K úžasu všech v začátku protestů zatím nejen nedošlo k provokacím, nýbrž temné síly egyptské politiky – armáda a policie – vzpouru podpořily.

Do roka a do dne Na týden přesně před rokem vládlo v Egyptě podobné napětí. V druhém kole prezidentské volby v roce 2012 se střetli politická tvář armády Ahmad Šafík a muž č. 2 Muslimského bratrstva Mohamed Mursí, tedy stará moc a nová volební elita. Přestože převládalo tušení, že většinu hlasů dostane Mursí, stejně silné bylo i tušení, že ho armáda vyhrát nenechá. Mursího tehdy podpořili se smrtí v srdci i revolucionáři, počítajíce, že vše je lepší než starý režim a že Egypťané už ovládají umění vzpoury pro případ, že by se Mursí vybarvil jako nový Mubárak. Před rokem to znělo jako zbožné přání.

Mursí nakonec vyhrál a Tahrír obsadili vítězoslavní islamisté. O rok později náměstí plní miliony Mursího odpůrců. Ve sloganech „Odejdi“, „Game over“, „Lid požaduje pád vůdce“ jen vyměnili jméno Mubárak za Mursí.

Když před pouhými dvěma měsíci, na 1. máje, začalo pět aktivistů s kampaní Tamarud (Vzpoura) sbírat podpisy pod krátkým textem vyzývajícím k odstoupení Mursího a novým volbám, jejich víra ve změnu se zdála naivní. Podepsané papíry mají malou váhu a s neobratně napsaným textem petice se demokratičtěji založení zcela neztotožnili. Ambicí autorů bylo totiž velkým počtem podpisů (cíl byl 15 milionů) dokázat, že prezident ztratil legitimitu, tedy pozbyl mandátu vládnout, a donutit ho odejít.

Další špatný (k)rok v řadě Petiční kampaň nakonec byla více než úspěšná: Tamarud ze své ústředny v malém bytě v centru Káhiry na konci června hlásil 22 milionů podpisů se jménem, bydlištěmačíslem občanky. Tamarud byla již několikátá masová protestní kampaň po revoluci, jako jediná si však předsevzala uskutečnit mytickou druhou revoluci. Její úspěch tkvěl v tom, že se jí podařilo najít cestu k offlinové většině Egypťanů skrze tradiční papír a virální fyzické petiční hnutí. Decentralizovanou kampaní s jednoduchým heslem (Skončeme s Mursím) poskytl Tamarud možnost vyjádřit nespokojenost, a navíc určil moment, kdy bylo možno potvrdit svůj podpis masovou demonstrací.

Aktivisté se trefili.

Nespokojenost Egypťanů přesáhla tradiční stranické rozpory. Skutečnost, že se od Muslimského bratrstva odklonila velká část jeho voličů, byla v Egyptě citelná nejpozději od podzimu 2012.

Tehdy si Mursí přiřkl nadústavní pravomoci, na což následovala velmi silná vlna násilných protestů. Pro mnohé se jeho způsob protlačení ústavy přes protesty celé neislamistické opozice a odmítání poslouchat soudy stal důkazem, že je v jádru další Mubárak.

Ještě silnější důvod ztráty sympatií byla neefektivní vláda: lidé po celém Egyptě pocítili inflaci, oslabení egyptské liry, rostoucí nezaměstnanost a citelně i výpady elektřiny a nedostatek benzinu a plynu.

V nepřítomnosti parlamentu nese Mursí jako jediný zvolený politik ve funkci celou zodpovědnost za nekoncepční a neinkluzivní vládnutí a za to, že není ochoten ke kompromisu ohledně ústavy a volebního zákona (volby do rozpuštěného parlamentu se neustále odkládají).

Kampani dále výrazně pomohly Mursího poslední neobratné tahy: snažil se odklonit pozornost na plány k intervenci v Sýrii (které vyvolaly vraždy menšinových šíitů). Jmenoval člena exteroristické skupiny Gama’a islámija guvernérem v Luxoru, kde v roce 1997 tato skupina zabila 62 turistů. Vposlední hodině, místo aby ztlumil napětí nabídkou kompromisu, reagoval na plánované protesty v maratonské řeči přenášené televizí, jmenovitými útoky na protivníky a bušením na hruď, že on je přece zvoleným prezidentem. Podařilo se mu nebývalé: sjednotit proti sobě heterogenní opozici.

Revoluční show Co ovšem z petičního a protestního hnutí činí „revoluci“, nejsou jen čísla, ale to, zda ji podpoří nějaká reálná síla, nebo zda ji naopak rozloží v samém počátku. K úžasu všech zůstalo násilí o víkendu omezeno na pouliční bitky u kanceláří Mursího strany FJP (Strana svobody a spravedlnosti – pozn. red.). Po dlouhé době se demonstrovalo radostně, bez organizovaných provokací, kterými se běžně demonstrace podrývají (ovšem kromě černé skvrny, systematického znásilňování žen na Tahríru).

Během víkendu bylo pomalu jasné, že policie protesty podporuje, kanceláře FJP nebrání, a dokonce se přidává do průvodu. I islamisté na protidemonstracích, kteří se jevili připraveni bránit dřevěnými holemi svého prezidenta a které z Kataru přijel podpořit nejvlivnější duchovní Karadáwí, zůstali klidní. Tamarud se rozhodl eskalovat a dal Mursímu dvoudenní ultimátum. „Revolucí“ se ale vzpoura stala až v pondělí dopoledne, kdy konečně promluvila armáda. Dala Mursímu vlastní ultimátum: buďto se do středy dohodne s opozicí, nebo armáda zakročí. V tu chvíli se zapojila média. Televize začala v reality show s 90 miliony účastníků odpočítávat armádní countdown a 30. červen dostal vlastní logo a nálepku revoluce. Dramatické záběry z vrtulníků musela dodat armáda. Státní média, která nelibě nesla výměny šéfů za islamistické kádry, soudy a další instituce, pod náporem islamistů začala ztrácet respekt. Dva dny po vzpouře je Mursí už jen nominálním prezidentem. Ironické je, že dnes opozice opět doufá v záchranu z rukou armády.

Dramatická akce armády naznačuje jak její připravenost provést další tzv. měkký převrat, tak i míru očekávaného nebezpečí. V zemi panuje (ať už oprávněný, či uměle vytvořený) strach že islamisté, zbaveni svých volebních výdobytků, jsou schopni strhnout zemi do spirály násilí. Armádní zákrok hrozí další nevypočitatelnou situací, které může předejít pouze politický pakt mezi stranami. Bohužel, ani armáda, vláda, ale ani opozice nenavrhly žádné konstruktivní řešení, které by umožnilo zachovat FJP tvář a dohodnout se na politickém postupu. Egypt zažívá další bezesné noci, jejichž význam bude možné chápat až za několik dní.