Ještě donedávna však do Maďarska vesele proudilo obrovské množství kapitálu v podobě zahraničních investic. Maďarská exportní ekonomika tyla z celosvětového ekonomického boomu. HDP rostlo od roku 2002 v průměru o u 4 % ročně. Jenže celosvětový růst brzy vystřídal rychlý obrat a otevřená ekonomika rychle pocítila odvrácenou tvář své proexportní orientace. Nejen že se vývoz se brzy propadl o 30 %, ale globální finanční krize osvítila mnohem hlubší trhliny v maďarské ekonomice než jen její závislost na cizích trzích.

Až krach finančních trhů dokonale odhalila vratký základ předešlého ekonomického růstu, který byl z velké části – stejně jako v případě americké ekonomiky – vystavěn na úvěrech. Ekonomika rostla především díky nebývalému zadlužování domácností. Jejich zadluženost po rekordním nárůstu v průběhu loňského roku stoupla na celkových bezmála 12 mld. eur. Podobné zadlužení není samo o sobě natolik kritické (zadluženost českých domácností je větší, nesrovnatelně větší je pak v USA), oproti českým domácnostem však Maďaři měli zálibu půjčovat si v cizích měnách (až 80 % úvěrů). Spolu s výrazným oslabením forintu, který zaznamenal 24 % pokles vůči euru, to pro domácnosti vytvořilo existenční past. Mnoho lidí je zatíženo hypotékami ve švýcarských francích. Mzdy přitom pobírají ve stále slabších forintech, takže najednou splácejí reálně až o 50 % více. V horším případě se lidé s hypotékami ocitli mezi nezaměstnanými, kterých rapidně přibývá (podle evropské metodiky aktuálně 8,6 %).

Kapitolou pro sebe je pak hospodaření státu. Zemi sice nehrozí krach zdravotnictví či penzijního systému, přesto však maďarská politická scéna vyniká svou neschopnosti provádět prakticky od roku 1998 jakékoli základní reformy veřejných financí. Podle nedávného žebříčku, hodnotící reformní úsilí jednotlivých unijních zemí, patří Maďarsko k nejhorším zemím (Maďarsko obsadilo 22. příčku, Češi naopak povyskočili na 9. místo). Maďarsko trpí nízkou ekonomickou aktivitou obyvatelstva, nepříznivým demografickým trendem či velmi nevýkonným školstvím. Dále Maďarsko vystupuje z řady vysokou daňovou zátěží (z hrubé mzdy odvádějí Maďaři 54 %, Češi 43 %), která se promítá ve velmi neefektivním vybírání daní. Aktuálně nejzávažnější problém je však vnější zadlužení státu.

Vysoký dluh se s Maďarskem táhne již od dob gulášového socialismu. Již tehdy si Maďaři zvykli žít na dluh a tato mentalita přetrvala dodnes. To maďarské vlády nezodpovědně prohlubovaly i během tučných let ekonomického růstu (stát pravidelně hospodařil s deficitem často sahajícím až k 10 % HDP). Dnes zahraniční zadlužení přesahuje 120 % HDP (oproti 47 % v ČR). Češi sice v 80. letech mohli Maďarům závidět vyšší životní úroveň, na rozdíl od nich si však z dob komunismu netáhneme neblahé dědictví vysokého zadlužení. V Čechách totiž i za doby komunismu přetrvala prvorepubliková tradice relativní fiskální a měnové disciplíny.

Rozhodně tento vývoj netěší rakouské bankéře, jejichž investice v zemích střední a východní Evropy představují podle odhadů kolem 80 % rakouského HDP. I proto možná rakouský ministr financí Pröll objížděl evropské země v marné snaze o vytvoření záchranného balíčku pro střední a východní Evropu. S podobnou iniciativou nečekaně přispěchal i Ferenc Gyurcsány během mimořádného Evropského summitu na začátku března. Pro Východ žádal záchranný balíček za 180 miliard eur. Aby u západních států našel odezvu, nechal v kuloárech kolovat studii, podle níž by mohly miliony nezaměstnaných Výchoďanů zaplavit Západ. Solidarity se však ze strany Západu nedočkal. Čechy a Poláky, kterým v té době leželo v žaludku paušální vnímání celého východního regionu, dokonce jeho chování rozzuřilo.

Promrhaná léta si Maďaři budou uvědomovat více než kdy jindy právě nyní, kdy se jako spásná myšlenka jeví rychlý vstup do eurozóny. To je však vázáno na přísné podmínky plnění pěti Maastrichtských kritérií, z nichž dnes Maďarsko neplní ani jedno. Evropští lídři navíc jednoznačně odmítli další Gyurcsánův nápad na rozvolnění těchto kritérií (zejména stability měnového kurzu), takže se vidina rychlého zavedení eura rozplývá jako pára nad hrncem. Euro budou mít Maďaři v peněženkách nejdříve v roce 2015.

Ačkoli i renomované ekonomické listy v únoru označily šmahem celý středovýchodní region za beznadějně zadlužený, existují skutečně podstatné rozdíly mezi ekonomickou situací v Maďarsku, Polsku, Slovinsku a v Čechách. Češi prakticky nejsou zatíženi zahraničními úvěry, navíc mají výhodu v relativně konzervativní měnové a rozpočtové politice. Na rozdíl od Maďarska zaznamenali posun v naplňování národního plánu reforem tzv. lisabonské strategie.

Co naopak Maďarsko i Čechy spojuje, je prachbídná politická akceschopnost. Jak v Maďarsku, tak v česku jsou řádné parlamentní volby na programu v roce 2010, ale jelikož Mirek Topolánek i Ferenc Gyurcsány vládnou prakticky menšinovým vládám, existuje v obou zemích hrozba předčasných voleb. Ta je reálná obzvlášť v případě fiaska vládních stran v nadcházejících evropských volbách.
Hašteření mezi koalicí a opozicí, které automaticky neguje vše, co vláda prohlásí, přerůstají únosnou mez jak v Česku, tak v Maďarsku. Oba tábory spolu komunikují jen prostřednictvím mediálních přestřelek Když maďarská vláda přišla nedávno s návrhem, který umožní ručit za některé hypotéky a další úvěry na bydlení, které si vzaly maďarské domácnosti, v médiích se přitom odehrával boj mezi Viktorem Orbánem a Gyurcsány o to, kdo s tímto návrhem přišel dříve.

Není divu, že vedle rostoucího sociální napětí graduje i nespokojenost občanů s politickou reprezentací. Gyurcsány naprosto ztratil jakoukoli důvěru u veřejnosti. I nedělní oslavy státního svátku proto narušovaly protesty, jichž se zúčastnilo několik tisíc lidí.

Postkomunistické země projdou během ekonomické recese důležitým testem pevnosti svých demokratických struktur. Vzhledem k rychlému průběhu hospodářské krize bude Maďarsko v tomto testu jakýmsi předvojem. Češi by měli více než ekonomický vývoj sledovat tamní politické dění. Může napovědět, zda finanční krize dostane po své hospodářské podobě i svou politickou metamorfózu.