Výsledky izraelských parlamentních voleb opět potvrdily nespolehlivost předvolebních průzkumů. Zatímco ještě několik dní před volbami se zdálo být jisté, že hlavní levicová strana Sionistická unie zvítězí nad pravicovým Likudem premiéra Benjamina Netanjahua, závěrečné výsledky přinesly Likudu třicet křesel ve 120členném parlamentu. O šest více než Sionistické unii.

Netanjahuovi k vítězství nepohybně pomohla jeho předvolební rétorika. Několik dní před volbami prohlásil, že pokud se stane premiérem, samostatný palestinský stát za jeho vlády nevznikne.

Rozbití diplomatické mantry pak ještě v den voleb doplnil xenofobním varováním, že „Arabové volí v houfech“. Snažil se tím apelovat na židovské pravicové voliče, aby svým hlasem zabránili ve vítězství levicového tábora, který by se mohl spolehnout na hlasy poslanců arabského původu.

Deziluze z mírového procesu

Nejen pro evropské komentátory je záhadou, jak mohla Netanjahuova vypjatá rétorika přilákat tak velké počty Izraelců. Je dobré dodat, že nacionalisticko-náboženský tábor získal jasnou nadpoloviční
většinu hlasů.

Netanjahuův úspěch je nutno vnímat v kontextu delšího trendu posledních patnácti let, během nichž došlo mezi židovsko-izraelským obyvatelstvem k zásadnímu posunu doprava na politickém spektru. Příčiny leží v deziluzích z mírového procesu z 90. let, který ztroskotal na počátku třetího milénia. Likud a ostatní nacionalistické strany dlouhodobě těží z nedůvěry velké části izraelské veřejnosti vůči jakýmkoliv ústupkům.

Levice zároveň nedokázala nabídnout skutečnou alternativu k Netanjahuově vyhraněnému programu založenému na zdůrazňování bezpečnostních hrozeb, kterým Izrael čelí. Sionistická unie sice vyzdvihovala socio-ekonomická témata jako neúnosné ceny bydlení a základních potravin, v rovině bezpečnostní politiky se ale omezila jen na hesla typu „pryč s Netanjahuem“, aniž by dovedla nabídnout přesvědčivou alternativu. Volební výsledky ukázaly, že to voličům nestačilo.

Ochlazení již chladných vztahů

Netanjahu se hned vzápětí po skončení voleb snažil své výroky mírnit, zahraniční partnery včetně americké administrativy ale příliš nepřesvědčil. Prezident Obama označil Netanjahuovu rétoriku za „cynickou“. Telefonický rozhovor státníků po volbách byl podle dostupných zdrojů mimořádně chladný, a to i pokud vezmeme v potaz dlouhodobě špatné vztahy mezi nimi.

Americký prezident dokonce v jednom rozhovoru naznačil, že vylučování minorit, jakého se dopustil Netanjahu, může vést až k erozi demokratického systému v Izraeli. Bezprecedentnost této poznámky v kontextu americké politiky, kde je obraz Izraele jakožto „jediné demokracie na Blízkém východě“ hluboce zakořeněn, ukazuje na hloubku frustrace.

Obamova administrativa dále naznačila, že může „přehodnotit“ podporu Izraele na půdě mezinárodních institucí. Nelze ovšem očekávat, že dojde k zásadním změnám v postojích USA, už jen kvůli blížícím se prezidentským volbám, v nichž demokraté nechtějí riskovat podporu proizraelsky naladěných voličů a příznivců.

Netanjahuova předvolební rétorika nicméně mimořádně zkomplikovala vyhlídky Izraele na obnovení dobrých vztahů s klíčovým americkým partnerem. Hlavní náplní izraelsko-amerických vztahů tak bude z izraelské strany Netanjahuovo odpočítávání dní do konce Obamova mandátu a doufání, že prezidentské volby v roce 2016 vyhraje kandidát, který bude Izraeli více nakloněn.

Palestinci na tahu

A samozřejmě je zde samotná palestinská strana, jejíž předáci nyní přemýšlejí, jak reagovat na vyhlídku nulového posunu v současném statutu quo během mandátu formující se vlády. Dá se předpokládat, že Palestinci využijí oslabení pozice Izraele na mezinárodní scéně a zintenzivní diplomatickou kampaň na půdě OSN a dalších organizací.

Nejzávažnější možností je podání žaloby na některé izraelské armádní představitele a politiky u Mezinárodního soudního dvora. Tato možnost je ale oprávněně nazývána „nukleární“, jelikož by bezpochyby vedla k mimořádně silné odvetě Izraele.

Řada Palestinců nicméně výsledek voleb vítá. Doufají, že pokud skutečně dojde ke zformování tvrdě nacionalistické vlády, povede to k ještě větší izolaci a tlaku na Izrael ze strany mezinárodního společenství. Ozývají se také hlasy požadující rozpuštění palestinské samosprávy, která je často označována za pouhou služku izraelským okupačním orgánům.

Dopady tohoto kroku by byly zásadní, jelikož by izraelské síly musely převzít plnou kontrolu nad celým územím Západního břehu. Prezident Abbás však podle všeho této možnosti nakloněn není.

Zdá se tedy, že volební vítězství bylo pro Netanjahua ta jednodušší část další etapy jeho politické kariéry. Ačkoliv od izraelské veřejnosti získal silný mandát, mezinárodní společenství, Spojené státy i palestinští předáci jsou jeho úspěchem nadšeni výrazně méně. Hlavním úkolem staronového premiéra tak bude odvést Izrael od propasti mezinárodní izolace, do níž ji sám zavedl.