Sluneční paprsky šikmo dopadají na lesní cestu, která je po obou stranách lemována kříži. Kříže velikosti člověka se tyčí i mezi vzrostlými borovicemi až kam oko dohlédne: kovové, dřevěné pokryté lišejníkem, některé s červeno-bílým nátěrem. Tu na nich visí bílý šátek s vyšitým běloruským lidovým vzorem, tu zrezlý ostnatý drát ve tvaru trnové koruny. Oficiální státní vlajku není vidět nikde. Místo má zvláštní charakter. Čas od času tu člověku přejde mráz po zádech, když si uvědomí, že tam, kde je půda mezi stromy a kříži propadlá, se nachází masové hroby. Mylně by se ovšem čtenář domníval, že se nad tímto místem rozprostírá nábožný klid, jaký by si pietní místo zasloužilo. Autoritářský režim běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka má na smutnou kapitolu dějin své země jiný názor, a tak rozjímání nad nejzákladnější otázkou, která člověka bez ohledu na politiku nebo ideologii na místě jakékoliv lidské tragédie nutně napadá, tady ruší hluk projíždějících kamionů po dálnici, která se nachází sotva pár desítek metrů od lesní cesty.

Celý text najdete zde.