Práce je uvedena úvodem do celosvětové mezinárodní situace naší doby a dále je dělena na 3 větší části, které označují nejdůležitější regiony, na které se soustředí americká zahraniční politika. Není úkolem této práce detailně zmapovat vztahy Spojených států s veškerým světem, ale pouze akcentovat vztahy k některým regionům (a státům v regionech), které považuji za klíčové pro americkou zahraniční politiku. U některých zvláště důležitých států jsem musel věnovat větší prostor podrobnějšímu rozboru vztahů minulých a to zejména v zájmu lepšího pochopení vztahů současných. Text ke každé zemi je vždy rozdělen na 2 části – před a po 11.září, přičemž u některých zemí bylo nutno odlišit zahraniční politiku některých amerických prezidentů, když se v některých prvcích výrazně lišila od politiky předchozí administrativy.

Po skončení studené války se svět ocitl ve zcela nové mezinárodně politické situaci, v situaci zcela specifické, se kterou nikdo před tím neměl zkušenosti. Světový pořádek se téměř přes noc změnil, a to snad poprvé v dějinách lidstva bez nějakého většího krveprolití, jež lidstvu přichystala například druhá světová válka. Státy se rodily i zanikaly. Ze dne na den se zhroutilo bipolární uspořádání světa, ve kterém na sebe skoro 50 let mířily dva znepřátelené bloky jadernými zbraněmi, a nikdo nemohl předem říci jak bude vypadat nový světový pořádek. Ze všech možných teorií (jako například opětovné prosazení národních států, jako prvotních entit mezinárodní politiky, nebo světová harmonie všech se všemi), nakonec zvítězila zřejmě ta nejrealističtější. Od konce studené války svět nabyl podoby multipolární, multicivilizované, multikulturní a také hlavně globalizované. A nad tím vším se nachází jediná světová a první globální supervelmoc – Spojené státy americké.

Jak uvádí Zbigniew Brzezinsky ve své knize „Velká Šachovnice“: „Amerika uplatňuje naprostou převahu ve čtyřech základních oblastech, jež jsou rozhodující pro udržení globální moci: ve vojenské sféře má neomezenou celosvětovou působnost, v ekonomické sféře je hnacím motorem celosvětového růstu (i když se k ní v některých aspektech přibližuje Japonsko a Německo, které však postrádají ostatní atributy globální moci), v technologické sféře si udržuje předstih, pokud jde o inovace, ve sféře kulturní je, navzdory jisté lacinosti, nesmírně přitažlivá, zejména pro mládež. Spojení těchto sfér poskytuje Spojeným státům vliv, v němž se jim žádný stát nevyrovná, a právě toto spojení učinilo z Ameriky jedinou a výlučnou světovou supervelmoc.“

Hlubším zamyšlením nad těmito slovy, zcela jistě dojdeme ke zjištění, jak pravdivá jsou. Spojené státy vojensky ovládají všechny světové oceány a moře. Jsou schopny svou vojenskou mocí kontrolovat všechny oblasti na světě. Díky výlučné schopnosti během několika hodin vojensky zasáhnout kdekoli na světe, nemusí mít v kontrolovaných oblastech ani stálé vojenské posádky. V ekonomickém dynamismu nemají Spojené státy v dlouhodobém pohledu vážnější konkurenci. Od konce studené války se jejich podíl na světovém hospodářství ustálil zhruba na 30% světového HDP. Co se týče technologických inovací, tak Spojené státy jsou téměř nedostižné v míře financování vědeckého výzkumu a v následné rychlosti jeho implementování například do svých vojenských a bezpečnostních struktur, nemluvě o hojném využití ve sféře civilní. To vše tvoří významný rámec, ve kterém je nutno Spojené státy a hlavně americkou zahraniční politiku posuzovat.

Když se 1.ledna 1992 rozpadl Sovětský svaz, jehož nástupnickým státem se stala Ruská federace, znamenalo to z amerického pohledu dramatickou změnu v geopolitickém chápání světa. Nejen, že bývalé satelitní státy Sovětského svazu ve střední Evropě jako Polsko, Československo (později Česká republika a Slovensko) a Maďarsko získaly již 2 roky před rozpadem SSSR nezávislost a měly výraznou snahu se rychle integrovat do západních politických i bezpečnostních struktur, aby tak zabránily opětovné vazalské povinnosti vůči Rusku, ale i státy východní Evropy, státy na Balkáně či státy Střední Asie, jež byly posledních 50 let vždy výlučně pod vlivem Sovětského svazu, musely nějakým způsobem definovat sami sebe a najít pro sebe vhodnou pozici na mezinárodní scéně. Vůči všem těmto státům neexistovala ve Spojených státech ze začátku téměř žádná oficiální politika. Američané měli po skončení studené války problémy s tím, jakou v této nové situace udávat zahraniční politiku. A když řeknu, že oficiální vedení zahraniční politiky bylo v té době značně nekoncepční a nekoordinované, tak se zřejmě příliš neodchýlím od pravdy. Na druhou stranu americká zahraniční politika, a ani samotné Spojené státy, v této poněkud chaotické a problematické době nemohly mít oči a prsty všude, jelikož to jednoduše nebylo možné. (Ač je to Spojeným státům dnes často vytýkáno). V této době vznikalo mnoho nových národních států a na světlo světa se draly nové uzemní, náboženské, či politické problémy v mnoha částech světa. Mnohdy to byly problémy, které nevznikly v této době, ale byly pouze strategicky oprášené. Jako příklad největších problémů si můžeme uvést situace na Balkáně, několik válečných ohnisek v Africe, Blízký východ, problémy kolem Náhorního Karabachu, Kašmír, Afghanistán, Severní Irsko a mnoho dalších. Je statisticko dokázáno, že se ve světě nikdy neodehrálo tolik menších konfliktů a válek, jako během 90.let dvacátého století. Spojené státy postavené, vlastně téměř nechtěně, do pozice největšího světového politického hráče, se nejprve, poměrně naivně a idealisticky, snažily být všude a vyřešit všechno, přičemž každá akce byla zdůvodňována potřebou ochrany národních zájmů Spojených států (viz.například nešťastné působení vojáků Spojených států v Somálsku). Naštěstí američtí představitelé brzy pochopily, že tato politika přináší více zlého než dobrého – Američané totiž většinou působili všude, ale vyřešili toho poměrně málo, jelikož bylo soustředění zahraniční politiky značně rozdrobeno. Ještě v prvním prezidentském období americký prezident Bill Clinton začal pomalu prosazovat mnohem realističtější koncepci zahraniční politiky založenou na předpokladu, že Američané se budou vážně politicky angažovat na geostrategických místech, která jsou klíčová pro bezpečnost a prosperitu Spojených států. Ve zbytku světa se budou Spojené státy angažovat minimálně a spíše ve spojení s OSN.

Tato koncepce zahraniční politiky se, se střídavými úspěchy, prosazovala až do nedávné doby. Ale 11.září 2001 vše změnilo. Spojené státy, které byly během několika sekund probuzeny z dlouhodobé iluze, že jsou nenapadnutelné na vlastním území, zažily to, co se téměř denně děje na náměstích a kavárnách Tel-Avivu nebo Belfastu. Teroristický útok.A to teroristický útok takového rozsahu, že se fakticky rovnal vyhlášení války. A Spojené státy nezůstaly nečinné. Mezinárodní scéna se okamžitě rozdělila na státy, které Washington stmelil, i když někdy poněkud vyčpělým lepidlem, do tzv.protiteroristické koalice a na státy, jež americký prezident George W.Bush ve svém projevu před americkým kongresem označil za státy „osy zla.“ Jakoby znovu platilo známé heslo: Kdo není s námi, je proti nám. Mezinárodní uspořádaní, jež bylo po dlouhých deset let budováno se opět metamorfovalo do zatím poměrně neurčité podoby. Navíc jde o zřejmě relativně přechodný stav. Také hlavní koncepce americké zahraniční politiky se značně pozměnila. Ostatní problémy a jednání po 11.září ustoupila do pozadí a hlavním úkolem USA v zahraničí je nyní boj proti terorismu na všech frontách. A jak se zdá tak funkce Ministerstva zahraničních věcí Spojených států v posledních měsících zaměřuje na roli ovčáckého psa, který se snaží udržet co nejvíce států ve stádu protiteroristické koalice. Díky této roli se fakticky začala měnit i sama zahraniční politika vůči jednotlivým státům i názor na některé světové problémy. Některé státy se v očích americké administrativy změnily ze statutu „důležité“ na „klíčové“ (Pákistán), některé z kategorie „potenciální nepřítel“ přešli do kategorie „ úhlavní nepřítel“ (Irán, Severní Korea) a některé byly zcela odsunuty do pozadí a získaly postavení „prozatím nedůležití“ (státy Jižní Ameriky a Afriky). Nová situace si vyžádala nové předefinování vztahů Spojených států k Číně, či k Rusku a také nutnost budoucího definování vzájemných vztahů USA z Evropou (EU), OSN, nebo hledání nové podoby Severoatlantické aliance, která díky 11.září odhalila obrovskou zaostalost evropských členů ve vojenské oblasti. Toto vše formovalo americkou zahraniční politiku v uplynulých měsících a je vysoce pravděpodobné, že to na ni bude mít vliv ještě dlouhou dobu.

Eurasie, což je geopolitické označení společného Evropského a Asijského prostoru, má pro Spojené státy zásadní mocenský význam. Ne nadarmo se proto používá stará poučka všech geopolitiků: Kdo ovládá Eurasii, ovládá celý svět. O mocenském ukotvení Spojených států ve východní části Eurasie pojednávám v další části své eseje. V této se budu věnovat části západní, tedy té, která po několik dlouhých staletí udávala běh světa, bývalé velmoci, jež velmi ztratila vzájemnými válkami, spory a arogancí.

Evropa se po rozpadu Sovětského impéria nacházela v integračním přerodu.Evropské společenství se v roce 1993 volně transformovalo v Evropskou unii, do níž se chtěli co nejdříve integrovat znovu svobodné státy střední Evropy. Americká zahraniční politika vždy velice razantně podporovala evropskou integraci a zatím každý americký prezident zastával stále stejnou tezi: Čím silnější, integrovanější a bezpečnější Evropa, tím lépe pro Spojené státy. Přesto není pro americkou administrativu vždy snadné vybalancovat ten správný postoj a být vždy ve středu všech různých názorů na podobu nové sjednocené Evropy. Říká se, že motorem evropské integrace je spolupráce dvou nejdůležitějších zemí – tedy Francie a Německa. Spojené státy však toto duo doplňují ještě o Velkou Británii, která sice není tzv.motorem Evropské unie, ale pro Spojené státy jsou vzájemné americko-britské vztahy mnohdy částečně důležitější než s Německem a mnohem důležitější než s Francií. Ne nadarmo se pro americko-britské vztahy často uvádí pojmenování „speciální vztahy“, které ještě více posílily po 11.září, kdy britský ministerský předseda Tony Blair byl pro Spojené státy nejdůležitějším spojencem, a to do takové míry, že mu někteří novináři začali říkat: „mluvčí Bílého domu“. Británie přestavuje pro Spojené státy důležitého spojence ve vojenské oblasti. Mnoholetá úzká vojenská spolupráce se při akcích protiteroristické koalice projevila jako klíčová a mimořádně důležitá, neboť britská vojska jsou prakticky jediná, která mohou multispektrálně bojovat po boku amerických jednotek.

Některé aspekty vztahu Spojených států a Německa se dají s klidným svědomím přirovnat ke zvláštním vztahům USA a Velké Británie. Americko-německé vztahy musíme posuzovat s ohledem na padesátiletou dimenzi, ve které se utvářely. Po druhé světové válce se Spojené státy chovaly k novému Německu jako k příteli, ne jako k bývalému nepříteli. Díky obrovské ekonomické pomoci, kterou USA Německu (Západnímu Německu) poskytovaly po druhé světové válce se německá ekonomika stala jednou z nejsilnějších na světě a lze objektivně říci, že největší měrou za to mohou právě americké investice a bezpečností zajištění, které mu poskytují zde přítomné americké jednotky. Německo bylo pro Spojené státy vždy oddaným spojencem a jejich ekonomická spolupráce je pro obě strany nenahraditelná. Co se týká části vojenské, Německo má obrovský ekonomický vliv, ale minimální vliv vojenský. Plyne to zejména z toho, že nikdy v Německu nikdo necítil potřebu nějaké velké a supermoderní armády, když se na jeho území nachází velké množství amerických pozemních i vzdušných sil, jež tvoří dostatečné bezpečnostní zajištění. Německo se po druhé světové válce nikdy příliš vojensky neangažovalo, což souviselo s obavou, kterou stále v některých lidech vyvolává německá armáda. V poslední době se však situace změnila. Stejně jako v případě Japonska i po Německu chtějí Spojené státy, aby převzalo větší bezpečnostní zodpovědnost v oblasti. Německo tak přispěchalo s plánem modernizace a částečné transformace německých ozbrojených sil. Výsledek vidíme i nyní, kdy německý parlament poprvé povolil účast německých vojáků v zahraničních misích. Německé jednotky nyní slouží s českými chemiky na amerických základnách v Kuvajtu a německé námořnictvo vyčlenilo část svých sil na pomoc námořnictvu americkému.

Zcela jiná je situace ve vztazích americko-francouzských, které by se s nadsázkou daly nazvat jako „chladné přátelství“, přičemž slovo chladný platí více pro vztah Francie k USA, než naopak. Problémem ve vzájemných vztazích je dle mého názorů chybné sebeidentifikování Francie jako subjektu mezinárodní politiky. Francie již od konce druhé světové války trpí představou o své výlučnosti a představou sebe sama jako světové velmoci. Tuto iluzi přiživují i představy obyvatel o výlučnosti a nadřazenosti své vlastní kultury a kulturní identity, stejně tak jako zcela zbytečně radikální nacionalismus a antiamerikanismus, který je ve francouzské společnosti zakořeněn. Příkladem mohou být i nedávné francouzské prezidentské volby, kde nezvykle výrazného výsledku dosáhl nacionalista LePen. V celé francouzské společnosti převláda chybná představa, že Francie je něco více, než ve skutečnosti je. Z objektivního hlediska se dá říci, že Francie je důležitá země evropského regionu, která však nemá příliš velký mezinárodní, ekonomický ani vojenský vliv. A od toho se také odvíjí postoj Spojených států k Francii. Spojené státy uznávají Francii jako důležitého spojence v evropské oblasti, ale rozhodně nehodlají podporovat jakékoli francouzské snahy o prosazení vlastní výlučnosti. Pro francouzskou zahraniční politiku jsou proto Spojené státy, jako globální velmoc s velkým mezinárodním vlivem, trnem v oku pro vlastní nerealistické mocenské ambice.

Před 11. září 2001

Ačkoli Spojené státy vždy podporovaly hlubší evropskou integraci, která se po rozpadu sovětského bloku stala více než reálnou, přesto v mnoha amerických politických kruzích existovaly obavy z toho, že velká integrace Evropy by mohla také, jako jeden z vedlejších jevů, vést k protekcionalismu, tehdy Evropského společenství, dnes EU. Někteří američtí politologové se obávali, že případné ekonomické problémy mezi integrující se Evropou a Spojenými státy by mohly vést k problémům politickým. Přesto byla už v roce 1990 podepsána tzv. Transatlantická deklarace ES-USA, ve které se obě strany zavázaly k mnohem větší spolupráci.

A to zejména v zájmu včasné informovanosti v ekonomické a politické oblasti. Případné spory se měly řešit společným sbližováním evropských a amerických pozic, jelikož obě strany si příliš dobře uvědomovaly důležitost jejich vzájemné bezpečnostní, ekonomické i politické spolupráce. První větší problémy mezi Spojenými státy a již Evropskou unií se týkaly ekonomické strategie EU. V roce 1993 byl poprvé ve vzájemných vztazích použit výraz „obchodní válka“. USA totiž velice těžce nesly vzrůstající ekonomický protekcionalismus vnitřního trhu EU a zejména evropské subvence na zemědělské a průmyslové výrobky, čímž se, nejen na evropském trhu, stávaly mnohem levnější než srovnatelné výrobky americké. Nejvíce užívaným příkladem té doby se stala evropská letadla Airbus, která začala z trhu pomalu vytlačovat americká dopravní letadla Boeing. To si samozřejmě nejen vyžádalo redukci pracovníků v této firmě, ale také negativní dopad na americkou obchodní bilanci s EU. Největším protivníkem Spojených států na tomto poli byla a je samozřejmě Francie, která má z evropských zemí se Spojenými státy „ty nejhorší z dobrých vztahů“. Francouzská socialistická vláda nejdříve podlehla masivnímu tlaku svých zemědělců a uměle zvýšila jejich podporu ze strany státu. Podle mého názoru se jednalo o krok nevhodný, jelikož subvence ze strany EU zemědělcům v členských zemí poskytovaly dostatečné finance, aby byli více než konkurenceschopní vůči levným americkým plodinám. Bohužel se čím dál častěji ukazuje, že Francie udělá téměř cokoli, aby mohla Spojeným státům na evropské půdě přidělat starosti, což potvrdila záhy, když ekonomická jednání mezi EU a USA díky Francii zamrzala a to díky jejímu požadavku na omezení dovozu některých výrobků z USA. Jednalo se zejména o technologicky náročné výrobky a také o výrobky audiovizuální, jejichž omezení Francie zdůvodňovala ochranou vlastní a evropské kulturní identity. Tato argumentace má dle mého názoru dvě vady. Evropský prostor a trh Evropské unie není natolik technologicky vyspělý a nemá takové výzkumné kapacity, aby mohl úspěšně konkurovat, nebo alespoň částečně nahradit dovoz amerických vysoce sofistikovaných výrobků z vlastních zdrojů. Francouzský návrh byl tedy v této oblasti pouhou utopií. Druhá vada spočívá v kulturní identitě evropských zemí. Jakákoli kulturní identita se nedá udržet zákazy, či státním omezením. V dnešním globalizované světě jsou informace a kulturní zvyky jiných civilizací natolik volně přístupné, například pomocí internetu, že je prakticky nemožné je omezit – o to více v demokratické zemi.

EU a USA se také často střetávaly v názorech na zahraniční ekonomickou politiku vůči jednotlivým zemím. Evropská unie se často jen těžko smiřovala s americkými zákony zakazujícími americkým firmám obchodovat s některými nespolehlivými státy (například tzv. D´Amatův zákon, jež se týká zákazu obchodování s Iránem, či zákon Helms-Burtonův, který se týká Kuby). Hlavně Helms-Burtonův zákon se stal jádrem sváru mezi Spojenými státy a Francií. Zákon totiž zostřoval obchodní blokádu Kuby, což velice znepříjemnilo situaci Francii, která v roce 1997 podepsala s Kubou smlouvu o vzájemné ochraně investic. Francie projevila výrazně nesouhlasné stanovisko vůči zahraniční politice Spojených států (a také Velké Británie) k Blízkému východu a to zejména v roce 1999, kdy protestovala proti hospodářskému embargu uvalenému Spojenými státy a Velkou Británií na Irák. K vážné krizi v americko – francouzských vztazích došlo, když USA a Velká Británie provedly v prosinci 1998 operaci Pouštní liška, která znamenala preventivní letecký úder na irácké cíle, když Irák odmítl vpustit do země americké zbrojní inspektory OSN. Útok nebyl podpořen žádnou rezolucí Rady bezpečnosti, proti čemuž velmi důrazně protestovala nejen Francie, ale také Rusko.

Přes dílčí problémy ve vzájemných vztazích, které byly povětšinou zcela ekonomického rázu, však vždy převládla politika, kterou bych nazval „politika vzájemné potřebnosti“.

Zahraniční politika vlády George W.Bushe

Předpokládalo se, že zvolení George W.Bushe americkým prezidentem, by přineslo do americko-evropských vztahů neklid, což se také vzápětí potvrdilo. Jeho poněkud svérázný politický styl, který se tolik liší od stylu předchozího prezidenta Clintona, ihned našel v Evropě své pojmenování. Prezident Bush pro většinu evropských politiků začal být pověstný svými překvapivými jednostrannými politickými akcemi a tak na sebe přízviska typu „americký kovboj“ nebo „texaská politika“ nenechala dlouho čekat. Prvním vážným problémem ve vzájemných vztazích bylo Bushovo tvrdošíjné trvání na pokračování projektu tzv.národní protiraketové obrany (National Missile Defence – NMD). Tento projekt, který neměl pro předchozího prezidenta Clintona prvořadý význam se stal pro Bushovu administrativu prioritou. Bushovi evropští oponenti důrazně kritizovali zejména ten fakt, že pokračování projektu bude nutně znamenat porušení a následné vypovězení smlouvy ABM z roku 1972 o zákazu antiraketových systémů, která byla jedním z klíčových prvků mezinárodní bezpečnosti během studené války. Evropská unie se též obávala negativních dopadů na mezinárodní bezpečností situaci, které by po zrušení smlouvy mohly nastat. Zejména se jednalo o to, že by se mohly znovu nastartovat nové závody ve zbrojení a to zejména ze strany Číny, která bude samozřejmě usilovat o vývoj takových systémů, kterými by americkou národní obranu v případě potřeby překonala. Představitelé Evropské unie se také obávali negativních dopadů celého projektu na trojstranné vztahy USA-EU-Rusko. Podezíravý a nedůvěřivý vztah Evropanů vůči osobě nového amerického prezidenta se potvrdil při Bushově první návštěvě Evropy. Je všeobecně znám zcela rozdílný názor Evropské unie a nové americké administrativy v otázce tzv.Kjótského protokolu, který byl schválen, a který požaduje snížení emisí oxidu uhličitého a dalších plynů, které způsobují skleníkový efekt o 5,2% oproti úrovni z roku 1990. Americký prezident, ihned po svém nástupu, vyjádřil s protokolem naprostý nesouhlas, když prohlásil, že tak radikální snížení není z ekonomického hlediska pro USA přijatelné. Dále uvedl, že podle názorů americké strany není dostatečně prokázána souvislost mezi skleníkovými plyny a oteplováním zeměkoule. Přesto se protokol podařilo Evropské unii zachránit, ale pouze za cenu velkého množství ústupků, například Japonsku, jehož souhlas byl zcela klíčový. Další neúspěch zaznamenal George W.Bush při jednáních o projektu raketové obrany, kdy ze strany většiny evropských států uslyšel nesouhlasný postoj. Jednání však nemělo jen samá negativa. Evropská unie a Spojené státy se dohodly na společném postoji k Blízkému východu a také v otázkách Balkánu, kde Bush zmírnil svoji předvolební rétoriku a prohlásil, že Američané přišli na Balkán se svými evropskými spojenci a společně také odejdou. Oba partneři také vyzdvihli důležitost vzájemných vztahů, hlavně ekonomických, kdy jejich obchodní bilance dosahuje každoročně až 1500 miliard dolarů.

Po 11. září 2001

Teroristický útok přinesl pro Evropu možná klíčový zvrat v uvažování v mezinárodním měřítku. Evropa poznala své slabiny, poznala sílu Spojených států a zjistila možná to nejbolestnější – že není schopna Spojeným státům úspěšně konkurovat v mezinárodní politice a spolupracovat ve vojenské oblasti (s výjimkou Velké Británie).

První měsíce po 11.září byly americko-evropské vztahy ideálnější než kdy předtím. Evropa se zcela jednotně postavila za Spojené státy a velmi rezolutně odsoudila teroristické útoky. Svoje odhodlání stát za Spojenými státy záhy potvrdily všechny evropské členské státy NATO (včetně České republiky), když ihned potvrdily, že teroristický útok spadá do působnosti článku 5 severoatlantické smlouvy, čímž tento článek poprvé v historii NATO uvedly v život. V tomto článku je přesně uvedeno: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti“ Tímto prohlášením a aktivováním 5 článku Severoatlantická aliance prakticky dovolila čerpat vojenské prostředky NATO pro potřeby války proti terorismu. Avšak prakticky ihned při vojenské akci Spojených států v Afghanistánu se naplno projevil fakt, který se částečně objevil již při kosovské operaci NATO. Spojené státy jsou natolik vojensky vyspělé, že s nimi ostatní evropské členské státy aliance nestačí držet krok v modernizaci a implementaci nových vojenských systémů do výzbroje vlastních armád. Při bombardování Jugoslávie se projevila zaostalost evropského vojenského letectva, když evropské armády aliance, kromě Velké Británie, byly schopny účinně kooperovat s americkým letectvem jenom za předpokladu, že využívají amerických leteckých struktur a logistiky. Sami by v žádném případě takovou operaci nezvládly. Letadla mnohých evropských armád jsou zastaralá a nekompatibilní s moderními systémy. Navíc evropské armády povětšinou nemají palivová letadla a to již vůbec nemluvím o letadlech, která by byla schopna z těchto letadel za letu tankovat. Ve válce proti terorismu se tento problém ukázal v plné nahotě. Američané musejí téměř výhradně spoléhat na své vlastní síly a britské vojáky, kteří jediní mohou s americkou armádou účinně spolupracovat. Klasickou ukázkou může být situace francouzských speciálních sil v Afghanistánu, které jsou nyní zcela závislé na americké přepravě, když po příletu zjistily, že žádný z jejich starých vrtulníků není schopen fungovat v afghánském podnebí a není vybaven například přístroji pro nízké noční přelety a hlídky, což je v této operaci téměř klíčová záležitost.

Mezi Spojenými státy a Evropskou unií se v poslední době objevují čím dál tím větší spory o stylu vedení americké války proti terorismu a zahraniční politiky vůbec. Spojeným státům je nyní velice často vytýkána nedostatečná spolupráce a konzultace s evropskými spojenci a přílišné arogantní vedení zahraniční politiky. Bohužel si podle mého názoru někteří evropští představitelé neuvědomují, že nejen ve válce se politická moc odvíjí od dvou hlavních faktorů a těmi faktory jsou ekonomická a vojenská síla. O obou jsem se již zmínil. Spojené státy nemohou zcela využít vojenských sil evropských spojenců a proto je logické, že vliv evropských spojenců a členů NATO na americké vedení války proti terorismu je minimální, ne-li téměř žádné. A s tím velice úzce souvisí i ztráta, již tak malého, mezinárodně politického vlivu EU na světové dění. Politika Spojených států je nyní řízena válečnou rétorikou a hledá jasnou prioritu, kterou pro ni nyní představují spojenci, kteří ji mohou aktivně pomoci. Velká Británie novou mezinárodněpolitickou situaci pochopila, Evropská unie bohužel zřejmě ne. Spíše se zdá jakoby Evropská unie podkopávala Spojených státům natruc nohy a přidělávala více problémů, namísto toho, aby nějaké řešila. Již sama kritika amerického přístupu ke státům, které prezident George W.Bush označil za osu zla, je do očí bijící. Zdá se jakoby Evropská unie (zejména snahy Francie jsou v tomto případě zřejmé) chtěla obětovat skvělé vztahy se Spojenými státy za minimální zisk, který ji v porovnání s tím, může plynou z navázání obchodních vztahů s Iránem. Uveďme si další příklad. Přístup zahraniční politiky k Blízkému východu – hlavně k izraelsko-palestinskému problému je zcela nekonstruktivní a podivný. I člověku neznalému problematiky snadno dojde, že Evropská unie se svou kritikou mnohem více zasypává Izrael, než palestinskou stranu, kterou tím obhajuje. Tato politika je nejen neobjektivní, ale jako snaha o navrácení mezinárodně politického vlivu Evropské unii, se z mého pohledu jeví jako zcela kontraproduktivní. Navíc také podkopává a výrazně komplikuje americké snahy o řešení problému, včetně americko-izraelských vztahů. Nedivím se, že americká administrativa se dívá na některé zahraničněpolitické kroky Evropské unie se značnou skepsí a nedůvěrou. Jasným příkladem nedůvěryhodného jednání může být například závazek EU, že na své území přijme několik palestinských teroristů, kteří mohli zabít desítky nevinných lidí. Tak si zřejmě Spojené státy pomoc v boji proti terorismu nepředstavují. Podle mého názoru vede tato politika do záhuby a k naprosté ztrátě mezinárodního vlivu. Zahraniční politika EU se musí zreformovat, musí mít nějakou ustálenou koncepci. Stejně tak je velice nutné, rychle provést zřízení moderních evropských vojenských sborů, které by v rámci NATO byly schopny spolupracovat se Spojenými státy kdekoli to bude potřeba. Toto vše nelze provést bez reformy zkostnatělých evropských struktur a bez přijetí nejvíce připravených členů do EU. Pouze, a jen za těchto podmínek, se pro Spojené státy stane Evropa zcela důvěryhodným a potřebným partnerem a pouze tehdy bude mít EU takový mezinárodní vliv jaký si přeje.

Před 11. září 2001

1. ledna 1992 zanikl komunistický Sovětský svaz. Americký nepřítel po celou dobu studené války. Během jedné noci se z kdysi obrovského impéria stala územně oslabená, ale přesto stále velice silná Ruská federace, která spěla a stále spěje k postupné demokratizaci všech svých struktur. Hlavní snaha Spojených států tedy byla tyto snahy co nejvíce podporovat a všemožným způsobem posilovat demokratické jevy v ruské společnosti.

Zahraniční politika vlády Billa Clintona

Již ve své předvolební kampani přisuzoval budoucí prezident vztahům s Ruskem v americké zahraniční politice mimořádnou prioritu. Počátky nových vztahů se dají popsat jako vzájemné oťukávání. USA vyjádřily velkou podporu ruskému liberalizačnímu procesu a ekonomické transformaci ruské ekonomiky a stejně tak podporovaly půjčku Rusku od Mezinárodního měnového fondu. Prosazovaly začlenění Ruska do Evropy a zatím se zdráhaly vyslovit jakýkoli soud o budoucím rozšiřování NATO na východ ve snaze předejít diplomatickému napětí mezi oběma zeměmi. Pro zahraničí se nové Rusko silně personifikovalo s osobou prezidenta Borise Jelcina. Pro západní země byl on nové Rusko. Jak idealistická tato představa byla se v průběhu let ukázalo mnohokrát. Jelcin, který přeci jenom nebyl zvyklý dělat politiku v západním stylu se mnohdy na mezinárodním poli dopouštěl faktických chyb a diplomatických faux-paux, když například ze dne na den měnil a převracel výroky a sliby dané nejvyšším státním představitelům cizích států (známý je případ, kdy Jelcin řekl polské straně, že nemá nic proti vstupu Polska do NATO a druhý den tento výrok dosti problematicky odvolával). Ruská zahraniční politika se nejprve snažila vnést na pořad dne jednání o přetransformování Severoatlantické aliance, na organizaci pouze kolektivní bezpečnosti a spolupráce typu OBSE, s čímž nesouhlasily nejen evropské země NATO, ale také nově osvobozené země střední Evropy, které chtěly do NATO co nejdříve vstoupit, a docílit tak co možná největšího bezpečnostního zajištění. Evropské země celkem správně argumentovaly tím, že podobný systém bezpečností spolupráce existoval již před druhou světovou válkou a těsně před jejím vypuknutím zcela zkolaboval. Americká administrativa nechtěla vytvářet nové třecí plochy ve vzájemných americko-ruských vztazích a tak se například zdráhala poskytnout nově vzniklé Ukrajině bezpečností záruky. Zejména z toho důvodu, že Rusko v té době považovalo samostatnost Ukrajiny za přechodný jev a předpovídalo její brzké opětovné připojení k Rusku. V říjnu 1993 americký ministr obrany Les Aspin zveřejnil plán na nabídku bilaterální vojenské spolupráce mezi NATO a Ruskem, a to hlavně v souvislosti s mírovými misemi. Tento návrh se později stal základem projektu Partnerství pro mír, který zahrnuje postkomunistické země bývalého Sovětského svazu a má snahu rozšířit vztahy těchto zemí s Aliancí. Přes odpor Ruska, kdy se v průběhu let 1993,1994 a 1995 připojila velká většina těchto zemí, se do projektu koncem roku 1995 zapojilo i samotné Rusko.

V průběhu let 1993-1995 také probíhaly americko-ruské rozhovory o plnění a ratifikaci odzbrojovací smlouvy START II, na které se prezidenti Clinton a Jelcin dohodli ve Washingtonu v roce 1994. Vrásky na čele americké vlády vyvolávaly hlavně ruské vojenské obchody s třetími zeměmi, které Spojené státy považovaly za nedůvěryhodné, přičemž největším trnem v oku byly a jsou ruské dohody s Iránem. Americký zájem na dobrých vztazích s Ruskem se odvíjel i z obavy před neoficiálním šířením ruských zbraní hromadného ničení do rukou různých vojenských, či teroristických skupin v zemích třetího světa. Ruské vojenské sklady se po rozpadu Sovětského svazu staly totiž přístupné podle hesla, když má někdo peníze, může si nakoupit všechno. Existovala doba, kdy se na černém trhu dala prý koupit ruská vojenská ponorka za 20 tisíc dolarů. Když v roce 1994 ratifikovala Ukrajina smlouvy o zákazu šíření jaderných zbraní spadl Spojeným státům jeden kámen ze srdce. Ukrajina tím, i přes odpor Ruska, získala americké, britské i francouzské bezpečností záruky.

Vážná krize ve vzájemných vztazích nastala v době války v Bosně a Hercegovině v roce 1994. Vzájemné rozdíly se projevily ihned při prvním zasedání kontaktní skupiny pro řešení krize v Jugoslávii, jíž byly oba státy členem. Rusko odmítalo americkou interpretaci konfliktu jako srbské agrese proti všem ostatním. Oba státy tak sympatizovaly každý s jinou stranou konfliktu, což hrozilo přerůst ve vážnou krizi mezinárodních rozměrů ve chvíli, kdy oba státy hrozily dodávkami moderních zbraní „svým“ stranám. Další vážné diplomatické napětí nastalo, když Spojené státy poprvé oficiálně vyjádřily podporu rozšiřování NATO. Rusko vehementně protestovalo, ale prezident Clinton prohlásil, že právo vetovat rozšíření nenáleží žádnému nečlenskému státu aliance. Rusové to braly jako americkou snahu rozhodovat o osudu světa, bez ohledu na názor dalších zemí. Američané, společně s mezinárodním společenstvím, na tvrdou ruskou rétoriku ohledně rozšíření, reagovali protesty proti ruskému postupu při konfliktu v Čečensku. Rusové však Čečensko vždy považovali za svoji vnitropolitickou záležitost, do které nikomu nic není. Zbytek prvního funkčního období Billa Clintona se nesl ve vyjasňování vzájemných pozic ve vztahu k mnohým společným problémům a také cestou vzájemných konzultací týkajících se rozšíření Severoatlantické aliance.

Další vzájemné vztahy se projevovaly zejména v nalézání nové definice americko-ruské spolupráce a v přehodnocování strategické spolupráce obou zemí. V roce 1997 americký kongres ratifikoval změny ve Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, které požadovalo Rusko za svůj souhlas s rozšířením aliance. (Je také poměrně jasné, že vzhledem k nové situaci v rusko-amerických vztazích se v nejbližší době Rusko pokusí o totéž. Vojenské akce v Čečensku totiž váží na Kavkazu takové množství ruských konvenčních sil, že jejich počet porušuje ustanovení o maximální povolené kapacitě v Kavkazské oblasti. Tato situace je však zatím Spojenými státy tolerována) Nová ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albright, ještě téhož roku podepsala v Moskvě nový dokument o budoucích vztazích NATO a Ruska, který zajišťoval zřízení společné rady NATO-Rusko. NATO se rozšířilo 12.března 1999, když do svých řad přijalo tři nové země. Českou republiku, Polsko a Maďarsko. I přes ujišťování ze strany Spojených států, však Rusko stále bralo připojení svých bývalých satelitů k NATO, jako své bezpečnostní ohrožení. V roce 1999 se k problému již dokončené první fáze rozšíření aliance přidal problém Ruského nesouhlasu s projektem americké národní protiraketové obrany, kdy Rusko varovalo před porušením smlouvy ABM a následném porušení strategické rovnováhy a vyvolání nových závodů ve zbrojení. V této rétorice se Rusko blížilo rétorice některých evropských zemí – a to zejména Francie.

Krize větších rozměrů nastala během kosovské operace NATO, kdy v reakci na bombardování Jugoslávie aliančními letouny Rusko přerušilo veškeré styky s aliancí ve společné radě a zastavilo veškeré americko-ruské rozhovory. Jedním z hlavních důvodů opuštění této rady, byl ovšem fakt, že byla velice formální a Rusko s ní nebylo od začátku jejího vzniku spokojeno. Nebyla totiž místem, kde by NATO vedlo s Ruskem plodné rozhovory o podobě dalších společných kroků, ale spíše jakousi informační skupinou, ve které se Rusové pouze dozvídali kroky NATO. Ovšem bez možnosti jejich ovlivnění. V očích Ruské federace ztrácela tato rada na lesku také tím, že její obměna existovala i pro vztahy NATO a Ukrajiny. Po skončení náletů se ruská výsadková vojska bosenských sil SFOR téměř konfrontačně střetla s vojsky mírových sil KFOR, na nichž se Rusko podílelo, a to tím, že obsadila důležité prištinské letiště den před jejich plánovaným obsazením mírovými silami aliance. Americko-ruské vztahy byly po těchto jednostranných ruských akcích velice utlumeny a ve velké míře se je podařilo obnovit až za rok a půl, kdy byly znovuzahájeny rozhovory nad ozbrojovacím programem START III. Vztahy se zlepšily až s nástupem nového ruského prezidenta Vladimira Putina, který spíše než ideologické důvody, hledal v americko-ruských vztazích čistý pragmatismus. Rusko se na jeho popud vrátilo do společné rady Rusko-NATO. Na konci Clintonova volebního období sice postupně docházelo ke sbližování mezinárodně politických stanovisek mezi oběma zeměmi, závažné problémy však Clinton přenechal až příštímu prezidentovi.

Zahraniční politika vlády George W. Bushe

Mezinárodně političtí analytici, kteří byli dobře seznámeni s politickým stylem George W.Bushe se často obávali, že jeho někdy jednostranná politika povede ke zhoršení amerického vztahu k Číně a Rusku. Jenže opak byl pravdou. Americko-ruské vztahy po inauguraci nového prezidenta zažily nebývalé oteplení, které ještě zesílilo, když se prezidenti Bush a Putin setkali tváří v tvář a padli si mimořádně do oka. Má to své jednoduché vysvětlení. Oba jsou to pragmaticky myslící lidé, kteří dokáží v případě potřeby definovat a řešit problémy bez zbytečných emocí, což je zejména ze strany ruského prezidenta příjemná změna. Oba věděli, že vzájemný vztah jejich zemí je důležitý. Rusko potřebuje finance a ekonomickou podporu Spojených států a USA potřebují souhlas Ruska s dalším rozšířením aliance nebo se zrušením smlouvy ABM a výstavbou vlastní protiraketové obrany. Přestože Rusko je nyní víceméně smířené s dalším rozšířením Severoatlantické aliance, jeho nesouhlas se zrušením smlouvy ABM se v tomto období získat nepodařilo.

Po 11. září 2001

Po 11.září se americko-ruské vztahy od základů změnily. Rusko nejenže velice důrazně odsoudilo teroristické údery na Spojené státy, ale stalo se jedním z nejvýraznějších spojenců Spojených států ve válce proti terorismu. Již krátce po útoku prezident Putin nařídil ruské zpravodajské službě úzkou spolupráci s americkou CIA a Rusko také tiše souhlasilo s využíváním starých ruských základen v Turkmenistánu a Uzbekistánu americkými vojáky, v případě, že je bude americká armáda potřebovat při svých vojenských akcích v Afghanistánu. Také se skřípěním zubí dovolilo americkým speciálním jednotkám cvičit gruzínské vojáky pro boj proti muslimským teroristům, kteří jsou v Gruzii napojeni na teroristickou skupinu Al-Kajda. To, že Rusko pustilo americkou vojenskou sílu do dosud výlučně ruské sféry vlivu je považováno za průlomový krok v americko-ruských vztazích. Tento krok však překvapil nejen USA, ale také blízké spolupracovníky a hlavně odpůrce (například část armádního vedení) prezidenta Putina. Putin se však v této chvíli ukázal jako dokonalý pragmatik, který velice dobře pochopil situaci a vytěžil z ní vylepšení mezinárodního postavení Ruska i vztahy s USA. Spojené státy na oplátku tiše předefinovaly boj ruských jednotek s čečenskými muslimskými povstalci na ruský boj proti terorismu, čímž je prozatím otázka Čečenska pro mezinárodní společenství vyřešena.

Tím však mimořádně příznivý vývoj vztahů nekončí. Spojené státy a Rusko nově definovaly své vztahy jako strategické partnerství a otázky, které před 11.zářím představovaly vážný problém, se řeší v maximální tichosti bez zbytečné medializace. Jako příklad může sloužit fakt, že po 11.září velice výrazně utichly ruské protesty proti dalšímu rozšíření NATO i proti americké národní protiraketové obraně. Vypadá to, že se ruská zahraniční politika smířila jak s rozšířením NATO, tak s vypovězením smlouvy ABM. Spojené státy v poslední době vstřícnost oplácejí měrou vrchovatou. Před několika týdny Spojené státy a Rusko podepsaly smlouvu o radikální redukci jaderného arzenálu až o 2/3, což je krok dosud nevídaný. Spojené státy také velice výraznou měrou stojí za vytvořením nové bezpečnostní spolupráce mezi NATO a Ruskem, která byla podepsána před několika dny. Jedná se o vytvoření společné skupiny NATO-Rusko, kde budou mít ruští zástupce prakticky stejná práva jako členové aliance. S jedinou výjimkou. Nebudou moci vetovat rozhodnutí aliance. Tento krok byl oběma stranami komentován jako historický a všichni se shodli na tom, že znamenal faktické ukončení studené války.

Nový kurz vzájemných vztahů byl potvrzen i při nedávné Bushově návštěvě Evropy, kdy byl ve Francii i Německu přivítán mohutnými protesty obyvatel a kritikou některých politiků, ale v Rusku byl mimořádně vřele přivítán a jediným problém ve vzájemných rozhovorech s ruským prezidentem byla otázka ruské kooperace na iránském jaderném výzkumu. Mnoho novinářů při této příležitosti s nadsázkou poznamenalo, že americký prezident byl mnohem vřeleji přivítán v zemi bývalého nepřítele, než v zemi svých dlouhodobých spojenců. I taková je realita dnešní mezinárodní situace.

Před 11. září 2001

Vztahy Čechů a Američanů mají svou několikasetletou tradici. Nejen, že Čeští emigranti, kteří utíkali z českých zemí po událostech na Bílé hoře roku 1620, byli jedněmi z prvních osadníků na území dnešních Spojených států, což znamená, že vzdáleným českým původem se dnes mohou prokázat milióny Američanů, ale Spojené státy hrály klíčovou roli při formování samostatného Československé státu v roce 1918. Bylo to právo národů a etnických skupin na sebeurčení vyhlášených amerických prezidentem Wilsonem, podle kterého mohl budoucí prezident Masaryk spolupracovat s americkou vládou na vytvoření Československé republiky, jejíž vyhlášení uskutečnil ve Filadelfii, což mělo svůj historický význam, neboť zde byla roku 1776 vyhlášena i americká Deklarace nezávislosti.

Od té doby byly americko-české vztahy na vynikající úrovni. Spojené státy považovaly Československo za svého nejvýznamnějšího spojence ve střední Evropě a jako záruku demokratického vývoje v tomto prostoru. Po německé okupaci za druhé světové války Spojené státy ihned uznaly za jediného oficiálního představitele Československa exilovou vládu v Londýně, vedenou prezidentem Eduardem Benešem. Svoji nezastupitelnou úlohu v průběhu a po druhé světové válce hrála osoba československého ministra zahraničí Jana Masaryka. Ve Spojených státech byl považován za jednoho z nejvýznamnějších politiků a řečníků své doby. Jan Masaryk a Československo se výraznou měrou podílely na realizování myšlenky Spojených národů, jehož zakládajícím členem se Československo stalo. Po smrti Jana Masaryka a komunistickém převratu v roce 1948 však byly veškeré vzájemné vztahy zpřetrhány. O jejich částečné obnovení se Spojené státy pokoušely po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, když podaly stížnost k Radě bezpečnosti OSN týkající se porušení velkého množství mezinárodních smluv, kterého se dopustily státy Varšavské smlouvy svojí invazí do Československa.

Již během událostí tzv.sametové revoluce v roce 1989 byly vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a Československem obnoveny. Spojené státy podporovaly demokratickou revoluci v Československu ve snaze navrátit se k vynikajícím vztahům z dob první republiky. Proto také první návštěva nového československého prezidenta Václava Havla vedla do Spojených států. Při svém legendárním projevu před oběma komorami amerického kongresu byl celkem jednadvacetkrát přerušen nadšenými ovacemi ve stoje. Americký prezident George Bush navštívil Československo již při oslavách prvního výročí sametové revoluce v roce 1990. Na plném Václavském náměstí v Praze ho vítal nadšený dav. Prezident Bush zde vytvořil základ americko-českých vztahů, když prohlásil, že Spojené státy plně podporují a stojí za demokratickými změnami, které v Československu proběhly a dodal, že Spojené státy se budou výraznou měrou podílet na politické a ekonomické transformaci země. Podporu Spojeným státům vyjádřilo Československo i tím, že během irácké krize, vyslalo do operace Pouštní bouře československou chemickou jednotku, která jako jediná naměřila v oblasti bojů stopové množství bojových chemických plynů, čímž si Československá armáda získala ve světě obrovské renomé, které velice pomohlo i československým (a později českým) snahám o vstup do Severoatlantické aliance.

V souvislosti s rozdělením Československa na dva samostatné státy se Spojené státy netajily přesvědčením o nevhodnosti takového kroku pro stabilitu regionu, ale po bezproblémovém rozdělení navázaly normální diplomatické styky s oběma nově vzniklými zeměmi, přičemž na vztahy s Českou republikou, jako nástupnickým státem bývalého Československa braly zvláštní zřetel. Po rozdělení Československa začaly vztahy mezi Českou republikou a Spojenými státy výrazně sílit a to nejen na poli ekonomickém a politickém, ale také na poli kulturním a vojenském. Mezi oběma stranami byla podepsána dohoda o vzájemné ochraně investic, která umožňovala bezproblémový vstup českých výrobků na trh americký a amerických výrobků na trh český. Také míra investic do české ekonomiky byla v devadesátých letech značná. Spojné státy byly čtvrtým největším investorem s objemem investic přesahujícím 3,5 miliardy dolarů. Rovněž probíhala spolupráce ve vojenské oblasti a to nejen ve formě společných cvičení amerických a českých vojsk, ale také spoluprací vojenských expertů, kteří jednali zejména o nutnosti reorganizace a restrukturalizace armády ve vztahu k přistoupení do NATO, kdy se podařilo snížit početní stav české armády z 200 tisíc osob v roce 1990 na současných přibližně 50 tisíc vojáků. Hlavní roli v americko-českých vztazích až do roku 1999 tedy hrála hlavně společná jednání o vstupu do NATO a navrhování společných postupů vůči zamítavému postoji Ruska k této otázce. Svoji připravenost prokázala česká armáda mnohokrát při mírových operacích na Balkáně, za které byla Severoatlantickou aliancí a Spojenými státy několikrát pochválena a vyznamenána. Nadmíru úspěšné působení českých jednotek v rámci mírových sborů NATO a OSN se setkalo s pozitivním ohlasem i v americkém kongresu, který musel rozšíření schválit dvoutřetinovou většinou. Kritici a odpůrci rozšíření aliance postupně ztráceli na síle díky tvrdému postoji americké administrativy k otázkám rozšíření a to hlavně díky působení ministryně zahraničí USA Madeleine Albright, jejíž vztah k České republice je více než vřelý a mezinárodně politickému vlivu českého prezidenta Václava Havla, který neúnavně prosazoval rozšíření na mezinárodní scéně.

Kromě malých sporů mezi Českou republikou a USA ohledně způsobu provádění kosovské operace NATO a projednávání rezoluce OSN v komisi pro lidská práva nezaznamenaly americko-české vztahy dosud žádnou významnou turbulenci.

Po 11. září 2001

Česká republika se, stejně jako velké množství států, přidala ihned po teroristických útocích na stranu americké války proti terorismu. Jako člen NATO však má ve vztahu ke Spojeným státům zcela jinou odpovědnost. Představitelé ČR souhlasili s aktivováním článku 5 spojenecké smlouvy a ihned nabídli materiální pomoc a vyčlenili několik vojenských jednotek, které nabídli Spojeným státům. Jednalo se o chemickou jednotku, výsadkáře, brigádu rychlého nasazení, vojenskou nemocnici a české přepravní kapacity, stejně jako nabídli Američanům k využití český vzdušný prostor. Do války proti terorismu se nakonec zapojila česká chemická jednotka, která je nyní dislokována na americké základně v Kuvajtu, dále americká armáda využila služeb vojenských dopravních letadel a hlavně české vojenské polní nemocnice, která nyní slouží v Afghanistánu a je chráněna českými výsadkáři. Boj proti terorismu zastínil i menší problémy ve vzájemných vztazích, které způsobila zejména neochota Spojených států ratifikovat poslední bezpečností smlouvu mezi USA-ČR o přístupu ČR k nejtajnějším (hlavně jaderným) informacím armády Spojených států a to kvůli nedostatečným bezpečnostním prověrkám exekutivního personálu a provázanost některých lidí na bývalou KSČM – jako nejkřiklavější příklad uvádí americká strana osobu poradce premiéra Zemana pana Šloufa. Tento problém byl však nedávno vyřešen a Spojené státy hodlají smlouvy v nejbližší době ratifikovat.

Druhým nejvýznamnějším bodem v současných americko-českých vztazích je summit NATO, který se uskuteční v listopadu 2002 v Praze. Americká strana chápe summit jako výjimečný nejen z toho důvodu, že se poprvé bude konat na území dřívějšího člena Varšavské smlouvy, ale očekává se, že na summitu bude několik dalších zemí pozváno ke vstupu do aliance. Proto bude na Českou republiku, jako hostitele tohoto historického setkání a jednoho ze tří nejnovějších členů aliance, zaměřena velká pozornost.

Blízký východ je mnohými experty považován za nejvíce výbušnou oblast na světě. Blízký východ je komplikovaný nejen historickými spory, ale také vzájemnými vztahy mezi jednotlivými státy. Není úkolem této práce tyto vztahy poodkrýt a dopodrobna vysvětlit. Stejně tak americká zahraniční politika vůči této oblasti je velice těžko posuzovatelná z hlediska náhledu na jednotlivé země, ale pro větší přehlednost a jasnost je jí nutnou co nejvíce zobecnit . V této části jsem se tedy zaměřil na posouzení a rekapitulování americké zahraniční politiky ve vztahu k nejdůležitějším problémům a nejvíce problémovým zemím v oblasti. Ve výčtu chybí Irán, který v devadesátých letech neměl nejen téměř žádné vztahy se Spojený státy, ale i onen zbytek byl zpřetrhán, když USA vydaly zákon, který uděluje pro americké firmy embargo na obchod s Iránem s důvodů obavy Spojených státu z toho, že Irán se snaží vyvíjet vlastní jaderné zbraně. Vztahy, které se velice mírně oteplily po 11.září však opět velice rychle zchladly, když Spojené státy zařadily Irán na seznam států osy zla a obvinily ho z přechovávání členů teroristické skupiny Al-Kajda na svém území.

Před 11. zářím 2001

První polovina devadesátých let se často označuje jako doba zvýšeného diplomatického zájmu Spojených států na řešení dlouhodobých konfliktů. Jedním z nich byl i izraelsko-palestinský spor. Bílý dům se v roce 1993 stal místem, kde se setkali izraelský premiér Rabin a první muž OOP Jásir Arafat. Jednání skončila izraelským přijetí návrhu na možnost budoucí dohody o vytvoření arabské samosprávy v pásmu Gazy a Jericha. Předpokládala stažení izraelských vojáků a jejich postupné nahrazování palestinskými policejními jednotkami, což se také stalo. Mezitím uvízl mírový proces na problémech plnění izraelsko – palestinské dohody v těch částech Izraele, která Palestinci považují za svá. Tedy okolí Hebronu nebo východní část Jeruzaléma. V roce 1995 tedy na tomto problému mírový proces zamrzl. O jeho obnovení se pokoušel americký ministr zahraničí Warren Christopher na konferenci v Káhiře.V roce 1996 byla nakonec ve Washingtonu podepsána dohoda o stažení izraelských jednotek z Hebronu. Otázka Jeruzaléma však stále vyřešena nebyla. Další problémy způsobila záměrné izraelské zdržení při předávání některých území palestinské samosprávě, což se snažil osobně řešit prezident Clinton při svých jednáních s izraelských premiérem Netanjahuem na počátku roku 1998. Částečné řešení přineslo až jednání mezi Clintonem, Arafatem a Netanjahuem koncem roku 1998. Jejich vyústěním byla dohoda známá jako Memorandum z Wya Plantation, která měla zahájit novou etapu mírového procesu.

Ten však opět uvázl na otázce sporných území. Ty se jako svoji poslední z velkých mírových diplomatických aktivit snažil vyřešit prezident Clinton při jednání mezi novým izraelským premiérem Ehudem Barakem a Jásirem Arafatem v Camp Davidu, kde Clinton navrhl řešení v podobě společné izraelsko-palestinské suverenity nad spornými územími, s čímž souhlasil Izrael, ale palestinská strana takové řešení odmítla.

Nový americký prezident George W.Bush tak po svém předchůdci zdědil již rozběhnutý mírový proces, který několik let vázne na otázce několika sporných území. Bohužel ani žádná další jednání nepřinesla pro palestinskou stranu uspokojivé výsledky a tak palestinské ozbrojené organizace a teroristické skupiny zahájily koncem roku 2000 povstání proti izraelské nadvládě, které spočívalo v mohutné vlně sebevražedných atentátů na civilní izraelské cíle. Izraelská vláda očekávala od nového amerického prezidenta mnohem tvrdší přistup k těmto palestinským aktivitám, ale až do 11.září se ho nedočkala. Prezident Bush, který se teprve rozkoukával a ještě se příliš neorientoval v blízkovýchodním problému, proto zachovával poměrně přísnou neutralitu. Izraelská armáda proti sebevražedným atentátům bojovala častým pronikáním na palestinská území a ničením buněk sebevražedných atentátníků.

Po 11. září 2001

Izrael odsoudil teroristické útoky na USA stejně jako spoustu dalších zemí. Přesto bylo izraelské odsouzení odlišné od ostatních. Izrael je prakticky jediný stát, ve kterém se prakticky každý den děje to co se stalo ve Spojených státech – i když v menším měřítku. Po 11.září se nejen podstatně změnily americko-izraelské vztahy, ale také vztah amerického veřejného mínění na izraelský problém. Většina Američanů se nyní domnívá, že palestinští sebevražední atentátníci jsou vlastně pouze obyčejní teroristé a ne bojovníci za svobodu. Na tuto částečnou změnu ve veřejném mínění musela reagovat i americká zahraniční politika, která byla ovšem ihned obviněna (například i ze strany Evropské unie), že se příliš přiklání k izraelskému názoru, že Jásir Arafat je obyčejný terorista. I přes tato tvrzení jsou Spojené státy (bez ohledu k jakýmkoli diplomatickým snahám EU) největším garantem mírového procesu na Blízkém východě, což nejen potvrdily zvýšenou diplomatickou aktivitou ve snaze najít mírové řešení současné krizové situace mezi Izraelem a Palestinou, kterou již mnozí pozorovatelé označují za prakticky válečný stav, pomocí zvláštních amerických vyjednavačů i vyslanců, mezi nimiž figuruje i osoba amerického ministra zahraničí Colina Powella. Zatím se to bohužel nepodařilo.

Před 11. zářím 2001

Americké vztahy s Irákem byly od začátku 90. let výrazně ovlivněny vzájemným vojenským konfliktem, který historie zná pod názvem „válka v Zálivu“ 2.srpna 1990 100 000 iráckých vojáků překročilo hranici a anektovalo Kuvajtské území, které se stalo iráckou 19 provincií. Z obavy před iráckým útokem na největšího arabského spojence USA na Blízkém východě, Saudské Arábie, rozhodl prezident Bush o vyslání amerických jednotek do této země, které by připravily její případnou obranu. Operace byla oficiálně pojmenována DESERT SHIELD (Pouštní štít) a jejím velitelem jmenován generál Norman Schwarzkopf. Díky rezoluci Rady Bezpečnosti Spojených národů, iniciované americkým ministrem zahraničí Jamesem Bakerem a jeho sovětským protějškem Eduardem Ševarnadzem, se do 31.srpna rozmístily v Saudské Arábie letecké, pozemní a námořní síly více jak 18 koaličních států – v prosinci přibyla i československá protichemická jednotka. V Kuvajtu bylo v té době přítomno asi 170 000 vojáků irácké armády plus několik desítek tisíc vojenských vozidel a téměř 1000 tanků. Jelikož obchodní sankce Spojených národů se míjely účinkem rozhodla Rada bezpečnosti historickou rezolucí č.678 o povolení veškerých nezbytných prostředků k vytlačení Iráku z Kuvajtu. Po vypršení termínu se téměř dva dny nic nedělo. 17.ledna 1991 vystoupil generál Schwarzkopf se stručným oznámením, že Pouštní štít se oficiálně mění na DESERT STORM (Pouštní bouři). V téže chvíli začala koaliční letadla ve velkých počtech přesahující tisícovku letadel útočit na cíle v Iráku. Jedinou odpovědění Iráku bylo soustavné bombardování Izraele raketami SCUD, sovětské výroby a to ve snaze vyprovokovat přímou izraelskou odvetu a rozpoutat širší konflikt., do nějž by se postupně zapojil celý Blízký východ. Spojeným státům se podobný vývoj samozřejmě nezamlouval a diplomatickými jednáními se snažily přimět Izrael ke klidu. Za to, že Izrael se do konfliktu žádným vojenským způsobem nezapojí, což by rozbilo vratkou arabskou koalici, kterou proti Iráku Spojené státy vytvořily, slíbily Američané, že před raketami SCUD Izrael ochrání.Na důležitých místech byly instalovány střely PATRIOT, které zničili více jak 92% všech raket vypálených na Izrael. Do poloviny února 1991 bylo v Saudské Arábie připraveno k útoky na irácké jednotky v Kuvajtu přes půl miliónů pozemních jednotek, včetně několika stovek moderních tanků, obrněných vozidel, nejmodernějších bojových vrtulníků a dalších bojových prostředků dosud neprověřených v ostrém boji. Od 20.února se vše začalo vše připravovat na pozemní invazi do Kuvajtu. 24.února nařídil generál Schwarzkopf všeobecný útok pozemních, leteckých i námořních jednotek na jednotky Iráku v Kuvajtu. Během pouhých dvou dnů byly se zdrcujícím účinkem zničeny nebo zajaty téměř všechny irácké síly v Kuvajtu. Irák byl 28.února donucen podepsat úmluvu o zastavení palby. Díky této úmluvě byla nad Iráckou nad 36. a pod 32. rovnoběžkou zřízena bezletová zóna kontrolovaná spojeneckými letadly.

Američané, které po drtivém vítězství koaličních sil, nepokračovaly ve svém tažení směrem na Bagdád se zdály svým vítězstvím spokojeny a očekávaly, že po prohrané válce proběhne v Iráku „palácový převrat“ a Sadám Husajn bude sesazen. Bohužel opak byl pravdou. Sadám Husajn nejen, že setrval na svých pozicích, ale zdál se být minimálně stejně silný jako před prohranou válkou. Americké rozhodnutí neobsadit vojensky Irák, což bylo logické pokračování operace Pouštní bouře, podle mého názoru přispělo k nebezpečnému zakonzervování iráckého problému na území jeho vlastních hranic. Jak krátkozraké rozhodnutí to bylo se potvrdilo téměř záhy a to při tzv.říjnové krizi roku 1994. Irák žádostí svého vícepremiéra před Valným shromážděním OSN podal žádost o ukončení embarga na Irák a svoji žádost podpořil stahováním velkých uskupení vojsk k iráckým hranicím. Spojené státy na tento irácký krok reagovaly přípravou přemístění svých vojsk do oblasti, přičemž uvedly v pohotovost dalších 150 tisíc mužů. Irák nakonec svá vojska stáhl, avšak nejen, že stále oficiálně odmítal uznat sankce OSN za oprávněné, ale také neuznával Kuvajt jako samostatný suverénní stát.

Přes pokračující jednání o zrušení embarga, o které se snažil irácký velvyslanec při OSN, USA podezřívaly režim Saddáma Husajna, že i navzdory tvrdému embargu pokračuje ve vlastním zbrojním programu, který se soustřeďuje na vývoj chemických, biologických a snad i jaderných zbraní. Několikrát se stalo, že jako odpověď na narušení bezletových zón, které měly podobu napadání zde hlídkujících amerických letounů, americká a britská podnikla několik leteckých útoků na irácká obranná zařízení a hlavně stanoviště protiletadlových baterií. Podobné incidenty se nepravidelně objevovaly až do roku 2000, kdy Spojené státy i OSN na Irák začaly vyvíjet mnohem větší diplomatický tlak z důvodu neochoty Iráku přijmout na své území zbrojní inspektory OSN, kteří by mohli prověřit zda Irák nevyvíjí jaderné, popřípadě jiné zbraně hromadného ničení.

Po 11. září 2001

Je poměrné jasné, že Irák přijal teroristické útoky na Spojené státy s povděkem. Spojené státy jsou pro irácký režim nepřítelem číslo jedna. Navíc teroristické akce přišly v okamžiku, kdy se diplomatický tlak OSN a Spojených států (z důvodu irácké neochoty přijmout zbrojní inspektory) stával enormní, čímž byla na krátkou chvíli od Iráku odvrácena americká pozornost. Přesto se z mnoha míst objevily spekulace o tom, že Irák financuje a skrytě podporoval a podporuje teroristické aktivity skupiny Al-Kajda. Pro toto tvrzení však nyní neexistují přímé usvědčující důkazy. Ve svém projevu před americkým kongresem prezident Bush zařadil Irák mezi tři země „osy zla“ a neopomenul připomenout, že Irák považuje z těchto tří zemí za největší hrozbu. Nejen proto, že vláda prezident Husajna pěstuje v iráckém lidu otevřenou nenávist vůči Američanům, ale také proto, že se pokouší získat, či vyrobit zbraně hromadného ničení, včetně zbraní jaderných. Velice tvrdý přístup americké administrativy k Iráku ještě více přiživil spekulace mnoha odborníků, kteří říkaly, že Spojené státy se chystají na definitivní svržení Saddáma Husajna vojenským úderem na Irák. Spojené státy toto tvrzení sice dosud tvrdošíjně vyvracely, ale podle mého názoru není otázkou jestli takový úder provedou, ale otázkou je kdy ho povedou. Osobně bych takovou útočnou operaci očekával spíše v horizontu let, než měsíců.

Před 11. zářím 2001

Základy současného vztahu Spojených států k Číně se začaly formovat na zkrvaveném náměstí Tchien-an-men 3.června 1989, kdy čínští vojáci brutálně zmasakrovali stovky prodemokraticky protestujících studentů.

Prezident George Bush sice nedlouho poté na tiskové konferenci oznámil zavedení jistých sankcí (zastavení vývozu vojenského materiálu do Číny, zastavení technologické výměny mezi armádami obou zemí, zastavení setkávání oficiálních představitelů na nejvyšší úrovni, sedmdesáti tisícům čínských studentů byla prodloužena víza o jeden rok atd.). Přes všechny tyto sankce však nebyla zavedena žádná podstatnější ekonomická opatření, která by byla schopna Čínu skutečně hospodářsky oslabit. Prezident George Bush tento fakt zdůvodnil následujícími slovy: „Nechci z ekonomického hlediska nijak zasahovat čínský lid. Věřím, že obchodní kontakty v podstatě povedou k větší svobodě.Myslím také, že pokud mají lidé ekonomické stimuly, ať už v Číně, či jakémkoli jiném totalitním systému, stává se posun k demokracii nezastavitelný.“ Tímto způsobem byly položeny základy jakéhosi neoficiálního konceptu americké zahraniční politiky vůči Číně. Otázky lidských práv byly sice stále na stole, ale aby jakákoli americká administrativa překročila onu pomyslnou hranici od slov k činům, to se nestalo. Americkou zahraniční politiku k Číně v posledních 12 letech lze podle mého názoru stručně popsat jako „ekonomický a geopolitický pragmatismus“. Americká administrativa podporuje ekonomické reformy, které v Číně nejenom vedou k čím dál tím většímu přijímání západních