Mezi hlavní východiska patřil názor, že není v ruském zájmu uznat nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, mimo jiné proto, že musí brát ohledy na možné zdroje podobných konfliktů na svém vlastním území na druhé straně Kavkazu. Když 25. srpna vyzval ruský parlament prezidenta Medvěděva, aby uznal nezávislost obou regionů, tak se stále mohlo jednat o jednu z mnoha výzev, které ruští zákonodárci v této věci již přijali. Medvěděv k velkému překvapení všech o den později nezávislost Suchumi a Cchinvali uznal.

Rozděl a panuj

Vláda Moskvy v období existence SSSR nad jednotlivými svazovými republikami byla určována klasickým principem velkých impérií – oslab poddané jejich vzájemnými spory, udržuj tyto spory, ale nedovol, aby se rozrostly mimo tvou kontrolu – tedy rozděl a panuj. V územní rovině se to projevilo tak, že jednotlivé svazové republiky měly formální autonomii v rámci svých hranic, fakticky však byla omezována nejen všemocným centrem, ale i existencí celků různého stupně autonomie uvnitř svých hranic. V Gruzii to byla autonomní republika Abcházie a autonomní oblast Jižní Osetie.

Byl to právě Jižní Kavkaz kde na sklonku 80. let minulého století začal rozpad SSSR. Nepokoje v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii začaly být doprovázeny konflikty mezi jednotlivými etniky v rámci těchto zemí a situace se postupně vymkla kontrole centra. Když v průběhu roku 1991 postupně všechny tři jihokavkazské republiky vyhlásily samostatnost, dosavadní autonomní celky uvnitř Gruzie začaly požadovat nezávislost na Tbilisi. Abcházie dokonce odmítala uznat zánik SSSR. Místo sovětských elit se hlásily o místo elity nové pod vlajkou dlouho potlačovaného nacionalismu.

Mezi Tbilisi a separatisty v Jižní Osetii (1991-92) a Abcházii (1992-93) vypukly dvě války, které skončily vojenskou porážkou Gruzie. Důvodem byla kromě absolutní nepřipravenosti gruzínské armády a obecného chaosu v zemi i podpora separatistům ze strany ruské armády, která měla mj. na území Abcházie vojenské základny, a velkému počtu vyzbrojených dobrovolníků, kteří přišli ze severu. Oba konflikty byly uzavřeny mírovou dohodou a v obou mírových procesech dostalo Rusko úlohu zprostředkovatele. Pokud na společné tiskové konferenci v Soči 15. srpna novopečený prezident Ruska před kancléřkou Merkelovou argumentoval pozicí Ruska jako mírotvorce, mluvil jen zčásti pravdu, pokud se týká formy. Nikde totiž není uvedeno, že pouze ruské jednotky mají tuto úlohu. Součásti udržování pořádku v Jižní Osetii jsou podle dosud platných dohod i gruzínští vojáci a v Abcházii jde o misi SNS, přestože téměř všichni mírotvorci jsou ruští vojáci.

Medvěděv sám jistě velmi dobře ví, že Rusku více než o mírové vyřešení sporů jde o kontrolovanou nestabilitu v regionu – klasické rozděl a panuj, tedy alespoň do té doby, dokud nebude Rusko schopno vytlačit konkurenční zájmy z Jižního Kavkazu. Deklarovat, že Rusko je mírotvorce, je ve světle posledních událostí absurdní. Alespoň pokud mluvíme o tradiční úloze mírotvorce jako nezaujatého prostředníka mezi oběma stranami konfliktu. V každém případě se oba konflikty během 15 let ruské „mírotvorné“ role nepohnuly ani o píď směrem k bezkonfliktnímu řešení a to je fakt, který stojí za připomenutí.

„Kosovský precedent“

Paralela s vyhlášením nezávislosti Kosova se objevovala dlouho předtím, než k ní vůbec došlo. Z důvodů naznačených v úvodu však jen málokdo přikládal význam ruskému varování, že zváží obdobný postup v případě Abcházie a Jižní Osetie. Zdánlivě se jeví ruský argument o podobnosti s Kosovem jako oprávněný. V obou případech se jedná o teritoria, která nechtějí být pod kontrolou centrální vlády. Pokud Západ souhlasil s nezávislostí Kosova, měl by to samé udělat v případě vůle obyvatel Abcházie a Jižní Osetie.

Problémem ovšem je, že aby šlo vůbec uznat vůli obyvatel Abcházie, měl by nejdříve být umožněn návrat vyhnaných Gruzínců, kteří v regionu před vypuknutím konfliktu tvořili necelých 50 procent obyvatel, zatímco Abcházci méně než 20 procent (po 14 procentech Rusové a Arméni – sčítání lidu 1989). Ani největší zastánci teorií spiknutí nemohou tvrdit, že EU dlouho před zásahem v roce 1999 doslova rozdávala evropské pasy, aby poté Evropská komise přijala směrnici opravňující Unii k zásahu na ochranu svých občanů mimo její území. Rusko se přesně takto zachovalo v případě udělování občanství Abcházcům a Osetincům. Rovněž nelze tvrdit, že osoby s minulostí v americké CIA obsadily posty ve vládě Kosova, jak je tomu u řady představitelů de facto vlády Jižní Osetie, kteří mají nedávnou minulost v silových strukturách Ruské federace.

Otázka jestli Kosovo, Abcházie či Jižní Osetie mají právní nárok na samostatnost na základě práva na sebeurčení je ve skutečnosti druhotná a pro Rusko má spíše pomocný charakter. Ostatně i zde platí, že tři právníci budou mít na otázku Kosova čtyři právní názory a budou se pohybovat na škále od uznání přednosti práva na sebeurčení až po odmítání jeho samotné existence. Důležitější než mezinárodně-právní argumentace v případě Kosova je skutečnost, že Rusko se cítilo poníženo postupem Západu v otázce Kosova v letech 1999-2008.

Impérium vrací úder

Minimálně od počátku letošního roku se začaly objevovat náznaky, že Rusko brzy vybere od Západu daň za své ponížení. V přímé souvislosti s uznáním nezávislosti Kosova oznámilo Rusko upuštění od režimu sankcí SNS na Abcházii, navázalo částečné formální kontakty s oběma regiony. Později bez konzultace s Gruzií navýšilo počet mírových jednotek v Abcházii a minimálně v jednom případě sestřelilo ruské letadlo gruzínský bezpilotní letoun nad vzdušným prostorem Abcházie, což je formálně stále gruzínský vzdušný prostor. Fakt, že v Abcházii dva měsíce působila železniční vojska Ruska za účelem obnovení infrastruktury je pozoruhodný, pokud vezmeme v úvahu fakt, že dané jednotky odešly na konci července a jen o necelé dva týdny později v rozporu s mandátem tamních mírových jednotek (ačkoli to zní absurdně, mírové sbory SNS měly za povinnost zabránit ruské armádě překročit linii příměří směrem do vnitrozemí Gruzie) využila ruská armáda nově zrekonstruovaných cest k útoku z území Abcházie.

Jen několik málo dnů před zahájením gruzínské akce proti Cchinvali oznámila separatistická vláda Jižní Osetie evakuaci žen a dětí směrem do Severní Osetie, tedy na území Ruské federace. To vše naznačuje, že náhlý a překvapivý útok gruzínské armády nebyl zase tak moc náhlý a překvapivý. V té době již docházelo k vzájemným ostřelováním mezi vesnicemi obývanými Gruzínci a Osetinci, což ovšem nebylo nic zásadně neobvyklého. Následující události svým významem mnohonásobně překročily dosud běžnou rutinu občasných přestřelek.

Rozpaky vzbuzuje otázka, co vlastně Rusko chce získat? Kontrolu nad oběma oblastmi mělo v podstatě již dlouho a jejich význam spočíval zejména v tom, že představovaly efektivní překážku členství Gruzie v NATO (jednou z podmínek členství je vyřešení územních sporů). Definitivní odpověď zatím nelze poskytnout. Jednou z relevantních variant je, že Rusko prostě zkouší, kam daleko může zajít, aniž by se setkalo se zásadním odporem Západu. Není rovněž úplně jasné, jaké dopady bude mít vytoužené uznání pro oba regiony. Jižní Osetie se netají s úmyslem připojit se k Rusku, ale Abcházie usiluje o skutečnou samostatnost a to je přeci jen o něco víc než jen absolutní závislost na Rusku. Není však pravděpodobné, že by některý západní stát nezávislost Abcházie uznal.

V každém případě dostali ruští „jestřábi“ příležitost k dosud bezprecedentní demonstraci síly a tu si v žádném směru nenechali ujít. Vyslali tím zprávu Západu, že Rusko nadále nebude ochotno tolerovat vměšování ve sféře „blízkého zahraničí“. Mnohem bezprostřednější dopad mohou mít poslední události na ostatní bývalé republiky SSSR. Moskva udělila důraznou „lekci“ nejvíce prozápadní zemi ze všech svých bývalých satelitů, aniž by se Západ zmohl na více než slovní podporu a humanitární pomoc. Ne nadarmo se začalo mluvit o Ukrajině jako o dalším „cíli“. Ne proto, že by se snad Rusko chystalo k dalšímu použití síly. Na Ukrajině existuje silná proruská alternativa a společnost se v souvislosti s aktuálním děním dost polarizovala. Pokud dalším důsledkem bude změna orientace Ukrajiny zpět na východ, bude to pro Rusko jen dobře.

Co bude dál? Reakce Západu a její limity

Pro většinu zemí bývalého SSSR je přítomnost aktivit Západu v postsovětském prostoru vítaným vlivem, který umožňuje vyrovnávat bezprostřední vliv bývalého hegemona. Příklad Gruzie však může být varováním pro ty z bývalých satelitů, které by usilovaly o silnější prozápadní orientaci. Poslední události ukázaly, že Rusko je ochotno použít při prosazování svých zájmů v postsovětském prostoru sílu, zatímco Západ ne. Rusko může čelit řadě opatření od vyloučení z Rady Evropy a skupiny G8, přes zablokování možnosti členství ve WTO a blokování jednání o další rámcové dohodě mezi EU a Ruskem. Ani jedno z těchto opatření se nezdá natolik zásadní, aby zvrátilo současný kurs ruské politiky.

Úplná nečinnost však teď již není možná. Musí si to uvědomovat i země jako Francie či Španělsko. Nejde jen o nezávislost zemí v bezprostředním sousedství EU samotné, ale i o budoucnost zatím neaktivní Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Země střední a východní Evropy vnímají hrozbu ze strany Ruska i na základě svých historických zkušenosti. Pokud uvidí, že se nemohou spolehnout v otázce bezpečnosti na EU, je velmi pravděpodobné, že začnou hledat nové záruky ve dvoustranných dohodách s USA.

„Rusko nic starého nezapomnělo a nic nového se nenaučilo,“ chtělo by se říci ve světle současného konfliktu mezi Gruzií a Ruskem na jedné straně a 40. výročím invaze „spřátelených armád“ do Československa. Historické paralely vypadají dobře na povrchu, při detailnějším porovnání však poněkud kulhají. Jako takové jsou dobré pro večerní filosofování, ale praktická politika vyžaduje praktická řešení. Nemá žádnou cenu pokoušet se dopátrat, kdo v prvním srpnovém týdnu vystřelil první, ani čí právo je více historicky podložené, protože ani jedno takové zjištění nás nepřivede blíže k vyřešení (jakéhokoli) konfliktu. Můžeme vinu za konflikt dávat jen Gruzii, pak ale budeme tvrdit, že vše začalo v srpnu 2008 a ne na začátku 90. let.

Jisté je, že několikadenní válka mezi Gruzií a Ruskem spustila proces, ve kterém zdaleka nejde jen o budoucnost dvou separatistických regionů. V sázce je nezávislost bývalých sovětských republik a v neposlední řadě povaha vztahů mezi Západem a Ruskem.