Eurozóna 2013: Skutečné řešení stále v nedohlednu
Eurozóna nemá v žádném případě vyhráno, a to i přes četná prohlášení o tom, že nejhorší fázi krize má již měnová unie za sebou. Hrubá ekonomická data i vzrůstající počet států závislých na mezinárodní pomoci ukazují, že cesta z „eurokrize“ bude patrně vyžadovat nejen více času, ale i nové, odvážnější přístupy, které byly politickými elitami napříč EU zatím démonizovány. Náznak jakéhokoliv razantnějšího řešení musí přijít z některého z velkých členských států. Má-li dojít k zásadnímu obratu v uvažování o budoucnosti nejen společné měnové unie, ale EU jako celku, musí dojít primárně ke shodě Francie a Německa.
K tomuto sblížení však nedochází, spíše naopak, Francie, vědoma si tíhy vlastních hospodářských problémů, tlačí tvrdě na další posun k užší hospodářské integraci. Ta by znamenala především širší sdílení fiskálních rizik a vyšší míru přerozdělování mezi severem a jihem eurozóny. Naopak primárním cílem Německa je přimět nejproblematičtější členy euroklubu k hlubokým strukturálním reformám s cílem zvýšení jejich konkurenceschopnosti, a to pokud možno za co nejmenších nákladů pro německého daňového poplatníka. Jinými slovy, Německo žádá disciplínu a odmítá další společné ručení za problémy ostatních. Jakkoliv se obě polohy jeví z aktuální pozice Berlína a Paříže racionálně, jejich nesourodost je příčinou dlouhodobého politického patu na unijní úrovni.
Jasno mají v receptech na řešení krize představitelé evropských institucí. Ti se podle dosud zveřejněných materiálů rozhodli využít situace k zásadnímu posunu Unie směrem k federaci. Rozsáhlý materiál Evropské komise z podzimu minulého roku představil plány na plné dokončení hospodářské a měnové unie jdoucí daleko za horizont aktuální unijní debaty. Právě Komise spolu se stálým předsedou Evropské rady mají nemalý vliv na určování evropské agendy, tedy alespoň pokud jde o samotná bruselská jednání. Členské státy jsou postupně nuceny reagovat na návrhy z dílen evropských úředníků.
Aktuálně je kupříkladu na agendě nástroj, který by na základě smlouvy mezi členským státem a Evropskou komisí, jež by vládu zavázala k provedení strukturálních reforem, rozděloval finanční podporu z nově zřízeného rozpočtového tělesa, jenž by se do budoucna mohlo stát regulérním rozpočtem pro eurozónu. Přestože nejde v této fázi o nijak rozsáhlý projekt, postoje členských států se velmi různí. Nadšení jižního křídla eurozóny ostře kontrastuje s obavami o morální hazard ze strany „severních“ států – jako vždy v poslední době, když jde o peníze. Kompromisem nejspíše bude další nefunkční a byrokracií zatížený nástroj. Nejen tento případ přitom ukazuje, jak ekonomicky nesourodý celek eurozóna představuje. Opět vyvstává otázka, zda lpění politických elit na nezpochybnitelné celistvosti měnové unie nedusí integrační projekt stejně jako již zmiňovaná nejednota Francie a Německa. Ať už však bude jakékoliv, to správné řešení Evropu nakonec stejně dožene.
