Horečná evropská diplomacie na Balkáně se může na první pohled jevit překvapivě, zvláště při vzpomínce na hrůzy války v bývalé Jugoslávii, které skončila před pouhými deseti lety. Konflikt provázený etnickými čistkami za sebou nechal jen v Bosně a Hercegovině okolo sto tisíc mrtvých a přes dva milióny uprchlíků, hospodářství se v podstatě zhroutilo a třeba průmyslová produkce klesla o celých 90%.

Evropská unie má navíc své vlastní starosti: na jaře se zadrhlo schvalování Evropské ústavy, bez níž není další rozšiřování možné institucionálně zajistit. Členské země se nedokáží shodnout na rozpočtu a patová situace ohrožuje mimo jiné hladký přísun dotací, na které si po svém přistoupení brousí zuby nové členské země, včetně České republiky. Hlavní tahouni evropské integrace mají ekonomické problémy a schopnost financovat další rozšíření je pochybná. Veřejné mínění v EU je kromě toho všeobecně proti přijímání dalších členů a v některých zemích by se takový krok neobešel bez dalšího referenda s velmi nejistým výsledkem. Navíc má Unie na krku dlouhodobé rozhovory s Tureckem a na dveře dříve či později zaklepe také Ukrajina. Je tedy vůbec možné, aby to v Bruselu s přijetím Balkánu mysleli vážně?

Členství za Kosovo

Odpověď zní ano. Země Balkánského poloostrova dnes nejsou tím, čím byly před deseti lety. Autoritářské režimy devadesátých let jsou minulostí. V Chorvatsku a Bosně dnes vládnou sice představitelé bývalých nacionalistických stran, ti však vzešli ze svobodných voleb, v nichž zvítězili díky nově přijatému proevropskému programu. Klíčovou roli v tom sehrál přitažlivý příklad Slovinska, které je dnes vzorným členem rozšířené pětadvacítky.

Zahájení rozhovorů s Chorvatskem sice bylo již jednou v březnu tohoto roku odloženo pro nedostatečnou spolupráci s mezinárodním tribunálem v Haagu, zpráva prokurátorky Carly del Ponte byla ale na podzim daleko příznivější a ačkoliv hlavní figurant v této cause, Ante Gotovina, stále uniká, Chorvatsko začalo s Haagem na jeho dopadení spolupracovat.

Proměnou prošlo i Srbsko: Slobodan Milošević stojí před soudem a Bělehrad bez dříve obvyklých nacionalistických vášní přihlíží, jak Černá Hora chystá v poklidné atmosféře referendum o vystoupení z Jugoslávie. Představitelé hlavních politických stran Bosny a Hercegoviny se zase minulý týden při výročí Daytonské mírové dohody dokázali shodnout na ústavních reformách, které přiblíží zemi k Evropské unii. Motorem tohoto pozitivního vývoje je právě vidina možné integrace do EU, od které si balkánské země slibují především ekonomický růst a politickou stabilitu.

Evropa také nejedná pouze altruisticky, má v regionu řadu ekonomických zájmů. Rozvojová pomoc Srbsku a Černé Hoře od pádu Miloševiće v roce 2000 dosáhla 2 miliardy eur. Také Česká republika se od roku 1996 řadou projektů výrazně podílí na poválečné obnově Bosny a Hercegoviny. Částky poskytnuté na tamní rekonstrukci se pohybují ve stovkách milionů korun. Balkánské trhy jsou pro ČR rok od roku důležitější: například jen vývoz český do Srbska a Černé Hory za poslední dva roky vzrostl o 50%.

Unie hraje na Balkáně také strategickou hru. EU je garantem jednání o statusu Kosova a je pravděpodobné, že varianta prosazovaná Srbskem, tj. autonomie Kosova v rámci Srbska, bude dříve či později odmítnuta. Pokud by se Kosovo mělo stát například protektorátem pod přímou správou EU, o jehož statusu by obyvatelé Kosova dříve či později rozhodli v referendu, bude nutné nabídnout Srbsku adekvátní kompenzaci. Například právě v podobě zahájení přístupních rozhovorů. Byť by Srbsko mělo ještě dostát svým závazkům a přispět mimo jiné k dopadení Ratka Mladiće a Radovana Karadžiče.

Morální úspěch

Evropská unie nestojí ani tak před volbou, jako spíše nutností. Balkán je dnes největším semeništěm organizovaného zločinu v Evropě a zahájením přístupových jednání může mít Brusel zásadní vliv na jeho potlačování. Vidina budoucího členství jako nejsilnější karta evropské diplomacie se ostatně osvědčila v případě Turecka, Rumunska, Bulharska (Česko nevyjímaje).

Co lze tedy v nejbližší době očekávat? Představa, že by se nyní Evropská unie stáhla z Balkánu je nereálná. Stejně tak je iluzorní představa, že bychom v příštích letech zažili další „velký třesk“ v podobě rozšíření o velký počet kandidátských zemí. EU si napřed musí vyřešit vlastní problémy, mezitím ale mohou přístupová jednání běžet. Přes všechen demokratický a ekonomický potenciál je západní Balkán stále chudou oblastí: nejbohatší Chorvatsko dosahuje přibližně 30% evropského průměru HDP, nejchudší Albánie 10%. Jestliže hlavním problémem Chorvatska je spolupráce s Haagem a diskriminace srbské menšiny, Srbsko se bude muset především vypořádat s pověstí agresora. Klíčová bude i jeho ochota dohodnout se s mezinárodním společenstvím na budoucím statusu Kosova. Bosna a Hercegovina zase bude muset zvládnout rozsáhlé ústavní změny, které vyřeší dnešní reálné rozdělení na dva stále ještě ne zcela kooperující útvary – muslimsko-chorvatský a srbský. Důležitý bude také boj s organizovaným zločinem a rozsáhlou korupcí.

Problémů je tedy více než dost, na konci zdlouhavého a úmorného procesu však může být stabilní a bezpečný Balkán. To bude kromě ekonomických výhod zároveň bude představovat morální úspěch, který při vzpomínce na pouhých deset let staré hrůzy nelze snad ani docenit.