Největší pozdvižení však nepřichystal případný extravagantní návrh na řešení hospodářských potíží, ale turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan, který demonstrativně opustil sál, protože mu nebyl dán dostatečný prostor, aby reagoval na izraelského presidenta Šimona Perese, když se diskuse stočila k izraelské operaci v pásmu Gazy. Při odchodu se Erdoğan nechal slyšet, že ho v Davosu již nikdo neuvidí a na letišti ho přivítal nadšený dav mávající tureckými a palestinskými vlajkami. Svět se začal ptát na budoucnost turecko-izraelských vztahů a prozápadní směřování Turecka.

Vývoj turecko-izraelských vztahů

Vztahy Turecka a Izraele od roku 1947 dodnes procházely řadou turbulenci a stav, kdy jsou vzájemné vztahy označovány jako strategické, má základ až v polovině 90. let. Turecko bylo odpůrcem plánu z roku 1947 na vytvoření dvou států na území britského mandátu v Palestině, protože se obávalo, že se Izrael stane spojencem SSSR na Středním východě. Vezmeme li v úvahu dodávky zbraní z Československa s posvěcením Moskvy v době války o nezávislost Izraele (1947-48), nemohly být tyto obavy ze strany Ankary brány jako neopodstatněné. Nicméně již o dva roky později došlo k uznání Izraele ze strany Turecka.

Problematických momentů se před letošním “výstupem” tureckého premiéra našlo ve vzájemných vztazích hned několik. Například v roce 1975 hlasovalo Turecko pro nechvalně známou rezoluci VS OSN označující sionismus za formu rasismu, o pět let později v reakci na vyhlášení Jeruzaléma jako hlavního města Izraele stáhlo svého velvyslance z Tel Avivu a tento stav trval až do konce roku 1991. V roce 2000 na počátku druhé intifády tehdejší prezident Turecka Ahmet Necdet Sezer, jinak reprezentant striktně sekulárního establishmentu, podrobil Izrael tvrdé kritice, která se z úst tureckých politiků opakuje při každém novém vypuknutí násilí.

Po dobu trvání studené války nebyly vzájemné vztahy vysoko na agendě jak turecké, tak izraelské zahraniční politiky. U Turecka to bylo mj. dáno úlohou, kterou pro něj hrál Střední východ. S výjimkou 50. let byl tento region na okraji zájmu a hlavní pozornost byla nejdříve věnována sovětské hrozbě a od poloviny 60. let také Kypru. Z druhého důvodu začalo být pro Ankaru důležitější soustředit se na země třetího světa, za účelem hledání podpory na půdě OSN. Izrael byl z tohoto pohledu izolovaným státem.

V tomto kontextu byly 90. léta výjimečným obdobím. Nejenže se izraelsko-palestinský konflikt dostal do nadějné fáze po uzavření dohod z Osla (1993), ale konec studené války zvýšil (nejen) uvnitř tureckých bezpečnostních elit přesvědčení o rostoucích hrozbách. Malokterá země čelila tak komplexní geopolitické změně, jaké čelilo a čelí Turecko po konci studené války. Začátkem 90. let Ankara prakticky ztratila kontrolu nad Kurdy obývanými oblastmi na jihovýchodě země a tradičně poněkud paranoidní (a do jisté míry oprávněné) představy o Turecku obklopeném nepřátelsky smýšlejícími státy přicházely s různými kombinacemi regionálních protitureckých koalic (Arménie-Rusko, Řecko-Arménie-Irán, Řecko-Sýrie). Přibližováni Izraele a Turecka bylo sice usnadněno zdánlivým pokrokem v jednáních mezi Izraelem a OOP, rozhodující však byl zájem armád obou státu na vzájemně výhodné spolupráci.

Za vším hledej armádu

Význam turecko-izraelských vztahů v 90. letech výrazně rostl a na obchodní úrovni byl posílen uzavřením dohody o volném obchodu v roce 1997. Objem vzájemného obchodu vzrostl z 54 mil. USD v roce 1987 na cca 2 mld. USD v roce 2004. Výrazný vzestup zaznamenal turistický ruch a akademická výměna mezi oběmi zeměmi. Klíčová však byla rostoucí spolupráce ve vojenské oblasti.

Role turecké armády armády v 90. letech byla posílena výraznou nestabilitou vlád a stavem de facto občanské války v Kurdy obydlených a Kurdskou stranou pracujících (PKK) kontrolovaných oblastech, která kulminovala v letech 1994-1997. Turecko při řešení konfliktu vsadilo na výrazně silové řešení, což ho vystavovalo kritice ze strany evropských spojenců a USA a zhoršovalo možnosti modernizace turecké armády (mj. i pořizování nových zbrojních systémů).

Izrael byl v tomto směru atraktivní partner, vzhledem k vysoké úrovni tamějšího zbrojního průmyslu. Vzájemné kontakty vyústily v podepsání tří dohod o vojenské spolupráci:

• Dohoda o vojenském tréninku (únor 1996);
• Dohoda o spolupráci v oblasti zbrojního průmyslu (srpen 1996);
• Dohoda o modernizaci letadel F-4 a F-5 (prosinec 1996).

Motivace ze strany Turecka byla v praktické rovině dvojí: využít expertízy Izraele (a oplátkou poskytnout Izraeli svůj vzdušný prostor pro výcvik pilotů) a mít páku na Sýrii, která podporovala finančně i materiálně aktivity PKK. Ačkoli Izrael i Turecko deklarovali, že smlouva není namířena proti jakékoli třetí straně, Damašek byl z rostoucí intenzity vojenské spolupráce mezi Ankarou a Tel Avivem nervózní. Vnímání dohod jako jakési formy vojenské aliance hrálo roli v turecko-syrských vztazích, které se v roce 1998 dostaly na pokraj ozbrojeného konfliktu. Sýrie nakonec ustoupila, vyhostila lídra PKK Abdullaha Ocalana a zrušila jakoukoli podporu PKK.

Gaza a Davos: důsledky pro vzájemné vztahy

Palestinská otazka byla a je pro tureckou veřejnost zásadním referenčním bodem. Zatímco existuje určitá míra obdivu k Izraeli jako moderní demokratické zemi a jeho vojenským úspěchům v minulosti, použití síly v podobném směru, jak to bylo učiněno v průběhu lednových operací v Gaze posiluje antizraelské nálady ve společnosti (společně s antiamerickými). Výzkum provedený v roce 2004 nadací German Marshal Fund ukázal, že Palestinci jsou pro Turky nejvíc favorizovaným národem (47% podpory oproti 5%, které obdržel Izrael).

Ať už byla Erdoğanova reakce v Davosu emocionální či vykalkulovaná, je jisté, že se jeho “morální” postoj odrazí ve výsledku nadcházejících místních volbách v Turecku s očekávaním vítězstvím Erdoğanovy konzervativní (či umírněné islamistické) Strany spravedlnosti a pokroku. Zároveň nesmírně vzrostla osobní popularita tureckého premiéra v arabském světě, některé deníky dokonce zašly tak daleko a Erdoğana nazvaly novým Násirem. Využívání kritiky Izraele (ať vykalkulované či nikoli) ke zvyšování osobní popularity a prestiže Turecka navenek však může být velmi nebezpečnou politikou. Mimo jiné roste nebezpečí nárůstu antisemitismu v Turecku, ačkoli to je prvek z historického hlediska turecké společnosti cizí. V konečném důsledku by to posílilo radikální skupiny, spíše než některou ze zavedených politických stran. Erdoğan a další turečtí představitelé přispěchali s ujištěním, že vzájemné vztahy jso i nadále významné, kritika se týká jen konkrétní izraelské politiky a není v žádném případě namířena proti Izraeli jako takovému tím méně, že by měla jakýkoli antisemitský charakter.

Faktem je, že turecko-izraelské vztahy ztratily část svého významu, jejich jádro spočívající ve vojensko-technologicé spolupráci však zůstává nedotčeno a má dokonce tendenci růst, pokud chce Turecko snížit svou technologickou závislost na USA. Pokud jde o celkový rámec vztahů, je zřejmé, že se vztahy zlepší, pokud bude dosaženo pokroku v mírových jednáních (jak tomu bylo i v 90. letech). Současné Turecko má rovněž ambici stát se důležitým aktérem na Středním východě, proto budou vzájemné vztahy poměřovány i touto optikou.