Podklady a záznam z kulatého stolu s Franz-Lotharem Altmannem

Od posledních postupových zpráv Komise se v předvstupním procesu leccos změnilo a posunula se také hodnocení kandidátských zemí.

Pro další strategii Komise byla vytvořena diferenciace do dvou skupin, lucemburské a helsinské, zařazeno mezi kandidátské země (zatím bez negociací) je Turecko.

Politická kritéria u negociujících zemí jsou prakticky ve všech případech plněna, což však neznamená, že by nebyly dílčí nedořešené otázky. Oceňují se pokroky zvláště v zemích, které předtím nepostupovaly dosti energicky nebo chyběl politický konsensus Např. se uvádí integrace cizích občanů, práva maďarské menšiny na Slovensku, pokrok při řešení romské otázky atd.

Mezi slabými místy se uvádí pomalé řešení problémů s korupcí, obchodem s lidmi, zákonná rovnost mužů a žen, pomalá výstavba soudního systému. Turecko zatím nesplňuje politická kritéria přístupu.

Hospodářská kritéria jsou posuzována s přihlédnutím k načrtnutí komparativní diferenciace kandidátských zemí a to jak s přihlédnutím k makroekonomickým podmínkám, tak zejména ke dvěma dílčím kritériím (fungující tržní hospodářství a konkurenceschopnost).

Rozruch v České republice vzbudilo její zařazení do pořadí plnění hospodářského kodaňského kritéria na „třetí místo“; chtělo to ovšem lépe se seznámit s textem příslušných zpráv, aby se mohlo dojít k objektivnější interpretaci a zabránilo se příliš dramatické interpretaci.

Zpráva za rok 2000 ukázala, jak značně se může země posunout v hodnocení ze strany Komise, posuzující především dynamiku pokroku, ukazuje to např. pozice Polska.

F.-L. Altmann rozšířil systém kritérií posuzujících kandidátské státy o počet uzavřených kapitol, hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele, indikátor strukturální konvergence a přijatelnost kandidátské země ve státech Evropské unie a Česko se objevuje na velmi dobrých místech.

Tzv. silniční mapa Komise koncentruje klíčové oblasti předvstupního procesu a přechodná období do tří pololetí s tím, že nejpozději v červnu 2002 by měly být s nejpokročilejšími kandidáty uzavřeny všechny kapitoly a ještě tento Evropský parlament by měl dát svůj souhlas do roku 2004.

Pokud jde o Českou republiku zdůrazňuje F.-L. Altmann, že po pozorném pročtení všech zpráv Komise o jednotlivých zemích a posouzení relativních pozic kandidátů, je třeba kritické výhrady k ČR chápat spíše jako podněty pro české politiky.

J.J.

ÚVODEM

Proces přibližování transformačních zemí k Evropské unii prodělal v průběhu devadesátých let celou řadu období a etap, ve kterých jen pomalu a postupně nazrávaly mechanismy, jimiž se členské státy EU i její instituce připravovaly na své další rozšíření. Kandidátské země se přirozeně soustřeďovaly a soustřeďují na co největší dynamiku i šíři transformačního procesu, který byl de facto i de jure formován pravidly fungování a chování EU, jejichž jádrem je acquis communautaire. Komise, jak je již tradičně jejím zvykem, vnesla v druhé polovině devadesátých let – z pověření Evropské rady – systém, který velmi metodicky – a pro některé pozorovatele i poněkud schematicky – a v předem známých časových horizontech, monitoroval plnění kritérií přístupu. A nejen to: toto monitorování bylo spojeno s evaluací, s komparativním posuzováním všech kandidátů na členství a v pravidelných ročních cyklech završeno i doporučeními, ve spojení s kritickými soudy.

Celý proces srovnávacího posuzování není motivován snahou zpracovávat samoúčelné vědecko-výzkumné analýzy postupu transformace jako takové. To činí jiné instituce. Závěry pravidelných ročních postupových zpráv jsou motivovány především snahou pomoci s transformací v těch sektorech, které mají význam pro splnění přístupových kritérií pro naplnění podmínek vstupu do Evropské unie. Jde v tomto směru o účelové, byť velmi komplexní, ekonomicko-politicko-institucionální analýzy.

Současně s tím je Evropská unie nucena provádět diferenciaci mezi kandidáty a svým způsobem tak, jak se zvyšuje pravděpodobnost otevření EU novým kandidátům, i udělat jejich pořadí. Stanovit, které kandidátské země nejlépe splňují přístupová kritéria – a které tudíž jsou již v oné symbolické cílové rovince a které nikoliv. Tato velmi delikátní a v mezinárodně vztahové oblasti dosti výjimečná situace – protože nejde o prosté mezivládní vztahy – činí proto z celého komparativního procesu vskutku nejen teoreticky, ale i politicky a možná i geopoliticky velmi dramatický proces. Ani Česká republika v něm není pouhým pozorovatelem, ale naopak aktivním účastníkem. Právě proto, že se blíží termín, kdy členské státy a instituce EU přistoupí k prvnímu vyhodnocení těch (pro první období) nejlepších, jde i o určitou soutěž, kdy všichni chtějí být mezi prvními a nikdo mezi posledními.

Dramatičnost, ale hlavně význam celého evaluačního procesu, do kterého se promítá názor nejen Komise, ale i členských států EU, vedl zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze, že pravidelně, v krátké době po publikování postupových zpráv, v rámci svých kulatých stolů k problematice EU a východního rozšíření pořádá se zahraničními hosty diskusi závěrů těchto zpráv. Letos si FES znovu pozvala známého německého odborníka, ředitele Süd-Ostinstiut z Mnichova, pana dr. Franz–Lothara Altmanna k proslovení úvodního referátu (jehož překlad uvádíme na následujících stránkách).

Heidulf Schmidt Prof. ing. Jaroslav Jakš, DrSc.

ředitel Friedrich-Ebert-Stiftung

I.

Úvod

Od poslední zprávy o pokroku z podzimu 1999 se projevily ve vztahu mezi EU 15 a kandidátskými zeměmi některé změny . Především je třeba se zmínit o závěrech summitu v Helsinkách, který rozhodl o zahájení přístupových negociací s dalšími šesti státy mimo již probíhající se skupinou šesti (Estonsko, Polsko, Česko, Maďarsko, Slovinsko a Kypr). A tak běží jednání s dvanácti státy, které požádaly o členství v EU a které zahrnují tzv. lucemburskou pětku z první skupiny, dále helsinskou pětku ze skupiny druhé (Litva, Lotyšsko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko) a dále Kypr a Maltu.

Turecko, které je podle závěrů helsinského summitu třináctým kandidátem na přístup, ještě nesplňuje podmínky na zahájení negociací, státy tzv. západního Balkánu jsou zatím pouze považovány za tzv. potenciální zájemce o členství. Pro uvedených dvanáct států, se kterými byla jednání již zahájena 31. března 1998 (lucemburská pětka a Kypr) a 15. února 2000 (helsinská pětka a Malta) platí tzv. model regaty, podle něhož bude každá země posuzována podle svých zásluh, tj. podle svého pokroku při jednáních, a na základě toho může pak počítat i s uzavřením přístupové smlouvy.

Zpráva o pokroku za rok 2000 se zabývá, v souladu s kodaňskými kritérii, pokrokem kandidátské země – včetně Turecka – na cestě k přístupu k EU. Opětně se tu postupuje na základě přístupu ze tří aspektů: politických, ekonomických kritérií a podle přejímání závazků, plynoucích z členství (zejména přejímání acquis communautaire ).

Politická kritéria

Ve zprávách za rok 1999 došla Komise EU již k závěru, že všechny kandidátské země, které se v současné době účastní jednání (tj.všechny mimo Turecka) splňují politická kritéria, jakkoliv je ještě třeba určitého pokroku při ochraně lidských práv a národnostních menšin. Ve zprávě za rok 2000 se zdůrazňuje, že ve všech zemích bylo dosaženo podstatného pokroku; zejména se to týká vztahu vůči národnostním menšinám. Jmenovitě se v této souvislosti uvádějí Estonsko a Lotyšsko, které dosáhly dalšího pokroku při integraci zahraničních státních občanů, při uplatňování doporučení OBSE ve vztahu ke státnímu občanství a k integrování. V obou zemích se mezitím přizpůsobil jazykový zákon mezinárodním standardům. Stejně tak kladně byla oceněna zásadní smlouva mezi Maďarskem a Slovenskem, která upravuje práva maďarské menšiny na Slovensku.

Současně se ale ve zprávě za rok 2000 vytýká, že Romové jsou i nadále vystavováni rozsáhlé diskriminaci a nejrůznějším potížím ve všech oblastech společenského a hospodářského života. I když ve většině státech, kterých se tento problém týká, mezitím byla schválena opatření a programy financované z prostředků PHARE a v některých případech i z národních rozpočtů. Předseda Rady EU též v červnu 2000 v úzké spolupráci s Komisí svolal konferenci do Lisabonu, které se zúčastnily nevládní organizace Romů.

V části zabývající se ochranou lidských práv bylo znovu poukázáno na problém sirotčinců v Rumunsku, o kterém se zmiňovala již zpráva za rok 1999, a kde sice Rumunsko s využitím prostředků PHARE určitá opatření podniklo, ale životní podmínky pro více než 100.000 dětí se nijak nezlepšily. Také speciální problém rumunských tzv. dětí ulice se znovu zdůrazňuje.

Jako narůstající problém je v určitých kandidátských zemích uváděn obchod se ženami a s dětmi ; jde o ty země, které se staly buď cílovými, tranzitními zeměmi, nebo jsou zeměmi původu tohoto obchodu. Také zneužívání systémů mezinárodní adopce jsou důvodem ke znepokojení, uvádí Altmann. Stejně tak se ve zprávě za rok 2000 kriticky připomíná, že i přes pokroky při zákonné ochraně rovnoprávnosti mužů a žen ve většině kandidátských zemí bude nutné další úsilí, aby se dosáhlo hospodářské a společenské rovnoprávnosti ženy.

K těmto zvláštním kritickým stanoviskům se dále ve zprávě za rok 2000 znovu připomíná potřeba rychlejší výstavby justice a i nadále nevyřešený problém korupce. Zároveň se ale pro všechny negociující země konstatuje, že se situace, pokud jde o posilování demokratických institucí, právního státu a ochrany lidských práv, od loňského roku zlepšila a tím jsou kodaňská politická kritéria v zásadě splněna všemi dvanácti zeměmi.

Výjimku v politické části zprávy činí pouze Turecko , pro které i nadále platí, že politická kritéria z Kodaně nesplňuje. Od posledního roku tam sice došlo k podstatným změnám, kdy Turecko podepsalo dvě důležité dohody o lidských právech a byla zahájena veřejná diskuse o podmínkách pro přístup Turecka k Evropské unii. Zároveň však je Komise i nadále nespokojena s nedostačujícím respektováním lidských práv a práv národnostních menšin, jakož i s rolí armády, zakotvené v ústavě, kterou hraje v politickém životě a kterou uskutečňuje prostřednictvím bezpečnostní rady.

III.

Ekonomická kritéria

1. Celkový hospodářský vývoj

Těžiště posuzování ve zprávách o pokroku za rok 2000 však opět spočívá v oblasti ekonomických kritérií; zde se projevují i výraznější odlišnosti mezi jednotlivými státy, pokud jde o jejich hodnocení a odstupňování, které se pak promítají i do celkového vyhodnocení. Nejprve se konstatuje, že se zesílený růst světového hospodářství, zejména v Evropské unii, promítl zvláště příznivě i do kandidátských zemí. Odhaduje se, že reálný růst HDP v deseti středo- a východoevropských zemích bude přibližně kolem 4% a že pro všech třináct kandidátských zemí to bude téměř 5%! Tím se všeobecná ekonomická výkonnost, až na několik málo výjimek (Rumunsko), ve všech sledovaných zemích za sledované období zlepšila. Protože se ale současně projevilo zrychlení ekonomického růstu i v zemích Evropské unie, nemohly si všechny kandidátské země zlepšit svou reálnou konvergenční pozici vůči průměru EU. Také mezi kandidátskými zeměmi se rozdíly znovu relativně zvětšily. K tomu přichází i to, že uvnitř kandidátských zemí se také nerovnosti spíše prohloubily, takže je možné pozorovat intenzivnější růst v regionech kolem hlavních měst a v příhraničních oblastech k EU a naopak pomalejší
ve východních, od EU vzdálenějších regionech.

Při oživeném, resp. zesíleném ekonomickém růstu v roce 2000 byly podle názoru EU-Komise makroekonomické podmínky ve většině zemí příznivé, nicméně se ukázaly nejednotné výsledky v sektorech inflace, deficity platebních bilancí a veřejné rozpočty. S rozdílem Rumunska a Turecka, kde míra inflace dosáhla v roce 1999 45,8%, resp. 64,9%, byla úroveň inflace v kandidátských zemích v průměru pod 10% a tím byla i pod kontrolou. Relativně velké deficity na běžných účtech platební bilance bylo možné stále ještě sledovat v baltických zemích a v Polsku, kde se sice rozpočtová salda ve sledovaném období stabilizovala, ale jinak téměř ve všech kandidátských zemích převažuje skepse, pokud jde o udržitelnost veřejných financí.

Vzhledem k tomu, že privatizace velkých podniků je považována za důležitý předpoklad konkurenceschopného tržního hospodářství, věnovala jí Komise ve svých analýzách jednotlivých států zvláštní pozornost. Ve zprávě za rok 2000 konstatuje, že výrazný pokrok bylo možné pozorovat v Maďarsku, České republice, Estonsku a Bulharsku, v Polsku však stojí restrukturalizace ocelářství a zemědělství ještě na začátku a také v Lotyšsku byl pokrok málo přesvědčivý. Při privatizaci bank se konstatují velké pokroky v České republice, Bulharsku, Lotyšsku, Maltě a Slovensku. Znovu se nicméně zdůrazňuje, že v některých zemích privatizace přispěla ke vzniku nové hospodářské elity, která se často odvinula od staré nomenklatury. To vedlo k požadavku, aby privatizační proces byl ještě transparentnější.

S obavami se konstatuje narůstání nezaměstnanosti ve většině kandidátských zemí, i když tomu tak je ve většině případů v důsledku ekonomické restrukturalizace a současného propadu ekonomického růstu v důsledku vnějších krizí, jak se dalo čekat. Nezaměstnanost je relativně stále ještě vysoká v Bulharsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku a Slovensku, poklesla v Maďarsku (na 7%) a Slovinsku (na 7,6%). Nejnižší míru nezaměstnanosti vykazují Kypr (3,6%) a Malta (5,3%). Aby se růstové možnosti zlepšily, je nutná na trhu práce zvýšená flexibilita a mobilita.

Jako potěšující se uvádí nový vzestup zahraničních přímých investic do kandidátských zemí střední a východní Evropy. Zde byly na předním místě Slovensko, Česká republika a Bulharsko. Celkově stojí nyní Maďarsko v kumulovaných zahraničních přímých investicích per capita s hodnotou 1.654 Euro sice stále ještě na prvním místě, ale Česká republika s 1.357 Euro docela slušně dotahuje. Na třetím místě je Estonsko s 1.052 Euro. Mimo soutěž si stojí oba další kandidáti, kteří přicházejí z jiných regionů: Kypr s 2.860 Euro a Malta s 3.465 Euro.

Ze strany Evropské unie se pochopitelně věnuje zvláštní pozornost vývoji obchodu kandidátských zemí s EU . Tak, jak je Evropská unie s velkým odstupem nejdůležitějším obchodním partnerem třinácti kandidátských zemí, celková hodnota vzájemného obchodu se mezi léty 1993 a 1999 téměř ztrojnásobila a dosáhla úrovně 210 miliard Euro. S podílem 13,7% (1999) se kandidátské země jako celek staly po Spojených státech druhým nejdůležitějším partnerem Evropské unie. Výrazný obchodní přebytek, který EU vůči těmto zemím měla, se v roce 1999 výrazně snížil, nicméně činil 25,8 miliardy Euro. Na tom se pak podílelo Polsko 40% a Turecko 20%.

Pokud se posuzuje intenzita vzájemného obchodu u jednotlivých kandidátských států podle procentuálního podílu jejich vývozů a dovozů do EU a z EU na celkových vývozech a dovozech, pak se Maďarsko nachází na prvním místě, protože 76,2% jeho vývozů směřuje do EU a 64,4% jeho dovozů pochází z EU. Na druhém místě je Estonsko (exporty 72,7%, importy 65%), na třetím místě je Polsko (exporty 70,5%, importy 64,9%) a na čtvrtém Česká republika (exporty 69,2% a importy 64,0%).

2. Tržní hospodářství a konkurenceschopnost

Při posuzování kodaňského hospodářského kritéria bylo využito dvou dílčích kritérií, existence fungujícího tržního hospodářství a schopnost obstát v konkurenčním tlaku a v tržním prostředí uvnitř Unie. První dílčí kritérium (fungující tržní hospodářství) předpokládá, že ceny a zahraniční obchod jsou liberalizovány a k disposici je prosaditelný právní systém. K tomu přistupuje makroekonomická stabilita, dobře rozvinutý finanční sektor a neexistence větších překážek pro vstup na trh a výstup z trhu.

Druhé kritérium (konkurenceschopnost) je splněno, když – v souladu s prvním dílčím kritériem – existuje fungující tržní hospodářství a k tomu přistupuje dále dostačující lidský a věcný kapitál, jakož i odpovídající infrastruktura. Musí se uskutečňovat odpovídající investice ke zlepšení výkonnosti podniků, musí existovat přístup k vnějším finančním zdrojům a podniky musí úspěšně realizovat restrukturalizace a inovace. A protože konečným cílem kandidátských zemí je vstup do Evropské unie, kde existuje intenzivní konkurenční trh, vychází se z toho, že již před vlastním přístupem je znakem pro stav konkurenceschopnosti dosažená intenzita integrace, tj. propojení kandidátské země s EU prostřednictvím zahraničního obchodu.

3. O otázce tak zvaného pořadí kandidátských států

Při celkovém posuzování obou shora uvedených dílčích kritérií přináší zpráva za rok 2000 následující pořadí: na prvním místě stojí současně Kypr a Malta, které jsou fungujícími tržními ekonomikami a měly by být s to obstát v konkurenčním tlaku a tržním prostředí Unie. Na druhém místě se uvádí Estonsko, Maďarsko a Polsko, kterým se také přiznává, že již jsou fungujícími tržními ekonomikami a které by měly druhé dílčí kritérium (konkurenceschopnost) vbrzku splnit, pokud budou dále pokračovat v reformách. Teprve na třetím místě se společně nacházejí Česká republika a Slovinsko, u kterých se nekonstatuje, že jsou tržními ekonomikami, ale že je lze za takové považovat, přičemž i jim se přiznává, pokud jde o konkurenceschopnost, že by toto kritérium mohly v blízké budoucnosti splnit.

Ve čtvrté skupině se nacházejí Lotyšsko, Litva a Slovensko, u kterých se kritérium konkurenceschopnosti považuje za splnitelné až ve střednědobém rozměru. Bulharsko je uvedeno na pátém místě s poznámkou, že zatím nesplňuje žádné z obou dílčích kritérií, ale že udělalo tímto směrem již značné pokroky. Dále se nachází Rumunsko, které s ohledem na obě dílčí kritéria nemůže vykázat žádný dostačující pokrok. Na sedmém místě se nachází Turecko, které musí udělat další pokrok, pokud jde o fungování trhu, a musí zlepšit svou konkurenční schopnost.

Klasifikace do sedmi skupin, kterou využívá zpráva o pokroku za rok 2000, nenalezla u všech kandidátských zemí příznivou odezvu. Zvláště ostré byly reakce v Česku, kde se Evropské komisi předhazovalo nevhodné zasahování do běžícího předvolebního boje, říká F.-L. Altmann. Nicméně vzniká ale dojem, že se přitom v České republice zaměřili jen na formulaci, která byla použita ve shrnutí jednotlivých závěrů zpráv o jednotlivých kandidátských zemích a ne na to, co stojí v jednotlivých zprávách o pokroku. Pokud se pak čtou ve zprávách o pokroku kandidátských zemí důkladněji a srovnají se, pak rozdíl mezi Českem na straně jedné a Estonskem, Polskem a Maďarskem na straně druhé, je prakticky nezjistitelný. Pochybovat lze také o tom, zda se skutečně jedná o zásadní rozdíl mezi formulací „jsou fungující tržní ekonomiky“ a „mohou být za tržní ekonomiky považovány“.

A nakolik se ostatně ve všeobecné politické a veřejné diskusi v zemích EU považuje Slovinsko za kandidáta na přístup číslo jedna, nemělo by dělat pro Česko přiřazení ke Slovinsku vůbec žádné problémy. Není bez zajímavosti, že ve Slovinsku byla zpráva o pokroku přijata veskrze kladně, což také ukazuje na větší sebedůvěru a možná naznačuje i suverénnější zhodnocení relativních rozdílů ve zprávě o pokroku.

Příklad Polska ostatně také ukazuje, jak se v průběhu jednoho jediného roku, od jedné zprávy o pokroku k druhé, může změnit momentální zařazení, když v poslední zprávě byla země ještě tvrdě kritizována za své zaostávání v reformách. Polsko proto pochopitelně zareagovalo na své současné umístění na špici kandidátských zemí ze střední Evropy velmi pozitivně, Slovensko s klidem, ba s uspokojením. Dokonce i ten, kdo „je ve třídě poslední“, Rumunsko, se vyjádřilo souhlasně, i když s menším nadšením. Jedinou zemí, která – vedle Česka – zareagovala vysloveně negativně, ba rozhořčeně, bylo Bulharsko, které se zdá být stále méně ochotné být považováno spolu s Rumunskem za jakési dvojče, pokud se jedná o úroveň připravenosti na přístup k EU. Premiér Kostov se vyjádřil ve smyslu nezaslouženého a nefair hodnocení v neprospěch Bulharska, protože jak banky, tak 70% hospodářských aktivit již realizuje soukromý sektor a podíl subvencí leží hluboce pod úrovní údajů o EU, a také měna je již několik let podobně stabilní jako DM.

Pokud jde o kritiku na nespravedlivém zařazení ve zprávě o pokroku za rok 2000, která se objevila v Česku, jakož i vlastní pochybnosti autora na prezentovaném pořadí, vedly F.-L. Altmanna k tomu, aby uvedl pro vyjádření pořadí ještě další možná kritéria pro zařazení kandidátských zemí. U těchto možných kritérií se v prvé řadě jednalo o otázku, kolik se podařilo uzavřít při negociacích s jednotlivými zeměmi kapitol (z celkem jedenatřiceti), přičemž je třeba říci, že zatím žádná ze zemí, jednajících o přístup, nedokázala uzavřít některou z těžkých kapitol jako je zemědělství, volný pohyb osob, regionální politika či životní prostředí.

Za druhé se jako kritérium pro srovnání vzal HDP na jednoho obyvatele, vyjádřený v průměru EU, třetím rozlišovacím kritériem se stal tzv. indikátor strukturální konvergence, používaný výzkumným oddělením Deutsche Bank, který zahrnuje celkem 16 proměnných; od HDP per capita až ke konjunkturním a strukturálním údajům. Jako čtvrtá možnost diferenciace se uvádí hodnocení ze strany veřejnosti zemí EU při odpovědi na otázku, zda by byli pro přístup té které kandidátské země k EU v anketě z dubna/května 2000.

Tab. 1: Počet uzavřených kapitol, stav říjen 2000
(Celkový počet kapitol k uzavření je 31)

Tab. 2: Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele, průměr EU = 100,
stav 1998, (Eurostat)

Tab. 3: Indikátor strukturální konvergence dle Deutsche Bank, stav 2000,
(= hospodářské přiblížení k EU), viz DB Research: Monitor EU-Erweiterung,
Nr. 1, Sept. 2000

Tab. 4: Anketa mezi občany EU: Kolik procent dotázaných je pro přístup příslušné
kandidátské země k EU?, stav duben/květen 2000, viz Eurobarometr

Všechny čtyři tabulky dokládají, říká F.-L. Altmann, jak dobře si stojí Česká republika ve srovnání s ostatními kandidátskými státy. Především v prvních třech tabulkách se Česko nachází vždy před Maďarskem a Polskem, jen jednou je Estonsko těsně před Českem, a to při počtu uzavřených negociačních kapitol. Jinými slovy, České republice by slušela suverénní pozice, která by neměla vést k žádným přehnaným reakcím.

„Road map“: jak dále v negociacích?

Důležitou součástí zprávy Komise za rok 2000 je otázka přístupových negociací a další jejich perspektiva v rámci tzv. silniční mapy (road map). Jak již byl uvedeno, byla 31. března 1999 zahájena jednání s lucemburskou pětkou (Maďarsko, Polsko, Estonsko, Česká republika a Slovinsko) a Kyprem, 15. února 2000 s helsinskou pětkou (Rumunsko, Slovensko, Lotyšsko, Litva a Bulharsko) a Kyprem. První kolo vlastních negociací se konalo 10. listopadu 1998 (první skupina) a 14. června 2000 (druhá skupina). Pro jednání v rámci bilaterálních přístupových konferencí se negociační matérie rozdělila do 31 kapitol. V tomto ohledu bylo s prvními šesti zeměmi 29 kapitol otevřeno a z toho 11-16 předběžně uzavřeno. Do konce roku 2000 může být pro země druhé skupiny otevřeno až 17 kapitol a 7-11 předběžně uzavřeno.

V poslední zprávě o pokroku je nové to, že Komise v ní navrhuje takovou strategii, aby byla zahájena intenzívní fáze jednání a aby také byla v odpovídající době ukončena. Podstatným jádrem této strategie je, že kandidátské země budou vyzývány k tomu, aby se zaměřily na podstatné otázky, které si vyžadují přechodných období. Při zkoumání těchto požadavků se rozlišuje mezi přijatelnými, negociovatelnými a nepřijatelnými, přičemž ze strany kandidátů bylo vysloveno více než 340 požadavků v sektoru zemědělství a přes 170 požadavků v jiných sektorech.

Pro projednávání těchto otázek Komise vypracovala detailní „silniční mapu“ s jasně vymezenými časovými horizonty pro léta 2000 a 2001, v níž jsou uvedeny negociační priority pro příští tři pololetí. Podle návrhu by se mělo v prvním pololetí 2001 jednat o devět kapitol ze sektoru vnitřní trh (volný pohyb zboží, volný pohyb služeb, pohyb kapitálu, sociální politika atd.). Ve druhém pololetí 2001 by se mělo pracovat na předběžném uzavření dalších devíti kapitol, zejména v sektorech zemědělství, energetika, justice a vnitro, daně atd. Pro první pololetí 2002 by zůstaly, tak říkajíc, tvrdé oříšky jako je zemědělství, regionální politika, finanční a rozpočtová ustanovení, instituce aj.

Nejpozději v červnu 2002 by Evropská unie mohla přistoupit s nejpokročilejšími kandidáty do jednání o všech vyžadovaných přechodných obdobích a v nejlepších případech uzavřít všechny kapitoly. To by také odpovídalo závěrům Evropské rady z Helsinek z prosince 1999, totiž, že Evropská unie by měla být od konce roku 2002 s to – pokud sama uskuteční potřebné institucionální reformy – přijmout nové členy, pokud tito prokáží, že jsou schopni na sebe vzít závazky vyplývající ze členství a úspěšně zakončili negociační proces.

Také Evropský parlament ve svém prohlášení z října 2000 vyzval členské státy EU i kandidátské státy, aby učinili vše, co je v jejich moci, aby umožnili ještě před volbami do EP v roce 2004 tomuto Evropskému parlamentu vyjádřit svůj souhlas s prvními smlouvami o přístupu, aby se tak tyto země mohly případně již účastnit voleb do nového Evropského parlamentu.

Ke zprávě o pokroku České republiky

Ke konci svého vystoupení ještě F.-L. Altmann zareagoval na zprávu Komise o České republice za rok 2000 s tím, že stručně shrnul to, co se mu zdálo důležité, pokud šlo o ekonomická a politická přístupová kritéria.

Pokud jde o politická kritéria, pak se ve zprávě, čítající 132 stran nejprve konstatuje, že Česká republika nadále splňuje kodaňská kritéria. Pozitivně se zmiňuje o účinné spolupráci mezi vládou a parlamentem, jakož i o pokroku při vymezení právního rámce pro regionální správu. Na druhé straně se konstatuje, že při reformě státní správy nebylo dosaženo žádného výraznějšího pokroku a také že nejsou ještě schváleny důležité součásti reformy justice. Mimoto je ještě nedostačující boj s korupcí a s hospodářskou kriminalitou, starost dělají přeplněné věznice a přetrvávající obchod se ženami a dětmi. Naopak se uznává, že ve vztahu k situaci Romů byly podniknuty významné kroky, zvláště v sektoru vzdělání.

Pokud jde o hospodářská kritéria , konstatuje se, říká dr. Altmann, že Česká republika může být považována za fungující tržní hospodářství a že by měla v blízké budoucnosti obstát s konkurenční schopností a vůči tržním silám na vnitřním trhu, pokud se bude pokračovat ve strukturálních reformách a tyto budou završeny. Uznává se zlepšení makroekonomické stability a znovuobnovení hospodářského růstu, konstatují se pokroky při privatizaci a restrukturalizaci bank. Pozitivně se hodnotí přibližování práva, především v klíčových oblastech vnitřního trhu (volný pohyb zboží, kapitálu, soutěžní právo), pouze existence anonymních bankovních kont kazí celkově pozitivní obrázek. Chválí se též pokrok v sektorových politikách, přičemž se zmiňuje restrukturalizace podniků a urychlená privatizace. Současně se uvádí i výjimky jako ocelářský sektor, nutnost dalšího úsilí v oblasti životního prostředí, malá účinnost pohraniční policie a skutečnost, že při boji s korupcí a organizovanou kriminalitou nebylo dosaženo významnějšího pokroku. Ke kritizovaným sektorům patří také nedostatečná transparence při vedení veřejných rozpočtů, jakož i zdržení při správní a justiční reformě.

Všechny tyto body byly v Česku známy, vedly ale k tomu, že konstatování Komise nedopadlo zcela uspokojivě, ale bylo doprovázeno relativizujícími přívlastky, uzavírá své vystoupení F.-L. Altmann. Ještě jednou ale je třeba zdůraznit, že při pozorném prostudování všech zpráv o pokroku jednotlivých kandidátských zemí a při pokusu o jejich porovnání není zjevné horší postavení České republiky a že by uvedené body kritiky měly být českými politiky spíše chápány jako podněty.

Celý kulatý stůl zahájil ředitel zastoupení Friedrich–Ebert–Stiftung v ČR, Heidulf Schmidt , který přivítal hostujícího referenta dr. Franz-Lothara Altmanna z Mnichova a stručně uvedl celou problematiku s poukazem na to, že nadace již tradičně, prakticky několik dní po publikování postupových zpráv Komise pořádá k této mimořádně aktuální tématice diskusi s kvalifikovanými referenty. Poté hovořil dr. Altmann, jehož vystoupení uvádíme v části I.-V. tohoto materiálu.

V druhé části následovala živá diskuse, která umožnila referentovi své myšlenky dále prohloubit a rozšířit.

Ing. Prošek (PS PČR) komentoval reakce v kandidátských zemích na publikované zprávy o pokroku a konstatoval, že reakce bývají mnohdy kritické až negativní a tentokráte nemohlo zůstat bez pozornosti ani řazení zemí do určitého pořadí. Jakékoliv žebříčky nejsou nikdy zcela objektivní a odráží i spory a zájmové střety odehrávající se v pozadí. Rozhodující nakonec budou postoje a stanoviska jednotlivých členských států, jejich vlád a parlamentů. V této souvislosti byly položeny dvě otázky: za prvé, jaké jsou žebříčky podpory rozšíření v jednotlivých zemích EU a za druhé, co znamená návrh německé vlády na další mezivládní konferenci v roce 2004. F.-L. Altmann uvedl, že návrh na konferenci nemá zatím ani uvnitř německé vlády jen přívržence, rozhodující však bude stanovisko všech členských států a závěry summitu v Nice za několik týdnů. Diskuse o rozšíření Evropské unie není ani v Německu jednoznačná, probíhá na různých úrovních. Nedávno se vyslovilo kolem 28% ve prospěch rozšíření, což není mnoho, ale záleží také na položení otázky. Pokud jde o různé žebříčky a pořadí, ty spíše ukazují, že pozice Česka je dobrá. Celkově pro přístupový proces platí, že není dostatečně propracován finanční rámec pro různá přechodná období. Z hlediska finančních nároků na rozpočet EU jsou jistě velké rozdíly např. mezi Slovinskem a Polskem. Když se již hovoří o tom, jak jednotlivé kandidátské země přijaly poslední hodnocení Komise: tak např. Slovinsko ho akceptovalo s uspokojením, podobně i Slovensko. Celkové vyznění je mírnější a pozitivnější a to i pro země jako Rumunsko a Bulharsko. I když Bulharsko tentokráte nebylo příliš spokojeno, dodal F.-L. Altmann.

Dr. Lysoněk reagoval na úvodní vystoupení H. Schmidta a referát F.-L. Altmanna, kteří konstatovali přílišnou kritickou reakci mezi některými českými politiky na zprávu Komise o Česku a připomněl, že je třeba tuto reakci posuzovat s ohledem na její vnitropolitické motivace a situaci politické scény v ČR, včetně snahy jednotlivých politiků se profilovat. F.-L. Altmann se v širším kontextu vrátil k otázce přípravy na vnitřní trh, na její náročnou technickou stránku. Porovnává se přitom rychlost pokroku ke konečnému cíli (společnému trhu) a Komise posuzuje, jak se k tomu jednotlivé kandidátské země blíží a to přispívá k formulování určitých pořadí, která pak jsou předmětem komentářů politiků v kandidátských zemích.

Prof. Urban (UK) ocenil vyvážené vystoupení a analýzu referenta a zajímal se o odpovědi na tři otázky: za prvé na problém definice postavení ČR ve Strategickém papíru Komise za rok 2000, za druhé na problém zkoumání veřejného mínění v EU, pokud jde o rozšíření, za třetí jaká je perspektiva tohoto hodnocení v národních parlamentech, zda se údaje z Eurobarometru zlepší? F.-L. Altmann ve své odpovědi, pokud jde o ČR, připomněl svou argumentaci z referátu; pokud jde o veřejné mínění v EU, pak je zřejmé, že bude nutná určitá vysvětlovací kampaň. Evropská komise již v rámci tzv. komunikační strategie přikročila k prvním krokům.

Ing. Czesaný (ČSOB) se podrobněji zajímal o pojetí dvou dílčích kritérií v rámci kodaňského ekonomického kritéria a konstatoval jejich přesnější vymezení ve zprávě za rok 2000, a to i z pohledu makro- a mikro. Na druhé straně jsou promíchána maastrichtská kritéria s kodaňskými. Problémem je i výběr kritérií, jejich váha atd. Lze říci, jaký bude další postup při zpřesňování hospodářských kritérií? F.-L. Altmann se domnívá, že jak se bude přibližovat v návaznosti na přístup k EU též příprava na vstup do EMU, očekává se orientace i na tato kritéria. Zatím ale maastrichtská kritéria nejsou – jak známo – součástí kritérií přístupových. Každá kandidátská země se s Komisí dohodne bilaterálně na předvstupních prioritách a ty se také hodnotí.

Ing. Maršík (Fond životního prostředí) se zajímal o vývoj na Kypru s ohledem na jeho připravenost na přístup k EU. F.-L. Altmann ve svém výkladu podrobně vyložil pozici řecké části Kypru, která usiluje o vstup do EU. Turecká část Kypru vnitropoliticky usiluje o konfederaci a není zatím jasné, jestli by i turecká část akceptovala přístup k EU. Zprostředkovaná jednání mezi politiky obou částí ostrova probíhají, ale výsledek je zatím nejistý. To, že Kypr figuruje mezi kandidátskými zeměmi, vychází také z cíle přispět ke sjednocení ostrova. Je ale možné, že se ustoupí, když nebude moci vstoupit do EU Kypr jako celek a bude se akceptovat jen řecká část. Možné jsou ale i změny postojů v turecké části.

Dr. Libánský (MPO) připomněl pozice Evropského parlamentu k rozšíření EU, k připravenosti kandidátských států a mj. konstatoval, že pozice EP vůči ČR je možná až příliš kritická ve srovnání k resolucím k jiným kandidátským státům. Toto hodnocení až neorganicky vybočovalo z ostatních. Jak si toto vysvětlit? A ještě k vystoupení Joschky Fischera na Humboldtově universitě, zabývající se další perspektivou Evropské unie – jaké k tomu byly reakce v Německu? F.-L. Altmann k první otázce řekl, že to může vyplývat i z nedostatku informací. Pokud jde o známé vystoupení německého ministra zahraničí Fischera k další perspektivě EU, nepochybně poskytlo řadu významných myšlenkových impulsů a připomnělo potřebu zabývat se i vizí. To také bylo smyslem vystoupení: aby EU byla připravena na své rozšíření, které se přiblíží 27 státům. Prof. Jakš (VŠE) v této souvislosti připomněl specifickou roli EP, která může významně ovlivnit závěrečnou fázi jednání o předvstupním procesu a kde se formují vlivná politická lobby i ve vztahu ke spektru kandidátských států.

Mgr. Stulík (časopis Integrace) komentoval atmosféru v ČR po zveřejnění postupové zprávy Komise za rok 2000, připomněl, že se před publikací vytvořila příliš vysoká očekávání, zatímco jiné země byly pozitivní v přijímání zprávy (Slovensko). Hodnocení Polska bylo ovlivněno snahou posílit pozitivní trendy, protože se nachází ve složité situaci. F.-L. Altmann v podstatě vyjadřuje s poznámkami mgr. Stulíka souhlas.

Ing. Provazník (časopis Ekonom). Polsko sice oficiálně říká, že hodnocení pro ně vyznívá příznivě, ale spokojeni s ním příliš nejsou, protože nezaručuje splnění přístupového termínu 2003, který je jejich prioritou. Do přístupového procesu se dále začínají promítat již i volby v Německu a ve Francii v roce 2002. F.-L. Altmann k tomu poznamenal, že je jistě možné kritizovat EU, že dosud nevymezila pro Polsko termín vstupu, ale zatím to z obsahových důvodů není možné. Bude záležet na splnění přístupových kritérií a úkolů. Jinak je ale, podle jeho názoru, Polsko spokojeno se zařazením do „první skupiny“.

Dr. Lysoněk se ještě vrátil k postavení Evropského parlamentu v procesu přípravy rozšíření EU a poznamenal, že je tam třeba sledovat pozice jednotlivých politických seskupení. Také bude záležet na prezentaci některých věcných otázek, jako je např. kapitola o energetice. Dále se dr. Lysoněk dotkl postavení Řecka a jeho možnosti ovlivňovat předvstupní proces.

Ing. Trakal (ČNB) se podrobněji vyjádřil k té části zprávy Komise o ČR, kde se posuzují otázky kolem EMU a kde je kritika Česka. Je vůbec překvapivé, že český parlament odsouhlasil změny, které jsou v rozporu s acquis communautaire. V této souvislosti vzniká širší otázka přístupu parlamentu k harmonizaci s evropským právem. F.-L. Altmann v této souvislosti odkázal na svůj nedávno publikovaný článek o ČR v Süddeutsche Zeitung.

Ing. Hřích (ÚMV) konstatoval, že v nadcházejících měsících půjde v předvstupních jednání především o třídění přechodných období, co bude pro EU přijatelné, co nikoliv atd.

Ing. Chvojka (ČSOB) v obsáhlém komentáři mj. ocenil přínos referátu pro postižení problematiky. Pokud jde o reakci na posudek Komise o ČR, jednalo se o zcela zbytečnou dramatizaci u nás, ale možná i o určitou nekonzistenci analýzy v posudku a ve Strategickém papíru. Možná byla vzata při určení pořadí v úvahu i geopolitická hlediska. Ing. Chvojka se též zamýšlel nad hypotetickou možností, že by Česká republika nebyla v první přístupové skupině a uvedl, že by to nemuselo být jenom nepříznivé. Kvantitativní kritéria jsou determinována kvalitativním rámcem. Zprávy Komise připomněly slabiny, které mnohdy ve veřejnosti ČR nebyly dostatečně diskutovány. Řada výtek je zcela na místě, velký problém je s implementací pravidel a s adaptibilitou hospodářských subjektů. Otázka: nebylo by pro kandidáty lepší usilovat spíše o prodloužení předvstupní doby?