• Mezi Kurdy v severní Sýrii zcela dominuje syrská odnož povstalecké skupiny Kurdská strana pracujících (PKK).
• Turecko hledí s pochopitelnou nechutí na úspěchy Kurdů v severní Sýrii. Vláda proislamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) opustila dosavadní (alespoň nominální) vstřícný postoj vůči Kurdům a kvůli zajištění svého volebního vítězství opět zahájila boj s PKK.
• Spolupráce PKK se Západem může být pouze taktická, protože PKK v současnosti spolupracuje s Asadovým režimem v Damašku, Íránem a stojí proti spojencům Západu – Turecku i Kurdské regionální vládě na severu Iráku, ovládané Barzáního klanem.

Kurdové žijící na severu Sýrie bývají prezentováni jako symbol stability, umírněnosti a snad i demokratičnosti ve válkou rozervané zemi a zároveň jako účinná síla bojující proti Islámskému státu v Iráku a aš-Šámu (ISIS). Kurdům se podařilo od roku 2012 posilovat své pozice a vytlačovat ostatní skupiny rebelů především z řad islamistů, jako je Džabhat an-Nusrá či později ISIS. Kurdská snaha byla korunována na konci roku 2013 vyhlášením třech samosprávných kantonů v Afrínu, Kobanî a Džazíře podle tezí krajně levicového demokratického konfederalismu. V roce 2014 ISIS otevřel další frontu v Sýrii právě proti kurdským povstalcům a téměř se mu podařilo obsadit hraniční město Kobanî, které se stalo symbolem úspěšného odporu proti ISIS. Za přispění amerických náletů se však Kobanî ubránilo a Západ dále podporoval kurdský postup taktickými vzdušnými údery. V červnu 2015 Kurdové spojili své kantony Džazíra a Kobanî obsazením strategického města Tall Abyad k hluboké nechuti Turecka, které samo bojuje proti kurdskému povstání na východě svého území.

Syrští Kurdové a Kurdská strana pracujících

Dominantní silou v kurdských oblastech v Sýrii je odnož povstalecké skupiny Kurdská strana pracujících (PKK) zvaná PYD (Strana demokratické unie) se svými ozbrojenými složkami YPG (mužské křídlo) YPJ (ženské křídlo). PKK vznikla už v roce 1978 jako klasická marxistická revoluční organizace usilující o vytvoření jednotného Kurdistánu na pomezí Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Od začátku jejího ozbrojeného zápasu v roce 1984 zahynulo v Turecku na 40 tisíc lidí. „Franšízy“ PKK, ať už v podobě ozbrojených křídel či politických stran a myriády organizací „občanské společnosti“, operují ve všech čtyřech zmíněných zemích. Byť PKK nominálně po roce 2004 opustila marxistickou ideu kurdské revoluce, krajně levicová ideologie je stále jádrem její propracované ideologie. „Nová“ doktrína demokratického konfederalismu, zpracovaná uvězněným vůdce PKK Abdullahem Öcalanem, počítá s utvořením propojených autonomních kurdských komunit, jako je vidíme dnes realizované v třech kantonech v Sýrii. V důsledku však naplnění „demokratického konfederalismu“ povede k ustavení autonomních kurdských entit pod autoritativní vládou PKK.

PKK je povstalecká organizace, která neváhala a neváhá bojovat stejně tvrdě jako se svými nepřáteli i s konkurencí jiných politických uskupení v rámci kurdských komunit. Nejvýmluvnějším příkladem je cílená perzekuce a v některých i případech likvidace široké palety kurdských politických stran v severní Sýrii poté, co PYD zaujala rozhodující pozici. V Rojavě, jak se nazývá v pankurdském diskursu „syrský Kurdistán“, tak panuje vláda tvrdé ruky. Ačkoliv PYD do jisté míry kooptuje ochotné menšiny z řad sunnitských Arabů či křesťanů, mezi Kurdy si udržuje rozhodný monopol. PYD měla na rozdíl od ostatních kurdských politických stran v Sýrii výhodu v existenci etablované a vycvičené ozbrojené síly z řad zkušených bojovníků z PKK, kterou byla sto do Sýrie přesouvat už od sklonku roku 2011.

Turecké obavy

Vláda proislamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) zaujala po roce 2005 vůči Kurdům pragmaticky smířlivější postoj, a to sérií vstřícných kroků namířených například na ekonomický rozvoj tureckého východu obývaného převážně Kurdy, či rozvolněním restrikcí na užívání kurdského jazyka. V takřka osmdesátimilionovém Turecku tvoří Kurdové podle některých odhadů až 20 % obyvatelstva. Je na ně však tradičně nahlíženo jako na pátou kolonu. Od začátku roku 2013 probíhal mezi vládou a PKK tzv. mírový proces, který však nepřinesl žádné hmatatelné výsledky kromě více než dvouletého klidu zbraní. Kalkulace Erdoğanovy AKP byla prostá: Vstřícnými kroky vůči Kurdům a akcentováním jejich sunnitské identity se nakonec podaří PKK postupně marginalizovat. Nakonec už od roku 2002 byla největší „kurdskou politickou stranou“ právě AKP a pravidelně získávala velké množství hlasů mezi Kurdy na úkor sekulárních levicových stran navazujících na ideovou tradici PKK.

V letošních červnových parlamentních volbách však prokurdská strana HDP získala historických 13 % hlasů a to nejen díky příznivcům turecké levice jako takové, ale také díky mnohým Kurdům – bývalým voličům AKP. AKP si zajistila pouze Pyrrhovo vítězství a nebyla sto poprvé od roku 2002 sestavit jednobarevnou vládu. Kurdové přestali považovat AKP za upřímného garanta řešení kurdské otázky – mírový proces byl v té době delší dobu na mrtvém bodě. Naproti tomu nacionalistický turecký elektorát neschvaloval jednání AKP s Kurdy. AKP v červnu 2015 přišla svým balancováním do značné míry o obě skupiny podporovatelů. V průběhu léta se tak, jako součást volební strategie AKP, opět rozhořel konflikt na jihovýchodě země s kurdskými povstalci. Erdoğanův establishment dal přednost nacionalistickým voličům. Navíc zemi zatáhl i do konfliktu s ISIS a bravurně argumentoval tradičním „studenoválečným nepřítelem“, Ruskem, které v září 2015 navýšilo svoji vojenskou přítomnost v Sýrii. Volební strategie byla úspěšná a v předčasných volbách na začátku listopadu si AKP zajistila pohodlnou většinu více než dostačující na sestavení jednobarevné vlády.

Ruku v ruce s volební strategií a rozhodnutím opět bojovat s PKK vzrůstala i obava z úspěchů severosyrských Kurdů. Ti za americké vzdušné podpory na přelomu roku 2014 a 2015 ubránili před ofenzívami ISIS symbolické hraniční město Kobanî. Další ofenzívy za západní podpory pokračovaly v létě a vyvrcholily obsazením strategického města Tall Abyad v červnu. Ankara, majíc na paměti devadesátá léta, kdy PKK ze syrského území za podpory Damašku destabilizovala východ Turecka, se obávala, že Kurdové nakonec obsadí většinu turecko-syrské hranice.

PKK v regionální mozaice

Navzdory proklamacím o nezávislosti je PYD v Sýrii odpovědná velení PKK v Kandílu v horách severního Iráku a jedná se o její odnož, která je těsně spjata s širší strategií PKK v regionu. A tím pádem je také vázaná výběrem spojenců (a nepřátel). Přesto se o severosyrských Kurdech často hovoří jako o možném stabilním a snad i čitelném spojenci v boji proti ISIS.

PKK je však podle seznamů Evropské unie i USA považována za teroristickou organizaci. PKK bojuje proti Turecku – strategickému partnerovi Západu (Turecko je členem NATO už od roku 1952) a především USA v jinak destabilizovaném regionu.

PKK rovněž soupeří s Kurdskou regionální vládou v Iráckém Kurdistánu. Tamní vládnoucí Barzáního klan si stejně jako PKK nárokuje titul hlavního představitele Kurdů jako takových. Vztahy mezi PKK a Barzáního administrativou jsou poslední roky velice napjaté. PYD například potlačovala kurdské strany v Sýrii navázané na Barzáního, za poslední rok PKK obsadila pohoří Sindžár či rozmístila svoje bojovníky u sporného města Kirkúk. Barzání má jednak úzké především obchodní vztahy s Tureckem a jednak je jeho administrativa podporována Západem v boji proti ISIS (i Česká republika poslala iráckým Kurdům desítky tun munice).

Irácký Kurdistán je rozdělen zhruba na polovinu mezi Barzáního klan a Talabáního klan (ten vládne více na východ). Talabáního klan se svojí politickou stranou Patriotická unie Kurdistánu (PUK) spolupracuje poslední roky mnohem úžeji s Íránem a také s PKK, které vnímá jako užitečnou protiváhu Barzánímu. Na rozdíl od Barzáního, který stále častěji deklaruje svoje vize nezávislého Iráckého Kurdistánu, tandem PUK a PKK je skrze Írán mnohem blíže irácké federální vládě v Bagdádu. Bagdád nechce odtržení Kurdistánu a díky velkému vlivu Teheránu na iráckou federální vládu je mu tak mnohem blíže právě PUK a PKK.

Írán, byť sám obývaný zhruba osmimilionovou kurdskou menšinou, má blízké vztahy s PKK. Ačkoliv franšíza PKK v Íránu zvaná PJAK ještě v roce 2011 vedla povstání i na íránském území, bylo zřejmě dosaženo vzájemné dohody a jednotky PJAK se poté stáhly. Pro Teherán je PKK (ostatně stejně jako v minulosti) užitečná zástupná síla k destabilizaci Turecka a nakonec i Barzáního administrativy Iráckého Kurdistánu. Od roku 2013 stojí v čele PKK Cemil Bayık, zkušený velitel s širokými vazbami na íránský bezpečnostní aparát.

Kurdové nemají dobré zkušenosti s Asadovým režimem v Damašku ať už pod vedením Háfize Asada, nebo jeho syna Bašára. Kurdové na severu Sýrie byli tradičně považováni za druhořadé občany. Na druhé straně vztahy PKK a Damašku jsou i dnes vedeny sňatkem z rozumu. V devadesátých letech Háfiz Asad hostil PKK na svém území, cvičil je i zbrojil, aby tak mohli destabilizovat nepřátelské Turecko. V roce 1999 se však Damašek rozhodl i na nátlak Turecka PKK vypovědět, což nepřímo nakonec vedlo i k zatčení vůdce PKK Abdullaha Öcalana tureckými autoritami. Znovuobnovená taktická aliance byla potvrzena v létě 2012, kdy se Asadovy jednotky stáhly bez boje z většiny kurdských území. Navzdory tomu, že PYD se staví rétoricky proti Bašáru Asadovi, spolupracují spolu. Asad si drží některé strategické pozice na severu Sýrie v srdci kurdských území a ani jedna strana nebojuje s druhou. Pro PYD a syrské Kurdy je nakonec Asadův režim přijatelnější taktický spojenec než myriády ostatních rebelů. Arabští nacionalisté i radikální islamisté hledí na Kurdy velice nepřátelsky.