Kurdové jsou autochtonním obyvatelstvem starodávného Kurdistánu – převážně horské krajiny nacházející se v jihovýchodní části Turecka, zahrnující rovněž řadu severních a severovýchodních oblastí Iráku, krajní severozápad Íránu  hraničící s Irákem a Tureckem (západní část íránské provincie Západní Ázerbájdžán a pohoří Zagros), nepatrnou severovýchodní  část Sýrie (provincie Hasakeh) (2). Ač jednotný literární jazyk stále neexistuje a Kurdové mluví řadou někdy si navzájem nesrozumitelných dialektů (kurdština spolu s perštinou, tádžičtinou, afghánským darí a dalšími patří do íránské jazykové skupiny), v současné době jsou irácko-kurdskými intelektuály prováděny snahy unifikovat jazyk na základě kirkúkského a mosúlského nářečí. I když se informace o počtu Kurdů různí (vlády států se značným podílem kurdského obyvatelstva se tradičně snaží prezentovat jejich nižší počty), podle některých údajů tvoří kurdské obyvatelstvo téměř sedmdesátimilionového Turecka 15 až 20 milionů, v Iráku jich žije asi 3-4 miliony (celkové obyvatelstvo Iráku činí ca. 22-24 miliony lidí), kurdská menšina Íránu je asi 6-8 milionů (celkový počet  obyvatelstva Íránu činí cca 65 milionů lidí), na 100 000 až 150 000 lidí čítá kurdská diaspora téměř osmnáctimilionové Sýrie. Asi půlmilionu převážně tureckých a iráckých Kurdů žije v Německu, statisíce Kurdů – z větší částí uprchlíků z Iráku – žijí od poloviny 80.let  ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Dánsku, USA, Kanadě, Švédsku aj.

Dějiny odboje

Jednotný suverénní kurdský stát v dějinách neexistoval, což bylo podmíněno jednak  nepřístupností horského terénu, účinně bránícího intensivním stykům mezi jednotlivými kurdskými kmeny a jejich unifikaci, jednak problematickou polohou na rozmezí  vyspělých centralizovaných říší. Ale  Kurdům se právě díky   zeměpisné poloze do jisté míry podařilo uchovat svou původní identitu a nesplynout s mocnými dobyvateli. I když byl Kurdistán v průběhu dějin ovládán Babyloňany a Asyřany, Peršany a Řeky, Armény a Římany,  kurdští kmenoví vůdci si zpravidla uchovali relativní autonomii a nezřídka proti dobyvatelům i účinně povstávali. Pověstná bojovnost Kurdů byla oceňována středovýchodními vládci, a proto byly často kurdské kmeny přesídlovány do neklidných příhraničních oblastí, aby plnily úlohu strážců hranic. (3)

Ve druhé polovině 7. století byl Kurdistán dobyt arabskými chalífy a počínaje tímto obdobím dochází  zde k místy krvavé islamizaci. Díky izolovanosti si však Kurdové do jisté míry uchovali rysy tradičních pohanských kultů. Je zajímavé, že  vyznavače jednoho z nejstarších náboženství Orientu – zoroastrismu – do dneška najdeme mezi Kurdy ( jedná se o subetnikum jazídů). (4) Počínaje 11. stoletím se Kurdové ocitají pod stále sílícím vlivem výbušných přistěhovalců z euroasijských stepí – turkických kmenů Oghuzů-Seldžuků (předků dnešních Turků a Ázerbajdžánců). V roce 1299 je tureckým sultánem Osmanem I. založena mocná říše, které se v průběhu následujících desetiletí a staletí daří podmanit si zbytky Byzance a v 15.-16. stoletích ustavit definitivní kontrolu nad převážnou částí Kurdistánu.

Až do fatální porážky Osmanské říše v První světové válce a jejího rozpadu v roce 1918 se kurdské kmeny prezentují jako zpravidla věrní vazalové tureckého chalífy, jsou proto mnohdy nasazovány jako trestné oddíly při potlačení  vzpour na východních hranicích a jako správní sunnité se rovněž účastní dlouhé řady válek se šíitskou Persií.

Na přelomu 20.století stoupají se  množí snahy nepočetných kurdských intelektuálů  vytvořit základnu pro kurdský nacionalismus. Jejich snahy sjednotit rozmanité kmeny do jednoho národa  s moderním národnostním sebeuvědoměním se  nemohly setkat s pochopením prostých kurdských pastevců a rolníků,  neboť se  Kurdové jednotlivci identifikovali  spíše podle kritérií  kmenových (guraní, kermandží, zaza) či náboženských(sunnité, šíité, alawité, jazídé),   a je nezřídka doprovázejících averzí, a vykazovali ve srovnání s jinými etnickými menšinami sultanátu maximální apolitičnost. (5)

V neposlední řadě se, vzhledem k této skutečnosti , ze strany Éntante Cordiale chystané rozdělení Osmanské říše na národní státy netěšilo organizované podpoře kurdských kmenů, i když i Kurdům bylo přislíbeno poměrně rozsáhlé území. Kurdové se tak z větší části zdrželi aktivit proti rodící se Turecké republice za Války za nezávislost (1918-1922), kdy se turecké armádě pod velením  Mustafy Kemal-pašy (Atatürka) podařilo porazit okupační jednotky Řeků,  Britů, Francouzů a Italů v Anatólii. Poněkud odlišná situace nastala při násilném prosazování světských reformistických pořádků Ankarou právě v zaostalých východních oblastech země. Nacionalistická i laická rétorika Atatürkových stoupenců v kurdských provincích zde často narazila na výrazný odpor místního konzervativního obyvatelstva – avšak i řada de facto etnicky motivovaných kurdských povstání z 20. a 30.let proběhla pod náboženskými, nikoli nacionalistickými hesly náboženských vůdců – šejchů. (6)

Rozdělení Kurdistánu

Značná část kurdské populace, která byla rozdělena mezi Osmanskou říší a Persií, se od roku 1918 ocitla v rámci francouzského (Sýrie) a britského (Irák) mandátního území. V Iráku a Sýrii se tak do řady nepřátel kurdské nezávislosti přidali i britští a francouzští kolonizátoři, kteří zde i po vypršení mandatoria (Irák se fakticky osamostatnil v roce 1932, Sýrie pak v roce 1940) prováděli politiku rozděl a panuj důsledným  rozeštváním Arabů a Kurdů. To pak vyústilo v řadu masových povstání v kurdských oblastech Sýrie a zvláště v Iráku, kde se jak  základny okupantů, tak arabské ozbrojené oddíly staly terčem útoků ze strany Kurdů. Tímto obdobím se datují počátky arabsko-kurdského antagonismu. Reakce Britů, později ovšem i Arabů, byla o to brutálnější, že Kurdové přirozeně považovali  za svá klíčová města iráckého Kurdistánu Kirkúk, Mosúl a Irbíl, kde se navíc nacházejí bohatá ropná ložiska. Rovněž  turečtí generálové ve 20.letech aspirovali na získání těchto území a  leitmotivem jejich snahy ovládnout Kirkúk a Mosúl byla skutečnost, že zde žilo několik set tisíc turecky mluvících Turkmenů. (7)

Právě zkušenost s organizovaným ozbrojeným odporem z meziválečného období a konfrontace s tureckým, arabským i íránským nacionalismem značně posílila kurdskou národní identitu. V roce 1946, kdy byla severní teritoria Íránu  okupována sovětskou armádou, došlo  za cílené podpory Moskvy k ustavení tzv. Mechabadské republiky – kurdské autonomie v severozápadním Íránu. I když byla Moskva v důsledku sílícího tlaku ze strany USA posléze donucena se z Íránu stáhnout a  kurdská autonomie byla šáhem utopena v krvi, nedlouhá zkušenost s de facto vlastní státností se stala dalším stimulem pro upevnění národního sebeuvědomění Kurdů a jejich následné sjednocování. (8)Tradiční spontánnost kurdského osvobozeneckého hnutí tak do jisté míry vzala za své, a po 2. světové válce nabývalo stále organizované i politické podoby. Došlo tak k vytvoření (polo- ne- nebo legálních nacionálně vlasteneckých: Demokratické strany iránského Kurdistánu (1945-46), Demokratické strany Kurdistánu (Irák, 1946) , Kurdské demokratické strany (Sýrie, 1957), Demokratické strany Tureckého Kurdistánu (1965).

Kurdské povstání v Iráku (1961-1992)

V roce 1961 propuklo v iráckém Kurdistánu velké povstání, které s menší či větší mírou intenzity trvalo až do roku 1992. Povstání vedl charismatický Mustafá Barzání, zakladatel Demokratické strany Kurdistánu a nejvlivnější kmenový vůdce iráckých Kurdů. V důsledku represálií ze strany Bagdádu (je symptomatické, že se povstání časově shoduje s uchopením moci  nacionalistickou stranou BAAS a zesílením politiky arabizace Kurdů).Ačkoli v roce 1970 došlo k dohodě mezi Bagdádem a Barzáním o vytvořeníKurdské autonomní oblasti v řadě Kurdy obydlených oblastí Iráku, zůstávala tato dohoda spíše formální záležitostí, neboť zde byla i nadále prováděna politika násilné arabizace a systematického porušování práv kurdských obyvatel, což   nadále naráželo na ozbrojené protesty Kurdů.

V roce 1980 zaútočil Saddám Husajn na Írán a začala irácko-íránská válka (1980-1988), která stála životy desítek tisíc Kurdů  na  obou válčících stranách. Mužské obyvatelstvo kurdských kmenů, obývajících příhraniční oblasti, bylo i ze strategických důvodů (blízkost k frontě a snaha zbavit se co nejvíc potenciálně neloajálních Kurdů) vystaveno takřka totální mobilizaci a utrpělo v průměru největší ztráty – zejména  na íránské straně. (9)Kurdové, podněcovaní Teheránem, zintenzívnili partyzánské aktivity proti irácké armádě, což opět zaplatili svými životy tisíce kurdských civilistů obzvláště v konečné fázi války. Saddám Husajn totiž několikrát neváhal použít i chemických zbraní, které byly nasazeny proti desítkám kurdských vesnic. To však opět jen posílilo zoufalé odhodlání Kurdů. V roce 1984 se k iráckým Kurdům přidali i Kurdové turečtí – ozbrojené oddíly  Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana  a až do jeho zajetí tureckými bezpečnostními službami  v únoru 1999 sváděly s tureckou armádou v jihovýchodních oblastech země prudké boje. Jak se však ukázalo, teroristicko-diverzní metody boje PKK jak proti tureckým vojskům, tak nezřídka i vůči údajným kolaborantům z řad místního kurdského obyvatelstva se  nesetkaly s masovou přízní tureckých Kurdů  a kolem  Öcalana se nesjednotili turečtí Kurdové, jako tomu bylo u iráckých Kurdů  a legendárního Mustafy Barzání. Mnohem větším přínosem patnáctileté činnosti PKK se ale stala skutečnost, že  o Kurdech se ve světě vůbec začalo vědět a o jejich osudu  diskutovat a idea kurdské suverenity se stala vůdčí myšlenkou jak  kurdské diaspory a  liberálně smýšlející veřejnosti na celém světě, tak poskytla atraktivní nástroj zejména vládám a jednotlivým politikům usilujícím o oslabení moci Turecka (převážně v Řecku, Sýrii, SSSR, posléze v Arménii, Rusku a v jiných zemích).

„Svobodný Kurdistán“ (1992 – ?)

Spojenecká operace Pouštní bouře v Iráku (1991) se  stala další příležitostí pro irácké Kurdy, aby upevnili své pozice v boji proti nenáviděnému Saddámovu režimu. I když se Spojené státy a Velká Británie – a to na rozdíl od jejich krvavé neutrality za šíitského povstání proti sunnitskému Bagdádu v jižním Iráku ve stejné době, které stalo životy tisíců šíitů zmasakrovaných iráckými oddíly zvláštního nasazení -, přece po určitém váhání rozhodli postavit se na stranu Kurdů. Trestná výprava  Bagdádu ovšem měla dost času na to, aby zaútočila na jižní kurdské oblasti a obsadila jen všechna důležitá severoirácká města. Na půlmilionu Kurdů tak před muselo uprchnout před postupující pravidelnou armádou muselo uprchnout, převážně do Turecka, odkud pak desetitisíce  pokračovaly v trnité cestě za šťastným životem v evropských zemích a v Americe. Záhy však byl na dvou třetinách severoiráckého území obydleného z větší částí Kurdy a za přímé pomoci USA  a Británie vytvořen tzv. Svobodný Kurdistán (1992), kde byla vyhlášena bezletová zóna pro irácké letectvo, i když jak Mosúl, tak Kirkúk a Irbil stále zůstávaly v rukou arabských ozbrojenců či přímo irácké armády. Třebaže  Svobodný Kurdistán se jevil  jako de facto mandátní území Washingtonu a Londýna (veškerý ústup spojenců z oblasti by zcela jistě přivodil jak lokální arabsko-kurdské krveprolití, tak masivní útok ze strany objektivně mocnější regulérní irácké armády s cílem vypořádat se jednou pro vždy skurdskými zrádci),  v oblasti byly vytvořeny orgány samosprávy, vlastní ozbrojené formace (pešmer, pl. pešmerge , – jdoucí na smrt), policie, objevila se média, atd. (10)

Jednotě v iráckém Kurdistánu však bránil kurdský partikularismus. Od roku 1976, kdy se od Demokratické strany Kurdistánu odštěpil  Vlastenecký svaz Kurdistánu, vedený největším Barzáního rivalem Džalálem Talabáním, se boj o moc nezřídka vyostřoval, a jakmile se hrozba z jihu zdála být na ústupu, došlo k vyřizování účtů mezi místními kmeny a vůdci, jako za malé kurdsko-kurdské války v roce 1994. Tato skutečnost pak značně oslabovala pozice Kurdů v jejich společné věci, neboť nepřátelé kurdské jednoty a nezávislosti (zejména Turci a Arabové) toho neváhali využít ve vlastní prospěch.

Otázka, jak sjednotit irácké Kurdy, se tak stala noční můrou pro Američany, kteří sem vysílali v 90.letech nespočetných emisařů, a zdá se, že přece jen dosáhli relativně slušných výsledků.  V posledních několika letech je totiž patrné, že soupeřící kurdské frakce značně sblížily svoje postoje (Demokratická strana Kurdistánu syna zesnulého Mustafy Masúda Barzáního, Patriotický svaz Kurdistánu Džalála Talabáního jsou v podstatě identickými stranami se stejnou sociálnědemokratickou orientací a strategickými cíly, rozdíly jen tvoří osobní animozita stranických vůdců a rozdílná kmenová základna  voličů) a tedy,  že je moc v Svobodném Kurdistánu (alespoň  v současné fázi kurdské suverenity)  šťastně rozdělena.

Turecká nespokojenost

Vývoj v tureckém podbříšku se  nezamlouvá politikům z Ankary, o čemž jsme již měli možnost se  přesvědčit. Obava z vytvoření nezávislého či fakticky nezávislého kurdského státu jižně od vlastních hranic totiž přiměla turecké poslance, aby ve dvou hlasováních po sobě odmítli naléhavé prosby Washingtonu, aby bylo na 60 tisícům amerických vojáků umožněno zaútočit na Irák z tureckého území. (Souhlas byl poskytnut pouze s použitím vzdušného prostoru republiky nevojenskými americkými letadly.) Rozhodnutí tureckých poslanců navíc připravilo Koalici o možnost soustředěného útoku na Bagdád z kratšího i snadnějšího severního směru. Jelikož bylo v dané situaci nereálné vytvořit útoku schopnou  armádu  vysazením desetitisícových desantů, museli si Američané v severním Iráku vystačit především spoléháním na kurdské pešmerge.Turci totiž docela logicky připouštějí, že by washingtonští stratégové v rámci politiky oslabení Iráku byli ochotni uvažovat o (fakticky)nezávislém či výrazně autonomním statutu iráckého Kurdistánu. Je zřejmé, že Kurdové získali ponaučení z minulé války a nebudou ochotni bez výslovné podpory spojenců riskovat odvetu ze strany Arabů, k čemuž by v případě opětovného návratu severního Iráku pod jurisdikci Bagdádu dříve či později došlo. Tato perspektiva by ovšem představovala bezprostřední hrozbu bezpečnosti a jednotě Turecka, nebot‘ by zcela zřejmě posílila separatistické aspirace vlastní kurdské menšiny. Odmítnutím amerického návrhu však přišla Ankara o údajný příslib 30 miliard dolarů od Washingtonu, které by jinak představovaly žádoucí přínos pro stagnující tureckou ekonomiku. Turci se navíc docela logicky obávají, že by v případě vytvoření nezávislého Kurdistánu získali Američané nástroj účinného nátlaku na Turecko, ale perspektivně možná i na Írán i Sýrii, kde rovněž existují kurdské menšiny.

Koncem března přes opakovaná popírání oficiální Ankara nakonec přiznala, že speciální průzkumný oddíl turecké armády překročil iráckou hranici. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan po několika týdnech, jimž předcházela i návštěva amerického ministra zahraničí Colina Powella a nervózní konzultace s tureckými kolegy, nedvoumyslně varoval, že by v případě dislokace kurdských ozbrojených formací  v  Mosúlu a Kirkúku si Ankara nechala  právo zaútočit na tyto strategické oblasti – vždyť je kontrola nad ropnými ložisky Mosulu a Kirkuku, kde se dobývala minimálně třetina irácké ropy, klíčová pro budoucnost vznikajícího kurdského státu. I když turecká armáda v průběhu 90.let několikrát zasáhla do severního Iráku, kde se nacházely vojenské základny PKK, od poloviny 90.let se navíc severně Mosulu nachází asi desetitisícová jednotka turecké armády, Kurdové důrazně pohrozili, že případná invaze regulérní turecké armády narazí na jejich ozbrojený odpor. Posléze ovšem Američané, kteří rovněž varovali turecké spojence z NATO před invazí (podle tvrzení prezidenta Bushe Velmi jasně Turkům dáváme najevo, aby nezasahovali do severního Iráku), museli v polovině dubna přesvědčovat Kurdy, aby se urychleně stáhli z právě dobytých Kirkúku a Mosúlu. (11)

Perspektivy kurdské nezávislosti: Mezi USA, Tureckem, Íránem a Araby

Osud iráckých Kurdů tak bude do značné míry záležet na tom, jakým způsobem si budou Američané počínat s iráckým dědictvím. Rozhodnou-li se ve Washingtonu pro faktické rozdělení Iráku, ať již pod pokrývkou vytvoření (kon)federativního státu, zahrnujícího šíistké Araby v jižních oblastech, sunnitské Araby ve středu země a Kurdy na severu (což se zatím zdá být nejpravděpodobnější), budou se Kurdové delší dobu muset spoléhat na vojensko-politickou přítomnost USA v zemi jako na záruku proti arabskému revanšismu. Není totiž žádná pojistka, že by se příští, jak se předpokládá, demokratický zvolený (jisté je, že bude arabský, buď sunnitský, nebo spíše šíitský) režim v Bagdádu nesoustředil na úsilí ve prospěch sjednocení irácké arabské vlasti  a v tomto případě by Kurdy čekala další léta boje s početnějším i motivovaným nepřítelem. Jak již bylo naznačeno, přítomnost výrazně proamerické kurdské autonomie v severním Iráku se ale jeví jako trumfová karta Američanů v jejich tradiční středovýchodní politice biče a cukru, a sice vůči problematickému Íránu, v poslední době ne příliš vstřícnému  Turecku, ale v menší míře i Sýrii (je zajímavé, že jak Irák, tak Írán byly Washingtonem zařazeny do tzv. osy zla), a proto lze i v návaznosti na celou řadu ne méně důležitých nekurdských faktorů se značnou dávkou jistoty očekávat delší i výraznější přítomnost Spojených států v Iráku.

Nelze zapomínat rovněž na skutečnost, že v případě, dospějí-li v Ankaře k závěru, že vývoj jižně vlastních hranic přímo ohrožuje jednotu  a bezpečnost Turecka, stane se hrozba invaze nejmocnější v regionu turecké armády reálnou, ať již to bude  Turky stát další desetiletí marného čekání na členství v Evropské unii nebo ale spíše zhoršení vztahů s dosud klíčovým spojencem – USA a další značné ekonomické a geopolitické oběti. V této souvislosti nutno poznamenat, že dubnové stažení pešmerge z Kirkúku a Mosúlu záhy po jejich obsazení lze vnímat spíše jako formální gesto usmíření s Ankarou. V případě potřeby totiž nebude větší problém za pár hodin vrátit kurdské bojůvky do těchto měst, navíc samotní obyvatelé měst, z převážné části Kurdové,  se mohou chopit svých kalašnikovů a automaticky se stát pešmerge.

Nezbytnost kompromisu: Kurdsko-turkmenská federace reálností?

Jak za těchto situací obvykle platí, nezbývá jiné řešení než to kompromisní. Zde se sama sebou vybízí perspektiva vytvoření kurdsko-turkmenské federace, jejíž bezpečnost by zaručovalo jak Turecko, tak Spojené státy. Připomeňme, že se tato možnost podrobněji probírala v loňském dubnovém čísle Mezinárodní politiky, tedy rok před spojeneckou invazí.²/  Právě v první polovině loňského roku totiž probíhaly přísně tajné konzultace mezi Washingtonem a Ankarou a z mála informací, které se dostaly ven z diplomatických kuloárů, se dalo usoudit, že by Turci v podstatě byly ochotni odstoupit od původního rezolutního odmítání odpojení severních provincií Iráku výměnou za turkmenizaci a následnou turkizaci iráckého Kurdistánu. Pokud se tedy v Turecku výslovně mluví o kurdsko-turkmenské federaci – tedy se zastoupením protureckých Turkmenů a za účasti vůči tureckému státu víceméně příznivě nakloněné Demokratické strany Kurdistánu Masúda Barzáního, přirozeně se předpokládá, že zastoupení Turkmenů i Kurdů v koncipované federaci bude 50:50, i když je Turkmenů v současném Iráku i vzhledem k stálým emigracím do Turecka v poměru asi pětkrát méně než Kurdů.⁽¹²⁾ Tento případný útvar, v neposlední řadě tedy jeho ekonomická základna – ropná pole Mosúlu a Kurkúku – by měl být podroben  přímé kontrole ze strany Ankary, která by tak mohla získat permanentní carte blanche pro korekturu podoby a konkrétní politiky nového státu. (13)

Poznámky:

1/ viz  Mezinárodní politika 4/2002 a 12/2002

2/ O problematice kudských dějin viz např. Istorija Kurdistana, Moskva 1999, Kurdistan: na perekrestkach istorii i politiki, Moskva 1994, McDowall, D., A Modern History of the Kurds, 1996, Kreyenbroek, Ph. G. and Allison C. Kurdish Culture and Identity. London: Zed Books, 1996.

3/  O’Ballance, E. The Kurdish Struggle, 1920-94. New York 1996.

4/  Fuccaro, N. The Lost Kurds: The Yazidis of Modern Iraq, London & New York 1997.

5/ Barker, H., Graham, F., Turkeys Kurdish Question, Washington 1998

6/ „Kurds, Turks, and the Alevi revival in Turkey“, Middle East Report 200 (Summer 1996), 7-10.

7/ Ciment, C. The Kurds, State and Minority in Turkey, Iraq and Iran. New York  1996, Kendal. „The Kurds Under the Ottoman Empire“ in A People Without a Country. Olive Branch Press: New York, 1993.

8/ William, L. The Kurdish Republic of 1946. London 1963.

9/ „The Kurds between Iran and Iraq“, MERIP Middle East Report no. 141 (July-August 1986)

10/ Heller, Mark A. „Iraq’s Resentful Shi’a and Kurdish Communities,“ in: Iraq’s Road to War, New York, 1996.

11/ Aksam (Turecko), 28.března 2003

12/ Mezinárodní politika, 4/2002

13/ Viz např. stále obnovovanou stránku severoiráckých Turkmenů: http://www.turkmeneligenclik.8k.com/english.htm