V říjnu 2016 byla čerstvě pětasedmdesátiletá superhrdinka Wonder Woman jmenována čestnou velvyslankyní OSN pro genderovou rovnost, což vyvolalo kritické reakce. Historie Wonder Woman je však s feministickým hnutím spojena již od úplného začátku.

Wiliam Marston, „otec superhrdinů“, psycholog a vynálezce detektoru lži, byl znaven stereotypními komiksovými příběhy, v nichž dobro vítězilo díky fyzické síle. Vymyslel novou postavu. Takovou, která sice také vládne nezměrnou fyzickou mocí, ale která se boji snaží zabránit, a vítězí díky inteligenci a smslu pro spravedlnost. Byla to však jeho manželka, psycholožka a právnička Elizabeth Holloway, která rozhodla, že postava musí být revoluční ještě víc. A tak feministka stvořila ženu.

Marstona už během studia inspirovaly sufražetky. S ženským hnutím toho měla hodně společného i jeho studentka Olive Byrne, s níž žil spolu s Elizabeth v polygamním vztahu a jež mu byla inspirací. Olivina matka a slavná teta Margaret Sanfer otevřely první kliniku pro plánované rodičovství v USA.

Z těchto vlivů se v roce 1941 Wonder Woman zrodila, o dva roky mladší než Batman a o tři než Superman, takový Spider-Man měl ještě 21 let čas. Je vychována na ostrově Amazonek (odvážný motiv, že lze vychovat dítě bez partnera opačného pohlaví), obklopena postavami z řeckých bájí a přísně oddělená od lidí moderní doby, do jejichž zuřící války nakonec zasáhne.

Ve stejnou chvíli bojuje proti nacismu na papíře také Captain America, dokazujíc, že komiks je otevřený, reakční žánr vstřebávající dobová společenská a politická témata. Americké výčitky z válek na Blízkém východě dnes prostupují komiksovými filmy, v nichž už superhrdinové nejsou jednoznačně oslavováni jako osvoboditelé. Moderní Captain America řeší navýsost aktuální dilema bezpečnosti vs. svobody, Avengers se po světě setkávají s lidmi, kteří o jejich ochranu nestojí, a Civil War se točí kolem toho, že si USA nemohou dovolit unilaterální akce superhrdinů na cizí půdě – a plánují svěřit jejich kontrolu OSN.

Wonder Woman je ale zvlášť angažovaná. Ucházela se o post prezidentky, stala se (prorocky) velvyslankyní OSN, byla spolu se Supermanem vyslána na Krym, aby vyřešila tamní krizi, což se jí povedlo bez krveprolití. Po převratném rozsudku Roe vs. Wade bránila potratovou kliniku, také hájí volební práva žen a staví se za sňatky osob stejného pohlaví. Svoje názory vysvětluje Supermanovi takto: „Clarku, v mé zemi jsou pouze ženy. Pro nás to není ʽgayʼ svatba. Je to prostě svatba.“ Co dnes na jejím vzhledu mnozí vnímají jako nemístnou sexualizaci, bylo v době vzniku naopak svobodomyslným vzkazem tvůrců, že ženy mohou nosit, co chtějí, a samy se rozhodovat, kolik kůže vystaví. To vše Wonder Woman zajistilo místo na obálce prvního čísla feministického magazínu Ms. Ženy ji braly vážně.

Čím tedy jako velvyslankyně OSN tolik popouzí? Předně tím, že je většina jejich úspěchů záležitostí scénáře. Podle kritiků by reálně ženy s reálnými problémy měla zastupovat reálná osoba. Na místě jsou obavy z trivializace tématu ženských práv, jež neobsahují jen zásadu rovnosti před zákonem a svobodu volit, ale i právo na seberealizaci a autonomní určení vlastního osudu včetně výběru partnera a rozhodování o vlastním těle. Tímto se dává světu najevo, že rovnoprávnost žen je západní výmysl, který ani sama OSN nebere vážně, a pseudoproblém, kterým můžeme pověřit neživou.

Mnoho žen cítí bezmoc.  Tím spíš v kontextu obsazení deseti nejvyšších míst v OSN, kde je pouze jedna žena. Generálním tajemníkem je navíc opět muž, António Guterres. Ženám právem vadí, že za ně „křivekchtiví“ muži vybírají i jejich ambasadory.

Nejde ovšem o první fiktivní postavou jmenovanou čestným velvyslancem OSN. Je ve společnosti Medvídka Pú, ambasadora přátelství, a víly Zvonilky, ambasadorky zeleně. Ostatně jak píše Umberto Eco, literární postavu známe lépe, než vlastního otce, protože o ní víme vše, co je možno vědět, nic nám nezamlčuje, a proto jí můžeme dokonale porozumět.

Tento článek původně vyšel v 2. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.