
[95] Za příklad se zde dává prorok Muhammad, který se během dvanáctiletého období útlaku v Mekce neuchýlil k použití násilí, aby nedopustil vypuknutí chaosu (Júsuf Marí‘, 10. dubna 1998). Civilní konflikt a nepokoje jsou i podle islámského práva (šarí‘a) považovány za větší zlo než tyranská vlása (Hasan Nasrulláh pro al‑‘Ahd, 21. listopad 1997).
[96] Muhammad Fnajš, Future TV, 2. července 1997.
[97] Al‑‘Ahd, 26. srpen 1994.
[98] Saad Ghorayeb, s. 54.
[99] Hasan Nasrulláh, září 1996
[100] Al‑‘Ahd, 15. července 1994.
[101] Autorův převod do češtiny z anglického překladu uveřejněného na serveru al‑Mashriq.
[102] Jmenovitě se zde uvádějí druhý generální tajemník strany Sajjid ‘Abbás al‑Músawí (z.1992) a „šajch mučedníků“ Raghíb Harb (z. 1984), kteří se oba stali terčem cílených – a v obou případech úspěšných – izraelských atentátů.
[103] v anglickém překladu „Educational and Syndical“
[104] v angličtině „labor movement“
[105] Příkladem může být parlamentní hlasování o důveře vládě sunnitského premiéra Rafíqa al‑Harírího v říjnu 2000. Hizbulláh dal najevo svoji ochotu tuto vládu tolerovat, když jeho poslanci nehlasovali proti (tak jako u vlád minulých), ale zdrželi se hlasování vzhledem k údajným zlepšením ve vládním programu.
[106] Údaje vycházejí z oficiálních materiálů Hizbulláhu z roku 1998, uveřejněných na serveru al‑Mashriq (http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/emdad/index.html).
[107] v tomto vymezení se zřetelně ozývá koránské pojetí věřících „na stezce Boží“ (fí sabíl al‑láh), které do této kategorie zařazuje i náhodné poutníky nemohoucí z nejrůznějších důvodů dospět ke svému cíli (2:273).
[108] Podle Daily Star, Bejrút, 17. ledna 2002
Závěr
[109] s výjimkou jednoho sporného území, tzv. farem Šibá‘. OSN a Izrael okrsek považují za syrské teritorium okupované od roku 1967, zatímco Sýrie a libanonská vláda prosazují jeho příslušnost k Libanonu. Ještě v říjnu 2000 pronikly oddíly Hizbulláhu na území farem a zajaly zde tři vojáky z místní izraelské posádky.
[110] Jako podklad k autorově formulaci prognózy posloužila ve většině případů kniha Saad‑Ghorayeb.