Sládek: „Říkáte, že dneska přikulujete?“
Vaněk: „Ano -„
Sládek: „Ale včera jste koulel, viděl jsem vás.“
Vaněk: „Včera tady nebyl Šerkézy.“ (…)
Vaněk: „Budou mě ve sklepě shánět.“
Sládek: „Však oni se neposerou! Je tam přeci Šerkézy!
(Václav Havel: Audience, 1975)

Nicolas Sarkozy již ve francouzské politice „přikuluje“ řadu let. Uspěje-li v nedělních volbách, bude moci minimálně pět let sám „koulet“. Ségolene Royalovou znalo do loňska mimo Francii jen málo lidí, a když, tak jako úspěšnou regionální političku. Že by to takhle rychle „dokoulela“ až do Elysejského paláce, věřil málokdo.

Očekávání od letošních prezidentských voleb ve Francii byla a jsou vskutku enormní, což se odrazilo i v mimořádně vysoké volební účasti v prvním kole. Volbám dominovaly dva okruhy témat – otázky imigrace a národní identity a budoucnost francouzského sociálního státu. Takticky stranou pozornosti leží téma budoucnosti Evropské unie a její ústavní smlouvy.

Ideální dvojice

Lídr Unie pro lidové hnutí (UMP) Nicolas Sarkozy vstupoval do kampaně s nálepkou populisty, který vsází na jinými tabuizovaná témata bezpečnosti a přistěhovalectví (začalo se hovořit o „lepenizaci“ francouzské politiky). On sám se snažil voličům dokázat, že umí citlivě řešit i tradičně socialistická témata, s nimiž si vlády, v nichž byl sám ministrem, nedokázaly poradit.

Kandidátka Socialistické strany (PS) Ségolene Royalová hrála v kampani příliš dlouho na to, že je novou, neokoukanou a přitažlivou tváří francouzské politiky, která již pouhým svým vstupem do politické arény opanované muži přináší změnu. Dlouho se čekalo, s čím přijde a zda čeká Francii „blairovská“ modernizace pod praporem takzvané třetí cesty. Stobodový politický program, s jehož představením si dala Ségolene značně načas (a Sarkozy tak mohl tři měsíce tvrdit, že žádný program nemá), většinu nadějí vkládaných v moderní levicovou politiku zklamal. Když francouzští ekonomové spočítali náklady na realizaci programů hlavních kandidátů, vyšel ten Royalové suverénně nejdráže (přes 60 miliard eur). Naopak jako nejrealističtější a neúspornější byly vyhodnoceny návrhy centristy Franćoise Bayroua.

Právě Bayrou byl společným nepřítelem obou hlavních lídrů. Sarkozyho sice přímo ohrozit nemohl, ale pokud by se dostal do druhého kola, zaručeně by zvítězil (nepolarizuje, přebere většinu hlasů Royalové). Lídryni socialistů naopak přeskočení Bayrouem hrozilo, což by byla pro levici po debaklu z roku 2002 těžká rána. Duel Sarkozy-Royalová je tedy sám o sobě pro oba kandidáty úspěchem. Sarkozy je navíc mnohem kontroverznější a politicky vyhraněnější osobnost, na čemž může nevýrazná kandidátka levice spíše vydělat.

V neděli 6. května půjde hlavně o to, jak se přerozdělí ona pětina voličů hlasujících pro středového Bayroua a zda k volbám půjde desetina skalních voličů, kteří v prvním kole volili Jeana-Marie Le Pena. V prvním případě mohou socialisté očekávat návrat mnoha svých „ztracených oveček“, které utekly od Royalové k Bayrouovi, ve druhém pak může několik procent od xenofobů pomoci lídrovi pravice k prezidentskému křeslu.

Sociální stát

O tom, že Francie radikální reformy svého sociálního systému potřebuje, hovoří dnes již jak levice, tak pravice. Jaké však mají být, se před volbami dozvíme jen málo.

Ségolene Royalová nabízí opravdu mnoho pro zlepšení životních podmínek mladých nezaměstnaných, přistěhovalců, školáků, handicapovaných, státních zaměstnanců, chystá se rozjet štědré programy na snižování nezaměstnanosti, podporu podnikání mladých i na integraci imigrantů. Neříká však, jak chce změnit stát sám, aby na štědřejší politiku vůbec měl. Sarkozy zase tvrdí, že nechce zvyšovat přímé státní subvence (kterých je již dnes příliš), ale změny hodlá dosáhnout nižšími daněmi na státem preferované účely – například těm podnikům, které zaměstnají dlouhodobě nezaměstnané či které používají k životnímu prostředí ohleduplnější materiály. Ačkoli Sarkozy svou prezidentskou kandidaturu postavil na slibu razantního rozchodu s chirakovskou érou, nedokázal věrohodně specifikovat, v čem by se choval jinak než předchozí vlády vedené stranou UMP, které předsedá. Je si vědom toho, že již dnes je dostatečně kontroverzní osobností a že by mu odvážnější reformní program u Francouzů volby nevyhrál. I jeho volba je v tomto ohledu sázkou do loterie.

Imigrace a národní identita

Od předloňských nepokojů na pařížských předměstích, v nichž Sarkozy v roli ministra vnitra vystoupil velmi tvrdě proti rebelujícím partám přistěhovalců a vysloužil si za razantní přístup široce sdílený odsudek, bylo téma politické a sociální integrace imigrantů v předvolební diskusi stále přítomné. Pravicový kandidát v honbě za protestními hlasy lepenovců slíbil založení ministerstva pro imigraci, které by uvedlo do praxe Sarkozyho již dlouho hlásanou strategii tzv. výběrové imigrace.

Levice namítá, že zřizovat ministerstvo kvůli jedné svým původem určené skupině obyvatel odporuje principu neutrality státu a že výběrová imigrace znamená žádná imigrace. Podle Royalové obléká Sarkozy program extrémní pravice jen do slušivějších šatů. Royalová navrhuje zdvojnásobení rozpočtu ministerstva spravedlnosti, zřízení speciálních vzdělávacích zařízení pro mladé delikventy s vojenskou ostrahou a znovuobnovení Sarkozym zrušené lokální policie.

Rozpoutání diskuse o francouzské národní identitě a patriotismu překvapivě socialistickou kandidátkou, provázené navíc rabováním na pařížském Severním nádraží několik dnů před volbami, ještě posílilo význam tématu imigrace a předměstské kriminality, z čehož těžil hlavně Sarkozy. I díky tomu získal třetinu tradičních Le Penových voličů, kteří se pragmaticky rozhodli preferovat reálnou prezidentskou alternativu před protestním hlasem pro přestárlého extremistu bez politické budoucnosti.

Raději až po volbách

Německé úsilí vzkřísit evropskou ústavní smlouvu bylo dobře naplánované včetně všech evropských summitů, bilaterálních konzultací a slavnostního přijetí Berlínské deklarace. Mělo jen jednu neznámou: co s Francouzi, přes padesát let největšími proponenty myšlenky evropské integrace, kteří se před dvěma lety zařadili mezi „trouble makers“ Evropské unie, jakými jsou Češi, Poláci či Britové. Další osud euroústavy totiž závisí hlavně na osobě nově zvoleného francouzského prezidenta či prezidentky.