Faktorů, které ovlivnily českou prohru je pravděpodobně více, než-li pokrývá výše uvedený výčet. Bilaterální jednání a lobbing měl gradační fázi a vyvrcholil sérií oficiálních návštěv v New Yorku na úrovni ministra zahraničí, předsedy a místopředsedy vlády i prezidenta.

Širší obraz naší země v očích mezinárodní veřejnosti neodpovídá pouze schopnostem domácích vyjednávačů a diplomatů. Je formován mírou angažmá České republiky v řešení globálních problémů planety. Pokud se např. vědci i politikové ve své většině shodují, že člověkem způsobená změna klimatu je vážnou hrozbou pro rozvoj světového společenství, pak jakákoliv polemika, která se neopírá o solidní fakta, poškozuje obraz země a vytlačuje českou politiku na okraj světové pozornosti.

Samozřejmě, že jeden jediný projev českého prezidenta na konferenci OSN o změně klimatu, který byl mnohými kritizován, nemohl zásadně ovlivnit volbu předem rozhodnutých zemí. Většina států se řídila úsudkem, který zohledňuje dlouhodobější trendy v oblasti zahraniční politiky. Z těch je patrné, že má Česko prazvláštní pověst potížisty, který o něco usiluje a zároveň to zpochybňuje. Vzpomeňme exministra zahraničí Jana Kavana, který dříve, než-li jsme byli jmenováni členy NATO zjišťuje možnosti vystoupení z této aliance. Novějším případem pak může být deklarativní snaha posunout zablokovaná jednání o evropské ústavní smlouvě jmenováním Jana Zahradila, známého kritika evropské integrace, vládním vyjednávačem pro přípravu euroústavy.

Češi ztrácejí pověst spolehlivého partnera, který plní sliby, ke kterým se zavázal. Snad i proto jsme nedokázali přesvědčit některé své sousedy o nutnosti podpory. Zatímco u Rakouska se nabízí jasné vysvětlení – Temelín (které však naprosto pomíjí kontinuální zájem rakouských politiků o Chorvatsko). U Slovenska, s kterým nás pojí nadstandardní vztahy je odpověď složitější.

Národní stát se pod tlakem sílící globalizace dostává do slepé uličky neboť nedokáže plnohodnotně garantovat svým občanům tradiční funkce. Hrozba terorismu, kvalita životního prostředí, ekonomický růst dnes, více než kdy jindy, závisí na mezinárodní spolupráci. Politika, která neakceptuje nastalé změny a posun od národního k multilaterálnímu způsobu řešení problémů a konfliktů patří do minulého století.

Před Českou republikou stojí nová zahraničněpolitická výzva – předsednictví Rady Evropské unie v první polovině roku 2009. Máme tak jedinečnou možnost ukázat nejen partnerům v Evropské unii ale celému globálnímu společenství, že Češi dokáží být konstruktivní a vynalézaví v hledání společných kompromisů. V roce 2009 uběhne také dvacet let od sametové revoluce. Hlubší zamyšlení nad směřováním nově nabyté demokracie si zaslouží širší reflexi. Snad česká politická reprezentace pochopí, že by se otázka předsednictví neměla stát předmětem stranických bojů avšak příležitostí deklarovat ukončení ekonomické a politické transformace nastartované v roce 1989.