Hrozba, nebo spasení?

V jednom ze svých předchozích textů na Mediainfu jsem objasnil, co e-diplomacie je a jak se liší od své klasické předchůdkyně. V podstatě se jednalo o to, že používání internetu pro diplomatické účely má specifika, o kterých se tradiční diplomacii v lepším případě ani nesnilo (například rychlost sdělení) a v tom horším by bylo její noční můrou (zejm. transparentní, veřejná a často bezprostřední interakce diplomatů s občany a mezi sebou).

Člověk nemusí být zrovna expert, aby mu přišly na mysl některé výhody digitální diplomacie. Například interaktivnost, přehlednost, schopnost vést inkluzivní dialog, který dá hlas opomíjeným aktérům a přinese nový úhel pohledu… S těmito pozitivy však úzce souvisí i zápory e-diplomacie. Možnost nesprávně pochopeného výroku, nechtěné urážky či veřejného faux pas je na sociálních sítích mnohem větší než na uzavřených jednáních či předem dlouho a pečlivě plánovaných konferencích. Není tu citlivě zvolený zasedací pořádek ani diplomatický protokol, který by svou formálností a pravidly odstínil mnohá nedorozumění a emoce. Je tu chaos. Dveře facebookových komentářů jsou otevřené komukoliv a tweet je jako kulka – jakmile vystřelíte, nemůžete ji vzít zpět…

Náhrada, či nadstavba?

To vše jde proti duchu diplomacie, jak byla známa po staletí. Někteří to přímo označují za změnu její DNA. Nebezpečnou mutaci, která může svého hostitele v kyberprostoru snadno zahubit či alespoň připravit o léta budovanou reputaci. Situace však není tak tragická, jak se zdá. Nová doba ještě nespouští oponu nad věkem minulým. Stejně, jako žádný tweet dosud mír nenastolil, se nedá popřít ani relevance plodů trpělivé zákulisní diplomatické činnosti, která může vykonat více dobra, než afektovaný konflikt v záři reflektorů napáchá zla.

Klasická diplomacie a její nositelé, profesionální diplomaté, jsou nenahraditelní. Ne každý z nich bude mít účet na Twitteru plný chytlavých glos z poslední pracovní schůzky. Ani si nebude veřejně stěžovat na zahraniční partnery či domácí politiky, kteří mu nedali jasné zadání. Kariérní diplomat není občanský aktivista či snad dokonce nějaký disident. Je to zaměstnanec státu. Nemá realizovat zájmy své, nýbrž státní, a tak i jeho tweety jsou v první řadě nástrojem a vyjádřením pozice země, kterou reprezentuje. Osobní hledisko a pocity jsou zde jen zpestřením, které nemá měnit účel sdělení.

To s sebou nese jistou odtažitou serióznost, která může působit nudným dojmem. Ale právě od toho je zde tweet či status, aby tento pro veřejnou diplomacii neuspokojivý stav napravil. Tím, že e-diplomacie dává svým autorům lidskou tvář a veřejnosti umožňuje reagovat, činí v jistém ohledu fenomén diplomacie opět relevantním. To je obzvláště důležité u mezinárodních aktérů, kteří jsou příliš daleko (např. USA) nebo působí příliš byrokratickým a nečitelným dojmem (EU). V současnosti je tak e-diplomacie především doplněk té klasické. Otázkou do budoucna však zůstává, zda je to svět sám o sobě či jen módní trend. Trendy se mění, svět zůstává. Bude i za 20 let polský ministr zahraničí tweetovat 166 000 followerům, nebo se pro dobro věci vrátí ke staletími osvědčeným formám diskrétní komunikace?