• Ve Spojených státech probíhají debaty před souboji o stranické nominace na prezidenta.
• Na obou stranách se projevuje velká polarizace americké politické scény a v tuto chvíli nelze předjímat, která dvojice nakonec zamíří do konečného souboje o křeslo v Bílém domě.
• Demokraté i Republikáni prožívají nečekaně vyrovnaný souboj mezi představiteli tradičních politických elit a kandidátem, jenž svůj úspěch staví na vymezování se proti nim.

Poslední týdny jsou ve  Spojených státech ve znamení tradiční mediální hysterie na téma, kdo bude příštím prezidentem. Přestože do voleb zbývá ještě téměř rok a také stranické souboje o prezidentskou nominaci (primárky) začnou až první únorový týden, spekulace na téma, kdo z velkého množství kandidátů nakonec v Bílém domě skončí, dosahují až absurdních rozměrů. Historická zkušenost nám nicméně ukazuje, že odhady výsledků primárek nebo dokonce samotných prezidentských voleb učiněné v listopadu předcházejícího roku jsou ve velké většině případů nepřesné. Neblahé vzpomínky má na tento trend demokratická favoritka Hillary Clintonová, která se v listopadu 2007 držela neochvějně na čele všech průzkumů. O pár měsíců později byla ale na hlavu poražena Barackem Obamou.

Nebylo by tedy příliš užitečné zabřednout do dlouhých rozborů na téma, kdo debaty posledních týdnů zvládl nejlépe, jak se změnily šance jednotlivých kandidátů a kdo na potenciální voliče udělal největší dojem. Přesto však letošní stranické souboje skýtají jeden zajímavý problém, který vypovídá mnohé nejen o stavu současné americké politické scény, ale také o neutěšené situaci, která vládne v celé americké společnosti. Jak Republikáni, tak Demokraté mají mezi svými kandidáty osobnost/i spojené s tradičním establishmentem své strany a zároveň někoho, kdo se proti nim vymezuje. Nelze sice tvrdit, že by si kandidáti na jedné či druhé straně byli nějak zvlášť podobní stylem nebo názory, je ale vidět, že zavedené politické elity již nejsou schopny plně uspokojit očekávání voličů, kteří jsou unaveni celou řadou dlouhodobě neřešených problémů.

Na obou stranách pravděpodobně do souboje o konečnou nominaci výrazně promluví jednotlivec, kterého rozhodně nelze považovat za archetyp amerického prezidentského kandidáta s reálnými šancemi na zvolení. To, co v přípravě na primárky sledujeme, se dá nazvat soubojem tradičního politického establishmentu proti kandidátům, kteří se v rámci své politické strany vezou na vlně většího či menšího populismu, a zároveň se nebojí otevírat témata, jež Spojené státy pálí již dlouhá léta. Tím získávají mnoho politických bodů a tlačí své soupeře z řad etablovaných politiků do kouta. Republikánem – populistou je v tomto případě médii hodně propíraný Donald Trump. U Demokratů zase čeří klidné politické vody o poznání méně viditelný Bernie Sanders, který sám sebe označuje za socialistu.

Nekorektní Trump

I díky tomu, že Trump ovládá značnou část mediálního trhu, je již několik měsíců nejviditelnější postavou republikánského souboje o prezidentskou nominaci. I když jeho náskok v čele průzkumů veřejného mínění již není tak neochvějný, je nutné přiznat, že tato postava realitního magnáta a miliardáře může do konečných výsledků výrazně promluvit. Ostatně pro paralelu s miliardářem, který se vymezuje vůči zavedeným politickým elitám, nabízí na většinu problémů jednoduchá řešení a přitom se staví do pozice člověka, který díky svým zkušenostem ze světa velkého businessu dokáže věci efektivně řídit, nemusíme chodit daleko. Trump si také může dovolit velkou míru nezávislosti, protože na svou kampaň nepotřebuje sponzora.

Trumpův úspěch není ale způsoben ani tak kvalitou jeho názorů či nekorektním vyjadřováním, jako vskutku tragickou plejádou jeho protivníků. Všichni republikánští kandidáti se předhánějí v tom, kolik federálních agentur by zrušili a které Obamovy zákony a opatření by nepřežily ani první měsíc jejich prezidentování. Realistické návrhy na řešení konkrétních problémů bychom v jejich vyjádřeních ale hledali obtížně. Trump se v tomto ohledu od svých protivníků příliš neliší, má ale jednu výhodu. Není politik a navíc svým slibům pozvednout ekonomiku a snížit státní dluh a nezaměstnanost dodává v očích některých voličů váhu znalostí velkého businessu. Přitom zachovává tradiční republikánské postoje, jako je odmítání existence globálního oteplování, boj proti omezování práva na držení zbraně nebo daňové úlevy pro bohaté. Velká část republikánského elektorátu je navíc se zavedenými politiky (z Trumpových protikandidátů to může být například Marco Rubio, ale i další) dlouhodobě nespokojená, protože nedokázali efektivně čelit politice prezidenta Obamy, která je mnoha skalním Republikánům trnem v oku.

Americký socialista

Ještě před deseti lety bylo nemyslitelné, že by se o prezidentskou nominaci s úspěšnými vyhlídkami mohl ucházet někdo, kdo sám sebe označuje za socialistu. Bernie Sanders má ovšem podle průzkumů více než třicetiprocentní podporu, jeho veřejná shromáždění pravidelně navštěvují tisíce lidí a v internetových hlasováních po sobotní debatě ho za nejlepšího diskutujícího označilo mezi 80 – 90 % hlasujících. Sanders svou politickou kariéru staví na diametrálně odlišných postojích než Trump, přesto však využívá podobného vakua mezi svými protivníky.

Situace u Demokratů je o poznání jednodušší, když spolu fakticky soupeří pouze Hillary Clintonová a právě Sanders. Clintonová má několik zásadních nevýhod, z nichž můžeme jmenovat celou řadu skandálů hojně propíraných v médiích nebo například opakující se obvinění, že je přes svého manžela příliš úzce spojena s bankéřskými kruhy na Wall Street. Bernie Sanders naopak odlehčeným způsobem otevírá témata, která americkou střední a nižší třídu trápí. Nedostupnost kvalitního vzdělání a zdravotní péče nebo rychle rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými jsou pro velkou část Demokratů palčivými problémy. Počty Američanů ohrožených chudobou nebo jinak sociálně znevýhodněných přitom rostou i díky již léta trvající neschopnosti najít ve Washingtonu jakýkoliv politický kompromis. Když k tomu přidáme fakt, že v Bílém domě sedí již osm let Demokrat, není touha po změně některých demokratických straníků zdaleka nepochopitelná.

Prozatím neochvějně vedoucí Hillary Clintonová (více než padesátiprocentní podpora) je reprezentantem současného politického establishmentu Demokratů, od kterého měla levicovější část demokratického elektorátu výrazně větší očekávání a který podle mnohých příliš vycházel vstříc republikánským jestřábům ve snaze najít nějakou formu kompromisu. Clintonová je navíc spojena s první administrativou Baracka Obamy, jež zklamala očekávání celé řady levicověji smýšlejících Demokratů včetně nemalého množství Afroameričanů. Bernie Sanders naopak přináší návrhy, které mohou pomoci vyřešit celou řadu sociálních problémů USA (ač na americké poměry se jedná o návrhy značně levicové), aniž by se přitom profiloval jako radikál.

Trump i Sanders stojí na zcela opačných politických pólech, kdy jednomu jde o to přinést do Spojených států alespoň základy sociální spravedlnosti, zatímco ten druhý touží po společnosti s minimálním množstvím vládních zásahů a jako bonus by ještě rád deportoval všechny ilegální imigranty do země původu. Tajemstvím jejich dosavadního úspěchu (sebevíc je tento do budoucna nejistý) leží ve schopnosti řešit témata, která obyčejné Američany tíží a které americké politické elity dlouhodobě efektivně neřeší. Bernie Sanders i Donald Trump taková řešení nabízejí a je přitom lhostejno, zda jsou to sociálně zodpovědné návrhy na zlevnění vysokoškolského vzdělání, nebo je to nerealistický nápad zrušit vládní regulace a deportovat všechny ilegální imigranty. Trumpův ani Sandersův úspěch nejsou náhodou, ale spíše produktem dlouhodobé nespokojenosti voličů jednotlivých stran se situací, kterou jejich současná politická reprezentace vytvořila.