Zatímco svět si připomíná co vše západní přítomnost dokázala či nedokázala v Iráku změnit, americká administrativa plánuje dubnová jednání se Sýrií a Íránem na úrovni ministrů zahraničí. Oproti dosavadním americkým postojům je to posun vpřed a vypovídá o vystřízlivění a racionálním posouzení celé situace. Právě rozhovory s dvěma klíčovými sousedy Iráku totiž doporučovala Georgem Bushem tolik odmítaná zpráva Bakerovy komise z loňského listopadu.

Sýrie a Írán jsou přitom klíčovými hráči v regionu a pokud mají spojenci z Iráku jednou odejít, je nutné s nimi jednat. Právě tyto dva státy budou totiž dění v zemi, odkázané jen na své vůdce, významně ovlivňovat. šíitský Írán bude usilovat o kontrolu nad iráckou politikou a posilovat tak svůj vliv na Blízkém východě.

USA by musely za íránskou pomoc nabídnout něco mimořádného

Iráckým sunnitům a bývalým přívržencům Saddáma se naopak bude dostávat podpory od baasistického režimu v Sýrii. Irák se tak pravděpodobně stane interní bojovou linií muslimského světa mezi šíity a sunnity. Regionální rivalitu mezi dvěma největšími zastánci obou muslimských komunit – Íránem a Saúdskou Arábií – lze ostatně pozorovat již dnes.

Problémem však zůstávají vztahy Spojených států s oběma zeměmi. Američané by museli nabídnout něco vskutku zásadního (například ústupky Íránu v otázkách jeho jaderného programu), aby se íránští a syrští představitelé například pokusili podniknout zásadní kroky proti pronikání teroristů do Iráku.

Podle iráckých diplomatů jsou to právě cizinci, kteří mají většinu útoků na svědomí. Od chystaného summitu nelze čekat nalezení receptu na řešení současného stavu, nadějí je ale už jen samotný fakt, že po uspořádané bezpečnostní konferenci v Bagdádu, kde se již sešli velvyslanci všech tří zemí, existuje vůle k setkáním dalším.

Jazýčkem na vahách míru je al-Sadr

Nejdůležitějším tématem pátého roku západní přítomnosti v Iráku bude pravděpodobně i nadále bezpečnost. To je oblast zásadní jak pro americkou administrativu, tak pro Iráčany samotné. Nedávné navýšení vojenských sil v Bagdádu podle George Bushe ke zvýšení bezpečnosti přispělo. Americká generalita tak optimistická není a pokračující útoky jí dávají zapravdu.

V každém případě se bezpečnostní otázky budou odvíjet od pozice irácké vlády a jejího postoje k šíitské Armádě imáma al-Mahdího, tedy milicím Muqtady al-Sadra. Právě al-Sadr je osobou považovanou jedněmi za hlavní příčinu nepokojů a šíitských trestných akcí, druhými za možný jazýček na vahách míru (v únoru 2006, po masivním útoku na šíitskou Zlatou mešitu v Samaře, například hlasitě vyzýval ke klidu zbraní).

Po odchodu armád dojde k boji o moc a o ropu

Jeho slovo by do budoucna mohlo hrát důležitou roli a irácká vláda (rovněž většinově šíitská) si to uvědomuje, když balancuje mezi spoluprácí s Američany a podporou svých souvěrců – naposledy tak al-Sadrovi vyšla vstříc, když propustila jeho poradce al-Šibáního.

Blížící se odchod spojeneckých vojsk bude stále více posilovat právě otázku schopností irácké vlády. I když nadšení po parlamentních volbách v roce 2005 pomalu vyprchává, současný kabinet stále podporuje většina Iráčanů. A přes časté diskuse o federalizaci země si 58 procent obyvatel myslí, že by jejich země měla zůstat jednotná. Otázkou je, do jaké míry bude veřejné mínění hrát roli v reálném boji o vliv a zejména o ropu, k němuž po odchodu armád nejspíše dojde.

Pro budoucnost Iráku tedy bude rozhodující nejen načasování odchodu spojeneckých vojsk, ale rovněž připravenost iráckých vůdců (nejen těch vládních) na problémy, jichž nebude málo. Bude třeba řešit otázku přítomnosti džihádistické al-Káidy, značné množství uprchlíků (podle OSN až 1,2 milionu v Sýrii a 800 tisíc v Jordánsku, 2 miliony vnitřně přemístěných osob), či nastartování celkové rekonstrukce země.