Na školách kde jsem učil a učím, nebyla mediální výchova nikdy samostatným předmětem, a proto jsem prvky mediální výchovy začlenil do projektů, které se vyznačovaly širokým záběrem mezipředmětových vztahů. V těchto větších projektech není tak těžké zhodnotit výstupy navázané na jednotlivé naukové předměty. Vyhodnocení relevantnosti dat v prezentaci, správnost početních úkonů, nebo shrnutí základních myšlenek literárního díla, není takový problém, jako vyhodnotit výstupy, mnohdy těžko uchopitelných, z mediální výchovy.

Výstupy navázané na mediální výchovu přesto hodnotitelné jsou, i když možná ne tak, jak by si pedagog představoval a chtěl. O to těžší je hodnocení v okamžiku, kdy celý komplex učiva v mediální výchově nebereme jen jako soubor poznatků o jednotlivých médiích, ale také jako nástroj pro žáka jak s jednotlivými médii zacházet, jak k nim přistupovat a třeba jako prostředek pro utváření kritického myšlení u žáků a studentů. V takových situacích musí být pedagog připraven nejen na to, že ke kýženému výsledku nevede jen jedna cesta, ale že cest může být i více, stejně tak je možné, že celý projekt vůbec nenaplní očekávání a výstupy jsou úplně jiné, než měly být, nebo dokonce nejsou žádné. Ale i to je podle mne v pořádku, protože mnohdy takovýto projekt přinese učiteli i žákům mnohem víc poučení než když vše dopadne podle plánu.

U mnohých z mých projektů se dá i říci, že následné výstupy v oblasti mediální výchovy byly takřka neuchopitelné a v nějaký přínos pro žáky se spíše dá jen doufat, než jej objektivně změřit a zhodnotit. Pro pedagoga taková skutečnost může být často velmi těžce akceptovatelná. Dostat zpětnou vazbu, dozvědět se zda jsem vše, co jsem chtěl a o co jsem se snažil, mělo nějaký efekt, zda svou práci dělám správně, to je pro učitele velmi důležitým a do značné míry i stimulujícím faktorem. Ale všechno se měřit a zhodnotit nedá. Už na přednáškách na vysoké škole jsem se dozvěděl, že učitel předává mnohem víc než je v osnovách a ve vzdělávacích dokumentech. A tak je tomu mnohdy i s mediální výchovou. Vědomosti, dovednosti a návyky, které si studenti osvojí při práci na projektech, ve kterých se učí kriticky myslet, jsou výbavou, kterou zpravidla nezměříme po ukončení projektu. Je to výbava, která by měla žákům sloužit v budoucím životě, pomáhat jim správně a kompetentně se rozhodovat. Výsledek se zde zpravidla projeví až později, po delší systematické práci.

Rozhodování je individuální a specifická věc pro každého z nás i každý žák si z těchto projektů odnese svůj specifický balíček kompetencí, které se mu snad jednou budou hodit v životě. Protože účelem soudobé školy by nemělo být ohodnotit studenty známkami, vědomostmi a vybavit je tak perspektivou pro vzdělání na vyšších stupních škol, ale dnes by škola měla hlavně vybavit všechny děti, které překročí její práh dovednostmi do života a kompetencemi se v životě orientovat a existovat. Právě zde by mělo být místo mediální výchovy, protože soudobý svět je médii prostoupen a snad to hodnocení při systematické práci v mediální výchově a s kritickým myšlením bude to, že naši studenti budou ve svých životech úspěšní a kompetentní.