Okamžitě po explozích oficiální Taškent obvinil Hizb-ut-Tahrír a Islámské hnutí Uzbekistánu (IHU) a poukázal na jejich propojenost s globální sítí „mezinárodních islamistických uskupení“. I když je problematické uvažovat o přímé participaci Hizb-ut-Tahrír, jehož metody a nástroje jsou poněkud odlišné, zdá se, že obvinění IHU nepostrádá logiku.

IHU vznikalo v letech 1996-1997 na základě „ideologizace“ již stmelené skupiny ozbrojenců známým narkobaronem Džumou Namangáním, jejíž původní činností byl výnosný transnacionální obchod s drogami. Opíraje se o podporu svých soukmenovců v zaostalé a sociálně nestabilní Ferganské dolině, formálně vojenský vůdce organizace Namangání prohlásil svým cílem vytvoření islámského emirátu ve východním Uzbekistánu a v okolních oblastech Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Svoje odhodlání pak prokázal poměrně úspěšnými ozbrojenými výpady z Afghánistánu do Fergany v letech 1999 a 2000. Právě v řadách Talibů a Al-Kajdy získal Namangání podporu, což ho pak stálo život. Na podzim 2001 totiž bojůvky IHU byly americko-britskou koalicí rozdrceny a hnutí fakticky přestalo existovat; samotný Namangání padl v bojích u severoafghánského Kunduzu. Vlažná reakce většinových Uzbeků vůči aktivitám pochybných islamistů tudíž ukázala, že pro sekularizovanou středoasijskou společnost život ve stabilním, leč autoritářském, státě, nemusí být tou nejhorší alternativou. Od této doby jsou muslimští aktivisté vystaveni nezřídka brutálnímu perzekvování ze strany taškentské vlády, což se mnohokráte stalo předmětem znepokojených zpráv nevládních organizací.

Ideologie

Jak známo, myšlenka bývá často iniciátorem politických procesů. I když je bezesporu nesmírně obtížné v této souvislosti zjednodušovat, lze říci, že Spojené státy po 11. září svým dost necitlivým a neobratným přístupem, ale i provokativní válečnou rétorikou do jisté míry samy ne-li vytvořily, tak konsolidovaly protivníka. Původně málo významné skupiny islamistických radikálů roztříštěné po celé zeměkouli získaly silnou jednotnou ideologii, společného nepřítele, globální rozměr činnosti, ale i zdánlivě účinné prostředky boje. A to jim umožňuje, jak oni věří, být rovnocennými a obávanými protivníky tomu, co upřímně nenávidí jako „světové zlo“.

Skutečné motivy nově vzkříšeného – což je bezesporu dílem podpory zahraničních islamistických uskupení – IHU, mezitím symbolicky přejmenovaného na Islámskou stranu Turkestánu (Turkestán je historickým názvem Střední Asie), mohou být různé. Je těžko říci, zda málo početné skupiny uzbeckých marginálů vskutku věří ve změnu režimu i společenských nálad ve svůj prospěch cestou teroru a destabilizace. Chtějí-li však za současné nepříznivé (domácí) situace přežít, musí být součástí většího organizovaného celku, jakési světové „islamistické internacionály“, tvořené novou generací nadšených revolucionářů všech ras a národností. Chtějí-li pak být součástí tohoto celku, musí adaptovat jeho ideologii, metody a prostředky. V této souvislosti útok proti „vlastním zrádcům“, kteří neváhali v návaznosti na afghánskou kampaň poskytnout Američanům zázemí pro zřízení vojenských základen, se zdá být nejlepší možností, jak prokázat svoji oddanost znovuzískaným druhům ve zbrani.

Geopolitika

Jakkoli cynicky to zní, Taškentu se útoky mohou dokonale hodit do karet. Autoritářský uzbecký režim tak zřejmě získá od zastrašeného mezinárodního společenství (tedy Západu) zelenou pro definitivní vypořádání se se zbytky domácí opozice, a nelze vyloučit, že metla jaksi „mimoděk“ nezamete i ty její představitele, kteří nemají s militantním islámem nic společného. Prezident Islam Karimov přirozeně počítá i se zvýšenou podporou Washingtonu – a to jak ekonomickou, tak politickou i vojenskou. A ta je klíčová pro mocenské aspirace země, která si nárokuje úlohu dědice Tamerlánova impéria. Posílení americko-uzbeckých vazeb je totiž strategickým úkolem Taškentu, který tak usiluje o regionální dominanci a – k výrazné ruské nespokojenosti – o definitivní vymanění se z mocenského područí Moskvy. Připomeňme si, že klíčové zeměpisné situování Uzbekistánu, který jako jediná regionální země hraničí se všemi postsovětskými státy Střední Asie i s Afghánistánem, vytváří z něj jakousi vstupní bránu do Kaspické oblasti s obrovskými zásobami ropy a zemního plynu.

Přetrvávající geopolitické soupeření USA a Ruska mj. ve Střední Asii dosud způsobilo, že hojně deklarovaný společný rusko-americký boj proti terorismu spíše zůstal u slov. Jak ale dosvědčují uzbekistánské události, terorismus je vskutku vážnou hrozbou, neuznávající státní hranice, neměl by tedy znát hranice ani boj proti němu.