Na rozdíl od otevřeného a pragmatického lobby v USA se eurolobbing – v důsledku specifických charakteristik EU (organizace sui genesis) – vyznačuje snahou o budování dlouhodobých partnerství a sdílení informací v rámci společného projektu evropské integrace[1]. Díky sektorovému spill-over v rámci EU a rozšiřování oblastí, v nichž má Evropský parlament právo spolurozhodování, nabývá eurolobbing i úsilí o jeho regulaci a větší transparentnost na významu.

Snaha jednotlivých zájmových skupin ovlivňovat legislativu – eurolobbing – se objevuje již v 50. letech v souvislosti se založením Evropských hospodářských společenství. Vzhledem k tomu, že se v tomto období schvalování evropské legislativy odehrávalo pouze na úrovni Rady ministrů, tj. členskými státy vybavenými právem veta, se lobbing zaměřoval především na ovlivňování národní politické reprezentace. Teprve s přijetím Jednotného evropského aktu v roce 1987 nastává skutečný rozvoj eurolobbingu, zaměřeného vedle jednotlivých členských států i přímo na evropské instituce. To bylo umožněno především zapojením Evropského parlamentu do schvalování evropské legislativy, obnovením hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, ale také opětovným oživením projektu vnitřního trhu a evropeizací nových sektorových politik pro něj důležitých.

Význam eurolobbingu

Eurolobbing je oboustranně výhodný jak pro zájmové skupiny, tak i pro evropské instituce. Těm prvním napomáhá prosazovat ve fázi legislativní iniciativy pro ně výhodnou unijní legislativu, nebo naopak zmírnit negativní dopady Komisí navrhované legislativy. Navíc tzv. europeanizace, tj. „nárůst v nastolování témat veřejnou a soukromou sférou, který nebere ohled na hranice evropských států“[2] umožňuje, aby přímo jednotlivé subjekty EU mohly prostřednictvím intenzivního a cíleného působení na evropské instituce (především Komisi), nepřímo iniciovat otevření pro ně zásadních témat, jejichž vhodná úprava na evropské úrovni je pro danou skupinu nanejvýš výhodná. V důsledku velkého množství zájmových skupin s často protichůdnými názory na dané téma a také v důsledku velké časové i finanční nákladnosti eurolobbingu by ten ovšem neměl být ztotožňován s konečným ovlivněním legislativy. Van Schendelen proto popisuje lobbing pouze jako „nekonvenční snahu o dosažení požadovaných výsledků nebo prosazení vlivu, i proto nelze [podle Van Schendelena v případě lobbingu] hovořit o jistém úspěchu“[3].

Zaangažovanost zájmových skupin je výhodná i pro samotné evropské instituce, které si tímto způsobem mohou levně opatřit potřebné informace pro své rozhodování, aniž by musely navyšovat vlastní byrokratický aparát, jehož rozbujelost bývá často předmětem kritiky. Navíc, jak poznamenává M. Pitrová[4], eurolobbing napomáhá evropským institucím i v průběhu procesu implementace, kdy částečně supluje nedostačující prováděcí a kontrolní kapacity. Vysvětluje to tzv. jevem „whiste blowing“, kdy jednotliví zainteresovaní aktéři monitorují proces implementace pro ně klíčové evropské legislativy a sami upozorňují Komisi na případné nedodržování pravidel. Tímto způsobem zmírňují zájmové skupiny odtažitost evropských institucí od „mimo-bruselského“ dění a posouvají je blíže k občanské společnosti a každodenní realitě.

S rostoucím počtem zainteresovaných subjektů na přípravě a procesu schvalování evropské legislativy, a tudíž lobujících u evropských institucí, se společným problémem obou paradoxně stala přesycenost arény zájmovými skupinami[5]. Ta v konečném důsledku vede k zahlcení evropských institucí velkým množstvím dílčích informací a jejich analýza a vzájemná kompilace nadměrně zatěžuje byrokratický aparát, jehož práci měla původně ulehčovat. Pro zmírnění následků této přetíženosti se Komise snaží prosazovat tzv. doktrínu smíšeného zboží[6], tj. svazkování zájmů a zájmových skupin při jednání o určitém tématu, aby se tak přirozeně snížil počet pozičních stanovisek a s důrazem na jejich komplexitu.

Navíc, ne všechny druhy zájmových skupin mají stejnou příležitost k eurolobbingu. Zatímco Pitrová[7] jednoznačně vyzdvihuje jako dominantní tzv. obchodní skupiny, tj. velké průmyslové aktéry mající dostatek kapacit pro prosazení svých zájmů, Bouwen[8]klasifikuje tři druhy zájmových skupin podle jejich přístupu k Evropské komisi. Prvním jsou velké firmy, které mají nejen dostatek dostupných zdrojů, nýbrž jejich přístup ke Komisi je ulehčen i „zbožím“ (rozuměj expertní znalost), po němž se Komise poptává. Druhý druh podle něj představují evropské asociace a federace, které tím, že v sobě zahrnují aktéry z různých členských zemí, více odpovídají požadavkům na obhajobu „unijních“ zájmů a pro Komisi jsou vítaným legitimačním prvkem vlastních návrhů. Třetím druhem zájmových skupin s nejmenším přístupem ke Komisi jsou nyní podle Bouwena národní asociace. Ty se zdají být s ubýváním práva národního veta a posilováním pozice Evropského parlamentu do velké míry historicky překonány.

Transparentnost evropského legislativního procesu a regulace lobbingu

Přesycenost arény zájmovými skupinami a nerovný přístup jednotlivých skupin k evropským institucím vyvolávaly potřebu regulace eurolobbingu, která by stanovila nejen základní etická pravidla pro lobbisty, ale celému procesu by dodala větší transparentnost. Zatímco v USA se díky dlouhodobé tradici lobbingu k jeho první regulaci přistoupilo již ve dvacátých letech 20. století, na půdě EHS/EU se o potřebě regulovat lobbing začalo mluvit teprve v letech devadesátých. Tento proces tehdy odstartovala nezávislá zpráva nizozemského poslance Evropského parlamentu Almana Mettena „Duch Bruselu“, v níž kritizoval netransparentnost a nevyváženost lobování v Bruselu a navrhoval zavedení registru lobbistů spolu s přísným etickým kodexem.[9] Již v lednu následujícího roku proběhlo v Evropském parlamentu první slyšení věnované pravidlům lobbingu, především etického kodexu pro lobbistické skupiny a jejich registraci[10]. V květnu 1997 stanovil Evropský parlament pravidla chování pro lobbistické skupiny, které doplňovala registrační a akreditační proceduru, které se ovšem vztahují pouze na lobbistické skupiny akreditované Parlamentem. Komise a Rada mají rovněž zformulovány etické kodexy pro vnější aktéry[11], ale především pro vlastní zaměstnance, které mají povahu poloformálních předpisů.

Tyto snahy byly v roce 2005 posíleny Evropskou iniciativou pro transparentnost, na základě které mimo jiné v roce 2008 zavedla Komise dobrovolný rejstřík pro lobbisty. Podle představ Evropského parlamentu by měl být tento rejstřík, který je společný pro všechny unijní instituce, povinný a veřejný a poskytoval by mimo jiné i údaje o veškerém financování lobbistických aktérů. Navíc by měl být spojen s kodexem chování a mechanismem vylučujícím individuální lobbisty porušující takto nastavená pravidla.[12] Vůči tomuto návrhu má ovšem výhrady Rada a eventuální zavedení povinné registrace tak bude otázkou pro příští Komisi a europoslance.

Já lobuji, ty lobuješ, všichni lobujeme

V současné době je (euro)lobbing považován za zcela legitimní nástroj prosazování, respektive hájení vlastních zájmů a přistupuje k němu čím dále více unijních subjektů. Ti tak nabývají konkurenční výhody vůči svým méně aktivním soupeřům. V konečném důsledku to vede k efektu sněhové koule v nárůstu počtu zájmových skupin lobujících u evropských institucí. Vinou velké konkurence je tak podle Pitrové motivací k eurolobbingu v dnešní době ve větší míře snaha o zamezení ztrát, které by mohly být zapříčiněny nepřítomností aktérů při rozhodování, než-li snaha o zisk (tj. jsou-li tam všichni, musím i já).[13]

Vzhledem k tomu, že rovný a nediskriminační přístup všech subjektů k evropským institucím je jednou ze základních hodnot EU, potřeba o nalezení efektivní a všestranně akceptovatelné úpravy lobbingu na celounijní úrovni se neustále zvyšuje a lze předpokládat, že bude nalezena po volbách do Evropského parlamentu s novou Komisí.

Článek vyšel v Mezinárodní politice 5/2009.

Bibliografie

Ban, I. 2006. Lobby Groups and Policy Making in the European Union. The Role of the Commission in the Regulating Process. Central European University

Dunn, Newton B. Why the public should be worried by the EEC´s democratic deficit (“The Democratic Deficit”), Discussion paper, European Democratic Group, The Conservatives int he European Parliament, June 1986

Evropští lobbisté se nemusí registrovat. EurActiv.cz, 20.4.2009 [online]

Dostupné z: http://www.euractiv.cz/evropsky-parlament/clanek/evropsti-lobbiste-se-nemusi-registrovat-005897

Pitrová, M. Prosazování zájmů na evropské úrovni: adaptace ČR na podmínky unijní lobby. In Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy. první. Brno : MPÚ, 2007. od s. 147 – 160, 14 s. Výzkum, svazek č. 2. ISBN 978-80-210-4458-6

van schendelen, r. Jak lobbovat v Evropské unii aneb Machiavelli v Bruselu. 1. vyd., Brno: Centrum strategických studií a nakladatelství Barrister & Principal, 2004, ISBN 80-903333-2-X (Centrum strategických studií), ISBN 80-86598-75-6 (Barrister & Principal)

[1] PITROVÁ, M., 2007: 153