Tři vítězové

Nominálně nejvyšší počet hlasů získal podle očekávání předseda pravicového Svazu pro lidové hnutí (UMP) Nicolas Sarkozy. Jeho skóre v prvním kole o polovinu převyšuje nejlepší Chirakův výsledek z prvního kola z roku 1995 (20,8 %), navíc při mimořádně vysoké volební účasti. Nečekané překonání třicetiprocentní hranice svědčí o tom, že Sarkozy dokázal překročit stín svých gaullistických předchůdců a vymanit se z odpovědnosti za chyby předchozích vlád, v nichž sám léta seděl. Francouzi mu uvěřili, že představuje rozchod s dosavadní politikou zosobněnou prezidentem Chirakem a volili v jeho osobě spíše vyhraněnou osobnost než kandidáta zprofanované gaullistické pravice.

Necelá čtvrtina hlasů pro Royalovou není to, co si socialisté, když v listopadu nasazovali do volebního klání tuto šarmantní dámu, slibovali. Drahé a neodvážné socialistické recepty, se kterými Royalová ve svém sto bodovém programu přišla, nestačily ani na získání těch voličů, kteří byli po dvanácti letech pravicového prezidenta otevřeni přesvědčivé moderní levicové alternativě.

Nicméně i tak lze za vítězku prvního kola považovat Ségolène Royalovou, která dokázala získat alespoň velkou část do poslední chvíle váhajících voličů na svoji stranu. Obavy z „efektu 21. dubna“ (2002), kdy byl levicový premiér Jospin „přeskočen“ lídrem Národní fronty Le Penem, se k úlevě nejen Royalové, ale i Sarkozyho, nezopakoval. Letos navíc reálně hrozilo, že by se účastníkem druhého kola mohl stát spíše Francois Bayrou z Unie pro francouzskou demokracii, což by prakticky zaručilo jeho celkové vítězství. Ze své středové pozice by totiž byl schopen převzít elektorát poraženého – jak Sarkozyho tak Royalové.

Ztrojnásobením svého volebního výsledku oproti minulým volbám se tak mezi vítěze kvalifikoval i Bayrou. Nepostoupil sice do druhého kola, ale stal se nyní žádanou nevěstou, jejíž prst ukáže na pravděpodobného vítěze. Vysoké skóre Bayroua svědčí o nespokojenosti nemalé části voličů s klipovitou a bezobsažnou kampaní dvou hlavních „hvězd“ (přezdívaných familerně Ségo a Sarko). Ne že by Bayrou předložil nějaký převratný program, ale dokázal se držet „při zemi“, jak v mediálních vystoupeních, tak ve svých slibech voličům. Ekonomové spočetli, že jeho program by v bilanci nákladů a příjmů vyšel Francouze nejlevněji.

Nikoho nepohněvat

V prvním kole voleb šlo především o to zjistit, jak početný je vlastní tábor. Ani jeden z postupujících kandidátů si nechtěl dovolit poštvat si proti sobě část své vlastní strany. To se Sarkozymu povedlo (získal dokonce veřejnou podporu prezidenta Chiraka, s nímž nemá nejlepší vztahy), Royalová však u části socialistických straníků ztratila.

Pro druhé kolo bude nejdůležitější otevřít se voličům poražených kandidátů. Nejzajímavější bude z tohoto pohledu Bayrouův elektorát, který se – bez ohledu na případné vyjádření podpory od kandidáta samotného – rozdělí mezi dva hlavní rivaly. Lze také očekávat, že většina Le Penových voličů se druhého kola nezúčastní, protože jednak protestním kandidátem není ani jeden z vítězné dvojice, a dále pak mnoho těch, pro které jsou klíčové otázky regulace imigrace a současně nechtějí sahat k radikálním řešením, přešlo k Sarkozymu již v prvním kole. I to je příčina Le Penova pádu z 16,9 % před pěti lety na dnešních 10,5 % a toho, že se hovoří o „lepenizaci“ francouzské politiky.

Stranická kontinuita (UMP) v Elysejském paláci bude paradoxně znamenat v mnoha ohledech hlubší změnu než vystřídání pravicového prezidenta levicovou političkou. Sarkozy již ve svých návrzích na evropskou „minismlouvu“ či ve svém „atlantickém“ projevu ve Washingtonu předvedl, že dokáže jednat odvážně, od Royalové se očekává spíše konzervace předluženého sociálního státu a těžká pozice nezkušené političky na evropské scéně. Ale možná ještě oba v honbě za hlasy překvapí.