Geopolitický význam regionu zohledňují ve své zahraniční politice Rusko, Spojené státy a v rostoucí míře také EU.[1]Jižní Kavkaz je z pohledu bezpečnosti přepravních tras rizikovou oblastí a to jak díky třem nedořešeným etnickým konfliktům, ale i silné ruské přítomnosti v oblasti. Realizace BTC[2] a BTE[3] slibovala participujícím zemím, především Ázerbájdžánu a Gruzii, posílení jejich mezinárodního významu a možnost jednat nezávisleji na Rusku. Spojené státy, které tyto projekty od počátku podporovaly, tímto alespoň zčásti naplnily jeden ze svých cílů v oblasti: omezit možnosti zasahování Ruska do záležitostí na Kavkaze a podpořit ekonomickou a politickou stabilitu oblasti.

Srpnový konflikt mezi Ruskem a Gruzií v autonomních oblastech Jižní Osetie a Abcházie vychýlil rovnovážnou situaci v kaspické oblasti ve prospěch Ruska. Hodnotíme-li úspěchy Ruska v „nové velké hře“ s odstupem šesti měsíců od konfliktu s Gruzií, nabízí se otázka, zda Rusko sledovalo naplnění krátkodobých cílů, které by spočívaly ve snaze otočit negativní trend na trhu s ropou či cílů dlouhodobých, kterými by bylo ovlivnění strategického uvažování EU a středoasijských států o jižním Kavkazu jako o perspektivní tranzitní oblasti.

Krátkodobé důsledky války na přepravní kapacitu ropovodu BTC byly velice omezené. Hlavní výpadek byl způsoben explozí dne 5. srpna, která se odehrála na turecké části ropovodu. Po této havárii byl plný provoz obnoven až 26. srpna. Hlavním krátkodobým dopadem konfliktu bylo omezení možností přepravy náhradními trasami, které by zastoupily kapacitu poškozeného BTC. Za normálních okolností by jako náhradní trasa sloužil ropovod Baku-Supsa, který byl však z důvodu konfliktu uzavřen 12. srpna a železniční doprava do nově otevřeného terminálu v Kulevi. Přeprava ropy po železnici skončila se zničením strategického mostu, který byl znovu postaven až 11. září. Za nejdůležitější krátkodobý důsledek konfliktu tak můžeme považovat zastavení přepravy ropy ve všech alternativních směrech s výjimkou ropovodu Baku-Novorossijsk, který neprochází územím Gruzie.

Na rozdíl od přepravy ropy, nebyla přeprava zemního plynu konfliktem ovlivněna s výjimkou pozastavení dodávek do plynovodu BTE ve dnech 12. až 14. srpna. Pravdou je, že rusko-gruzínský konflikt se na cenách ropy prakticky neprojevil a svojí intenzitou nedokázal zastavit pokles cen ropy a nasměrovat je zpět k rekordním 147 USD/barel z července.[4] Nicméně důležitou okolností zůstává vyřazení ropovodu BTC z provozu před začátkem konfliktu. Narušení ropovodu v průběhu války mohlo mít mnohem vážnější následky. Následné přerušení alternativních tras bylo z hlediska přepravovaných objemů ropy pouze slabým impulsem.

Z výše uvedeného lze usuzovat, že konflikt nebyl ze strany Ruska zaměřen na narušení dodávek kaspické ropy na světové trhy, což je podpořeno i pouze nejasnými důkazy o cílených útocích na gruzínské produktovody. Z krátkodobého hlediska lze válku považovat za špatně načasovanou a je možné, že uspíšila negativní vývoj ruské ekonomiky, která se od léta propadla do nejhorších výsledků od poloviny 90. let s výhledem na více než dvouprocentní pokles HDP v roce 2009.

Rusko však svojí akcí dosáhlo dlouhodobého cíle ve smyslu ovlivnění strategického uvažování zemí kaspického regionu, které tento konflikt donutil znovu zhodnotit možné exportní trasy na světové trhy. Tento vliv se dále prohloubí pokud se nepodaří stabilizovat Gruzii, či opět vzplane konflikt na Náhorním Karabachu. Zatímco otázka transportu ropy z oblasti, především z Kazachstánu, byla vyřešena výstavbou ropovodu CPC[5], otázka přepravy zemního plynu je stále otevřená a to v době, kdy se objevují pochyby, zda je v oblasti dostatek zásob pro uspokojení všech zamýšlených projektů.

Z hlediska přepravy ropy je otázkou, zda přistoupit k zamýšlenému rozšíření ropovodu BTC, což je plán podporovaný Kazachstánem, který by v budoucnu rád diverzifikoval exportní trasy a vymanil se ze 60% závislosti na ruském přepravním systému. Na druhou stranu konfliktem v Gruzii se zlepšilo postavení Iránu jako perspektivní tranzitní země. Geografické výhody Iránu jsou však v současné době převáženy politickými nevýhodami takového rozhodnutí. Z hlediska států v regionu je perspektivnější hledání možných transportních koridorů do středomoří a dále do Evropy, než spoléhání se na Rusko, kterému platí vysoké tranzitní poplatky či na čínský trh, který je sice vítaným prvkem plánu diverzifikovat, ale z finančního hlediska nedosahuje atraktivity evropského trhu.

Konflikt v Gruzii má rovněž dlouhodobé důsledky z hlediska realizace 4. energetického koridoru EU, jehož stěžejním projektem je plynovod Nabucco. Vyhrocené vztahy mezi Ruskem a Gruzií dále zvýšily rizikovost Gruzie jako tranzitní země, kterou by v případě realizace projektu proudilo do EU 30 mld. m³ zemního plynu ročně. Vedle Nabucca jsou zde ještě projekty propojení Řecka a Itálie s kapacitou 8-11 bcm/y a Transadriatického plynovodu o kapacitě 10 bcm/y. Azerjbajdžán se stal vývozcem zemního plynu v roce 2007 a i přes každoroční nárůst produkce nebude schopen naplnit kapacity zamýšlených projektů. Na opačném břehu Kaspického moře leží Turkmenistán, země s největšími zásobami zemního plynu v oblasti, avšak neexistuje spojení, které by přivedlo turkmenský plyn do Baku. Zde vstupuje do hry Čína, která pokračuje rychlým tempem v realizaci Turkmensko-čínského plynovodu s kapacitou 30-40 bcm/y. Zájem na zvýšení objemu importu turkmenského plynu má také Rusko, které v současnosti dováží přibližně 42 bcm/y a do roku 2010 zamýšlí zvýšit objem dovozu na 70-80 bcm/y. Je zřejmé, že k naplnění současných závazků vůči Rusku, Číně a Iránu bude Turkmenistán nucen do roku 2010 zdvojnásobit svoji současnou produkci 66 bcm/y, což nebude vzhledem k současnému technickému stavu těžebních kapacit lehkým úkolem.

Otázkou zůstává realizace Trans-kaspického plynovodu jako zdroje plynu pro Nabucco. Projekt z poloviny 90. let získal na aktuálnosti v roce 2006 po lednových sporech Ruska a Ukrajiny o ceny zemního plynu, ale do současné doby nepokročil dále než ke studiím proveditelnosti, což je důsledek nejen nedůvěry ve schopnosti Turkmenistánu naplnit své závazky, ale rovněž nevyřešeného právního statusu Kaspického moře. Ve světle těchto skutečností se realizace Trans-kaspického plynovodu zdá jako málo pravděpodobná. Alternativou Turkmenským dodávkám by mohl být plán na dodávky iránského plynu, který je však z krátkodobého hlediska po technické stránce nerealistický a z politického hlediska utopický.

Konkurence mezi ruským projektem South Stream a evropským Nabucco dostává, vzhledem k těžebním možnostem středoasijských republik a bezpečnostním otázkám Jižního Kavkazu, nový rozměr. Realizace obou projektů se stává předmětem strategického významu. Z pohledu EU se jedná o významný krok k diverzifikaci zdrojových oblastí. Z pohledu Ruska jde o diverzifikaci přepravních tras, snížení významu Ukrajiny jako tranzitní země, posílení monopolu na exportu plynu ze zemí bývalého Sovětského svazu, ale také o další ekonomické přiblížení členských států EU. V tuto chvíli nemá ani jeden z projektů zajištěn odbyt pro plyn v objemu projektovaných kapacit, ale možnost těžit z časového náskoku v realizaci dává soupeření obou projektů nový impuls. Zatímco South Stream zastupovaný Ruskem na bilaterální úrovni zaznamenal významný pokrok směrem k realizaci, Nabucco realizovaný na čistě komerční bázi a jako multilaterální projekt ve své realizaci zaostává, což naznačuje možnou nedůvěru v rentabilitu projektu a další zvažování bezpečnostních rizik, zvláště pokud by se projekt stal až číslem dva po South Streamu. Vyvstává tak otázka jakou cenu je Evropská unie ochotna platit za diverzifikaci zdrojů. Při investici 8 mld. EUR a počáteční kapacitě 8 bcm/y v roce 2013 by Nabucco pokryl pouze 5,5 % objemu ruského importu do EU z roku 2007.

Rusko-Gruzínský konflikt připomněl potenciál hrozby, jaký v sobě skrývají nevyřešené konflikty na Jižním Kavkaze pro zajištění energetické bezpečnosti EU. Přehodnotit původní plány musí nejen společnosti mající zájem na projektu Nabucco, ale rovněž případní odběratelé plynu v Evropě, stejně jako zdrojové země v kaspické oblasti. Všichni tito aktéři jsou determinováni obavami z možných ztrát v případě podobného konfliktu, který není možno vyloučit. Politická nestabilita Gruzie jako tranzitní země a silná ruská vojenská přítomnost v oblasti mají vliv i na strategické myšlení Turecka a Iránu. Prosazování protichůdných zájmů Ruska, USA a EU v oblasti povede s největší pravděpodobností k další destabilizaci regionu.

V blízké budoucnosti můžeme rovněž počítat s rostoucím zájmem Číny a Iránu na dění v regionu. Především Irán může být, vzhledem k bezpečnostním hrozbám na jižním Kavkaze a nechuti k závislosti na Rusku, vnímán středoasijskými a kavkazskými zeměmi jako vhodná tranzitní země pro přístup na světové trhy. Tento trend mohl být rozpoznán již v době rusko-gruzínského konfliktu, kdy část ázerbájdžánské ropy proudila do íránské Neky a pomocí tzv. swap mechanismu z Perského zálivu dále k odběratelům. Uvážíme-li ambiciózní iránské projekty na export ropy a zemního plynu, mohlo by politické smíření USA a Iránu znamenat pro Evropskou Unii nové a perspektivní možnosti diverzifikovat nejen tranzitní trasy, ale rovněž zdrojové oblasti.

[1] Od roku 2004 je institucionálním rámcem činnosti EU na Jižním Kavkaze Evropská politika dobrého sousedství.

[2] Baku-Tbilisi-Ceyhan.

[3] Baku-Tbilisi-Erzurum.

[4] V průběhu konfliktu se cena ropy pohybovala mezi 114 a 117 USD/barel.

[5] Caspian Pipeline Consortium.