Polsko dlouho platilo za našeho opomíjeného souseda. Nepojilo nás s ním ani nekonečné „stýkání a potýkání“ jako s Německem, ani vzájemná znalost z dob společného státu jako se Slovenskem, ani pochopitelný zájem vytvořený často konfliktními výměnami názorů jako s Rakouskem. Pohled na naše severní sousedy byl zatížen malou znalostí, nezájmem a s tím souvisejícími zakořeněnými negativními stereotypy.

Tento model si postupně vyžádal vznik nových komunikačních kanálů, jež z roviny častých návštěv ředitelů tematických odborů na ministerstvu zahraničních věcí přerostly až ve společná zasedání vládních delegací s velmi slušným zastoupením. Možnost často se setkávat pak vytvářela prostředí důvěry, ve kterém se dařilo zvládat i poměrně kritické momenty, jako byla například česko-polská potravinová válka, kterou z pochopitelných důvodů chtěla rozpoutat část byznysu, zatímco ministři na obou stranách se k celé věci stavěli zdrženlivě a v rámci svých možnosti olej do ohně nepřilévali.Společně s oživením visegrádské spolupráce krátce po vstupu všech čtyř zemí do Evropské unie však nastoupilo i zvýraznění česko-polských vztahů. Po krátkém období, které potřebovaly na zorientování se v EU, si státy východního rozšíření uvědomily, že sdílejí řadu témat, jež v Bruselu nejsou dostatečně akcentována nebo na ně i díky pozici nových a chudších členů mají blízký názor. Jednalo se o záležitosti východního politiky EU, energetickou bezpečnost či ryze praktické věci jako bylo vyjednání evropského rozpočtu. Často platilo, že rámcový konsensus se nejdříve rodil na ose Praha-Varšava, aby následně dostal visegrádské razítko a stal se tak výchozí pozicí pro země celého východního rozšíření včetně Bulharska, Rumunska a pobaltských států. Nutno dodat, že česko-polská pozice nevznikala snadno, když se to ale podařilo, byl tento hlas dostatečně silný, aby v Bruselu resonoval.

Ztráta energie

Tento lineární rozvoj vztahů na ose Praha-Varšava však byl v posledních dvou letech zpřetrhán. Prvním mezníkem byly volby v České republice a nástup středo-levicové vlády. Česká strana sociálně demokratická sice má ve svých řadách několik osobností, které Polsku velmi dobře rozumí, avšak bylo patrné, že chyběly nápady, jakým směrem vztahy se severním sousedem rozvíjet (pomineme-li fantasmagorické projekty typu Dunaj-Odra-Labe). ČSSD navíc nemá v Polsku relevantního politického partnera. Už v době, kdy nastoupila k vládě, byla polská levice slabá a topila se vlastních problémech, aby nakonec po posledních volbách vypadla z parlamentní politiky úplně. Naopak pro pravici bylo katolické a konzervativní Polsko tradičně vnímáno jako inspirace pro hodnotově zbloudilou českou společnost.

Česká diplomacie pod vedením sociální demokracie stejně jako zahraničněpolitické aktivity prezidenta Zemana pak přinesly do česko-polských vztahů další otazníky. „Oranžová“ diplomacie se zaměřila na rozvíjení vztahů s Rakouskem, což přerostlo do budování nových formátů spolupráce. V Česku se dále otevřela diskuze o ideální podobě podpory lidských práv a v neposlední řadě měli čeští ústavní činitelé a česká společnost odlišný pohled na rusko-ukrajinský konflikt, jež se rozhořel v roce 2014. Naopak nové iniciativy ve vztazích s Varšavou se neobjevily.

Ačkoli se můžeme vcelku oprávněně dušovat tím, že nic nebylo myšleno zle (vytváření Slavkovského formátu) nebo že s tím nešlo nic dělat (prezident Zeman), do česko-polských vztahů vzniklá situace příliš dělné atmosféry nepřinesla.

Mohli jsme nicméně doufat, že připravované české předsednictví ve Visegrádské skupině dodá vztahům s Varšavou novou energii. Však jsou to právě Poláci, kteří nás při jejím vedení budou střídat.

Nové Polsko

Do všeho ale zasáhly polské volby. Od dubnových prezidentských voleb, jež vyhrál kandidát opozice, bylo patrné, že k moci míří Právo a spravedlnost. Vytvářet něco nového tak nedávalo příliš velký smysl, když strana Jarosława Kaczyńského slibovala, že po jejich vítězství bude v Polsku vše jinak. A jak řekli, tak udělali. V Polsku probíhají změny, jež předchozím vládám zabraly měsíce či roky, velmi rychle a často neelegantně, což vytváří v řadě zemí otazníky nad jeho dalším směřováním. Na české straně tak po měsících čekání nastoupilo období pochybností a vnitřních debat o tom, jak s novým Polskem zacházet.

Avšak jak ukázala léta 2006 až 2013, česko-polské vztahy nabízejí mnohem větší potenciál. Praha přitom musí vzít v úvahu asymetrii této relace. Polsko si může hledat jiného klíčového partnera v našem regionu, což se ostatně již děje. V bezpečnostních otázkách rychle rozvíjí spolupráci s Rumunskem a i vzhledem k ideologické blízkosti se zintenzivňují kontakty na ose Varšava-Budapešť.Polsko z agendy české diplomacie pochopitelně nikdy nezmizí. Ovšem je otázkou, zda se bude jednat o relaci sousedskou nebo strategickou. Vždy budeme (muset) hovořit o řadě přeshraničních otázek, a to včetně těch komplikovaných jako je přeshraniční dluh (Česko dluží Polsku 368 hektarů ze svého území), přeshraniční kriminalita, znečišťování životního prostředí či nedostatečná infrastruktura. Stejně tak nás v sousedských vztazích bude propojovat kulturní poznávání, zvyšující se obchodní výměna či investiční provázanost.

Jako lákavá se může zdát i myšlenka se od dnešního Visegrádu a tím i Polska odstřihnout, neboť by nám mohl kazit v Evropě renomé. Třebaže je motivována útěkem od izolace střední Evropy, může naopak ještě větší izolací skončit. Představa, že dokážeme navázat stejně kvalitní partnerství s podobně velkými zeměmi západní Evropy, je iluzorní. Ukázal to ostatně i poslední turbulentní rok. Starší členské státy nebudou mít ještě dlouho stejné pochopení pro naše potřeby jako země, se kterými jsme do EU vstupovali. Navíc svoji vahou a významem se Polsku nevyrovnají.

Před českou diplomacií tak stojí úkol dát česko-polským vztahům smysluplný obsah, který dostojí přívlastku strategický a tím naplní i formulaci, jíž si Černínský palác vybral v poslední koncepci české zahraniční politiky. Přitom elementární zájem z polské strany tu je. Úvahy o tzv. Mezimoří, alianci zemí mezi Baltským a Černým mořem, jež se znovu prodírají do polského strategického myšlení, jsou zatím jen prázdnou schránkou bez konkrétních projektových záměrů. Česko nesmí nechat vztahy s Polskem ustrnout, jinak nám skutečně k řešení zbude jen ten hraniční dluh.

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.