Po dlouhou dobu úředníci komise odmítali vzít na vědomí, že Lukašenkův režim nemá na spolupráci v oblasti podpory občanské společnosti zájem a že to poslední, co od něj lze čekat je, že se vydá směrem k demokratickým reformám. V realitě tak přístup Evropské unie připomínal spíše čekání na Godota, což jsme popsali s kolegyní Evou Palatovou v kratším policy paperu „Europe has more perspective partners in Belarus than its government“(5) . V současné době se v rámci přípravy European Neighbourhood Policy Instrument i díky tlaku Evropského parlamentu a především středoevropských nevládních organizací a vlád přístup Komise pomalu mění. Dobrým signálem je jistě i podpora vysílání exilového Evropského rádia pro Bělorusko, i když EU pokrývá jen zlomek jeho potřeb a velkou většinou jeho provoz sponzorují USA a některé členské státy unie.

Kromě nutnosti najít mechanismy, které umožní efektivní podporu nezávislých iniciativ v Bělorusku, stojí nyní EU před další, pro vývoj v Bělorusku neméně závažnou výzvou. Jedná se o takzvaný visa-ban list představitelů režimu, kteří mají mít zapovězen vstup na území Unie a zejména pak otázku vízové politiky zemí Schengenu vůči Bělorusku po začlenění nových členských zemí do prostoru volného pohybu osob.

Seznam představitelů režimu, kteří by měli mít znemožněn vstup na území EU byl zaveden v září 2004 pro ty osoby, které tzv. Pourgouridesova zpráva označila za klíčové postavy při zmizení několika režimu nepohodlných jedinců a ty, kteří zodpovídají za to, že tyto případy nebyly vyšetřeny. Seznam byl poté v prosinci 2004 rozšířen po zfalšovaných říjnových parlamentních volbách a referendu a v dubnu 2006 v reakci na zmanipulované prezidentské volby a následné brutální rozprášení pokojných opozičních demonstrací (6) a v současné době čítá 36 osob. V současné době jsou tyto vízové sankce v podstatě jediným efektivním instrumentem EU ve vztahu ke stávajícímu běloruskému režimu. Jednak dávají do seznamu zahrnutým jeho představitelům, tak i členům běloruské nomenklatury i dalším občanům jasny signál, že unie je skutečně společenstvím postaveným na takových hodnotách jako úcta k lidským právům a demokracie, které je také ochotno si za těmito hodnotami stát i tím, že nebude na své území vpouštět lidi, kteří vědomě, flagrantně a nepokrytě tyto hodnoty pošlapávají v zemi, která je jeho sousedem. Zejména poslední (a největší) rozšíření seznamu prokázalo jeho účinnost a smysl, jelikož mělo ohlas nejen mezi představiteli běloruské opozice, ale i širším okruhem běloruských občanů, ale zejména i mezi představiteli režimu, jak ukázala například uražená až hysterická prohlášeni předsedy prorežimních odborů a některých dalších „postižených“(7).

Aby však toto opatření nezůstalo typicky polovičaté a mělo větší vliv, bylo by třeba seznam rozšířit na několik set osob, jak ostatně žádají představitelé běloruské demokratické opozice. Současná situace totiž odráží jakousi mediální realitu, když se na seznamu nacházejí osoby spojené s „viditelnými“ událostmi jako zmizelé osoby či volby. Případů porušování lidských a občanských práv je ale v Bělorusku mnohem více a dochází k nim prakticky denně. Ač se na seznamu nacházejí představitelé represivního aparátu a justice prakticky pouze z centrálních orgánů, stejně jako ve všech nedemokratických režimech platí, že nejtíživěji represe doléhají ne na předáky opozice z hlavního města, ale „neviditelné a neznámé“ aktivisty v regionech. Také proto běloruská demokratická opozice žádá Evropskou unii, aby rozšířila visa-ban list, ze současných ani ne čtyř desítek osob, kteří tvoří pouhou špičku ledovce o dalších několik desítek osob, které jsou přímo zodpovědné za represe proti příznivcům opozice zejména v regionech (policisté, prokurátoři a soudci, kteří se „specializuji“ na politické procesy, rektoři, kteří z politických důvodů vylučují studenty ze škol apod.). Až v takovéto (a průběžně aktualizované, jak se ostatně předpokládalo) podobě by měl seznam skutečně potřebný význam a mohl by plnit i „profylaktickou“ roli v řadách nomenklatury – lidé ve státních strukturách by si mohli uvědomit, že mají co ztratit a mohli by v některých případech i začít odmítat plnit nezákonná (i podle současné běloruské legislativy) nařízení režimu. Kromě toho by stávající seznam také měl být dodržován bezvýhradně a uplatňovat by jej měly všechny kandidátské země včetně Turecka. Zároveň je třeba zdůraznit, že by v současné situaci bylo nejen výrazem slabosti a nekoncepčnosti, ale také naprosto zbytečné, krátkozraké a nikamnevedoucí, pokud by se naplnily nedávné náznaky ohledně možnosti zúžení seznamu výměnou za propuštění některých opozičních aktivistů (tehdy A.Milinkieviče a A.Kazulina)(8).

Ještě důležitější je otázka vízové politiky vůči Bělorusku, jež se týká celé běloruské společnosti. Unie opakovaně tvrdí, že má zájem podporovat mezilidské kontakty (people to people contacts), závěry Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy z 10. a 11. dubna 2006 dokonce hovoří o „zintenzivňování a zprostředkovávání“.(9) Na francouzský návrh však mají na základě rozhodnutí ministrů vnitra unie z dubna tohoto roku schengenská víza od počátku příštího roku zdražit ze současných 35 euro na celých 60. S jistotou to bude znamenat snížení počtu Bělorusů, kteří se rozhodnou pro cestu do EU a to zejména poté, co do Schengenu vstoupí nové členské země, které uplatňují vůči Bělorusům velmi liberální cenovou politiku a víza zpoplatňují částkou několika málo eur (Lotyšsko v červnu zavedlo dokonce asymetrický model a vydává víza zdarma). Počet Bělorusů, kteří vyjíždějí do zemí EU je již nyní velice malý – v loňském roce bylo zeměmi EU vydáno v Bělorusku čítajícímu 10 milionů obyvatel necelých 700 000 víz – tedy méně než 7% obyvatel – řada z nich má v pase vízum více než jedné země (z toho více než 300 000 do Polska, 130 000 do Litvy a přes 130 000 do zemí Schengenu, přes 20 000 do České republiky a Lotyšska a necelých 6000 na Slovensko).

Představitelé unie zdůvodňují nutnost zvýšení poplatků za vydávání víz zavedením biometrických údajů. Z Ruskem a Ukrajinou však bylo dosaženo dohody o nezvyšování poplatku, což není s Lukašenkovým režimem možné hned z několika důvodů. Jednak jsou z pochopitelných důvodů zmraženy kontakty na vysoké úrovni, předně ale současný režim v Minsku nemá na tom, aby Bělorusové jezdili do svobodné a demokratické Evropy ani nejmenší zájem a dalo by se říct, že čím budou vízové poplatky vyšší, tím větší bude mít Alexandr Lukašenko radost… Každé ztížení cestování do Evropy totiž perfektně zapadá do jednoho z hlavních témat jeho propagandy, které zní „v Evropě nás nikdo nechce, musíme se obrátit k Rusku“. I přesto má však stále více lidí zájem o zlepšování vztahů se zeměmi na ležícími na sever a západ od Běloruska, otázkou však je jak dlouho jim tento postoj vydrží, pokud budou za jednorázové vstupní vízum zaplatit téměř třetinu průměrné měsíční mzdy…

Ponecháme-li stranou otázku zda by měli za pocit naší zvýšené bezpečnosti platit občané mnohem chudších zemí, s nimiž chce Evropa udržovat blízké vztahy a ukazovat jim svou příznivou tvář, je na místě se zeptat alespoň zda v konkrétním případě Běloruska nejsme ochotni investovat něco málo přes 40 milionů euro nákladů na schengenská víza ročně do podpory demokratické budoucnosti země ovládané diktátorským režimem, jež je naším sousedem, když kupříkladu nesmyslné stěhování poslanců Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem nás každoročně vychází pětkrát dráž, o dotacích pro francouzské a jiné zemědělce a krávy nemluvě…

Kromě promyšlenějšího a nápaditějšího přístupu k vízové politice vůči Bělorusům je k dosažení vytčených cílů nutno změnit celkový přístup komise k tomuto úkolu. Více slov než činů je totiž patrných i v dalších oblastech, kde unie deklaruje svou vůli se v Bělorusku angažovat, jako například při rozšiřování informací a povědomí o EU. Nepochybně nejlepším lékem by bylo vyčlenění programů podpory občanské společnosti, obrany lidských práv, šíření svobodných necenzurovaných informací pro takové země jako je dnešní Bělorusko z moci nikomu neodpovědných a velmi složitě kontrolovatelných úředníků komise a převedení pod flexibilní instituci obdobnou National Endowment for Democracy z USA, jak ostatně požaduje část poslanců Evropského parlamentu.

———————————————————————————————————–

Poznámky:

(1) Country strategy paper – National Indicative programme – Belarus (2005 – 2006) Adopted by the European Commision on 28 May 2004 (http://ec.europa.eu/comm/external_relations/belarus/csp/csp05_06.pdf)

(2) tamtéž

(3) RAIK, Kristi: Promoting Democracy throuogh Civil Society. How to step up the EUs policy towards the Eastern neighbourhood.

(4) tamtéž

(5) PALATOVÁ, Eva – VESELÝ, Luboš: Europe has more perspective partners in Belarus than its government. In: Belarus – our new neighbour. Association for International Affairs 2004. (http://amo-wa281.testbrana.cz/cz/vyzkumne_centrum/publikace/index.php?ID=&IDp=87&tema=clanky)

(6) Závěry GAERC z 10. a 11. dubna 2006 (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/gena/89219.pdf)

(7) Viz např. BELARUSIAN TRADE-UNION BOSS TO INQUIRE ABOUT EU VISA BAN. RFE/RL Newsline® Wednesday, 12 April 2006 Volume 10 Number 68 (http://www.rferl.org/newsline/2006/04/3-CEE/cee-120406.asp)

(8) Viz RETTMAN, Andrew: EU dangles visas for prisoners offer to Belarus. http://euobserver.com/24/21460 (27.4.2006)

(9) Závěry GAERC z 10. a 11. dubna 2006 (http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressData/en/gena/89219.pdf)