Xenofobie je přirozená. Pokud trpíte nedostatkem. Většinu historie žilo lidstvo na hraně hladovění, menší společenství hospodařily dohromady, aby měly co do úst. A pokud část země, kterou obýváte, sotva stačí, abyste uživili sebe a své blízké, když se k vám přistěhuje cizí kmen, jeho přítomnost pro vás opravdu může představovat existenční ohrožení. Jednoduše nebudete schopni vyprodukovat dostatek pro obživu vyššího počtu lidí. Není tedy divu, že v případě spousty kmenových jazyků je možné název, jakým nazývali sami sebe, přeložit jako „člověk“. Pro ostatní kmeny toto označení „lidé“ neplatilo.
Když chceme vysvětlit vzestup populismu, jehož příznačným projevem je silné vyhraňovaní proti určité skupině lidí (ať už to jsou Židé, Romové nebo muslimové), nejedná se o vůbec lehkou otázku a musíme se podívat do historie, vzít v potaz lidskou přirozenost, přihlédnout k současnému ekonomickému vývoji, proměně socio-kulturních hodnost společnosti a bohužel, je to tak, i k uprchlické krizi.
Po druhé světové válce se téměř nepřerušeně zvyšovala ekonomická stabilita západního světa a spolu s ní stále více klesal materialismus jako hodnota u všech dalších věkových kohort. Ronaldem Inglehartem na mezinárodních a časově srovnatelných datech prokázaná „hypotéza nedostatku“ říká, že lidstvo obecně inklinuje ke svobodě a autonomii, které v odborné literatuře přezdíváme post-materiální hodnoty, ale v časech nedostatku je pro ně nejvyšší prioritou spodní příčka Maslowovy pyramidy – materiální hodnoty. Proto je v současném světě každá generace více post-materialistická, a proto se asi se svými prarodiči neshodnete na právech gayů.
Tento obrat v hodnotách, který pozorujeme ve společnosti postupně už od zmíněného konce druhé světové války, je sice stálý, ale současně odráží aktuální hospodářskou situaci – ekonomické krize dovedou s procenty post-materiálně a materiálně nastavených lidí pořádně zahýbat. Po jejich konci se však poměr zase vyrovná a z dlouhodobého hlediska procento post-materiálně nastavených lidí ve společnosti stoupá.
Tato změna hodnotového ukotvení lidí se odrazila i na tématech, která řeší politické strany. Levice, jež se standardně zabývala ekonomickou nerovností, přerozdělováním bohatství a ochranou chudého obyvatelstva, se najednou soustředí na lidskoprávní rovnost, podporuje práva gayů, trans-gender lidí, etických menšin, protože společnost tato témata považuje za důležitá a chce se jim věnovat.
V tomto místě do rovnice vzestupu populistů vstupuje „společnost umělé inteligence“ a ekonomické nastavení typu vítěz bere vše, které spolu jdou ruku v ruce. Umělá inteligence vytváří pro lidstvo úžasné příležitosti, ale nejlepší produkt vyřadí ze hry všechny ostatní. A když politická reprezentace země již nesoustředí na zmenšování ekonomických nerovností, začnou se dít věci. V roce 1965 byly platy výkonných ředitelů 350 největších firem v USA dvacetkrát vyšší než příjem průměrného zaměstnance. V roce 2012 jsou 354krát tak velké. Tento rozdíl nereflektuje vyšší produktivitu výkonných ředitelů. V šedesátých letech byl ekonomický růst USA vyšší, než je dnes.
Zatímco platy CEOs drasticky rostou, platy málo vzdělané populace v relativním srovnání posledních 40 let stagnují, ba mírně klesají, a posledních 25 let rovněž stagnují platy na vysoce kvalifikovaných pozicích. Dokonce ani platy a pracovní místa programátorů nerostou, přestože by se to zdálo být přirozeným ve společnosti, kde je značná část pracovních míst ohrožena umělou inteligencí – někdo ji přece musí vytvářet. „Ve společnosti umělé inteligence se klasický marxistický boj dělnické třídy a buržoazie proměnil na boj jednoho procenta nejvýše odměňovaných lidí s celým zbytkem populace“, píší Inglehart a Norris ve svém článku Silent Revolution in Reverse, zdarma dostupném na webu nakladatelství Cambridge University Press.
Řešením ale není potrestat to nejvyšší jedno procento, přece jen jej tvoří jedni z nejlepších lidí, které ve společnosti máme. Bill Gates sám často navrhuje různé formy progresivního zdanění, jakožto částečné řešení tohoto problému.
Dosaďme tedy nyní do rovnice. Rostoucí ekonomická nejistota spojená se stagnací reálných platů, ale zvyšující se životní úrovní, uprchlická krize, která, ať se nám to líbí nebo ne, může vystrašeným jedincům připomínat přistěhování cizího kmene, proměňující se hodnoty společnosti, díky čemuž se často materiálně založené procento lidí může cítit, že ztrácí životní jistoty. Jaký je výsledek?
Zatímco v roce 2005 nehnulo se z dnešního pohledu až neuvěřitelnou tolerancí dánské společnosti ani vypálení dánských ambasád v Libanonu a Sýrii a nátlak na nadřazení ochrany muslimských hodnot svobodě slova, které následovaly po publikaci několika komiksů urážejících Mohameda. Společenské klima změnily až následky ekonomické krize z let 2007-2009. Před krizí měla dánská protiimigrační politická strana pouze 7 %, po ekonomické krizi vzrostla na 27 % a stala se největší dánskou parlamentní stranou. Podobné scénáře v posledních letech sledujeme v celém západním světě, přestože se celkově mladší generace posunula k liberálním, post-materiálním hodnotám. Ale ve společnosti jako celku se nyní potkávají přesně ty proměnné, které vedou k růstu podpory populistů.
Tento článek původně vyšel v 9. čísle XXIII. ročníku novin Chronicle.
