Češi a Poláci mají v rukou velké rozhodnutí, které významným způsobem ovlivní jak budoucí podobu společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, tak i charakter amerického angažmá v Evropě. Rozhodování je o to těžší, že jde o první takovou velkou otázku od našeho vstupu do NATO a EU.

Pokud má být rozhodnutí kvalifikované, pak nelze jeho výsledek nevázat na další zahraničněpolitické a bezpečnostní otázky. Přijetí či odmítnutí americké žádosti tedy musí vycházet z celkového přístupu k řešení bezpečnostního zajištění státu. A v něm existují určité alternativy.

Postavíme li věc do rozporu, tedy otázky, kterou cestou a prostřednictvím které země především má smysl zajišťovat základy bezpečnosti středně velkého evropského státu, máme na výběr podstatě ze dvou možností. Cestu plně euroatlantickou, kdy nutnost zapojovat a vázat USA do vlastních otázek vytváří zároveň zvýšenou potřebu loajality a podpory pro jejich vlastní (často problematickou) politiku. Nebo máme naopak cestu více evropskou, tedy snahu o dosažení jakési kolektivní schopnosti a odvahy Evropské unie se samostatně prosazovat ve vnějším prostoru a rovněž samostatně čelit rizikům z toho plynoucím.

Jak však vyřešit rozpor mezi „Amerikou“ a „Evropou“? V současné době na základě zkušeností, schopností a odhodlání v očích objektivních hodnotitelů vítězí schopnosti Ameriky. Evropa a členové EU jsou sice blíže geograficky, ekonomicky a často i politicky, jejich schopnosti společně konat jsou však takřka nulové. A když náhodou dojde mezi hlavními hráči v evropském prostoru ke konsensu, prakticky vždy jde o řešení, které se děje na úkor nějaké třetí strany. Popřípadě se rovněž často stává, že se v okamžicích, kdy je nutné vystupovat z pozice rozhodnosti a zásadovosti, uzavírá kompromis, který z dlouhodobého hlediska činí společnou politiku nedůvěryhodnou a slabou.

Česká republika a její současná reprezentace má tento rozpor vyřešen: neklade aktivní překážky ideji posilování evropské spolupráce v dlouhodobém výhledu, ale v krátkodobém i střednědobém horizontu nevidí pro euroatlantické vazby jakoukoliv alternativu. To v praxi znamená, že tomuto procesu uvnitř EU příliš nevěří, nic od něj neočekává a není ochotna pro něj sama něco aktivně učinit; opírá se naopak o to, co je funkční, stabilní a prověřené. Z tohoto postoje se pak dá odhadnout i celková strategie při debatě o americké základně – tedy souhlas s jednáním a ochota jednání uzavřít tak, aby základna v ČR skutečně byla. K tomuto postoji je připojen i na místní poměry neobvykle vysoká míra politické odvahy této vlády, neboť se jedná o věc mimořádně nepopulární.

Takové rozhodnutí ovšem není nutné obhajovat pouze uvnitř domácí politiky, z pohledu mezinárodního je potřebné jej řešit a dojednávat i s dalšími zeměmi, především partnery v EU a NATO. A zde se objevuje hrozba, že by tento postoj byl „navenek“ vyjednáván bez dostatečné snahy o získání porozumění ze strany dalších členských zemí. To by však byla chyba, škody na schopnostech evropských národů spolupracovat a hledat společná řešení by byly poměrně vysoké. Musí se hledat cesta, která sice připustí existenci systému v Čechách a Polsku a bude ho chápat jako výsledek suverénního rozhodnutí obou zemí, ale zároveň bude aktivně hledat cesty a nástroje, jak jej zakomponovat do celoevropských a euroatlantických bezpečnostních struktur. To se naštěstí děje, NATO (a tím z logiky věci i konsensuálně všichni její členové) souhlasí s takovým postupem a dávají tak najevo, že případná realizace nepoškodí vzájemnou důvěru.

Souběžně s tím je zároveň jasné, že případný souhlas s instalací zařízení bude přes všechnu případně vyvinutou snahu i nadále chápán jako „políček do tváře“ společnému evropskému úsilí o vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku. Tento názor by měla naše vláda rozptýlit vstřícnou a konstruktivní politikou v jiných evropských tématech; existují ale oprávněné obavy, že se toho díky převažujícímu, byť skrytému euroskepticismu vrcholných představitelů ČR nepodaří dosáhnout.

Velkou a zajímavou kapitolu tvoří odpůrci instalace stojící mimo EU a NATO: jde vlastně výhradně o Ruskou federaci. Pro Moskvu se téma stalo vděčným a užitečným nástrojem, který obratně používá pro mnohé účely. Tím prvním jsou důvody vnitropolitické – tento krok interpretovaný jako americká rozpínavost je okamžikem, kdy může prezident Putin a jeho administrativa ukázat, jak silná slova a gesta si může volit vůči jiným státům, jak rázně dokáže kritizovat a odmítat údajně nepřátelské úmysly. Tím v očích svých voličů – ať je již bude potřebovat či nikoliv – prokazuje, jak napravil své zemi její mezinárodní postavení.

Druhým důvodem je metodicky běžné diplomatické manévrování: tato otázka je Ruskem předimenzována tak, aby mohl Kreml vyhrožovat protiopatřeními, od nichž ustoupí jen za nějaké dílčí diplomatické kompenzace. Může se stylizovat do role poškozené země a žádat ústupky ve zcela nesouvisejících záležitostech. Je nutno dodat, že takové kroky se přímo netýkají ani ČR, ani Polska; tyto záležitosti se řeší a i nadále budou řešit v přímé debatě USA a Ruska.

Třetím bodem, který na rozdíl od předchozích dvou nese jistou dávku autentičnosti, je důvod geopolitický. Rusko cítí, že USA umístěním zcela klíčových moderních a politicky citlivých zařízení do jeho bývalých kolonií potvrzuje a prohlubuje vazbu, kterou k oběma zemím a potažmo celému regionu dlouhodobě má. A čím hlubší a „nadstandardnější“ je provázanost Washingtonu a středoevropských metropolí, tím méně je prostoru pro vliv Moskvy. Proto by bylo s podivem, pokud by pokles potenciálního geopolitického vlivu ponechal Rusko chladným.

ČR však přistupuje k Rusku a jeho pozicím pevně, pro ilustraci tohoto postoje je možno volně parafrázovat slova českého předsedy vlády i ministra zahraničí – v otázce radaru jsou slova i gesta ze strany Ruska jedním z nejlepších argumentů pro kladné rozhodnutí o umístění této základny. Lze poznamenat, že právě postoj vůči neoprávněným a zástupným stanoviskům bývalé supervelmoci je něco z toho mála, v čem by se politiky ostatních evropských partnerů rozhodně měly od té české inspirovat. Příklady z Evropy, a to včetně Německa a Slovenska, to potvrzují.

Při hodnocení postoje české vlády i za plně objektivním přístupu oproštěném od libovolných politických preferencí lze říci, že k tématu přistupuje poměrně zodpovědně a odvážně, což je jev při současné míře domácí politické nestability pozoruhodný. Zároveň však vykazuje určité nedostatky při přístupu k tak citlivému tématu: zejména nedostatečnou propojenost s dalšími českými postoji v evropských tématech a ve slabé komunikaci vůči některým partnerským zemím. Zcela nedostačující je pak komunikace na poli domácím, a to jak vůči politickým oponentům, tak i široké veřejnosti.

Tyto výhrady však nejsou zásadní. Je zřejmé, že v otázce zajištění vlastní bezpečnosti ČR zvážila stávající situaci a postupuje podle scénáře, který odpovídá současné geopolitické realitě a vlastním potřebám a zájmům. Kontroverze, které tento politický postoj i jeho praktická realizace vyvolává, sice vypovídají o kvalitě a kapacitách oné politické reprezentace, zároveň ale také říkají mnohé i o těch, kteří projektu z různých důvodů čelí.