„Skutečně existují podniky, které se na Rusko soustředily, a kdyby tato alternativa zanikla, byl by to pro ně existenční problém,“ říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Na jiných trzích přitom firmy neuspějí do měsíce či do roka. Proč už český export dávno nesměřuje jinam? A proč chtějí podniky, aby stát vývoz do Ruska podporoval?

Státní tajemník Tomáš Prouza v nedávném rozhovoru pro EurActiv řekl, že české podniky by se měly daleko víc zasazovat o to, aby Česká republika v dohledné budoucnosti přijala euro. Máte pocit, že děláte málo?
Jestli tu někdo v posledních letech dlouhodobě, systematicky a viditelně říká, že je v českém zájmu vstoupit do eurozóny, tak je to Svaz průmyslu a dopravy, tedy český průmysl.

Má na to průmysl jednotný názor?
Ani naše vnitřní debaty nebyly pochopitelně jednoduché. Vstup do eurozóny má své klady i zápory. Došli jsme však k závěru, že klady převažují. Česká ekonomika je na průmyslu závislá nejvíc z celé evropské osmadvacítky a je třetí nejotevřenější ekonomikou na světě. Znamená to, že pro ni má zásadní význam export, který tvoří 80 % našeho HDP. Volatilita koruny přitom podnikům export velmi komplikuje. Proto je v zájmu České republiky do eurozóny vstoupit. Bohužel se nám nedaří přesvědčit politiky, že to tak je.

Proč se vám nedaří politiky přesvědčit?
Značně negativní vliv sehráli politici, kteří se k EU stavěli kriticky, což by samo o sobě tolik nevadilo, ale především nekonstruktivně. Zanechali tu hořkou pachuť vůči všemu evropskému. Negativní náladu vůči Bruselu pak podpořily také reálné problémy jako je krize eurozóny. Lidé se přijetí eura bojí, na což politici samozřejmě reagují, protože chtějí být znovu zvoleni.

Navíc jsem přesvědčen, že pro politiky je také velký problém budoucí stanovení kurzu české koruny vůči euru při vstupu do eurozóny. Do jisté míry si budou muset vybrat, jestli pomůžou lidem – to znamená voličům – tím, že bude koruna při nastavení kurzu silná. V takovém případě ale zkomplikují život zaměstnavatelům – podnikům a exportérům. Nebo to udělají obráceně a koruna bude mít slabší kurz, což pomůže ekonomice a exportu, ale úspory drobných střadatelů tím utrpí. Pro politiky je to Sophiina volba a myslím, že mnozí z nich si to uvědomují.

Je třeba čekat, až odezní krize eurozóny? Co by se mělo stát, aby si Česká republika mohla říct, že chce euro přijmout?
Krize v jižní Evropě je vážná a je důležité ji řešit. Nemyslím si však, že by vyústila v rozpad eurozóny a EU. Znamenalo by to velké transakční náklady, které nikdo nechce připustit. Pokud dojde na lámání chleba, udělají všichni zúčastnění všechno pro to, aby byla eurozóna zachována.

Na skončení krize není potřeba čekat. Naopak je v našem zájmu, abychom jako integrální člen EU a eurozóny přispěli k jejímu řešení. Často máme dobré nápady. Naše centrální banka například měla v souvislosti s bankovní unií konstruktivní připomínky. Myslím, že pro nás není dobré, abychom stáli mimo, když kvůli krizi vznikají úplně nové evropské struktury, které přetrvají i do budoucna.

Ve vládní koalici není nad přijetím eura shoda. Podle Tomáše Prouzy chce kabinet alespoň zajistit, že legislativně bude na případné rozhodnutí další vlády vše připraveno, aby nenastaly další průtahy. Je to podle Vás rozumné řešení?
Považuji to za alibismus. Vláda má vést diskuzi o přijetí eura už nyní a paralelně se připravovat na to, aby byl vstup co nejjednodušší z technického hlediska. Neměla by ale realizovat tuto zdržovací taktiku a přehazovat tak důležité rozhodnutí na někoho jiného. Nevíme, kdo by o tom mohl rozhodovat v budoucnosti a jaké by to mělo výsledky.
Podpora exportu: ať rozhodne vláda
V minulých týdnech vzbudil pozornost materiál z dílny ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, ve kterém se píše, jak by měl stát podporovat český export do Ruska. A to v době, kdy je Rusko v podstatě ve válce s Ukrajinou a se Západem vede válku obchodní. Jak se na takovou strategii díváte? Má jen pomoci udržet pozice podnikům, které už na ruském trhu působí, nebo je to příprava pro další budoucí expanzi na ruském trhu?
Jak už jsem řekl, Česká republika je na exportu závislá. Většina našeho exportu, konkrétně přes 80 %, míří do EU. Od roku 2008 se bohužel ukazuje, že to přináší příliš velkou závislost na teritoriu, které v současné době ekonomicky neroste. Pro exportéry to znamená jediné. Musí diverzifikovat svá exportní portfolia. Asi bychom si všichni přáli, aby byli schopni pronikat na trhy v celém světě a byli úspěšní v Latinské Americe, severní Africe, nebo východní Asii. Některým se to daří, ale představa, že někdo uspěje v Číně a začne tam vydělávat během týdnů či měsíců, je značně naivní. Zažil jsem, co podnikání v Číně obnáší, a vím, že je to záležitost let, nikoliv měsíců. Z toho plyne, že Rusko a postsovětský prostor jsou pro český export alternativou číslo jedna.

Proč je to zrovna území bývalého Sovětského svazu?
Výhodou je jazyková příbuznost a dobrá pověst našich výrobků z minulosti. I geografická blízkost je nesmírně důležitá. Roli samozřejmě hraje kulturní spřízněnost. Mezi Ruskem a Čínou je v tomhle velký rozdíl.

Zároveň je to v současné době problematické teritorium.
To, co se děje nyní, je přirozeně velký problém a promítá se to i ve statistikách. Přesto doufáme, že se krizi podaří vyřešit a Rusko bude pro český export stále důležité. Například proto, že ruský trh je na rozdíl od EU nenasycený třeba v oblasti automobilového průmyslu, který je páteří celého českého průmyslu.

Chápu, že státní instituce musí být v tuto chvíli opatrné. Mám na mysli zejména Českou exportní banku a Exportní garanční a pojišťovací společnost, které zajišťují exportní financování. Nemyslím si ale, že by měly panikařit. Podniky od nich žádají, aby daly najevo, jak celou krizi vnímají a jak k ní přistoupí. Pro byznys je totiž nejdůležitější stabilita a předvídatelnost. Chceme jasně definovanou politiku, která buď řekne, že v současné době je export do Ruska příliš riskantní a pojišťovat se nebude, že se pouze zpřísní podmínky, nebo že se případně nic nezmění.

Je dobré na obchodní úrovni spolupracovat s Ruskem i teď. Ostatní země EU to dělají také. Nebylo by ale šťastné, aby česká vláda jakýmkoliv způsobem porušovala dohodu s ostatními unijními státy. Pokud bychom dohodu porušili, zcela jistě by se nám to negativně vrátilo. Například při jednání o tom, jak budou vypadat další sankce, pokud ještě nějaké přijdou.

Není pozice Svazu průmyslu trochu alibistická? Říkáte, že záleží na státu, zda se export do Ruska rozhodne dále podporovat. V různých vládních materiálech se ale různými slovy píše, že proruské exportní plány vznikají vlastně na přání firem, protože po této podpoře volají.
Každá vláda, která chce, aby její politika byla účinná, musí konzultovat svoje návrhy s praxí. Tento přístup je naprosto legitimní pro přípravu jakékoli významné politiky, jako je třeba i exportní strategie. Svaz průmyslu je důležitý sociální partner, který ze zákona musí hájit zájmy své členské základny. Ruský trh je pro nás důležitý a důležitý bude i navzdory tomu, co se teď děje. Říkáme to od počátku a říkáme také, jaká podpora je pro nás důležitá. Je podle nás rozumné směřovat do ruských regionů a potřebujeme exportní financování stejně, jako ho potřebují Francouzi nebo Němci. Mají ho všichni naši konkurenti. Jestli nás vláda vyslyší nebo ne, to záleží na ní. Naše je role je upozorňovat na tyto potřeby. Vláda rozhodne, jestli je v celonárodním zájmu právě to, co chtějí podniky.

Z Ruska přicházejí v poslední době signály, že se bude do značné míry snažit o vlastní industrializaci. Jak to české firmy vnímají?
To vidíme jako velký problém. Od naší členské základny víme, že Rusové na sankční režim reagují tak, že se snaží v maximální možné míře spolehnout na národní výrobce a omezit export i v oblastech, které nejsou sankcemi zatíženy. Tam kde mohou, navíc upřednostňují výrobce mimo EU. Našim exportérům se tedy velmi často stává, že ztrácejí zakázky ve prospěch asijské konkurence, konkrétně Jižní Koreje a Číny. A to i přesto, že jejich cena je nižší, ale kvalita zdaleka nedosahuje kvality našich výrobků. Bude velmi těžké, skoro až nemožné, získat tyto pozice zpět.
Kdo bez Ruska nepřežije
Když se podíváme na čísla, Rusko není v celkovém objemu českého exportu moc významná země. Chápu, že pro některé firmy je to však zásadní trh a při jeho ztrátě by měly značné problémy. Kolik ale takových firem je?
Jsou to stovky podniků. Skutečně existují firmy, které se na Rusko soustředily, a kdyby tato alternativa zanikla, byl by to pro ně existenční problém. Jedná se „pouze“ o 4 % celkového českého exportu. Jako člověk, který se pohybuje v soukromém byznysu, ale vím, jak je těžké vydělat každou korunu. Věřte mi, že opravdu není jednoduché zaplatit zaměstnance, odvést daně a mít ještě dostatek financí pro investice. A bavíme se tu o miliardách.

Neplatí v případě některých firem, že jsou na ruském trhu vlastně z pohodlnosti? Říkal jste to – funguje tam jazyková i geografická blízkost a tak dále. Nebylo by ale moudřejší porozhlédnout se i jinde?
Do jisté míry souhlasím, že je potřeba, aby byli čeští exportéři aktivnější a kreativnější a dívali se i na ostatní trhy. Jde to ovšem pomalu, například kvůli jazykové vybavenosti. Mezi českými exportéry není mnoho lidí, kteří by mluvili čínsky či portugalsky. Pak existují objektivní faktory, jako je geografická blízkost, která opravdu hraje při podnikání roli. Souhlasím však, že české firmy musí být odvážnější a nesoustředit se jen na „jednoduchá řešení“ jako v případě Ruska. Je to v jejich zájmu a jsou mezi nimi takové, kterým se to povedlo a ve svém sektoru se staly globálními šampiony. Z větších firem je možné jmenovat Linet nebo Brano Group. Jsou to ale i menší firmy, jako například Lasvit.

Není trochu divné, že je pro řadu šéfů českých firem pořád hlavním cizím jazykem ruština?
Chvíli trvá, než vybudujete firmu, která má několik tisíc zaměstnanců a expanduje do celého světa. Šéfové těchto podniků jsou zkrátka lidé, kterým je kolem šedesátky a kteří nevyrůstali ve svobodné zemi, kde se mohli bez problémů učit tři jazyky. Většina z nich nestudovala v zahraničí, aby se mohla učit čínsky, portugalsky, španělsky či anglicky. Tito lidé své firmy vypiplali a situace se změní, až budou podniky předávat svým nástupcům, pro které už nejsou cizí ani jiná teritoria. Ale ještě to bude chvíli trvat.

Takže nestačí nabírat mladé absolventy, kteří by služebně starším kolegům pomáhali tu propast překonávat?
Některé firmy to dělají a mají zaslouženě úspěch. Jiné podniky ale fungují jinak a o důležitých věcech, jako jsou nové trhy a investice, rozhoduje úzké vedení nebo šéf sám. Ten se například nechce pouštět do příliš velkých dobrodružství nebo se necítí komfortně, pokud se v nějakém teritoriu nedomluví. Firmu to pak samozřejmě ovlivňuje.

To souvisí i se vzděláváním. Rok 2015 je Rokem průmyslu a technického vzdělávání, který má za úkol přilákat k průmyslu více mladých lidí. Téma technického vzdělávání se někdy zužuje do debaty o povinné maturitě z matematiky a podobně. Některé firmy si ale stěžují, že absolventům technických škol chybí naopak takzvané soft skills, jako jsou komunikační schopnosti a znalost jazyků. Nezapomíná se i na tyto věci?
Je pravda, že průmysl zápasí s nedostatkem kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly. Když se pak podnikům podaří určité procento z nízkého počtu absolventů technických kol získat, často zjistí, že jim chybí právě soft skills. Pak má mladý inženýr sice skvělé technické znalosti, ale nikdo jej nenaučil prezentovat svou práci, vést tým, komunikovat s lidmi. Malý důraz kladou školy na jazyky, takže absolvent mluví jen jednou cizí řečí a tak dále. Na to se musí zaměřit i střední odborné školy. I jako dělník ve Škodovce nakonec potřebujete umět třeba alespoň trochu německy, pokud si chcete přečíst třeba manuál k ještěrce v němčině nebo říci pár slov svým kolegům ve Wolfsburgu.