Jakkoli by se mohlo zdát, že zájem o zajištění dodávek energetických surovin v rámci nových projektů byl podmíněn především potřebami zemí bez zásob ropy a zemního plynu, podnětem pro vznik návrhů na výstavbu nových produktovodů byla na jednu stranu vnitropolitická situace v Bolívii a Argentině, která ohrožovala dodávky zemního plynu z těchto zemí, a na druhou stranu geopolitické aspirace venezuelského prezidenta Hugo Cháveze.

V případě Bolívie je příčina obav poměrně zřejmá – je jí jednak politická nestabilita v zemi a zároveň nástup Eva Moralese do prezidentské funkce v lednu 2006 se slibem splnit vůli bolivijských občanů vyjádřenou v referendu z roku 2004 o znárodnění odvětví ropy a zemního plynu (92% se vyslovilo pro). Nejistotu ohledně budoucího vývoje v oblasti energetických surovin a schopnosti Bolívie uspokojovat rostoucí poptávku Brazílie a Argentiny, hlavních odběratelů bolivijského plynu, vystřídala jistota stvrzená dekretem o znárodnění vyhlášeným 1. května 2006. Vzhledem k tomu, že vedení ropných a plynařských společností přešlo tímto způsobem do rukou „politických sympatizantů“ prezidenta Moralese, kteří však postrádají zkušenosti s řízením tohoto sektoru, jsou obavy o udržení dodávek zemního plynu na místě. Schopnosti Bolívie vyvážet zemní plyn a získat tak dostatek zdrojů na realizaci projektů prezidenta Moralese však ohrožuje další faktor a tím je především potřeba investic do technologie a infrastruktury bolivijského plynařského průmyslu nezbytných k udržení stanovených závazků vůči odběratelům. Zisk těchto investic je však téměř nemožný – pro soukromé investory by tento krok znamenal vysokou rizikovost a možnost získat půjčky z jiných zdrojů jsou téměř vyloučeny z důvodu vysokého zadlužení země.

Zařazení Argentiny jako dalšího motivu pro rozvoj produktovodů je spojen s ekonomickou krizí z roku 2001, respektive s opatřeními, která přijala argentinská vláda v oblasti energetiky. Konkrétně se jednalo o převedení poplatků za zemní plyn z dolaru na devalvované peso a zmražení jeho ceny. Tento krok znamenal výrazný pokles cen plynu, což spolu se zotavením se argentinské ekonomiky vedlo k nárůstu poptávky po této komoditě na domácím trhu. Nicméně efekt zmražení cen se projevil i u energetických společností, které omezily těžbu suroviny za daných podmínek. Rostoucí poptávka po plynu byla nakonec uspokojena – za cenu omezení a následného zastavení dodávek plynu do Chile, odběratele závislého na argentinském plynu. Ačkoli nakonec prezident Kirchner přistoupil k rozmrazení cen plynu pro velkoodběratele, cena pro odběr domácností zůstala zachována a z toho důvodu přetrvává nejistota v otázce dodávek plynu do Chile (3).

Jestliže tedy v rámci regionu existovala nejistota ohledně zabezpečení dodávek plynu, která zároveň byla doplněna rostoucí poptávkou po energetických surovinách ze strany Brazílie, Argentiny a v podstatě i Chile, jako východisko z této situace se nabízí zásoby zemního plynu nacházející se v Peru (ložiska Camisea v regionu Cuzco). Obzvláště pro Chile se tato možnost jeví jako alternativa zásadního významu, protože přístup k bolivijskému plynu je vyloučen z důvodu napjatých vztahů, který mezi oběma zeměmi panuje kvůli ztrátě bolivijského přístupu k moři. Ačkoli poslední dobou můžeme pozorovat jistá zlepšení ve vzájemných vztazích, především po zvolení sociálně-demokratické prezidentky Michelle Bachelet, nedávno uzavřené smlouvy mezi Bolívií a Argentinou obsahují klausuli, podle níž Argentina musí prodej bolivijského plynu do třetích zemí podrobit autorizaci Bolívie – což prakticky znemožňuje zásobení Chile z tohoto zdroje.

Projekt, který počítá se zapojením Peru do zásobování zemí v Cono Sur, byl nazván „anillo energético“/energetický prstenec a jeho návrh byl schválen na schůzce MERCOSURU v prosinci 2005 a následně začleněn jako součást projektu Iniciativa pro integraci regionální infrastruktury v Jižní Americe (IIRSA) Jihoamerického společenství národů (CSN). V podstatě se jedná o vybudování sítě plynovodů v přibližné délce 1750 km, které by propojily Peru s trhy v Argentině, Brazílii, Chile a Uruguayi. Odhadovaná cena je 2 700 milionu dolarů, přičemž financování projektu již přislíbily jak národní banky Brazílie a Peru, tak Meziamerická rozvojová banka (BID) a Andská podporová korporace (CAF). Slabinou tohoto plánu však je velikost peruánských rezerv plynu, které podle odhadů vystačí maximálně na 33 let a vzhledem k tomu, že Peru hodlá prodávat svůj plyn i Mexiku, existuje reálná obava, zda budou zásoby v Camisea schopné uspokojit poptávku zemí v Cono Sur. Z tohoto hlediska se proto jeví jako vhodné zapojit do projektu i Bolívii, která se se svými zásobami plynu řadí na druhé místo za Venezuelu (4).

Dilema spojené s omezenou nabídkou zemního plynu v rámci „anillo energético“ a nejistotu, která panuje ohledně dalšího vývoje v Bolívii, využil venezuelský prezident Chávez, který Argentině a Brazílii navrhl zajistit zásobení zemním plynem prostřednictvím „Gasoducto del Sur“/Jižním plynovodem. Podle plánu by tento plynovod vedl plyn z Venezuely do Brazílie a následně do Uruguaye a Argentiny, přičemž měřítka tohoto projektu jsou stěží představitelná: Chávezův plynovod by totiž měl měřit téměř 8000 km a náklady na jeho výstavbu dosahují podle odhadů kolem 20 miliard dolarů. Kromě problematické realizace stavby tohoto plynovodu dané především obtížemi technického charakteru (5), neznámou zůstává i zajištění financování tohoto projektu a v neposlední řadě i cena venezuelského plynu na jižním konci plynovodu, která podle analytiků bude neúměrně vysoká z důvodu nákladů na dopravu (6). Otázkou rovněž zůstává schopnost Venezuely zajistit samotné dodávky plynu z důvodu charakteru zásob této suroviny. Ačkoli Venezuela disponuje největšími zásobami zemního plynu na jihoamerickém kontinentu, jeho naleziště jsou spojena s nalezišti ropy. To znamená, že v případě, že by Venezuela chtěla vytěžit větší množství zemního plynu musí vytěžit adekvátní množství ropy. Nicméně tento scénář je značně nereálný vzhledem k tomu, že množství těžby ropy se odvíjí od limitů dané Organizací zemí vyvážejících ropu – OPEC (7). Zároveň je nutné si uvědomit, že samotná Venezuela dnes dováží zemní plyn z Kolumbie.

Můžeme tedy označit výše uvedené projekty „energetické integrace“ za způsob, jak mohou jihoamerické země pokračovat v prohlubování regionální integrace? V první řadě je nutné si uvědomit, že zájem Brazílie a Argentiny o projekt „Gasoducto del Sur“ byl podnícen nedostatečnou nabídkou zemního plynu z peruánských zásob v případě, že by se Bolívie do projektu „anillo energético“ nezapojila. Z tohoto hlediska je tedy možné považovat venezuelský projekt za varování směrem k Bolívii, že země Cono Sur nebudou zcela závislé na jejích dodávkách, což výrazně zvětšuje jejich politický a vyjednávací potenciál vůči andskému dodavateli. Nicméně v případě, že se Bolívie zapojí do „anillo energético“, jak to předeslal prezident Morales, Venezuela se stane, v přísně ekonomických termínech, bolivijským konkurentem. Tento fakt hraje významnou roli, obzvláště všimneme-li si spolupráce mezi oběma zeměmi propagované prezidentem Chávezem, která má výrazně charakter politický, respektive zaměřený proti Spojeným státům. Rovněž propagace projektu „Gasoducto del Sur“ odpovídá tomuto zaměření venezuelské zahraniční politiky a ve své podstatě se tedy jedná o vyjádření venezuelských geopolitických ambicí v rámci jihoamerického regionu.

Jestliže předpokládáme, že hlubší regionální integrace znamená vytvoření společného energetického trhu, harmonizaci energetických politik a tvorby cen spolu s projektem využití energetického rozvoje pro rozvoj společnosti, který v se v Jižní a obecně v Latinské Americe neprokázal jako přímý a samovolný, potom můžeme značně pochybovat, že by oba projekty znamenaly pokrok tímto směrem. Cílem obou plánů na výstavbu plynovodu je uspokojit poptávku ekonomicky vyspělejších zemí v regionu ve střednědobém horizontu, přičemž prozatím neexistuje známka toho, že by se předpokládal přesah těchto projektů do dalších sfér – jak ekonomické, tak sociální integrace. V momentální situaci můžeme tedy souhlasit s výrokem Gerarda Hontyho: „energía en Sudamérica (es) una interconexión que no integra“ (8).

———————————————————————————

Poznámky:

(1) Statistika za rok 2005, OPEC

(2) BELTRÁN, ZAPATER, 2007, s.266; CEPAL, 2005, s.98-102

(3) The Economist, 2006

(4) CEPAL, 2005, str. 100

(5) V podstatě se jedná o omezení jako zajištění dostatečného tlaku v potrubí, stavba a následná údržba plynovodu v oblasti Amazonie,atd.

(6) Podle odhadů je doprava zemního plynovodu výhodná pouze do vzdálenosti 3000 km, transport plynu nad tuto vzdálenost je výhodnější provádět ve formě zkapalněného plynu. The Economist, 2006; OLIVERA, 2006

(7) HONTY, s.127

(8) “Energie je v Jižní Americe spojením, které nevede k integraci.“ (překlad autorky) HONTY, 2006, s. 119

———————————————————————————

Bibliografie:

BELTRÁN, Susana, ZAPATER, Esther. Energía y desarrollo en Sudamérica : opociones para Bolivia y Venezuela. Pensamiento iberoamericano. 2007, no. 0, s. 265-283.

CEPAL. Panorama de la insercion internacional de América Latina y el Caribe, 2004: Tendencias 2005. [s.l.] : [s.n.], 2005. K dispozici zde. Desafíos y perspectivas de la integración regional de América Latina y el Caribe, s. 81-124.

HONTY, Gerard. Energía en Sudamérica : una interconexión que no integra. Nueva sociedad [online]. 2006, no. 204 [cit. 2007-02-16], s. 119-135. K dispozici na zde.

The explosive nature of gas. The Economist. Feb 9th 2006.

OLIVERA, Francisco. Gasoducto continental: obra clave o cuento chino?. Soberanía. Marzo 29 de 2006, no. 106. K dispozici na zde.

OPEC 2005. Annual Statistical Bulletin. [online] 2006 [cit. 2007-02-16] K dispozici zde.

Iniciativa para la Integración de la Infraestructura Regional Sudamericana: IIRSA