Podklady a záznam z kulatého stolu

Evropský integrační proces v rámci ES/EU se stal společenstvím míru, kde se možnosti válečných konfliktů staly minulostí. To je přirozeně pro občany přitažlivé a proto panuje i v kandidátských zemích ochota a velké úsilí splnit legislativní a další podmínky, spojené s perspektivním začleněním do EU.

Založení integračních společenství mělo svou politickou logiku, v níž hrály klíčovou roli v poválečném období Francie a Německo, ale i důvěra USA v připravovaný integrační projekt. Institucionálně se Evropské společenství uhlí a oceli stalo východiskem.

Dějiny evropské integrace jsou poznamenány mnoha zvraty a jsou velmi složité. Monnetovské instituce přetrvaly, ale ty se musely vzdát některých svých představ o nadstátnosti. Proto je dnes Evropské společenství v zásadě společenstvím interguvernamentálním. M.j. to znamená obrovský nárůst role jednání a vyjednávání, často i mnohaleté hledání kompromisů.

Tajemství úspěchu EU jako mírového společenství spočívá v institucionalizovaných, stálých a zdlouhavých dialozích na nejrůznějších úrovních. Zásluhu na tom mají hejna úředníků, kteří všichni dohromady zastupují své národní zájmy a přitom prokazují evropskému obecnému blahu jedinečnou službu.

Tyto vším prostupující institucionalizované dialogy nepřinášejí vždycky ta nejlepší či optimální řešení, ale možná, že právě tato neefektivnost a nedokonalost jsou podstatnou součástí evropské jednací kultury a míru.

Integrační proces měl od počátku velmi silnou logiku ekonomickou, i když tu byly značné odlišnosti v zájmech. Trhy samy o sobě nepůsobí integračně a na úrovni národních států lze dovolit volné trhy pouze tehdy, jestliže je postaráno o ty, kdo v hospodářské soutěži prohrávají. Trhy jako takové jsou spojeny s desolidarizací. Proto existuje na úrovni států řada mechanismů, které slouží socializaci ztrát a rizik.

Volná hospodářská soutěž, má-li být příspěvkem k míru, vyžaduje velmi komplexní institucionální předpoklady.

Ekonomická integrace má svou politickou cenu a může být nakonec zaplacena pouze těmi, kteří z ekonomické integrace profitují. Teprve budoucnost ukáže v tomto směru i přínosy jednotného vnitřního trhu a Evropské měnové unie.

Hospodářská integrace není předpokladem integrace politické a může ji dokonce ztěžovat. Vztah autonomie a přenosu suverenity není v současné EU nesporný, je integrální součástí vyjednávací mašinérie v Bruselu.

Teprve se musí ukázat, zda země střední a východní Evropy, vystaveny pravidlům vnitřního trhu bez dostatečně rozvinutých institucí společenské solidarity (byť s pomocí EU), budou s to čelit konkurenční výzvě a zvládání sociálních důsledků zavádění tržního hospodářství. Země SVE by si měly zachovat maximálně svou hospodářskopolitickou autonomii
a akceschopnost.

ÚVODEM

Integrační procesy v Evropě se dostaly na práh nové etapy, která je charakteristická dvěma zdánlivě protichůdnými procesy. Na jedné straně je to úsilí řady členských států o funkční prohloubení systému, tj. zintenzivnění nadstátní spolupráce ve vybraných segmentech ekonomického a politického života, na druhé straně je to snaha především politických elit EU dát příležitost dobře připraveným transformačním i některým dalším zemím na vstup do Evropské unie.

K těmto otázkám již od roku 1994 pořádá Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze workshopy, na nichž referují experti z institucí EU či jiných oblastí a kde mají možnost i účastníci šířeji vyslovit nejen dotazy, ale i svá stanoviska
a komentáře. Tentokráte, právě proto, že aktuální otázky integračního vývoje jsou tak důležité, byla pozornost zvoleného tématu zaměřena i na hlubší pohled na integrační proces, který reflektoval historii integrace a který ji promítl do přítomnosti a budoucnosti.

Schopnost pochopit EU v celé její složitosti, vnitřní dynamice i napětí, v konfrontaci zájmů i hledání, v dosahování konsensu, i dovednost z minulosti vyvodit správná poučení pro přítomnost a budoucnost, to vše by mělo tvořit součást předvstupní přípravy kandidátských zemí na přístup k EU. Oficiální předvstupní strategie EU i její průmět do národních strategií je přirozeně obrácen kupředu a na vybrané segmenty integračních zájmů, koncentrovaných kolem jednatřiceti kapitol negociací a specifiky začleňování do jednotného vnitřního trhu; acquis communautaire, to je to, oč tu běží!

Přesto není nepodstatné se zamyslet nad Evropskou unií jako komplexem zájmů, ale i idejí, i její finalitou. Jako prostředkem k zajištění trvalého míru, jako nejvyšší hodnoty. Občan to ocení tím více, čím větší byly jeho zkušenosti s válkou, riziky pro život, zdraví, majetek. Možná, že generace, které měly to štěstí, že válečný konflikt již nezažily, přestanou považovat úsilí o EU jako společenství míru za smysluplné. Bude ale záležet na politicích, na politických a ekonomických elitách, na vzdělávacím systému a jeho hodnotách či interpretacích historie, zda EU bude ve své otevřené finalitě redukována na darwinovský ekonomický společný trh či na otevřené, dynamické společenství svobodných občanů. A to nejen těch nejúspěšnějších a nejzámožnějších.

Pozváním dr. Wernera Kamppetera , pracovníka oddělení politických analýz z centrály Friedrich-Ebert-Stiftung v Bonnu jsme usilovali o rozšíření obzoru účastníků workshopů právě o tuto filosofičtější dimenzi přístupu k integračnímu fenoménu, včetně dimenze institucionální. Institucionální otázky vedle ekonomické a politické logiky integrace představují důležité prvky postižení evropského modelu poválečného života, který – ať se to někomu líbí více a někomu méně – je stále více formován pravidly a zvyklostmi, které mají svůj výraz nejen v acquis, ale i v dalších zvyklostech a komunikačních formách, jak se vyvíjely od počátku padesátých let,
od ustavení Evropského společenství uhlí a oceli.

Obsah podnětné přednášky i navazující diskuse ukázaly, že téma vhodně navázalo na předchozí. Ukazuje se, že i když kandidátské země a jejich veřejnost se soustřeďují především na otázky předvstupního procesu v užším slova smyslu, není přesto od věci se zamyslet nad celkovým smyslem nastoupené cesty, případně riziky, kdyby se z toho či jiného důvodu pozice kandidátské země zkomplikovaly v nezbytném diferenciačním procesu. Také dalšímu vývoji pozice kandidátských zemí vůči EU bude FES v Praze věnovat – jak v souvislosti s publikováním postupových zpráv, tak i výsledky mezivládní konference – mimořádnou pozornost.

Heidulf Schmidt Prof. ing. Jaroslav Jakš, DrSc.

ředitel Friedrich-Ebert-Stiftung

I.

Úvod

Dějiny Evropy jsou jedněmi z nejkrvavějších dějin lidstva. Nejenom, že jsme do válek neustále zavlékali sami sebe, nýbrž naším válečnickým chtíčem a naší ničivou zuřivostí musely trpět mnohé další země na všech kontinentech. Centralizovaná státní moc a rozvoj válečných technologií přitom nesmírně zvětšily naše možnosti šířit lidské utrpení a smrt a ničit naše města a hospodářství.

V porovnání s těmito temnými dějinami žijeme od konce 2. světové války takřka ve zlatém věku. Dnes si můžeme být jisti, že konflikty mezi členskými státy EU budou řešeny mírovou cestou. Ve vztahu mezi nimi nehrají vojenská moc a vojenské hrozby již žádnou roli. Evropské společenství se stalo společenstvím míru: podmínky možností válečných rozmíšek byly úspěšně zahnány do historie.

Být členem takového společenství je pro občany v něm žijící uklidňující a přitažlivé. Ve smyslu překonání hranic prostoru a času se stali svobodnějšími. Takové svobodné, mírové a rovněž demokratické společenství je přirozeně přitažlivé také pro země a občany v sousedství EU – tedy rovněž pro Českou republiku. Proto panuje v kandidátských zemích ochota vynaložit velké úsilí na přetvoření vlastních zákonů a institucionálního řádu podle zadání EU. To není jednoduché a je to spojeno s obavami, sociálními a politickými nesnázemi. V takovým procesech jsou totiž vždy i poražení. A tyto potom zase politicky dostat zpět na loď je obtížné politicky i ekonomicky. Výhody od toho očekávané nejsou vždy tak jasné a za okolností se dostavují mnohem později.

Evropskou unii dnes vnímáme jako sdružení hospodářských zájmů. Toto mírové společenství skutečně vznikalo ve velmi komplexních a obtížných historických i politických poměrech. Hospodářská integrace přitom hrála podřízenou roli. Projevila se, každopádně během prvních desetiletí evropského integračního procesu, pouze jako užitečný prostředek na dosažení nadřazených politických cílů nebo rovněž jako prostředek členských států na prosazení vlastních hospodářských zájmů. Evropský integrační proces byl především procesem politické integrace. Teprve s projektem jednotného trhu Jacques Delorse získala hospodářská integrace na významu. Tím začala ekonomizace procesu integrace.

Nejprve pohovořím o v zásadě politickém charakteru procesu integrace. Poté se budu zabývat logikou hospodářské integrace a jejím vztahem k politice a pokusím se společně s tím reflektovat některé aspekty východního rozšíření. Vím toho ovšem příliš málo o Vaší zemi i o ostatních zemích, jež se v následujících letech mají stát členy EU. Proto Vám mé poznámky budou možná připadat jako nenáležité. O to větší zájem mám o to dozvědět se v diskusi víc o Vaší zemi a procesu rozšiřování.

II.

Politická logika ekonomické integrace

Situace v Evropě po 2. světové válce byla všechno jen ne jednoduchá. Velká Británie se ještě cítila jako světová velmoc. Francie se cítila být první obětí německé agrese a proto chtěla obnovit svou původní velikost
a přimlouvala se za rozdělené a slabé Německo. V Německu se snilo o opětovném získání ztracené suverenity a ztracených teritorií na východě. USA se vzhledem k eskalující studené válce nechtěly vzdát hospodářského, zbrojního a obranného potenciálu Německa.

To vše nešlo dohromady. Rozetnutí tohoto gordického uzlu (přesnější analýza se nachází v mém materiálu „European Integration. Lessons to be learned“) se podařilo Jeanu Monnetovi, jenž si během války získal důvěru americké politické elity. Jeho koncept integrace v zásadě sestával
ze tří prvků:

1. Německo by muselo být akceptováno jako rovnocenný partner, cokoliv jiného by během krátké či dlouhé doby pouze podporovalo revanšismus a dávalo vznikat novým konfliktům.

2. Německo by mělo společně s ostatními západoevropskými zeměmi v úzce popsaných oblastech přenést část své suverenity na nadnárodní instituce.

3. Jednou z těchto nadnárodních institucí měl být Exekutivní výbor, který se měl skládat
z významných osobností členských zemí.

Z toho se vyvinula dnešní Evropská komise. Ostatní nadnárodní instituce podle Monneta jsou dnes známé jako Rada ministrů, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr.

Monnet se nejprve pokoušel dát takovou organizační strukturu Organisation for European Economic Cooperation (OEEC), jejímž nejdůležitějším úkolem bylo rozdělování peněz z Marshallova plánu. Ztroskotal s tím, neboť Velká Británie chtěla dát OEEC pouze roli koordinační a prostřednictvím ní chtěla v západní Evropě etablovat režim volného obchodu. Monnet za těchto premis ztratil o OEEC jakýkoliv zájem, jelikož byl názoru, že spolupráce mezi zeměmi by nemohla poskytnout nosný základ pro mírové uspořádání v Evropě. Bez přenesení suverenity by členové OEEC mohli odpírat realizaci rozhodnutí, která by se jim nezamlouvala, a sice aniž by se museli obávat sankcí. Solidní systém pro něj byl takový, který uskutečňoval fúzování zájmů a ne pouze vymezování a vyváženost zájmů.

Úspěšnější byl Monnet s Evropským společenstvím pro uhlí a ocel (ESUO). Studená válka si vyžadovala obnovu německého ocelářského průmyslu. Tak by ale vznikla obava z německého opětovného zbrojení. Poněvadž se však ve Francii i v zemích Beneluxu rovněž nalézalo uhlí a ocel a země byly vzájemně propojeny (i kartelově) již před válkou, bylo nasnadě, že jejich obnovu a modernizaci zvládnou společně. Komunitární a integrovaná politika vůči těmto dvěma oblastem hospodářství v rámci institucí podle Monneta byla účinným prostředkem jak znemožnit případné německé opětovné zbrojení.

Důvody spočívaly:

1. v transparentnosti: každý věděl, co dělá ten druhý

2. ve vzájemné kontrole: každý kontroloval každého

3. v nutnosti stálých jednání a vytváření kompromisů: dokud Vysoký úřad (Exekutivní výbor) a Rada členských států vyjednávaly, bylo pokušení nechat opět promluvit zbraně velmi malé.

A co se mělo ukázat jasně bylo, že hospodářská integrace byla pouze prostředkem k politickému účelu nadřazeného bezpečnostně politického významu. A řešení tohoto problému mělo být vepsáno do institucionálního rámce směřujícího do budoucnosti á la Monnet.

Již velmi brzy musela nadnárodnost podle Monneta slevit. I primárně bezpečnostně politický a sektorální podnět, který se měl uplatnit později v rámci Evropského obranného společenství respektive o něco později v Euroatomu, se dostaly pod palbu. Ludwig Erhard, jenž se slunil v počínajícím západoněmeckém hospodářském zázraku, se vehementně zasazoval za vytvoření zóny volného obchodu v západní Evropě, a to bez nadnárodní institucionální nadstavby. I pro ESUO, které bylo již na cestě ke kartelu vysokých cen, měl málo sympatií. Na tomto pozadí sotva někdo počítal s úspěchem konference v Messině – ta pak přece jen byla úspěchem a měla dodat základ pro Římské smlouvy a tím i pro Evropské hospodářské společenství.

Dějiny evropské integrace jsou složité a poznamenány mnoha zvraty. Tehdy bylo naprosto v nedohlednu, že by se z toho mohlo stát dnešní mírové společenství. Co zůstalo jsou dnešní instituce podle Monneta. Ty se však musely vzdát některých ze svých „nejkrásnějších částí suverenity“ – proto je Evropské společenství dnes v zásadě společenstvím interguvernamentálním. Co by Monneta pravděpodobně udivilo je, že ještě více než jak s tím mohl počítat pro nadnárodní instituce se s interguvernamentalizací zvětšila nutnost vyjednávat. Dnešní Rada ministrů je obrovskou mašinérií pro jednání a konsensy, ve které se zástupci příslušných vlád často v několikaletých jednáních handrkují o kompromisy. Rovněž Evropská komise, Evropský parlament, zastoupení členských států atd. jsou neustále zapojeny do bilaterálních a multilaterálních jednání, porad a slaďovacích rozhovorů.

Vlastní tajemství úspěchu EU jako mírového společenství spočívá podle mého mínění v institucionalizovaných, stálých a zdlouhavých dialozích na nejrůznějších úrovních. Ve společenství takto vznikla mírotvorná kultura jednání, která se liší od všeho, co jsme v minulosti v Evropě znali. Přesně vzato vytvořila toto mírové společenství hejna úředníků, kteří všichni dohromady zastupují své národní zájmy a přitom prokázali evropskému obecnému blahu historicky jedinečnou službu. Tímto úředníci netvoří bezpodmínečně smetánku své domovské administrativy, protože v mnoha z nich není „evropská zkušenost“ pro jejich kariéru zrovna prospěšná.

Překvapující přitom může být, že tyto národní administrativy stále znova nalézaly a nalézají nová témata a problémy, o kterých mohou a musejí trvale a intenzivně hovořit. Existuje pro to řada důvodů:

Smlouvy ES a EU jsou často formulovány vágně a povolují proto více či méně větší prostor pro interpretace.

Společenství má v pouze v několika málo oblastech exkluzivní kompetence. Přesto má většina záležitostí, se kterými se musí vypořádávat národní politika a administrativa, jednu nebo vícero evropských dimenzí a proto musí být projednávány a evropské úrovni.

Jednání přirozeně vedou ke kompromisům. Ty nemohou uspokojit každého a nesou proto v sobě zrno nových jednání. Především řešení formou balíku, zvlášť oblíbená forma vytváření kompromisu v EU, obsahují velkou míru potenciální nespokojenosti.

Poněvadž sekvence řízení a kompromisů velkou měrou závisí na průběhu trasy, objevují se během času stále jasněji jejich slabosti a inkompatibility.

A nakonec mění se okolnosti a příčiny, které přinesly určitá témata a kompromisy a rovněž tak dávají vzniknout stále nové potřebě vyjednávat.

Mohlo by se říci, že tyto vším prostupující a zčásti perpetizující, institucionalizované dialogy se vynikajícím způsobem hodí k navozování druhých, třetích, čtvrtých nejlepších řešení. Můžeme toho litovat i kvůli v tom obsaženému deficitu demokracie, ale právě tato neefektivnost vyjednávání a neefektivnost řešení jsou esenciální částí evropské kultury jednání a míru.

III.

Ekonomická logika integrace

Již na Messinské konferenci byl dohodnut velký kompromis, řešení formou balíku. Obsahoval m.j. i to, že Německo mohlo dostat žádanou zónu volného obchodu pouze se značnými omezeními. Ve skutečnosti nepostoupil společný vnitřní trh kupředu nejen kvůli velkému kompromisu stojícímu za Římskými smlouvami, nýbrž především kvůli odporu některých členských zemí. Teprve Jacques Delors měl tomuto projektu dodat nový rozmach.

Rovněž Jean Monnet již přemýšlel o společném trhu. Tento záměr zavrhnul, poněvadž Evropa podle jeho názoru na něj ještě nebyla zralá. Jeho důvody mají ještě dnes svůj význam: bez společné sociální, peněžní a konjunkturní politiky evropského spolkového státu by se společný trh natolik přiblížil zóně volného obchodu, že by byl ohrožen mír v Evropě.

Vůči tomuto argumentu lze namítat jen málo. Chceme-li volný obchod, nepotřebujeme Evropské společenství: je potřeba pouze otevřít své hranice vůči světovému trhu. Z historie víme, že volný obchod a obchodní propojení samy o sobě neskýtají jistotu mírového řešení konfliktů. Velká Británie byla v minulém století vehementním zastáncem volného obchodu a nerozpakovala se nutit zbraněmi či jinými hrozbami další země do této imperialistické logiky – přičemž ty ji často zaplatily ztrátou konkurenceschopných průmyslů anebo, jako v opiových válkách, dalším vytunelováním státního uspořádání. Závěrem budiž zmíněno, že ani velmi vysoký stupeň integrace světového hospodářství – pokud jde o obchod a investice – před 1. světovou válkou nedokázal této válce zabránit.

Teoreticky předpokládají trhy autonomii obchodujících. Existují zde jasná pravidla. Kompromisy nejsou žádoucí. Nabídka a poptávka upravují výměnu prostřednictvím ceny. Trhy proto samy o sobě nepůsobí integračně. Integrace obchodujících se v nejlepším případě uskutečňuje na vyšší úrovni, jako regulace a kontrola trhů státem, v němž obchodující usilují o svůj zisk či uspokojení svých potřeb.

Naproti tomu politická integrace, má-li být trvalá, spočívá ve vytváření kompromisů, které integrují zájmy, ale nerozdělují a nevymezují mezi sebou navzájem.

Také na úrovni národních států si lze volné trhy dovolit pouze tehdy, jestliže je postaráno o ty, kdo v hospodářské soutěži prohrávají. Trhy per se jsou spojeny s desolidarizací. Poraženými mohou být jednotliví občané či skupiny občanů, ale také celá odvětví a regiony. Pokud je růst hospodářství velmi vysoký, nebude mnohým z těchto prohrávajících zatěžko znovu se uchytit v hospodářském životě. To však neplatí pro všechny. Stát je, pakliže nechce dopustit marginalizaci a chudobu jedné části občanů, nucen se postarat o poražené. Proto existuje
na národní úrovni řada mechanizmů, které slouží socializaci ztrát a rizik.

Na úrovni podniků k nim patří státní záruky za úvěry a investice, podpůrné programy pro začínající firmy, politika výzkumu a rozvoje, konkurzní právo, ale také princip omezeného ručení. A tak přinesla akciová společnost nový modus akumulace, poněvadž rozděluje investiční riziko na mnoho osob a umožňuje tak investice, které by za jiných vlastnických poměrů nebyly podniknuty.

Na straně zaměstnanců dává všechny ty pěkné věci jako pojištění v nezaměstnanosti, rekvalifikační opatření, sociální výpomoc pro osoby v nouzi atd.

Pro odvětví existují zvláštní podpůrné programy a subvence všeho druhu a pro regiony regionální strukturální a rozvojové politiky.

Nadto se národní státy pokoušejí o vytvoření pokud možno adekvátních obecných předpokladů pro výrobu pro procesy akumulace a růstu (fyzická a veřejná infrastruktura, systémy vzdělání atd.) a s větším či menším úspěchem se pocvičují v konjunkturální politice, aby upevnily hospodářský růst.

Volná hospodářská soutěž, má-li být příspěvkem k míru, tedy vyžaduje velmi komplexní institucionální předpoklady. A vyžaduje akceschopné vlády, které se dokáží vypořádat s nevyhnutelně přicházejícími těžkostmi a problémy, tzn. dokáží vytvořit únosné kompromisy mezi výherci a poraženými. Politicky je vytlačovací hospodářská soutěž přijatelná pouze tehdy, když ústí do samonosných procesů růstu a nekončí trvalou regresí skupin občanů, odvětví a regionů.

Ekonomická integrace má proto svoji politickou cenu a může být konečně zaplacena pouze těmi, kdo z ekonomické integrace profitují. A to má za předpoklad politicky chtěnou a realizovanou společenskou solidaritu.

Zda postupující jednotný trh a HMU, které se v současné době vyznačují dobrými mírami růstu, dokáží tyto výzvy zvládnout za méně příznivých předpokladů se teprve prokáže.

Zda jsou země SVE, vystaveny pravidlům jednotného trhu bez dostatečně rozvinutých institucí společenské solidarity – i když s pomocí EU, schopny těmto výzvám čelit, to se podle mého také musí teprve prokázat. K tomu se přidává, že pravidla jednotného trhu reálně trpí řadou politických a hospodářských mocenských spojení. Politika EU je naprosto zásadně také politikou zájmů. A přitom se nešťastně většinou prosazují ty mocnější a lépe zorganizované zájmy.

Jako mimo stojící pozorovatel se člověk může ptát, zda z toho dosud řečeného nelze odvodit poučení podle Monneta: hospodářská integrace není předpokladem pro integraci politickou a dokonce ji ztěžuje. Hospodářská integrace staví politiku kandidátských zemí – vedle enormních výzev, které musí zvládat od „převratu“ – před další těžkosti při zvládání sociálních důsledků zavedení režimů tržního hospodářství. Ale nejenom proto, nýbrž také kvůli nerovnosti mocenských a silových poměrů by mělo být v zájmu zemí SVE si pokud možno zachovat svoji hospodářskou a sociálně politickou autonomii a akceschopnost.

Vztah autonomie a přenosu suverenity není v žádném případě v současné EU nesporný a je takřka integrální částí mašinérie vyjednávání v Bruselu. Ďábel se skrývá v detailu a často se vyplatí vyjednávat tvrdě, s dlouhým dechem a taktickou rafinovaností. Zajisté je to obtížné, nacházíte-li se pod časovým tlakem a máte-li co dělat s mocnějším partnerem. Ale právě tento institucionalizovaný dialog, i když je namáhavý a zdlouhavý, je tradicí evropského mírového společenství. Obtíže, se kterými se člověk musí vypořádat doma, byly vždy závažným argumentem v této kultuře vyjednávání.

IV.

Setkání zahájil ředitel Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze, pan Heidulf Schmidt, který uvítal zúčastněné a zejména hlavního přednášejícího workshopu, dr. Wernera Kamppetera . Ten vystoupil s úvodním slovem, jehož český text je součástí tohoto materiálu.

Ing. Zeman (ČSOB) konstatoval, že při koncipování integrační spolupráce v západní Evropě v poválečném období zvítězila Monnetova myšlenka, zdůrazňující postupný, krokový přístup. I v diskusích pozdějších se vedl spor o to, jestli je tento pragmatický přístup nosný. Také dnes, v přípravě dalšího rozšíření není zatím jasno o konečné podobě integračního společenství, a přitom by to bylo asi potřebné pro občany z kandidátských zemí tuto vizi znát. Dr. Kamppeter ve své odpovědi potvrdil, že skutečně zůstává otázka finalité , jakési konečné podoby integrační spolupráce v rámci Evropské unie, otevřena. Na druhé straně ale je nutné vidět, že se znovu tato otázka začíná nastolovat i na vysokých místech a referent připomněl koncepční vystoupení Joschky Fischera. Tím se znovu rozvířila otázka, kam směřuje Evropská unie? V minulosti to byl především zájem na hospodářském a vojenském posílení Evropy, který stimuloval integraci, ve kterém hrály klíčovou roli národní zájmy. Platí to i pro dnešek, kdy zůstává role národních zájmů významná a ty se pak promítají do všech jednotlivých kroků a segmentů integrační politiky. Pro kandidátské země z toho vyplývá, zdůraznil Kamppeter, že je třeba v přibližovacím procesu k EU operovat opatrně, aby se neztratil politický a negociační prostor a schopnost vyjadřovat a prosazovat národní zájem. Určitým příkladem je vývoj v Kosovu, kde se nedostává do pohybu ekonomika. Komplexně je třeba posuzovat i dopady příchodu zahraničního kapitálu, jeho pozitivní i méně pozitivní stránky. Je třeba si zachovat politickou autonomii.

Ing. Heidlerová (Ministerstvo financí ČR) ve svém vystoupení konstatovala, že kandidátské země již v současné etapě přibližování k EU představují ekonomiky, které jsou vůči EU značně otevřené. Nabízí se otázka, zda je tato ekonomická otevřenost dlouhodobě udržitelná i bez politické integrace. Další otázkou pak je, jak posuzovat heterogennost zájmů kandidátských zemí? Dr. Kamppeter uznal, že stupeň prointegrovanosti ekonomik kandidátských států s hospodářským komplexem Evropské unie je již nyní poměrně značný a vyšší, než on sám očekával. Na druhé straně politická integrace je podstatně pomalejší proces a každodenní realita integrace je především každodenním jednáním o zájmech. Toho si musí být vědomé i kandidátské země.

Prof. Jakš (VŠE) se zajímal o názor referenta na tezi, která se v poslední době objevuje u pozorovatelů integračního procesu, totiž zda samotné tzv. východní rozšíření spíše Unii neoslabí? Dr. Kamppeter konstatoval, že pokud se celý proces posuzuje z ekonomického hlediska, pak to přinese posílení celkového welfare, blahobytu. Konstatuje se, že vytváření větších ekonomických, spolupracujících celků je pozitivní jev a v tomto ohledu se fenomén EU bere ve světě jako určitý vzor. Evropská unie, v důsledku svého geografického rozměru, však má i politickou váhu a v tomto směru nesporně rozšíření EU o další země Unii posílí. Záleží ovšem také na vlastní definici toho, co pod „posílením“ rozumíme. Příliš neposiluje na druhé straně to, že rozdílnost zájmů ztěžuje jednotnou politiku. Nebylo by také příliš vhodné vytvářet ve světě nové hegemoniální mocnosti. To přitom nevylučuje, že EU má své výhrady vůči některým aspektům politiky USA či Číny. V kontextu kurzu euro je sice pravda, že se relace vůči dolaru zhoršila, ale na druhé straně to přispívá ke stimulaci evropských vývozů a evropské konjunktury! Opačný vývoj směrem k revalvaci by měl převážně nepříznivé důsledky.

Ing. Hřích (ÚMV) konstatoval, že Evropská komise by měla více respektovat transformační specifiku a problémy transformačního procesu v kandidátských zemích. Komise také klade až přílišný důraz na otázky vlastnictví v této souvislosti. Dr. Kamppeter se netajil tím, že celá linie tzv. předvstupní strategie ne vždycky citlivě reaguje na různé otřesy a šoky, související s přípravou kandidátské země na přístup k EU. To se týká i otázky vlastnictví a prodeje nemovitostí občanům jiných zemí. Měly by to být regionální, komunální, orgány, které by měly mít více pravomocí o této otázce rozhodnout. V Německu je tato otázka ovlivněna velkými pravomocemi, které mají jednotlivé spolkové země. Jsou to však přirozené důsledky a souvislosti demokratických systémů. Nelze také podcenit význam investic státu pro soukromý sektor.

D. Stulík (Integrace) se zajímal o roli veřejného mínění v souvislosti s tím, že v některých směrech se ukazuje, že kandidátské země projevují v rostoucím počtu oblastí již poměrně vyspělé postindustriální zájmy. Dr. Kamppeter souhlasil s tím, že se objevují prvky „new economy“ i tam, že to pomáhá řešit transformační výzvy, ale současně se tak formují i nové zájmy a problémy.

Dr. Venyš (Centrum pro demokracii) se zajímal o proces vymezení společné zahraniční a bezpečnostní politiky a kontexty se ZEU. Zatím se ukázala malá schopnost „Evropy“ řešit např. balkánský problém. Dr. Kamppeter připomněl, že v minulosti byly bezpečnostní problémy Evropy spojovány pouze s NATO. Poslední léta a současný vývoj ukazují, že i Američané mají zájem na tom, aby si Evropa dokázala samostatně řešit své bezpečnostní problémy.

Ing. Larischová (ÚMV) se zajímala – v souvislosti s projevy Fischera a Chiraca – o další osud tzv. německo-francouzské osy. Položila též otázku, týkající se diferencované integrace, perspektiv soudržnosti, resp. utváření periferních pozic v EU. Dr. Kamppeter podrobně vyložil, že v současné době a v perspektivě tato „osa“ již nebude hrát takovou roli, jako tomu bylo v minulosti, zejména v dobách de Gaulla. Bylo by dobré mít více příkladů z diferencované integrace; jsou příklady i z dřívějších let. Celý přístup by se nepochybně promítl i do začlenění kandidátských zemí.

Prof. Jakš (VŠE) se zajímal o postoje k východnímu rozšíření EU v Německu a H. Schmidt (FES) položil otázku v souvislosti s rozhovorem komisaře Verheugena pro Süddeutsche Zeitung. Dr. Kamppeter zařadil otázky do širšího kontextu finality EU a očekávají se i stanoviska Komise. To se týká i charakteristiky tzv. občanské společnosti včetně role nevládních organizací. Některé země EU mají výhrady k rozšíření, ale velmi často je to ovlivněno – zvláště v příhraničních oblastech – regionálními problémy. Sem patří např. výhledy migrace či ohrožení pracovních míst. Jako celek je však rozšíření zvládnutelné. Pokud jde o vystoupení G. Verheugena v SZ a jeho interpretace na veřejnosti v západní i východní Evropě, zapomíná se, že šlo o část obsáhlejšího interview, kde Verheugen nevystupoval z pozice komisaře, ale jako politik, který považuje za důležité, aby se s klíčovými otázkami typu měnová unie či rozšíření identifikovala co nejširší veřejnost. To by přispělo i k širší politické aktivizaci občanů. V tomto kontextu pak byl uveden i eventuální návrh referenda.

Diskusi i celý workshop uzavřel prof. Jakš , který jej moderoval, poděkoval dr. Kamppeterovi i všem přítomným za účast a vyjádřil naději, že v nepříliš vzdálené budoucnosti bude Friedrich-Ebert-Stiftung pokračovat v seminářích věnovaných aktuálním procesům transformace EU i přípravy východního rozšíření.