Inkluzivní vzdělávání chápeme jako naprosto normální a přirozený způsob vedení školy v určitém stylu předpokládajícím zařazení všech dětí bez rozdílu do běžného školního života. Naproti tomu oddělené vzdělávání prohlubuje netoleranci, nepochopení mezi dětmi různých nadání, mezi dětmi zdravými a dětmi s postižením, mezi dětmi z různých sociálních skupin a různých etnik, což představuje reálnou hrozbu pro vývoj společnosti.

Ve své působnosti máme 26 okolních obcí v sociálně velmi rozmanitém a ekonomicky nestabilním pohraničním regionu. Pohnutá minulost kraje, poznamenaná událostmi druhé světové války, holocaustem, následným odsunem původního německého obyvatelstva i poválečným dosídlováním opuštěných lokalit, ovlivněná dalšími zásahy, kdy blízkost železné opony přispěla k další migraci a militarizaci Poběžovicka, výrazně ovlivnila i skladbu a vzdělanostní potencionál našich žáků a jejich rodin.

Rozvoj pohraničí v oblasti vzdělání i kultury byl obecně na okraji zájmu společnosti a lidé, jež zde žili, vytvořili rozmanitou a svéráznou kosmopolitní komunitu. Bohužel, Poběžovicko se netěší přílišnému zájmu politiků ani v dnešní době. Kraj nabízí velmi málo pracovních příležitostí a řada občanů využívá krátké vzdálenosti k dojíždění za prací do sousedního Německa. Blízkost hranice však přináší kromě možnosti zaměstnání a občasných výhodných nákupů i celou řadu problémů a ohrožení pro naše děti, zejména pro děti z uzavřených a vyloučených komunit. Potýkáme se s výraznými migračními vlnami, se zneužíváním levné a mnohdy bezbranné pracovní síly.

Potíže rodičů uvízlých v dluhových smyčkách nebo v problémech s cizineckou policií se přímo promítají do života našich žáků. Setkáváme se často s celou řadou zakonzervovaných dogmat a principů jednání, s komunikačními problémy i s patologickými projevy chování. Přestože zde lidé různých etnik a z rozmanitého sociálního prostředí žijí pospolu několik desítek let, je z nálady společnosti zřejmé, že soužití je postaveno na velmi nejistých základech.

Věříme, že výchovou k toleranci a vzájemnému respektu od nejmladších generací dokážeme posílit sociální interakce mezi odlišnými skupinami a přispějeme tak k rozvoji i stabilitě našeho nádherného kraje. Začleněním regionálních témat do výuky, pestrou nabídkou činnosti a individuálním přístupem ke všem žákům bez rozdílu usilujeme o to, aby přilnuli ke zdejšímu prostředí a dokázali v budoucnosti objevit a využít nové příležitosti pro vlastní rozvoj a prosperitu celého regionu.

Poskytujeme základní vzdělání 235 dětem z města a okolí. Součástí školy je školní klub a družina, nabízející žákům i rodičům téměř tři desítky zájmových kroužků i aktivit, včetně dlouhodobých akcí i zájmových kurzů. Díky enormnímu úsilí celého týmu, podpoře zřizovatele, rozvojovým programům ministerstva školství, prostředkům z evropských fondů a dílčím grantům se nám podařilo během uplynulých let vytvořit školní poradenské pracoviště poskytující individuální péči více než pěti desítkám dětí. Provádí monitoring klimatu tříd a zajišťuje akutní péči při řešení problémů. Školního psychologa a práci dvou speciálních pedagogů doplňuje 7 asistentů pedagoga.

Stabilně již využíváme dotačních programů pro financování činnosti asistenta pedagoga pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí. Vytvoření poradenského úseku přímo ve škole přineslo nejen dostupnou péči pro rodiny a žáky, jež nejsou schopni absolvovat potřebná vyšetření ve vzdálených městech, a kteří by jinak nemohli projít individuálním integračním procesem, ale současně přineslo možnost včasné odborné intervence při řešení aktuálních problémů, pomohlo k navázání těsného kontaktu s obtížně se adaptujícími rodinami, umožnilo velmi přesný monitoring speciálních vzdělávacích potřeb.

Věříme, že výchovou k toleranci a vzájemnému respektu od nejmladších generací dokážeme posílit sociální interakce mezi odlišnými skupinami a přispějeme tak k rozvoji i stabilitě našeho nádherného kraje.

Vladimír Foist Tweetněte Přejít

Není snadné v rámci školského systému zaměřeného na výkon přeladit vnitřní prostředí konkrétní organizace a zaměřit se především na vztahy. A nejedná se zdaleka jen o otázku financí… Principy společného vzdělávání musí přijmout především sami učitelé a vedení škol musí být připraveno na určitou míru rizika při obhajobě systému. Každá škola, která se vydá cestou společného vzdělávání, musí předpokládat silné opoziční tlaky z odborné i laické veřejnosti.

Vývojové poruchy chování a učení jsou jen jednou z částí inkluzivního pojetí školy a, i když zabírají jeho podstatnou část, nelze opomenout děti různým způsobem zdravotně handicapované, na druhé straně jde ale i o individuální přístup k nadaným žákům a zcela specifickou skupinu vytváří etnické skupiny a žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Často se setkávám s otázkou, zda je vůbec nutné věnovat tak zásadní pozornost individuálním potřebám žáků. Stejně jako je to běžné v zahraničí, i naše školství nevyhnutelně čeká v budoucnosti zásadní proměna směrem k inkluzi, minimálně jako reakce na měnící se svět. Aby škola mohla dobře plnit svoji úlohu, musí být na tuto změnu odpovídajícím způsobem a včas připravena. Učitelé musí zvládnout odpovídající metody práce, zásadní se jeví vnitřní týmová spolupráce, schopnost empatie, komunikace a celoživotního vzdělávání, spolupráce s místní samosprávou i s místními komunitami, to vše pak ukáže schopnost školy přijmout a vzdělávat každého žáka.

Jedná se o otevřený a zcela flexibilní proces. Pokud shrnu předchozí myšlenky, dá se jednoduše říci, že dbáme na individuální výuku a podporu každého žáka podle jeho reálných schopností a jeho odlišnosti od průměru. Segregace v naší praxi neexistuje, samozřejmostí je snaha dát všem dětem jistotu možnosti seberealizace a jistotu úspěšnosti.

Tím se dostávám ke dvěma zásadním věcem. Za prvé, škola musí mít podle mého názoru dostatek důvěry, legislativní opory i prostředků na to, aby prostřednictvím vlastních odborníků mohla sama podpůrný systém regulovat v přímé závislosti na okamžitých potřebách žáka. Druhou záležitostí je vysvětlení pohledu na individuální výuku. Obecně platná představa odpůrců inkluze, že úkol asistenta pedagoga je nějakým způsobem se postarat o žáka – potížistu – tak, aby co nejméně rušil ostatní, je zcela zavádějící.

Dbáme na individuální výuku a podporu každého žáka podle jeho reálných schopností a jeho odlišnosti od průměru. Segregace v naší praxi neexistuje.

Vladimír Foist Tweetněte Přejít

Na práci asistenta ve třídě i na práci s dětmi s postižením je nutné třídu připravit. Komunikovat s dětmi o tom, co se děje a snažit se o zapojení každého jedince do procesu. Teprve pak se mohou děti vzájemně obohacovat a pozitivně ovlivňovat svoje postoje. Individuální přístup je bezesporu náročnější na přípravu i na organizaci, vyžaduje intenzivní spolupráci rodiny i školy, vyžaduje pevné ekonomické zázemí i podporu zřizovatelů a poradenských pracovišť. Základním stavebním kamenem systému je však vnitřní motivace učitelů a jejich vlastní pojetí výuky. Pozitivní motivace i odměna a radost z úspěchu jsou hlavním pilířem úspěchu individuální integrace.

Nezanedbatelnou úlohu v dalším rozvoji dětí a jejich uplatnění ve společnosti hraje výchovné poradenství. Ve spolupráci se školním poradenským pracovištěm se snaží profesně směrovat žáky podle jejich schopností a dovedností na druhém stupni ZŠ. Výchovný poradce využívá veškeré dostupné prostředky včetně těsné komunikace s rodinou, příslušným úřadem práce, regionální hospodářskou komorou, využívá grantů a nabídek středních škol, monitoruje i nabídky zahraničních partnerů. Zajímavým příkladem realizovaného projektu je například Mechatronika do škol, kdy školní dílna byla vybavena CNC stroji, se kterými se učí žáci pracovat již od šesté třídy a mnozí z nich tak získají kladný vztah k profesi, po níž je velká poptávka na trhu práce.

Samozřejmě by bylo naivní myslet si, že vše jde hladce a bez problémů. Vzhledem k tomu, že nás celý podpůrný systém stojí téměř milion korun (cca 36 000 EUR) ročně navíc nad normativně přidělené prostředky, což způsobuje značná ekonomická rizika, setkáváme se i s dílčími neúspěchy. Potýkáme se s výchovnými problémy jako každá jiná škola, ale snažíme se vše včas a bez zastírání řešit tak, aby se v naší škole děti cítily bezpečně a spokojeně. Připravujeme pro naše žáky celou řadu aktivit pro volný čas, spolupracujeme se zřizovatelem na vytváření společných strategií.

Během několika let našeho snažení se ale navzdory všem potížím výrazně snížila hladina problémového chování, výrazně ubylo jednání výchovných komisí, žádné dítě nebylo odesláno do speciální školy. Uvědomujeme si, že rozhodujícím faktorem pro úspěšnost systému je již odpovídající péče v raných stádiích vzdělávání. Inkluzivní proces je zde zahájen od předškolního věku. Návazný systém účinně ovlivňuje integraci rodin ze sociálně vyloučených lokalit do vzdělávacího systému díky specifické práci asistenta pro žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí jehož úkolem je především získat klíč ke komunikaci s komunitami a představit jim školu jako potřebnou a přátelsky nastavenou instituci.

Asistent podporuje spolupráci rodiny a školy, dohlíží na přípravu žáků na vyučování, na řádnou docházku, kontroluje absence a zajišťuje spojení mezi školou a rodinou. Vyhledává pro rodiny podpůrné programy, organizuje pomoc neziskových organizací. Výrazně napomáhá předcházení problémů vyplývajících z nedostatečné komunikace, která vzniká díky jazykovým bariérám nebo díky nízké vzdělanosti některých rodin. Asistent realizuje návštěvy v rodinách a informuje pedagogy i vedení školy o změnách a aktuální situaci připravuje podklady pro sociální odbor města.

Z praktického hlediska není společné vzdělávání rozhodně žádnou žhavou novinkou, ale přece jen je nezbytné školu připravit na určité změny. V rámci transformace je nezbytné vytvořit prostředí spojené společnými cíli, se kterými se ztotožňuje převážná většina pedagogického týmu. Podle mého názoru musí každá škola vycházet z regionálních potřeb a problematiky, zvážit své možnosti a na základě získaných informací stanovit potřebnou strategii.

Schůdnou cestou se nám jeví vytvoření určité komunity související se školou (žáci, pedagogové, zaměstnanci školy, zřizovatel, rodiče, veřejnost, partneři) tak, aby se pokud možno všichni zúčastnění ztotožnili s našimi záměry a určitou měrou se podíleli na jejich realizaci. Celý proces souvisí s ekonomickou, personální a materiální stabilitou – pevně vytvořeným a funkčním zázemím, které nabízí dostatek příležitostí k zapojení do různých aktivit pro všechny zúčastněné.

Během několika let našeho snažení se navzdory všem potížím výrazně snížila hladina problémového chování, výrazně ubylo jednání výchovných komisí, žádné dítě nebylo odesláno do speciální školy.

Vladimír Foist Tweetněte Přejít

Je nutné zmínit komplikace, které představují například časové limity pro práci asistentů. Není jednoduché na školu našeho typu získat pro tuto práci odborníka především proto, že rozvojový program neznamená jistotu pracovního místa, které navíc není finančně ohodnoceno způsobem odpovídajícím náročnosti práce. Pro vedení školy vyplývá nutnost podávání opakovaných žádostí a neustálé zdůvodňování potřeb rozpočtovým a nadřízeným orgánům.

Slabou stránkou je i náročnost účetního systému v případě rozčlenění rozpočtu do více středisek a účelových znaků. Také granty financují jen časově omezenou epizodu školního života a je opět na vedení školy zajistit návaznost a udržitelnost systému bez podpůrných prostředků. Zde hraje klíčovou roli „výchova“ pedagogů a realizačního týmu stejně jako nutnost plánování dlouhodobých procesních kroků.

Ukončení jednoho grantu znamená mít „v kapse“ připravené další návazné projekty a nepřerušit dotační řetěz. Pokud se podaří vedení školy vytvořit tým učitelů ochotných předkládat a spravovat grantové záměry, je napůl vyhráno. Nezanedbatelnou motivací je možnost navýšení osobního příjmu učitele formou dohod pro práci na projektech. Věřím, že dnešní učitel by měl být srozuměn s tím, že projektová práce je součástí jeho profesního vytížení. Pokud se podaří skloubit projektovou činnost s hlavní náplní školy a oživit výuku, poskytnout učitelům prostor k další seberealizaci a modernizovat prostředí, je mnohem jednodušší přesvědčit celou školní komunitu o pravdivosti myšlenek inkluzivního vzdělávání.

Vedení školy, které se rozhodne vstoupit do transformačního procesu směrem k inkluzi, by podle mého názoru mělo provést důkladnou analýzu prostředí, zjistit vliv jednotlivých komunit, prezentovat své záměry na veřejnosti, úzce spolupracovat se všemi složkami v regionu, především se zřizovatelem. Našimi partnery jsou i organizace Člověk v tísni, Nadace Open Society Fund Praha, významná je spolupráce s Ligou lidských práv a Českou odbornou společností pro inkluzivní vzdělávání.

Škola by se měla otevřít rodičům prostřednictvím společných aktivit, dnů otevřených dveří, oblíbených jarmarků, pozvat je do výuky a přizvat je ke spolupráci, vydat se cestou hledání oblastí, kde jsou děti z různých komunit úspěšné a dopřát jim radost z úspěchu, zařadit do výuky ucelený systém projektových tematických dnů a pracovat v heterogenních skupinách, spolupracovat s odborníky a místní správou a samozřejmě pravidelně informovat veřejnost o dění ve škole prostřednictvím dostupných médií. Rádi bychom školám na malých městech jejich úlohu vzdělávacích a zároveň společenských center, od kterých se odvíjí podstatná část života regionu.