Je nesporné, že Česká republika se v současné době potýká s problémem pravicového extremismu a že na jejím území dochází k rasově motivovaným útokům a trestným činům, jejichž cílem je právě romská populace. Takový stav ovšem není ve střední Evropě ojedinělý, podobně jsou na tom například Slovensko nebo Maďarsko). Přesto pouze Česká republika předčí z celého regionu v absolutním počtu žadatelů o kanadský azyl i četné země rozvrácené ozbrojenými konflikty, jako je kupříkladu Srí Lanka, což se může zdát být poněkud překvapivé.

Kanadská argumentace zdůrazňující politické a rasové problémy českých Romů jako zásadní příčinu emigrace trpí několika vadami. Kanadský ministr pro imigrační politiku Jason Kenney se nechal slyšet, že Česká republika je jen stěží „ostrovem netolerance“ uprostřed Evropy, čímž v podstatě implicitně uznal, že není významně odlišná od srovnatelných zemí. Kanadskou pozici nahlodává též fakt, že podkladové zprávy, ze kterých vychází kanadská vláda, uznávají, že v České republice neexistuje státní politika perzekuce romských občanů. Dále kanadská argumentace nijak neodráží fakt, že z České republiky je možné bez problému vycestovat do dalších členských zemí Evropské Unie s vysokými standardy ochrany lidských práv, tudíž v případě perzekuce není nutné podnikat náročnou cestu přes oceán.

Evropská Unie jako celek by správně měla být velmi znepokojena už pouhým faktem, že Kanada uděluje politický azyl občanům jedné z jejích členských zemí. Jednou z podmínek pro členství v evropském klubu jsou právě široké garance lidských práv a politických svobod a kanadská pozice nepřímo naznačuje, že uvnitř EU není v tomto ohledu něco v pořádku.

Faktorem, který již tolik nepřichází na přetřes, je samotné nastavení kanadského imigračního systému. Žádost o azyl obvykle nastartuje velmi zdlouhavý posuzovací proces, který může trvat několik měsíců až let, během něhož mají žadatelé právo požívat materiální podporu ze strany kanadských úřadů. I v případě kladného vyřízení žádosti (a žádostem z ČR je vyhověno nadprůměrně často ve srovnání s ostatními zeměmi) jsou pak azylanti často po určitou dobu odkázáni na pomoc při jejich integraci do kanadské společnosti, což, jak i všímají i kanadská média, může představovat poměrně nákladnou záležitost. Jak shrnuje kanadský deník Globe and Mail, národní azylový systém potřebuje reformovat, do té doby se znovuzavedení víz jeví jako spolehlivá cesta zmírnit naléhavost celé otázky.

Z pohledu lidských práv by zřejmě obnovení vízové povinnosti nepřineslo vůbec nic. Nelze očekávat, že by jeho důsledkem zmizely případy rasové diskriminace či pravicového extremismu. Naopak, nutnost opatřit si vízum by podstatně ztížila situaci naléhavě potřebným případům. Hmatatelným výsledkem by bylo zhoršení vzájemných česko-kanadských vztahů, ve světě ideálně fungující EU i vztahů evropsko-kanadských. Je třeba ovšem mít na paměti, že víza pro české občany jsou politicky jednodušším krokem než reforma celonárodní imigrační a azylové politiky.