Přestože země Visegrádu nemají vždy identické zájmy, ukazuje V4, že může skrze spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti hrát nezanedbatelnou roli při reakci na tento vývoj. Ta je důležitá především pro udržení zájmu Polska jako jejího neformálního lídra. Změna vlády v Polsku znamená další zatěžkávací zkoušku pro koordinaci pozic V4 před plánovaným varšavským summitem NATO v roce 2016. Neúspěch této snahy by mohl vyústit v orientaci Polska na alternativní formáty spolupráce, ve kterých existuje podobnější hodnocení hrozby z východu, a upozadění alianční agendy v rámci Visegrádu. Úlohou českého předsednictví je proto praktický pokrok v již probíhajících projektech.

Úvod

Obranné a bezpečnostní spolupráci států Visegrádu byla v minulých letech věnována zesílená pozornost. Bylo tomu tak pravděpodobně i proto, že se s visegrádskou spoluprací spojovala často přehnaná očekávání rychlých a velkých výsledků. Nejviditelnější proto byly neúspěšné společné akviziční a modernizační projekty (nejnověji mobilní radary). Méně viditelné již byly aktivity směřující k harmonizaci obranného plánování a rozvoji společného výcviku a cvičení nebo snahy o rozvoj menších specifických schopností ve visegrádském rámci. Původním principem této spolupráce byla – v případě ČR, SR a Maďarska – snaha vyvážit snižující se vojenské rozpočty [1] a, v případě Polska, motivovat předchozí jmenovanou trojici států k posílení vlastních atrofujících vojenských schopností. [2]

S obrannou spoluprací jde v ruku v ruce pragmatické využívání průniků v bezpečnostní politice. Jednak v politice alianční, což se projevovalo společnými deklaracemi V4 před summity NATO a např. koordinací pozic při aktualizaci strategického konceptu NATO v roce 2010 a nebo podporou politiky rozšiřování Aliance. A zadruhé v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) Evropské unie. Do SBOP patří i dosud možná paradoxně nejviditelnější společný visegrádský projekt, kterým se stala visegrádská bojová skupina EU (V4 EU BG). Ta přes zjevné nedostatky v oblasti (ne)nasaditelnosti plní v rámci visegrádské obranné a bezpečnostní spolupráce úlohu jediného dlouhodobého prostředku pro rozvinutí vzájemné spolupráce. [3]

Vývoj bezpečnostního prostředí v okolí Evropy v posledních dvou letech dnes vyvolává otázku, jak se visegrádská spolupráce přizpůsobí probíhajícím adaptačním procesům v rámci NATO i EU za situace, kdy zesílené hrozby odkryly dosud ne zcela zjevnou skutečnost – různé hodnocení závažnosti vzniklých vnějších hrozeb. V zásadě totiž panuje přesvědčení, že bez zásadní shody v hodnocení hrozeb v jednotlivých hlavních městech států Visegrádu, si lze pouze stěží představit vznik vzájemných závislostí, jejichž vznik úzce souvisí s možnými úspěchy v obranné spolupráci.

Zachová si spolupráce V4 svůj význam nebo ustoupí do pozadí jiným formátům spolupráce? Tento článek se pokusí vyjádřit k aktuálnímu vývoji obranné a bezpečnostní spolupráce visegrádských států právě v kontextu vnějšího bezpečnostního prostředí, ale také s ohledem na vnitropolitický vývoj v zemi neformálního lídra skupiny – Polska. Podrobnější pohled bude článek také věnovat od července probíhajícímu českému předsednictví V4 (V4 CZ PRES), jehož dynamika bude důležitá pro další vývoj visegrádské spolupráce i s ohledem na plánovaný summit NATO ve Varšavě a navazující polské předsednictví V4.

1.Vnější katalyzátory obranné a bezpečnostní spolupráce V4 v letech 2014–2015

Anexe ukrajinského Krymu v březnu 2014, trvající podpora separatistů na východní Ukrajině a zesílená vojenská aktivita Ruska v Baltském a Černém moři či Arktidě signalizují, že nasazení ruské armády (po konfliktu s Gruzií v roce 2008) nyní může přicházet v úvahu i v západním směru. Tento návrat války jako instrumentu řešení zahraničněpolitických problémů na evropský kontinent byl pro zbytek Evropy nepří hrozí při pokračování trendu uzavírání hranic přenesení hlavního břímě problému na křehké balkánské státy. [9]

Obecně lze konstatovat, že skončilo období trvající zhruba od roku 2005, kdy státy visegrádské trojky (bez Polska) mohly bez obav vyplácet z obranných rozpočtů „mírovou dividendu“ a ignorovat atrofující vojenské schopnosti s poukazem na účast v zahraničních misích. V současnosti čelí (střední) Evropa nevypočitatelné politice konvenčně silného, ale vnitropoliticky křehkého ruského státu, zatímco na jižní periferii se naopak odpovědných a legitimních státních aktérů nedostává.

NATO se musí adaptovat na novou situaci na východě a nalézt kompromis v probíhající debatě mezi „ujišťovateli,“ pro které je Akční plán připravenosti (RAP) z Walesu uspokojivou odpovědí na ruský avanturismus, a „odstrašovateli“, kteří žádají dalekosáhlejší změnu aliančního postoje a politiky odstrašování. Zároveň je v ohrožení jeden z pilířů EU – Schengenská dohoda – a neochota shodnout se na obtížné reformě systému zásadně nabourává pracně vybudovanou důvěru mezi státy EU ale i na Balkánském poloostrově.

Předpokládané dopady polského volebního roku 2015

Změna vlády ve Varšavě na podzim 2015 klade před visegrádskou spolupráci další nároky než dosud známé Achillovy paty. [10] Znatelné je pokračování trendu polské alianční politiky, ve které lze pozorovat posilování orientace na skupinu státu vnímající podobně urgentně východní hrozbu. Tzv. formát Newport plus odkazuje na státy (Polsko, Baltské státy, Rumunsko a Bulharsko), které mají za cíl prosadit umístění stálých základen NATO na svém území jako odstrašujícího prostředku vůči Rusku a napravení archaického rozložení aliančních základen, které nereflektuje východní rozšíření NATO po konci studené války. Mini summit devíti východních členů NATO svolaný polským a rumunským prezidentem na 4. listopad 2015 do Bukurešti byl toho dokladem.

Ze summitu vzešlá deklarace žádá silnější alianční přítomnost ve východní části Aliance a slouží v podstatě jako razantní startovací výstřel pro vnitroalianční diskuzi, která vyvrcholí na varšavském summitu. Samotné bukurešťské setkání ukázalo, že region středovýchodní Evropy díky dostředivému působení evropské bezpečnostní architektury může prezentovat společný postoj. Výsledky této snahy se ale budou odvíjet od přijatelnosti tohoto požadavku pro ostatní členy Aliance. O to viditelnější bude kontrast mezi vznášenými požadavky o solidaritu uvnitř NATO a její absencí v případě řešení migrační krize. Že v obou případech je klíčovou zemí Německo, není třeba nikterak zdůrazňovat. [11]

Zesílený regionální přístup k obraně bude navíc nově doplňovat polský Regionální program bezpečnostní asistence, vyhlášený ještě před parlamentními volbami na počátku října 2015. Ten je zaměřený na podporu vyzbrojování východních členských zemí NATO (včetně těch visegrádských) poskytováním půjček na vojenské akvizice produktů polských zbrojovek. [12] Polská pozice se tak, zdá se, může dále vzdalovat od zbylé visegrádské trojice nejen s ohledem na problematiku aliančních základen, ale také s ohledem na podporu státem konsolidovaného domácího zbrojního průmyslu, který v důsledku trvale vysokých výdajů na obranu a strategickému rozvoji v posledních deseti letech značně pokročil. Podrobněji k tomuto problému a možnostem řešení např. zde [13].

V neposlední řadě je také pravděpodobná větší rezervovanost Varšavy vůči SBOP Evropské unie a potažmo jejímu instrumentu, bojové skupině EU. Zde ale zásadnímu dopadu brání již domluvená, v pořadí druhá, visegrádská bojová skupina, plánovaná na rok 2019 opět pod vedením Polska. V zásadě se tak Polsko po volbách přiblíží k pozicím ČR, SR a Maďarska pouze s pohledem na postoj k aktuální migrační krizi. Pokud regionální ambice nové polské vlády a prezidenta přerostou jejich ochotu hledat kompromisní střední cestu, bude to mít před varšavským summitem plánovaným na polovinu roku 2016 závažné důsledky pro české předsednictví V4, které koordinací priorit obou předsednictví věnovalo velkou energii.

2. České předsednictví V4 – V4 EU PRES (červenec 2015 – červen 2016)

Česko převzalo předsednickou štafetu po spíše neutrálně hodnoceném slovenském předsednictví, které přijalo pouze jeden strategický dokument (důležitou Společnou výcvikovou strategii zemí V4) a které takřka na konci předsednictví znovu oživilo projekt „společného nebe“ – původní vyjednávání přeshraničních dohod mezi jednotlivými státy Visegrádu však bylo původně započato již před celými čtyřmi roky a před dvěma roky bylo na českou iniciativu resuscitováno. [14]

ČR zvolila jako předsednické motto „V 4 Trust“ neboli „společná důvěra“, která v sobě odráží cíl i prostředek visegrádské spolupráce. [15] Hlavní cíle předsednictví v oblasti bezpečnostní a obranné spolupráce ale zůstaly zachovány:

• Pokračování v přípravách visegrádské bojové skupiny EU.
• Projekt vybudování permanentní modulární vojenské struktury V4 EU BG.
• Implementace Akčního plánu připravenosti ze summitu ve Walesu.
• Oživení nových struktur obranné spolupráce, jejichž základy byly položeny během maďarského předsednictví (červenec 2013 – červen 2014). [16]

Vedoucím principem českého předsednictví pak je udržení zájmu Polska na visegrádské spolupráci. I z toho důvodu ČR s Polskem intenzivně koordinovalo priority svého a následujícího polského předsednictví. Podle Jireše je pro přežití V4 zcela zásadní její příspěvek k implementaci Akčního plánu připravenosti jako prostředku pro posílení obrany Pobaltí proti potenciálnímu ruskému „hybridnímu“ útoku. [17]

Tuto snahu, přinejmenším v politické rovině, lehce vykolejila změna vládnoucí strany v Polsku. ČR navíc nebyla schopna pružně zareagovat na listopadový bukurešťský mini summit devíti východních členů Aliance, iniciovaný polským a rumunským prezidentem. K devíti prezidentům se v rumunské metropoli totiž připojil předseda parlamentu Jan Hamáček, což ilustrovalo, že postoj ČR se více než ohroženým členům východního křídla Aliance dlouhodobě blíží opatrné pozici Německa. Zda tento fakt bude pro jeden z dalších cílů V4 CZ PRES, [18] přípravu „ambiciózního“ textu společné deklarace V4 před Varšavským summitem NATO, pozitivní, ve smyslu přiblížení výsledné visegrádské pozice k té celoalianční, nebo naopak dojde k dalšímu upozadění tohoto rozměru bezpečnostní spolupráce V4, bude záviset na praktických výsledcích v mezidobí.

Těžko však v takřka polovině předsednictví předvídat, zda praktická spolupráce po hlavních liniích předestřených výše přinese kýžené výsledky. Hlavní devizou úspěšného předsednictví bude spíše dotažení rozpracovaných projektů. Jak vytvoření permanentní visegrádské vojenské struktury, tak i rozvoj projektu „společného nebe“ jsou více než dostatečně ambiciózními cíli. Iniciace dalších projektů, viz srovnání prioritních oblastí v tabulce č. 1, by v současné době byla spíše kontraproduktivní. České předsednictví přesto přišlo s iniciativou důležitou z hlediska zbrojního průmyslu: Spoluprací V4 při revizi směrnic obranného balíčku EU.

Tabulka č. 1: Změna prioritních oblastí rozvoje obranné spolupráce 2013 a 2015

Prioritní oblasti rozvoje schopností dle prohlášení ze setkání ministrů obrany V4 v Bruselu (červen 2013)

• pokročilé bojové vozidlo
• munice
• výbava vojáka
• systémy proti nástražným výbušninám
• bezosádkové systémy a systémy velení a C4ISR

Prioritní oblasti dle prohlášení ze setkání ministrů obrany V4 v Tomášově (duben 2015)

• výcvik a cvičení
• společná skupina logistické podpory
• CBRN
• letečtí návodčí
• taktický tréning speciálních operací
• pokročilé bojové vozidlo

Závěr

Přes často chaotický rozvoj obranné a bezpečnostní spolupráce visegrádských států, manifestovaný často rychlou změnou priorit spolupráce, patří V4 k důležitému fóru pro koordinaci společných pozic k aktuálním otázkám evropské bezpečnosti jak v NATO, tak v Evropské unii. Nejaktuálnější vývoj vnějšího bezpečnostního prostředí v podobě nevypočitatelné politiky konvenčně silného, ale vnitropoliticky křehkého ruského státu a zesilování migračních proudů v důsledku eroze státnosti na blízkém východě odkryly, že státy Visegrádu nemají vždy identické zájmy, ale přesto dokáží v řadě témat spolupracovat. K tomu přispívá i neformální charakter Visegrádu, který umožňuje kontroverzní témata upozadit a zahrnout do kolonky, kde V4 „umí nesouhlasit“. [19]

Visegrád ukazuje, že se mu daří hrát nezanedbatelnou roli při adaptaci NATO, jakkoliv prvotní impuls pro směr řečené adaptace nepochází zevnitř Visegrádu, který sám je v této otázce rozdělen. Také v rámci migrační krize hraje V4 spíše roli reaktivního charakteru, která cílí na krátkodobá řešení velmi komplexního problému a která riskuje zhoršení vztahů s balkánskými partnery. Visegrád je tedy více než jen součtem jeho částí, ale chybí mu další kvalitativní krok ke skutečně proaktivní politice, která by přispívala k rovnoměrnému rozložení břemen souvisejících s geografickou blízkostí či vzdáleností bezpečnostních hrozeb.

Právě regionální bezpečnostní politika Polska vlastně cílí na proaktivní přístup k další adaptaci NATO a Polsko se tak může dále vzdalovat od zbylé visegrádské trojice. Pokud regionální ambice nové polské vlády a prezidenta přerostou jejich ochotu hledat kompromisní střední cestu, bude to mít před varšavským summitem NATO plánovaným na polovinu roku 2016 závažné důsledky, neboť v případě klíčového národního zájmu, kterým pro Polsko reforma alianční architektury je, hledá Polsko alternativní formáty pro koordinaci a prosazení svých priorit, potenciálně i na úkor V4.

České předsednictví v tomto ohledu prozatím spíše vyčkává a orientuje se na praktickou spolupráci v rámci aktuálních projektů obranné spolupráce, která tak prozatím pokračuje svým vlastním tempem nehledě na aktuální hrozby. Bez hlubšího souznění bezpečnostních politik zemí V4 však nelze do budoucna očekávat, že dojde k prohlubování spolupráce v oblasti obrany, která krátkodobě vyžaduje nejen více energie, ale také financí. Jedinou cestou pro dlouhodobý úspěch je přistupování k otázkám, které jsou pro ostatní aktéry spolupráce zásadní, se stejnou vážností. V případě migrační problematiky se to V4 již částečně daří. Pro ČR to ale navíc znamená nutnost opustit svou komfortní zónu jako „nefrontového“ státu Aliance. Přičlenění 7. mechanizované brigády k multinárodnímu centru NATO ve Štětíně [20] nad rámec vojenských plánovačů, např. jako součást polské divize, by jako signál spojencům odpovídalo nové bezpečnostní situaci.

Poznámky k textu a použitá literatura

[1] JIREŠ, Jan. Visegrad defence cooperation after Crimea and Donbas: The moment of truth? In: BÁTORA, Jozef. Regional Defence Cooperation: Lessons from Norden and Visegrad. Bratislava: Institute of European Studies and International Relations, March 2015, s. 10–12, cit. s. 11.

[2] RIEKER, Pernille, TERLIKOWSKI, Marcin. The Limits and Achievements of Regional Governance in Security: NORDEFCO and the V4. PISM, August 2015. Dostupné zde, cit. s. 7.

[3] Nutno dodat, že právě časté neúspěchy společných projektů v minulosti – např. modernizace společné výzbroje bývalé varšavské smlouvy – učinila z V4 EU BG vlajkový projekt V4 v oblasti obrany.

[4] NATO’s Readinnes Action Plan. NATO Fact Sheet, February 2015. Dostupné zde.

[5] Declaration of the Visegrad Group “Responsibility for a Strong NATO. Dostupné zde.

[6] Budapest Declaration of the Visegrad Group Heads of Government on the New Opening in V4 Defence Cooperation. Dostupné zde.

[7] KUFČÁK, Jakub. Sobotka kapitánem střední Evropy. Hospodářské noviny, 2. 7. 2015.

[8] V4 Declaration on the Migration Crisis [on-line]. Dostupné zde.

[9] TSCHERNEVA, Vessela, WESSLAU, Fredrik. Refugee road to nowhere: the Western Balkans. European Council on Foreign Relations, 30. 10. 2015, dostupné zde.

[10] Jako např. různá ochota investovat do spolupráce politický kapitál v závislosti na vnitropolitickém kalkulu, chaotické střídání priorit agendy spolupráce podle střídajících se národních priorit, neschopnost dostatečně synchronizovat obranné plánování či problematická kompatibilita zájmů zbrojních průmyslů.

[11] KOŘAN, Michal. Bukurešťský minisummit NATO aneb jak se „východní křídlo“ tvářilo, že vlastně není východní křídlo. Natoaktual.cz, 17. 11. 2015. Dostupné zde.

[12] ADAMOWSKI, Jaroslav. Poland Launches Effort To Help Arm E. European Allies. Defensenews.com. Dostupné zde.

[13] MAJER, Marian (ed.) DAV4 III Expert Group Report: From bullets to supersonics: V4 on the brink of industrial cooperation. CEPI, 8. 5. 2015. Dostupné zde.

[14] BIBEN, Martin. Americké stíhačky doletí i na české nebe, plánuje to nový project. iDnes.cz, 3. 6. 2015. Dostupné zde.

[15] DENKOVÁ, Adéla, DOSTÁL, Vít, KRULIŠ, Kryštof, KUFČÁK, Jakub. K budování společné důvěry – doporučení českému předsednictví ve Visegrádské skupině. AMO, červenec 2015. Dostupné zde.

[16]

[17] Op. cit., viz [1], cit. s. 11

[18] Program českého předsednictví ve Visegrádské skupině v letech 2015–2016. MZV ČR, 2015. Dostupné zde, cit s. 11.

[19] KOŘAN Michal. The Visegrad Group on the Threshold of Its Third Decade: A Central European Hub? In: ŠABIČ, Zlatko, DRULÁK, Petr (eds). Regional and International Relations of Central Europe. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2012, s. 205.

[20] Toto velitelství, dosud jediné na území východních členů aliance, bylo totiž na summitu ve Walesu určeno jako základní kámen pro plánovaní kolektivní obrany v rámci článku 5.